autor: Doris & Lauinka
Zdravím všechny twincestní dušičky. 🙂 Já a Doris jsme tu s novou povídkou. Tedy, abych to upřesnila, jsem poctěna spoluautorstvím Doris, která mi kývla na návrh této povídky. Asi bych chtěla varovat všechny slabší povahy. 🙂 Tento příběh nebude žádná procházka růžovým sadem, ba právě naopak. Je to docela i dost brutální, takže ti, co tohle nemají rádi, ať se do čtení ani raději nepouští. Možná bych měla prozradit i to, že v téhle povídce jsou Tom a Bill bratři, avšak Tom již od mládí trpí určitou nemocí. Dala by se přirovnat k těžší schizofrenii. Ještě taková maličkost. Takhle povídka mě napadla při poslouchání mé oblíbené písničky od Apocalypticy. Nese stejný název jako samotná povídka, kdo by měl zájem 🙂 Už dost kecání, přejeme s Doris příjemné čtení a budeme rády za každý komentář. Doris a Lauinka
Tom
Další den uběhl jako voda. Spokojeně zavřu oči a vydechnu. Miluju, když se den chýlí ke konci a je vidět červánky. Rudé jako krev, jako krev toho, který nikdy neměl dostat jméno. Ani se narodit. Nejraději bych ho zabil, ale to by bylo až příliš lehké. A to nedovolím. Tady nás nikdy nikdo nenajde. Spokojený úsměv mi hraje na rtech a já se znovu prudce nadechnu.
Vůni léta a lehkého vánku mám nejraději. Sice se zde teď drží hustá mlha, ale to je jen díky lesům, které moji chatu obklopují. Nemám rád moc lidi. Vždycky jsem byl samotář ve stínu svého bratra, a teď je on ve stínu jakéhokoliv předmětu, který mi patří. Všichni jej měli raději než mě. Lépe se učil, lépe se oblíkal, lépe mluvil a vsadím se, že měl i dokonalejší hovna než já. Prostě jsem byl méněcenný. Odfrknu si vztekle. Přitáhnu si přikrývku více k tělu. Nikdy jsem neměl rád samotu, ale co mi zbývalo, když mi všechny kamarády přebral ten parchant? Měl všechno, na co si vzpomněl. Je na čase zjistit, kdo má větší moc. Ukážu ti, co jsi. Jen laciná děvka, co nemá na nic právo.
Bill
Sedím mlčky ve svém… no ani nevím, zda to můžu nazvat pokojem, a ještě ke všemu svým. Okna mám zabedněná, a tak ani nemám ponětí o nějakém čase. Namotávám si konečky vlasů na prst. Dělal jsem to vždycky. Svým způsobem mě to uklidňovalo. Ale už to asi ani nezabírá. Mžourám do šera prázdné místnosti a přemýšlím proč vlastně. Co se vlastně stalo. Není to tak dávno, co jsem si žil klidný život. S kamarády a rodinou. Nebo se mi to možná jen zdá, že to není tak dávno. Jediný, koho denně vídám, je on… ten, co si říká můj bratr. Nebo on si tak vlastně neříká. Nechce jím být. A já mám zákaz mu tak říkat. Už ani jménem ho nemůžu oslovovat. Můžu na něj vůbec mluvit? Ano, ale ať řeknu cokoliv, slíznu to. Na druhou stranu… tím, že tu je a že za mnou chodí, mě ujišťuje v tom, že ještě nejsem mrtvý. Zavřený někde v kryptě, drásajíc nehty o kamennou stěnu. Moje nehty… nemůžu je za ně ani považovat. S neustálých bojů se zamknutými dveřmi nebo s ním, jsem o ně přišel. Jako o spoustu jiných věcí.
Tom
Někdy mám slabé chvilky a vzpomínám na to, co bylo. Do nějakých šesti sedmi nebo já už nevím, v kolika otec od nás odešel. Pamatuju si, že mě to zlomilo. Naposledy jsem zahlídl jeho tvář a pak zmizel navždycky. Utíkal jsem za ním po příjezdové cestě a snažil se ho zastavit, ale smetl mě jediným pohybem ruky k zemi a z ní jsem se svým způsobem už nikdy nezvedl. Pamatuju si, že řekl něco o Billovi. Jo, o mým bratrovi, a já si to spojil s tím, že vlastně on může za to, že nás táta opustil. A já ho tolik potřeboval.
