autor: Holly-EnD.
TOM
Nejspíš to nebylo ani hodinu, co jsem spal, když mě Bill vzbudil tím, jak mi vtrhl do pokoje a rozsvítil.
„Víš, z čeho je mi nejvíc zle?!“ vyštěkl, když jsem se poplašeně posadil na posteli.
A je to tady… došlo mi okamžitě. Teď… právě teď přišla ta pravá hádka. No rozhodně si nemohl vybrat lepší čas… Bylo mi jasný, že na vteřinu nezahmouřil oka a pořád přemýšlel, co by mi vyčetl.
Povzdechl jsem si a vstal z postele. Bos jsem ťapkal dolů do kuchyně. Bill za mnou nasupeně dusal a vydával zvuky podobné parnímu válci, a přitom na mě nepřestával chrlit jednu větu za druhou.
„Z toho, jak si na veřejnosti hraješ na mýho sladkýho brášku!“ prskal, když jsme scházeli schody. „Ale jsi jenom zatraceně prolhanej parchant!“ prskal vztekle dál, když za mnou vcházel do kuchyně. Přešel jsem k lince a vzal z odkapávače skleničku, do který jsem si napustil vodu z kohoutku. Bill udělal to samé, ale nepřestával na mě ječet. „Ty tvoje kecy o tom, jak bys beze mě nemohl žít…“ zhluboka se nadechl. „Je mi z toho na nic!“ napil jsem se. Nevěděl jsem, co mám dělat. Nechtěl jsem se s ním hádat. Věděl jsem, že bych se neudržel. Mám ho prostě ignorovat?A doufat, že třeba přestane…? Chvíli jsem ho pozoroval, pořád na mě něco křičel. Ne, to asi nebude fungovat. Usoudil jsem po chvíli. Tak sakra co? Zoufale jsem svíral skleničku s vodou. Okey, Tome. Zhluboka se nadechni a snaž se ho upokojit.
„Bille, nechceš se na chvíli uklidnit?“ řekl jsem pomalu. Obličej mu najednou vzteky úplně zrudnul.
„Nechci se do prdele uklidnit!“ zakřičel. „Klidný jsem byl dost dlouho. Já nemůžu za to, že se nedokážeš věcem ani postavit čelem, ty chudáku!“ plesk! Tahle slovní facka, pěkně zabolela. Namíchlo mě to.
„Co to kurva meleš?! Podívej se na sebe, ty primadono! Pořád bys jenom ječel, jak hysterická ženská!“ oplatil jsem mu štěknutí. V tu chvíli jsem poznal, že Bill už je na pokraji svý pasivní agresivity. A to doslova. O-ou…
„Ty kreténe! Co si to dovoluješ?!“ zařval a mrskl po mně svou sklenicí s vodou. Jen tak – tak jsem se jí vyhnul. Rozbila se o stěnu za mnou a má záda potřísnily drobné kapky vody.
„Jsi normální?!“ zaječel jsem. „Zajdi si k psychoušovi, ty magore!“ prskl jsem a naštvaně jsem praštil svou sklenicí o zem k jeho nohám. Prošel jsem kolem něj do obýváku a ani jsem si nevšiml, že jsem si do nohy zarazil střep. Můj pohár trpělivosti už taky přetekl. Nechal jsem to zajít příliš daleko, ale už nebylo cesty zpět. Vyřítil se za mnou.
„Takže teď jsem tady já ten magor, jo?! No, nevim, kdo se mi celou dobu snaží dávat najevo, jak mě nesnáší a nemůže vystát! Nevím, kdo mi pokaždé, když mu řeknu: dobrou noc, nemůže ani odpovědět, protože proč by na mě vůbec plýtval dechem, že?!“ křičel.
Takhle podobně jsme se hádali další půlhodinu. Křičeli jsme. Vyčítali jsme si všechno. Dokonce i věci, který už jsou dávno za námi. Rozbíjeli jsme každou věc, co nám přišla pod ruku. Od domácího vybavení, bytových doplňků, až po společné fotky. Házeli jsme to po sobě, kolem sebe, z oken, anebo jsme to prostě jen rozbíjeli o zem. Byla to ta největší hádka v našem životě. Do tý zatracený půlhodiny jsme zdevastovali celý obývák s kuchyní a jídelnou. Židle byli rozbitý, stůl převrácený, nádobí na padrť a oba jsme byli dořezaní a ubití jako psi. Bill stál v obýváku u okna, když se k zemi skácel únavou jako první.
