autor: Áďa
Adam sebou párkrát zavrtěl, než mu smysly konečně dovolily se probrat z hlubokého spánku. I když od jejich nočního divočení uplynulo docela dost hodin, pořád v sobě cítil tu euforii a radost. Nechtěl však otevřít oči. Co když to byl jenom nádherný sen? Ale ne, on věděl, že to sen nebyl, přesto si však chtěl ty krásné pocity co nejdéle vychutnávat.
Trošku sebou cuknul, když mu na rty skanulo trochu teplé, nikoliv však horké tekutiny, která voněla po oříškách. Nakrčil nos a podvědomě si rty olíznul. Oříškové latte! A nějak i začínal mít pocit, že tuší, kdo zavinil to, že se jeho oblíbený nápoj dostal až na jeho rty v době, kdy ještě neopustil postel. Trošku ho to překvapilo, protože Bill téměř zásadně vstával až po něm. To už musí být hodně pozdě, nebo se Bill vzbudil hodně brzo. Přesto ale měl ještě vyvalovací náladu a nemínil teplíčko postele jen tak opustit. Naopak, hodlal si s Billem trošku škodolibě pohrát.
Párkrát ještě tedy zahýbal rty, aby tak jako by ze spaní slíznul svůj oblíbený nápoj, a se spokojeným zamručením se převalil na druhý bok, přičemž nosem pořádně zachrápal. Uslyšel tiché povzdechnutí, ale ne smutné, spíš jako takové to, které doprovází člověka protáčejícího oči v sloup. Zaslechl i šustění, a když pootevřel oči jen na milimetrovou skulinu mezi řasami, viděl, jak ho Bill obešel a jak se zase uhnízdil kousek od jeho obličeje. Z vysoké skleničky nabral obsah do dlouhé lžičky a zase se začal blížit k jeho rtům. A Adam zase dostal na ústa svlažující koupel s oříškovou vůní…
Znovu párkrát pohnul rty a olíznul si je, oči ale pořád neotvíral.
„Hmmm,“ zafuněl a spokojeně se jako by ze spánku usmál.
Skulinou mezi řasami zaznamenal, jak se Bill při jeho pochvalném zamručení celý rozzářil. Schválně rty našpulil a čekal, co bude dál.
Dostal nový přídavek, ale tentokrát to bylo něco jiného. Čokoládový topping? Trochu nakrčil obočí. Snad Bill nedělal…
Zvednul se a naplno otevřel oči.
„Dobré ráno,“ zašveholil Bill.
„Dobrý… tys dělal vafle?“ vytřeštil Adam oči, když viděl podnos na nočním stolečku. Bylo na něm ještě jedno latte (druhé držel Bill v rukou a právě z něj zřejmě kapal na jeho rty), dva talíře s vaflemi a vedle byla šlehačka a čokoládový topping, aby si každý z nich mohl dát, co chce, podle libosti.
„Dělal,“ pousmál se Bill. „Sice nejsem kdovíjaký kuchař, ale na tohle jídlo, který miluju, tak blbej nejsem.“
„Nikdy jsem neříkal, že seš blbej.“
„Ale já si tak občas připadám,“ přiznal Bill. Na okamžik mu hlavou blesknul obrázek Toma, ale hned zase zmizel a Bill radši věnoval Adamovi rozpačitý úsměv, který měl původně jeho poznámku doprovázet.
„Tak to máš halušky,“ zavrtěl Adam hlavou a natáhnul se pro skleničku s nápojem.
„Ale prd halušky, je to pravda.“
„Není.“
„Je!“
„Není.“
„Říkám, že je,“ zvednul Bill trochu hlas.
„V tom případě už nehul, jo?“ pronesl Adam naopak tišeji.
Bill se zarazil, ale pak se rozesmál. Tyhle pohotové Adamovy hlášky absolutně zbožňoval.
„Ale já přece nehulím… kde bych vzal trávu?“ podíval se na Adama nevinně.
„To je ale blbá otázka po ránu,“ protočil Adam oči v sloup. „Venku jí roste dost, akorát se obávám, že ta moje v zahradě už je očůraná od Daimona.“
Jakmile zaznělo jeho jméno, Daimon okamžitě zvednul hlavu. Zavětřil, a když k jeho rozespalým čuchovým buňkám dorazila vůně teplých vaflí, přemístil se po bok Adama a se srdceryvným pohledem začal hypnotizovat zpěvákův talíř, na němž Adam právě svou porci zaléval pořádnou dávkou šlehačky a kromě toppingu to dochutil i kakaem.
„To jo,“ uznal Bill a se smíchem se zakousnul do své vafle. „A ty nesomruj!“ napomenul psa.
