Happiness? Maybe… 7. (konec)

autor: Diana & LucinQáá

Tom si tu nádobu vzal do obou rukou a co největší silou s ní praštil doktora po hlavě. Ten se skácel na zem, z hlavy se mu řinula krev. Tom se před něj postavil a mlátil do něj tou věcí. Bylo mu jedno, kam ho mlátí, ale potřeboval si vylít svůj vztek. Mlátil ho všude velikou silou, a přitom pořád křičel „Ne!“

Kolem nich byla všude krev. Všude na podlaze. Krvavá stopa po tom, co Tom spáchal. Zavraždil člověka, který chtěl zabít jeho duši. Věřil tomu, že je to dobré, to, co udělal. Byl spokojený. Uchránil bratrův život. Chránil ho, jako to tak bylo vždycky. 
Už hodinu tam jen tak seděl. Koukal do prázdna. V kaluži krve. Občas vzal znovu do pokrvácené ruky tu nádobu a uhodil s ní do mrtvého těla. 
Najednou se otevřely dveře, do kterých vstoupila sestřička. Chtěla nabídnout Tomovi oběd. 
Vytřeštila oči, když uviděla tu scénu, jako z hororu.

„Panebože!“ Vykřikla. „Co jste to udělal?! Proboha!“ 
Tom na ni nepohlédl, stále koukal tam, kam předtím. 
„Chtěl nás zabít. Tak jsem zabij jeho.“ Odpověděl s ledovým klidem v hlase, jako by to byla normální věc. Pro něj ano. Pro něj to bylo normální. Pouze chránil sám sebe a bratra. 
„Panebože… Jsi blázen… Nemocný člověk… To musí přestat… ihned!“ Sestra věděla, co musí udělat. Bylo tady sice stále riziko, že dopadne stejně jako doktor Müller, ale hodlala ho podstoupit. Nemůže to takto dále pokračovat. Tom sedel stále na zemi, proto využila chvíli a v rychlosti přešla okolo něj. Přistoupila k Billovi. Chytila jeho chladnou ruku a vyndala z ní jehlu, která mu dávala živiny. Je konec. Billa odpojí, teď hned! 
Vytáhla jehlu a vypnula tlačítkem přístroje. Vypnula tak i Billův život.

„NE!“ Zaječel Tom tak nahlas, že to trhalo ušní bubínky. „Ty krávo! Kurvo! Píčo! Všechno si posrala!“ Tom zuřil. Sebral nádobu, se kterou zabil doktora Müllera a přešel s ní k sestřičce. 
„Tome! Uklidněte se!“ Pokusila se ho uklidnit, i když věděla, že je pozdě. Že jí provede to samé, co jejímu kolegovi. 
Tom pevně v rukou svíral nádobu, až mu bělaly klouby. Nadechnul se a praštil s tím sestru. Ta zaječela, ale Tom ji praštil znovu. Do hlavy. Podruhé už zaječet nemohla. 

„Bille, NE!! Lásko! Zlatíčko! Prober se, prosím! Nesmíš mi umřít! Nesmíš! Já, já tě moc moc miluju, z celého srdce… Zabiju se, když umřeš! Bille, sakra, tak vstávej! No tak! Nesmíš mi odejít… prosím ne…“ Čím dál, tím víc Tomův hlas slábl… Billovo, teď už mrtvé tělo, si k sobě přitulil. Nezůstávalo mu nic jiného, než oči pro pláč… „Bille, ksakru, cos mi to udělal… ty… prosím, vrať se mi…“ Už celkem šeptal…

Do dveří vrazilo pět sestřiček a doktor, spatřili Toma, sedícího na Billově posteli, svého bratra v náručí, jak ho hladí po vlasech, houpe se dopředu a dozadu, pohled upřený do prázdna a pořad opakuje: „Vzbuď se, Bille. Ty jenom spíš. Probudíš se. Billi… Billi…“ Následně všem padl pohled na dva mrtvé lidi. Zděšeně se koukali na horor před sebou. 
„Můj Bože…“ Vypadlo z jedné ze sester. Okamžitě přistoupila k Tomovi a chytla ho za ramena. Začala ním nepříjemně cloumat. „Ty! Cos to udělal?!“ Ostatní zatím kontrolovali, jestli nemají tep. Ani jeden ho neměl. 
Začalo jim docházet, co Tom udělal. 
„Oni mi chtěli vzít bratra!“ Křičel Tom a tisknul se na Billa. „Oni mi ho vzali!“ 
Stále jen plakal… Představa, že Bill tu už není… že už ho nikdy neuvidí… že je jednoduše pryč, v něm dělala hrozný pocit úzkosti… Chtěl umřít… 
Připadal si neúplný. Půlka jeho duše zemřela, takže musí zemřít i on. 
„Ne, Billi… Nebudu žít ani o hodinu déle než ty. Není to spravedlivé. Neboj se, nebudeš tam sám. Já přijdu za tebou, bráško.“

Tom byl rozhodnutý. Ukončí svoje trápení… Přeměřil si pohledem všechny ty zlé lidi v místnosti, nakonec jeho pohled spočinul na mrtvém bráškovi, bezvládně ležícím na posteli. Všichni ti „diváci“ byli totálně v rozpacích… 
„Sbohem, má lásko…“ řekl Tom, poté políbil mrtvolu na ledové rty. 
„Miluju tě…“ Zašeptal a razil si cestu ven hlava nehlava. 
Bylo mu jedno, že na něj všichni křičí a snaží se ho zadržet. Tom se všem vyhnul. 
Rozrazil dveře a utíkal chodbou. Vyběhl všechny schody až do nejvyššího patra. 
Až na střechu… Ovál ho pořádně chladný vánek, naskakovala mu husí kůže… Byla mu zima… Je to ale jedno, stejně tu už dlouho nebude… Šel až ke kraji budovy… Nebezpečně si stoupl na okraj střechy… Za ním už nebylo nic… Jen smrt v podobě Tomova spasení… Podíval se dolů. Na jedoucí auta… Bylo to tak zatraceně vysoko… možná… možná už konečně bude se svým bráškou… Napořád… 
„Miluju tě, Billi! Jdu za tebou!“ Zakřičel do oblohy. Už ho tady nedrží nic… Vůbec nic… Je konec… 
„Už jdu…“ Byla poslední slova před tím, než skočil. 

KONEC

betaread: Janule