„Nejvíc mě štve, že to celý vůbec nechápu.“ Už neměl ani sílu křičet. „To jsem vážně tak špatnej brácha?“ ke konci věty se mu zlomil hlas. Zarazil jsem se. Došlo mi, že… On si myslí, že je to jeho chyba…? Všechen vztek ze mě rázem vyprchal.
„To ne ty…“ vydechl jsem a opřel se o stěnu.
„Cože…“ zamumlal, jako by mě pořádně neslyšel a zvedl ke mně hlavu.
„To není v tobě…“ zopakoval jsem. Bill se najednou znova mátožně postavil a kulhavým krokem se přesouval ke mně.
„Ne?! Tak mi řekni sakra proč…“ vrčel vztekle jako rozdrážděný pes mezitím, co se ke mně sunul podél zdi, která ho podepírala. „Proč?!“
„Protože tě miluju!“ vykřikl jsem hned na to. „Sakra, Bille… Proto…“ tentokrát se hlas zlomil mně a já se sesunul k zemi. Schoval jsem si obličej do dlaní a najednou, ačkoliv jsem to nechtěl, jsem musel strašně přemáhat slzy. Mnul jsem si oči, jako by mi to snad mělo pomoc, a přitom jsem si po obličeji rozmazával krev ze svých pořezaných rukou.
„Tome…“ promluvil Bill naprosto ohromený novým zjištěním.
„Ne, Bille. Vím, co chceš říct. Že je to zakázaný, nechutný a prostě špatný. Ale…“ vydechl jsem. „Bojuju s tím už strašně dlouho. Před třema rokama jsem si pomyslel, že možná, když se budu zdržovat kontaktu s tebou a budu tě více méně ignorovat, přejde to. Ale když jsem tě viděl líbat se s tou…“ nemohl jsem si nahonem vybavit její jméno.
„Holly.“ Pomohl mi.
„Jo, Holly. V tu chvíli jsem věděl, že to nikdy nebylo pryč. Taky jsem si uvědomil, že ani nebude. Prostě jen… nechme to tak, Bille. Nic po tobě nežádám. Nemůžu… Já…“ už jsem nevěděl, co bych mu řekl a tak jsem mlčel. Ticho se prodlužovalo. Bylo to ubíjející. Je to jako horečka, Bille…
BILL
To, co jsem slyšel, mě trochu vykolejilo. Snažil jsem se vstřebat a pochopit jeho slova ještě za tepla. Rozhlídl jsem se po místnosti a ve mně se najednou vzedmula vlna čehosi. Propukl jsem v hurónský smích. Tom se na mě nevěřícně podíval.
Smál jsem se a připadal jsem si najednou jako blázen.
„Po-podívej se…“ zalykal jsem se smíchy a pomalu se sunul na zem vedle něj. „Co jsme to udělali…“ hýkal jsem dál. „Zničili jsme si půlku by-bytu, rozbili jsem naše nejoblíbenější fotky…“ vzal jsem do ruky jednu z nich a pořád jsem se tomu smál. „Jsme dořezaní jak dobytci. Ty máš střepy zabodaný bůhvíkde všude a já jsem si vyvrtnul kotník, kterej mi do rána dě-děsně oteče, a-ale to nevadí.“ Můj smích přešel do pouhého uchechtávání. „Protože mě miluješ, Tome.“ Opřel jsem si hlavu o jeho rameno a sevřel v rukách svůj bolavý kotník. „Miluješ mě.“ Opakoval jsem jako idiot a už jsem se vůbec nesmál. Periferně jsem viděl, jak se ke mně natočil, a bylo mi jasný, že netuší, jak si tohle vyložit.
„Tome…“ odtáhl jsem se kousek od něj. Zhluboka mi hleděl do očí. „Jsi moje dvojče. Jsi ta nejdůležitější osoba v mém životě. Sakra, kdyby ti někdy došel dech, dýchal bych za tebe, tak moc jsi pro mě důležitý, Tome. Miluju tě, už od dob, co o sobě vim, myslel jsem, že je to přece jasný, ne?“ smutně se pousmál.
„Jo… miluješ mě jako bratra…“ vydechl tiše. Sevřel jsem mu paži.
„Ale ty mě přece taky miluješ jako bratra..“ oponoval jsem.
„Ne… Bille. Myslím, že jsi mě špatně pochopil…“ skočil mi do řeči.