Pak přišel Gordon, ale nikdy neuměl tátu tak dobře nahradit. Snažil se, ale málo. Bill zapomněl, ale já nikdy. Bylo to kvůli němu, určitě ano. Táta ho neměl rád, určitě, vím to. Bude trpět za to všechno, co mi udělal. Sevřu v rukou více lem peřiny, až mi zbělají klouby, a musím zatnout zuby, abych nezakřičel. Vzteky mi po tváři steče slza a já vím, co bude následovat. Dech se mi zrychlil, tep zrychlil. Zabiju ho. Vylítnu z postele, jako by mě píchlo milion vos, a letím do sklepení. Tam ho držím jako největší odpad. Otevřu veliké kovové dveře, které jsou už rezavé. Ihned mě praští přes nos smrad z milionů druhů plísní, co se tu množí. Slyším odkapávat vodu. Pomalým krokem přejdu až k dřevěným dvířkům. Ani tenhle hnus si nezaslouží.
Bill
Ticho, které mě obklopuje, náhle protne zvuk mého hladovějícího žaludku. Omotám ruce kolem těla a skrčím nohy. Hlavu si položím na kolena a slepě prstem kreslím do prachu na zemi. Nevidím pořádně co. Jen matné obrysy. Na chlad jsem si již zvykl. I když někdy to bývá horší. Tiše si pobrukuju melodii. Znám ji už dlouho. Tu písničku míval Tom rád jako malý. V duchu se pousměju, když si vzpomenu, jak za mnou jako malý běhal a vyhrožoval mi, že jestli mu ji nezazpívám, nevrátí mi bačkory.
„Aau… “ zaběduju, když se mi hlady sevře žaludek ještě víc. Snažím se myslet na jiné věci, než je hlad nebo chlad. Vlastně se divím, že nejsem ještě šílený… nebo jsem? Vrznou dveře. zorničky se mi rozčilením roztáhnou a otočím hlavu směrem ke dveřím, které mě dělí od zbytku světa. Zatají se mi dech. Mohl bych být tak bláhový a čekat, že mi nese jídlo nebo mikinu? Ne… chodí sem jen, když má vztek. Dostanu. A budu rád, když jenom trochu.
„To… Tome.“ Promluvím bojácně dřív, než vejde. Ale musel to slyšet. Tady je dost ozvěna, vzhledem k tomu, že tu mám jen rozvrzanou postel a polorozpadlý stolek. Měl bych mlčet, vím to. Ale stejně to nikdy neumím. Asi pořád doufám, že ho obměkčím.
Tom
Uslyšel mě, sakra a já mu chtěl udělat překvapení. Zase mi to nevyšlo. Zasraný dveře, asi je budu muset namazat, ale proč se kvůli tobě obtěžovat. Za to mi nestojíš. Ten ukňouraný hlásek, chce se mi zvracet. Prý bratr, spíše sestřička. Vždycky jsi měl takový jemný rysy a měl rád věci, jako holka. Nesnášel jsem to a otec jistě taky ne. Proto odešel. Vím to. Otevřu zámek, kterej visí na dveřích, a do té temné kopky padne více světla. Zase vidím ten odpornej ksicht, kterej mi vždycky přišel tak dokonalej. Panebože, stále vidím tu chvíli, kdy řekl, že mě miluje. A pak to začalo. Bral jsme si ho jen na sex, a když nechtěl, šlo to po zlým. Pak už se ode mě držel dál, ale já si pokaždé počkal. Nikdy neměl kam utíkat. Za mamkou? Řekl jsem, že ji zabiju, jestli cekne. A věděl moc dobře, že bych to udělal. To on ze mě udělal tohle zvíře. Pak jsme se odstěhovali sem a mámě nedali adresu. Ani nevím, jak dlouho tohle celé trvá, ale je mi to fuk. Mám ho v pasti. Vím, že se modlí, aby konečně chcípnul, ale já to nedovolím.
„Drž hubu zmetku.“
Bill
Jak jsem tušil… je naštvaný. Nevím proč, a asi by bylo bezpečnější se neptat. Hlasitě polknu a rozechvěju se. Vlastně už nevím, za co se mám modlit. Za smrt?? Tu mi nedopřeje. Už jsem ho o ni prosil. Za výprask? Lepší modlit se za výprask, než za znásilnění.
