autor: Saya-Mi
Bill:
Dojdeme před nějakej klub. Chci vejít, když mě Tom chytí za loket a podívá se mi varovně do očí. Pozvednu nechápavě obočí.
„Doufám, že sis zapamatoval cestu. Mě se hledat nesnaž… Mám tu vlastní zábavu…“ Řekne, ušklíbne se a pustí mě. Vrazí mi do ruky klíče.
„Super… Takže mám volné pole působnosti…“ Ďábelsky se ušklíbnu.
Tom otevře dveře a vejde. Jdu za ním…
*PŘIBLIŽNĚ O 5 HODIN POZDĚJI*
Myslím, že jsem tak ve třetině cesty ´domů´.
Co vím, tak v sobě mám slušný množství drinků. Na záchodě jsem ojel nějakou holku… samozřejmě s kondomem… nemám zájem být v 16-ti otcem… A od nějakého blonďáka jsem si ho nechal vykouřit…
Právě procházím užší tmavou uličkou, když…
„Ááááá!“ Vykřiknu.
„Dž hubu a nemel se!“ Vyštěkne na mě nechutně oplzlej hlas. Přirazí mě ke zdi a dýchá mi na krk. Z dechu jde cítit alkohol.
Tom:
Nějak jsem neměl chuť tam zůstávat. Netuším, kolik jsem toho vypil a vlastně ani co jsem vypil…
Nechal jsem nějakou holku udělat ´ruční práci´ a šel jsem domů.
Právě jsem vyšel z koupelny a chystám se si lehnout a spát. Oblečení, ve kterým jsem byl v klubu, jsem hodil rovnou do koše s prádlem, a teď si v boxerkách a tričku lehám na ´svou čistou´ část postele.
Docela by mě zajímalo, jak se bavil Bill… Ušklíbnu se pro sebe. Spíš jestli se bavil s holkou nebo klukem… Odhadovat si netroufám.
Hmm… Chtělo se mi spát? Už se mi nechce…
Vstanu, dojdu k psacímu stolu, rozsvítím stolní lampičku a sednu si na židli. Vezmu své krásné, červeno-černo-šedé, dílo a dodělávám poslední úpravy a podpis.
Kouknu se, kolik je hodin, a když zjistím, že skoro jedna, usoudím, že bych měl jít spát… Přecejen… Zítra je škola.
Zhasnu teda lampičku, poslepu dojdu k posteli, opatrně ji obejdu a lehnu si na ´svou´ část.
Přikryju se a usínám.
Bill:
Hrudníkem jsem opřený o zeď nějakého baráku. To ´slizký stvoření´ je natisklý na mně a stahuje mi kalhoty.
„Dej ty pracky pryč, ty…“
„Drž hubu!“ Natlačí mě ještě víc na zeď, ale vzápětí povolí, aby si mohl rozepnout kalhoty.
Teď je moje chvíle… Teď nebo nikdy…Takže teď! Prudce se odstrčím od zdi, ten, co stojí za mnou, zavrávorá a spadne. Rychle si natáhnu kalhoty a začnu utíkat.
Vůbec nevím jak, ale nějak jsem se dostal ´domů´. Mírná opilost, kterou jsem předtím pociťoval, se úplně vytratila. Místo toho mi po tvářích stékají slzy a bolí mě žebra. Mám nepříjemný pocit po celým těle… Jako bych toho slizáka cítil všude po těle… Odemknu dveře od domu, zase za sebou zamknu, rychle se vyzuju a potichu ale rychle jdu nahoru. Vzlykám.
Otevřu dveře do pokoje, dojdu k taškám. Vzlyknu, vytáhnu mobil, posvítím si a vezmu si tričko a boxerky na spaní. Chci odejít, když na mě rozespale promluví Tom…
„Bille? Ty… Co se děje?“
„N-nic…“ Vzlyknu a poslepu dojdu ke dveřím.
„Ty brečíš?“ Ptá se potichu.
„N-ne… Nech mě být…“ Vzlyknu a odejdu z pokoje. Zamířím do koupelny.