Adam Daimonovi okamžitě odlomil a z dlaně nabídnul kousek vafle, načež se na Billa podíval. „Nebo taky můžeš mít vedlejší účinky z toho včerejšího hulení.“
Bill tázavě nadzvednul obočí.
„Z jakýho?“
Adam se plácnul do čela.
„Ty vole, ty seš fakt taky blondýna, viď? Kdo mi včera okupoval rozkrok? Svatej Petr asi těžko, ten má lepší starosti, než si z mýho údu dělat lízátko.“
Bill zčervenal až po kořínky vlasů.
„Neříkej, že se ti to nelíbilo.“
„No líbilo, a jak.“
„Tak proč jsi dělal takový scény, než jsme začali?“
„Protože si stojím za tím, co jsem včera řekl,“ pronesl Adam klidně.
Bill se zamračil.
„A pak že jsem tady blondýna já… taky máš pod tou černou peroxidní odrosty, vole! Místo, abys uznal, jak báječně jsem ti to udělal, tak tu akorát držkuješ! Že já se na tebe nevyseru!“
Adam se na okamžik zamyslel.
„Hmmm, taky rajcovní představa… já to teda radši tradičně, ale když máš rád hokusy pokusy… Pokud mi přitom nezasereš ten bílej svetr od Dolceho, co jsem si nedávno koupil, tak co by ne…“
„Blbečku!“ vyjekl Bill a málem se zadusil vaflí. „Já jím a ty tady mluvíš o sračkách… tos upad, ne?“
„Co já?“ bránil se Adam. „Tys s tím začal.“
„Ale jen tak obrazně, řečnicky! To tys v tom hned viděl perverzní výjevy, ty prase jedno!“ začal ho Bill, samozřejmě nikoliv ve zlém, tepat.
„Stane se… sis za ty dva měsíce na tohle ještě nezvykl?“
Bill se na Adama zkoumavě zadíval a pak se rozesmál, když spatřil, že zatímco Adam kouká na něj, Daimon využil nepozornosti k tomu, aby mu zabořil čumák do skleničky s lattéčkem a začal chlemtat, ale tak tiše a elegantně, že by si toho jeden skoro ani nevšimnul.
„No jo… máš recht… asi mi nezbyde nic jinýho, než si zvyknout definitivně,“ pousmál se, odložil talíř i skleničku a připlazil se k Adamovi, aby se mohl přitulit k jeho boku.
„No copak?“ nadzvedl Adam jedno obočí. „Ještě před chvilkou jsi mě jebal jak malýho haranta, a teď se jdeš tulit?“
„Hmmmm,“ přikývl Bill horlivě. „Sis za ty dva měsíce na tohle ještě nezvykl?“ vrátil mu jeho otázku.
„No jo… máš recht… asi mi nezbyde nic jinýho, než si zvyknout definitivně,“ neváhal Adam s okopírováním Billovy odpovědi.
Oba se chvilku smáli, než si Adam přiložil skleničku ke rtům.
„Počkej… snad jsem to už nevypil?“ nakrčil udiveně obočí, když zjistil, že má ve sklenici posledního loka.
V tu chvíli už to Bill nevydržel a začal se řezat smíchy. A Adamovi hned došlo, která bije. Že se nemýlí, poznal ve chvíli, kdy se podíval na barzoje, spokojeně a těžce nevinně se rozvalujícího na polštáři… avšak s chloupky kolem tlamičky podezřele mokrými a vonícími po oříškách.
* * *
„Tak, hotovo!“ zahalekal Tom, když vešel do dveří a pověsil si svou mikču na ven na věšák, pod nímž už v rámci jistoty ležela několik dnů sbalená taška do porodnice. „Ten gril jsem složil dohromady, tak když měl malej ráno chuť na grilovaný steaky, tak si je dáme k obědu, co říkáš? Dřevo jsem koukal, že u garáže nějaký máš, tak bych to asi rovnou naskládal k ohništi, ať je to ready, ne?“
Katy vešla do vstupní síně. Už chudák sotva funěla, jak ji břicho tížilo, však už se taky čekalo, že nejdýl pozítří pojede pro jistotu do porodnice, ale i tak Tomovi věnovala vděčný úsměv.
„Jsi ten nejlepší táta, kterýho si Domi mohl přát,“ šeptla dojatě.
V tu chvíli však najednou s výkřikem klesla k zemi, jediné, co stihla, vybalancovat pád tak, aby si dopadem neporanila bříško a aby to radši odskákalo její pozadí.