„Prosím… “ kníknu a urychleně couvám po zaprášené podlaze. Vím, že to nesnáší. Když na něj mluvím a ještě víc, když se ho snažím uprosit o milost. Až mi jednou vyřízne jazyk, tak se nebudu moct divit. Vlastně se spíš divím, že to ještě neudělal. No… pak už by to nebylo ono, kdybych ho kouřil. A já ho miloval. Opravdu miloval. Jako bratra a jako člověka. Tak proč mi tohle udělal? Myslel jsem, že miluje i on mě. Jak šeredně jsem se mýlil. Nenávidím ho, a přitom ho ve skrytu srdce pořád miluju. Jinak bych už dávno vzdal ty snahy a přestal doufat, že se změní. Že to skončí.
„Byl jsem hodný. Proč se zlobíš?“ Krčím se v koutě a rychle se snažím přemýšlet, zda jsem něco provedl já anebo prostě máš jen blbou náladu. Jak je možné pořád svým způsobem toužit po člověku, který je vaší noční můrou? Ze kterého se vám strachy dělá mdlo?
Tom
Nechápu, že tě to ještě baví, stále mlít to samé dokolečka. Jistě, jak jinak. Chceš mě prosit? Můžeš. Klidně do skonání světa, ale tu milost nedostaneš nikdy. Není důvod, proč bych ti měl to všechno odpustit. Zabil jsi mě, zabil moje city. Už když jsem byl dítě, přestal jsem cítit lásku, lítost nebo bolest někde v srdci. A necítím ji ani teď, když se ti dívám do očí, které hoří strachem. Spíše se mi to líbí. Byl jsi hodnej. Tím jsi teď chtěl jako říct co? Že mám slavit a klanět se ti? Odplivnu si na tebe. Jsi jen špína, co si nezaslouží ani jedno slovo na svoji hlavu. Ani to nejhorší na celém světě. Panebože, jak se snažíš utéct někam skrz zeď. Jsi směšný, jako všecky ty tvé nářky. Víš moc dobře, že si s tebou udělám všechno, co budu chtít já a je mi naprosto jedno, co ty na to budeš říkat. A já zrovna mám chuť do něčeho si píchnout. Udělám dva kroky kupředu k tobě a chytnu tě pevně za vlasy.
„Zvedej se.“ Řeknu normálním hlasem.
Bill
„Aaa,“ vyjeknu. Divím se, že mám ještě nějaké vlasy. Bolí to. Opravdu hodně. Proto se poslušně hrabu na nohy. Bože, prosím… Ať mě jen zbije. Třeba až do mdlob, ale pořád to je menší bolest, než když si mě bere. Jako děvku. Ne, ani to ne… Ani děvky se nešukaj tak, jak to dělá on mně. Automaticky vztáhnu ruce ke svým vlasům, ve snaze trochu tak povolit ten stisk. Chytnu se jeho zápěstí. Snažím se nebrečet. Už dávno vím, že slzy mi nepomůžou a akorát ho víc rozdráždí. Ale když brečím, tak ani ne tak tou bolestí, co mi způsobuje, jako spíš ponížením. Bolestí psychickou. Ta fyzická se zahojí a je po šrámech, ale ta, co mi zapříčiní na duši a v srdci… s každou další ránou ho nenávidím víc a víc, a přesto pořád nedokážu udělat nic. Zajímalo by mě, jak to je venku. Ví o mně někdo? Má vůbec někdo tušení, co se mnou provádí? A co máma? Není jí divné, že se mnou tak dlouho nemluvila. A mluvila vůbec s ním?
„Co… Co chceš? Tomi, prosím ne tamto… “ Plačtivě kňučím a klopýtám kolem něj, podle toho jak škube vlasy. Mám obavu, že se pozvracím, jestli to udělá. Nebo omdlím, nebo já nevím co. Ať mě u toho aspoň uškrtí.
Tom
Kdybych mu ty havraní vlásky oškubal, za co bych jej pak tahal? Ne, musí je mít. Navíc vlastně už ani nejsou havraní, není poznat, jaký jsou. Je tu vlhko a špína. Je celej ušmudlanej a v otrhaným triku. Stačí mi, že nemá spodní díl, urchluje mi to přístup k vstupu do jeho těla. Vždycky jde jen o rychlé uspokojení, a pak zase dám na chvíli pokoj.
„Když budeš hodnej, možná něco dostaneš. Záleží jen na tobě.“ Prohlížím si tě. Nejedl jsi tři dny, je na čase ti něco dát, ale záleží na tobě, jak se budeš chovat. Už jsi tu nejedl i týden a i dýl. Naučil ses poslouchat jako prašivej čokl. Nesnáším, když se mě dotýká, má tak mrtvolně studenou ruku.