V koupelně ze sebe v rychlosti sundám oblečení a vlezu do sprchovýho koutu. Osprchuju se celý včetně vlasů… Snažím se ze sebe smýt ten nepříjemný pocit.
Vyjdu ze sprchy, z poličky vezmu jeden čistej ručník a utřu si tělo… Vezmu další a zamotám si do něj vlasy.
Přejdu k umyvadlu a vlažnou vodou se pokusím alespoň trochu smýt make-up… Zbytek vezmu ráno odličovacím mlíkem…
Navlíknu si na sebe připravený oblečení, ´špinavý´ hodim do koše na prádlo, a vysuším si trochu vlasy. Ručníky dám na topení, zhasnu a vyjdu z koupelny.
V té tmě se mi okamžitě vybaví tmavá úzká ulička… Vzlyknu. Zhluboka se nadechnu a vydechnu… Rozejdu se směr pokoj.
Otevřu dveře a vejdu se skloněnou hlavou. Díky tmě to sice není vidět, ale po tvářích mi zase tečou slzy.
Tom:
Skoro spím, když mě vyruší šustění něčeho… Zaposlouchám se… Slyším šustění tašek a tiché vzlyky.
„Bille? Ty… Co se děje?“ Zeptám se šeptem.
„N-nic…“ Vzlykne.
„Ty brečíš?“ Ptá se opatrně.
„N-ne… Nech mě být…“ Vzlykne a odejde z pokoje.
Zajímalo by mě, co se stalo… Řekl bych, že opravdu brečel… Přitáhnu si peřinu víc na sebe.
Po nějaké době se vrátí, poslepu dojde k posteli, lehne si, a snaží se stočit nějak okolo té skvrny od coly.
„Prosím tě, nesnaž se tam zkroutit okolo toho fleku a pojď sem…“ Pobídnu ho.
„M-můžu?“ Vzlykne.
„Kdybys nemohl, tak to neříkám…“
„D-děkuju…“ Přisune se na moji půlku postele.
„Řekneš mi, co se stalo? Proč brečíš?“ Zeptám se opatrně.
„P-prosím o-obejmeš mě?“ Zeptá se mezi vzlyky.
„Pojď blíž…“ Přivinu si ho k sobě. Okamžitě mě obejme a vzlyká mi do trička.
„D-děkuju…“ Šeptá.
„Nemáš za co. Řekneš mi teda, proč brečíš?“ Pohladím ho po delších vlhkých vlasech.
„Ta t-ma-vá u-li-čka…“ Máčí mi slzami tričko na hrudníku.
„Co s tmavou uličkou?“ Zeptám se přesto že tuším.
„M-málem mě z-ná…“
„Pšššt!“ Umlčím ho, přitisknu víc k sobě a začnu ho opatrně hladit po zádech. „To bude dobrý… Už tě nikam samotnýho jít nenechám… Pšššt… Pšššt…“ Utěšuju ho. Nějak se ve mně objevily ochranitelský pudy…
autor: Saya-Mi
betaread: Janule
Awww!! Krásnýýýýý!!! ^^
Tááák, a odteď nám Bill bude sedět doma a držet celibát xD
No to asi ne, ale určitě ho to hodně zklidní a hlavně, připoutá více k Tomovi =)♥
takový milýýý!!!! užasny!!! hroozně se těšim na dalši diiil!!!
to je krásný 🙂 jak je Tom na Billa hodnej 🙂 nejdřív si ani nechtěl lehnout na Billovu půlku (postele) a teď by se tutlil 🙂
Tak to bylo překrásné ♥ Mám ráda tuhle povídku. Honem další díleček
Ježíš chudák Bill… myslím že po tomto sa na chvíľku trošku zkľudní… musí to byť dosť traumatizujúci zážitok… ale strašne sa mi páčil ten Tom… och ako Billa krásne utešoval a objímal 🙂 nádherné… myslím že toto ich aspoň trochu zblíži :)… som teda zvedavá ako to pôjde ďalej 🙂 je to super!