„Katy!“ vyjekl Tom a okamžitě se k ní sklonil. „Proboha, co ti je?“
„To – Tome!“ vyjekla a zalapala po dechu. „Už asi… pojedem…“
Sevřela oči, když jejím břichem projela další ostrá křeč, doprovázena sílícími stahy, a i když se o to snažila, nedokázala Tomovi jakkoliv pomoct, když ji zvedal. Ani nevěděla, kudy ji vede s taškou přes rameno k autu, ani nevnímala, jak Tom vyjel tak prudce a rychle, až zaskřípaly pneumatiky, a že řeže zatáčky, jako by snad jel rallye. Vnímala akorát vteřinu od vteřiny silnější bolest. Slyšela, jak jí z hrdla unikají steny a nářky. Slyšela, jak se ji Tom snaží uklidnit, jak na ni huláká, ať pravidelně dýchá, ale nebyla schopná ho poslechnout. Jenom si křečovitě tiskla ruce k břichu, které vypadalo, že se jí snad co chvíli rozletí na tisíce střepin, jak se dítě snažilo drát zatím marně ven. Z palčivé agónie ji vysvobodila až mdloba ve chvíli, kdy Tom smykem zabrzdil v nemocničním areálu…
Tom nervózně přecházel po nemocniční chodbě. Katy okamžitě odvezli na sál a jemu řekli, aby zůstal čekat tady. Ani mu nedali nabídku, jakou často otcům dávají, a to, že může být přímo u porodu. Když tak ale nad tím přemýšlel, možná za to byl rád. Asi by to nevydržel. Bohatě mu stačilo, když Katy viděl v autě. Byl to zázrak, že sem dojeli bez jakékoliv bouračky, protože Tom spíš než cestu, kontroloval zpětné zrcátko. A vůbec se mu nelíbilo, jak se Katy protáčely oči v sloup. Jak jí pod vrstvou horkého potu blednul obličej. Jak se jí v koutcích rtů dělaly napěněné sliny. Doufal jen, že to bylo silou těch stahů. Pár porodů už viděl, ale jenom v televizi, a tam se nikdy nic takhle dramatického nedělo. Prosebně zadoufal, že to bylo jenom díky předepsanému scénáři a že to, jak Katy vypadala, nebylo na rodící ženskou nic nenormálního. Protože z jejích bolestných nářků a křiků měl doteď plnou hlavu a doteď se mu z nich ježily chloupky na těle. Vůbec se mu Katyin stav cestou sem nezamlouval…
Nevěděl, jak dlouho chodil chodbou tam a zpátky, dokud ho ze zamyšleného transu nevytrhnul hlas lékaře.
„Pane Kaulitzi?“
Tom sebou škubnul a okamžitě se vydal k lékaři. Nějak se mu nelíbil jeho výraz, nemohl si pomoct. Takový, jako by v něm mísil radost i smutek.
„Gratuluju vám ke krásné holčičce – „
„Holčičce?“ vyjekl Tom. „Dyť ale jsme měli mít chlapečka…“
„Ultrazvukové snímky někdy mohou zavádět,“ pousmál se doktor. „Malá slečna Kaulitzová měří padesát jedna centimetrů, váží dva celé sedm kilogramu a má se krásně k světu.“
Tomovi se zamotala hlava, musel si sednout na lavičku, kde nevěřícně třeštil oči do prostoru. Tak on má holčičku… Padesát jedna centimetrů, dva celé sedm kila… nebudou mít malého raubíře fotbalistu, ale krásnou princezničku! Rty se mu pomalu začaly roztahovat do širokého úsměvu. Ještěže trval na tom, aby kromě těch roztomilých modrých dupaček s medvídkem vybírali především neutrální barvy pro případ, že by ultrazvukové snímky kecaly. Jak se jeho prozíravost vyplatila! Jenomže neměli v záloze žádné holčičí jméno, prostě to měl být Dominik Kaulitz a hotovo. Tohle budou muset s Katy ještě dořešit, ale to už je ta nejmenší starost. Hlavně, že všechno proběhlo dobře…
„Pane Kaulitzi, musím vám říct ještě jednu věc…“ přerušil doktor tok jeho myšlenek a Tom k němu s úsměvem ve tváři vzhlédnul. „Bohužel, u paní Perryové se, pravděpodobně v důsledku únavy, celkového vyčerpání a zvýšení tlaku a srdeční činnosti během kontrakcí objevilo aneurysma na mozku.“
Tom nakrčil obočí. Aneurysma? To slyšel poprvý v životě. Asi to bude nějakej poporodní stav, ale nechápal, proč u toho doktor říká to bohužel. Asi to znamená nějaký poporodní komplikace, nebyl si jistý.
„Cože se u ní vyskytlo? Promiňte, ale nematuroval jsem z medicíny, tak nevím, co to znamená. Je v pořádku, že jo?“
„Aneurysma znamená, že se jí na cévách v mozku udělala výduť. Výduť, která praskla. Bohužel praskla v jedné z hlavních cév, které mozkem vedou. Vylévající se krev bohužel nešlo nijak zastavit ani tomu jinak předejít či zabránit šíření mozkové mrtvice… Je mi to moc líto.“
Toma znenadání silně zamrazilo v zádech.