„Nesahej na mě!“ Vyjedu trochu, vážně se mi to hnusí. Stisk ještě zesílím, nic nevydrží.
„Pohrajeme si.“ Moje klasická věta před tím, než si ho vezmu do parády. Spíše jeho zadeček. Ale dneska to nebude nic extra, jsem unavený. Jen jsem přeci musel navštívit bratříčka.
Bill
Tuhle větu nenávidím. Je to jako noční můra. Když ji vysloví, zní mi v uších ještě dobré tři hodiny a v noci mě budí. Když teda zrovna spím. Zaštknu se slzami. V břiše mi zakručí. Mám hlad. Chci něco dostat. Pomalu svěsím ruce podél těla a pevně stisknu víčka k sobě. Pohrajeme si… pohrajeme si… zase jako ta ozvěna. Mám pocit, že se mi z toho rozskočí hlava. Povolím celé tělo ze svého obranného postoje. I tak bych neměl šanci, a já to vím. Ač se snažím, tělem mi i tak projíždí mráz. Jen nevím, zda zimou anebo strachem. Možná obojím. Je to tak nechutné. Co to ze mě udělal?
„Omlouvám se.“ Pípnu. Vím, že na něj nemám sahat. Já jen bránil svoje vlasy.
„Tak… tak dobře… “ Přikývnu skoro neznatelně na jeho choutky, ze kterých je mi na blití. Z něj mi je na blití. Nechápu, co se to s ním stalo. Proč tohle všechno. Ale má cenu se ptát? Má vůbec cenu mluvit či dýchat? Nechce, abych umřel, ale zároveň mě pomalu zabíjí.
Tom
Donutíš mě se usmát. Vždycky zvláčníš, když jde o dárečky. Je to většinou nějaké jídlo a pití nebo něco na sebe. Není to nic romantického v posteli, ani náhodou. Možná dřív, když jsem měl ještě srdce. Ale teď už ho nemám. Je mi líp? Ne rozhodně není a já to vím, ale nejde s tím nic dělat. Bolest je tak veliká, že ani ta největší způsobená bolest na tobě mě nedokáže uspokojit. Mstím se za všechny křivdy světa na mně spáchané. Hraješ si na neviňátko, ale jen já vím, jaký jsi. Jsi jen špína. Přivřu oči a dám ruce podél těla. Nebudu si tě vychutnávat, prostě se udělám a půjdu.
„Otoč se.“ Kývnu hlavou ke zdi. Myslím, že jsi to zažil tolikrát, že přesně víš, co máš dělat. A já nemám náladu se s tebou dneska nějak extra vybavovat.
„Tak se pohni, děvko.“ Rukou tě žduchnu ke zdi.
„Opovaž se to zdržovat, nemám moc náladu na tvoje hry, jasný?“ Chytnu tě za vlasy a zakloním ti hlavu do zadu.
„Nemám.“ Pustím tě a začnu si rozepínat kalhoty.
autor: Doris & Lauinka
betaread: Janule
No twl… tak to je mazec!!!! fakt dobrej nápad 😉 Myslim že časem Tomík změkne a bude hodnej…pak bude zlej Bill MUHEHEHE 😀
Po Zkrocení zvířete je tohle další povídka, která prostě není pro mě…
Ale to tady o mě všichni vědí, že jsem stará cíťa =)
fííha… takže já mám teda odlišnej názor než Janča (absolutně nic proti tobě, vím, že to někdo nemá rád)… tohle je povídka pro mě xD sem asi magor, ale násilí.. joo tím si mě získáte v povídce xD jen tak dál holky xD
[3]: No, mě násilí obecně až tak nevadí, ale nesnáším, když si ubližují navzájem právě dvojčata, když je v roli tyrana někdo třetí, tak mi to nevadí =)
Já mám tuhle povídku ráda od samého začátku, Tom je sice velice krutý. Mně je ho líto, protože je vlastně nemocný. Vůbec si v příběhu nebudu ničím jistá a to mě hodně přitahuje, stále to napětí, strach, co bude dál? Jaký je Tom teď a jaký bude za chvíli? To je výborně vymyšlené.
Divím se, že se Bill ještě sám nezbláznil a je jasné, že Tommyho neobměkčí, Tom skutečně jako by neměl srdce. Bill "zabil" Toma a já jsem zvědavá, zda to bude nakonec i naopak.
Úplné psychologické drama, ale úžasně psané!♥
Fuuha, vyzerá to veľmi zauímavo. Dúfam, že Tom časom zjmenie a bude dobrý,
To bude asi pěknej horor pro Billa.