„Jak šíření mozkový mrtvice? Co to znamená?“
Doktor se na něj lítostivě podíval.
„Znamená to, že i přes naši snahu o resuscitaci paní Perryová v jedenáct třicet sedm, tedy před necelými deseti minutami, zemřela.“
autor: Áďa
betaread: Janule
Bude to znít divně, když řeknu "já to věděla"? 😀 😀 Jako vážně, v noci jsem nemohla spát a tak jsem si v hlavě probírala oblíbený povídky (jinak úplně normální 😀 :D) a normálně jsem si říkala, že by se to vyřešilo, kdyby Katty umřela. Fakt jo. 😀 😀 Je mi líto Toma, asi z toho bude zničenej a navíc v těhlech chvílích by s ním měl být Bill i kdyby jenom jako bratr…tak malá holčička? Ťuťu. 😀 😀
No jo, to se dalo čekat, naše sadistka Áďa zase zaúřadovala xD
Přiznávám, že jsem se hrozně bála, že se děťátko narodí mrtvé, ale že umře Katy jsem opravdu nečekala…nesnášela jsem ji, ale líto mi jí je, tolik se na miminko těšila =(
To jsem zvědavá, co teď bude dělat Bill, na Toma se vykašlal, začal si s Adamem a Tom je teď volný a s dceruškou k tomu, to by se mu hodilo, pěkně se vrátit k hotovému.
Tom by ho měl poslat do háje a trochu ho vydusit, doufám, že mu hned neodpustí.
Jinak chudák Tom, určitě cítí nejenom radost z děťátka, ale i bolest a lítost kvůli Katy, i když jim hodně ublížila, přece jenom už zůstane navždy mámou Tomovy holčičky…
A Ádi, děkuju za email, v žádném případě se nezlobím, hrozně jsi mě překvapila a potěšila, jsi moc hodná =)
Ádinko, ty víš, jak jsem tento díl hrozně prožívala. A jiné to není ani dnes…
Opravdu mám zase hrudník celý sevřený a tu bolest úplně cítím… je to hrozně smutné, bolestné, kruté…
Já vím, jinak to nešlo, jen si nemůžu pomoct a ten pohled na monitor se opět mlží.
Hlavně, že je alespoň maličká v pořádku, jinak by to Tommy už asi nezvládl, je toho na něj tolik. Je sám na vše, sám proti osudu… Tak Bille, tak už…já se budu na tebe zlobit, jestli i teď budeš tak chladný a tvrdý vůči Tommymu! Tak to po mě nechtěj.
Mně je Katy opravdu líto, moc!
Teda abych řekla upřímně, tohle jsme nečekala. Vážně ne.
Je mi Katy docela líto, protože se napravila a bylo jí toho, co udělal líto, Bill by to už sakra taky mohl pochopit malmas jeden.
Myslím, že už tuším, jak se bude holčičika jmenovat. Katy, že? Ale je to jen můj malý odhad, ono se to tak nabízí.
A jestli se už sakra nezačně Bill chovat normálně, tak ho půjdu asi vyliskat, já vím je to nereálné, ale mám na to chuť 😀
Přece nemůže takový necita a nechat Toma s holčičkou samotného, to fakt ne.
Jinak co se týče dílu, tak byl úžasný. Byla jasem napjatá až do konce, prostě paráda.
[4]: Víš,Tino, že jsem si to taky v první chvíli myslela… ale znáš naši hysterku Billa. Kdyby byla malička Katy, už by ho asi ranilo… Ale co ty víš, možná máš pravdu… 🙂
Naše Áďa si jistě se jménem hravě poradí. Určitě bude krásné.♥
[4]:[5]: Já to jméno zase tipuju na Dominiku =)
Anebo Simone, po babičce =)
Jančo, tos zabila, prej Áďa zase zaúřadovala 😀 to se ti povedlo 😀
jen se nechte se jménem překvapit, ale myslím, že to nebude nic moc zas tak enormně nečekanýho… no uvidíte za pět dní 🙂
[2]: a já jsem si říkala, jestli tě tím spíš nenaštvu, nevím proč 🙂 tak hodná… a já myslela, že jsem bestie z diskuzí o srazech 😀
[7]: To víš, že jsi moc hodná holka!♥
[8]: hele, nech toho nebo se začnu červenat 🙂
[9]: Já jsem si nemohla pomoct. Málokdy se do něčeho pletu, ale to, že jsi úžasný človíček, zdůraznit musím.
[10]: ježiš to si ani nezasloužím simtě 🙂 no a vidíš. drsňačka, co trápí twinsátka bez mrknutí oka, je rudá až na zadku 😀