„Ne, nech mě laskavě domluvit.“ I já jsem mu skočil do řeči. „Chtěl jsem říct, že je jedno, jakou lásku ke mně cítíš… pořád jsem tvůj bratr. Tvoje dvojče. I kdybychom spolu dělali bůhvíco, nikdy to nedojde na hranici divnosti, ne mezi námi… protože my jsme jeden, víš…? Neštítím se přeci dotýkat sám sebe… tak proč bych se měl štítit dotýkat tebe…?“ zamumlal jsem a tou rukou, kterou jsem neměl tolik zakrvácenou, jsem mu setřel krev a špínu z tváře (nic lehkýho, jako…).
Pootevřel ústa, jako by ani pořádně nerozuměl tomu, co jsem právě řekl. Pak ze sebe konečně něco dostal.
„Chceš říct, že kdybych tě líbal, nepřišlo by ti to…“ vydechl tiše a hlas se mu ke konci trochu zadrhl, když se ke mně naklonil.
„Ani v nejmenším.“ Vydechl jsem taky a zavřel oči v očekávaném polibku. Pak konečně spojil naše rty. Tiše jsem zasténal. Bože… nikdo nelíbá jako on… uchopil mě za pas a vtáhl si mě do svého klína. Hladil mě po zádech a já jsem ho jen rukama svíral okolo krku, protože jsem se bál, že je tohle sen, a když ho pustím, ten sen se rozplyne.
Sakra… Tři roky… Tři podělaný roky, kdy jsem postrádal jakýkoli skutečný kontakt s ním, a teď to přešlo rovnou k polibkům… Tohle prostě nemůže být skutečnost.
„Tomí…“ zasténal jsem do jeho rtů jako dítě. „Vítej zpátky, bráško…“ zamumlal jsem a vsál jsem jeho pierc. „Hlavně už to nikdy nedělej. Neopouštěj mě, protože podruhý už bych to asi nepřežil.“ Sázel jsem mu jemné polibky po celém obličeji. Pevně mě sevřel a hlavu si opřel o mou hruď. (POZN.: Než začnete číst dál, pusťte si prosím tohle:
je to pro správnou atmošku. Pochopíte.. ;-))
„Ne…“ zamumlal. „Už nikdy…“ hladil jsem ho po hlavě a prsty přejížděl po každém jeho rasta copánku.
„Víš, co je největší problém reálnýho života?“ zeptal jsem se ho a opřel si bradu o jeho hlavu.
„Huh?“ zahuhlal mi do hrudi. Usmál jsem se.
„Že v něm nehraje dramatická hudba.“ Řekl jsem smutně a políbil ho do vlasů.
„Co by sis teď tak představoval?“ zeptal se.
„Klavír.“ Rozplýval jsem se tiše. „Co hraje nějakou dojemnou písničku.“ Zašeptal jsem zasněně. „Do toho třeba housle, co by hrály teskně, víš. A pak kytara, která by jemným chvěním strun připomínala dobrý časy…“ Sevřel mě ještě pevněji.
„Miluju tě.“ Řekl tiše.
„Miluju tě.“ Řekl jsem taky.
V tomhle objetí jsme setrvali strašně dlouho. Možná aspoň tak hodinu, a v uších nám zněla imaginární hudba klavíru. Pořád dokola. Nikdy… skutečně nikdy jsem nebyl šťastnější. Se všemi těmi ranami na těle, které budou zítra ráno zatraceně bolet… jsem prostě nebyl šťastnější.
Holly-EnD.
betaread: Janule
Ježíííš, to bylo prostě…úžasné…♥
Blázínci jedni, takhle se navzájem trápit.
A ta písnička je k tomu dokonalá, nevím, jestli jsi si to nějak načasovala, ale když jsem četla slova "dramatická hudba", tak začala opravdu hrát, když "klavír", začal hrát klavír a když "housle", tak zazněly housle =)♥
Ta kombinace hudby a textu, to souznění bylo nádherné ♥
Ooo páni :') Tom to nemohl říct v lepší moment :)))))
nádherný!!
Och tak to je naozaj skvelé 🙂 akurát som si dnes prečítala prvú časť a strašne sa mi páčila a hneď tu mám za ňou aj pokračovanie :D… och bolo to nádherné aj keď som mala zase na začiatku strach že čo sa stane keď sa začali tak strašne hádať a rozbíjať všetky veci čo im prišli pod ruku… no ale nakoniec to dopadlo úplne skvele, lepšie to dopadnúť asi ani nemohlo 🙂 och strašne pekné ale škoda že mi k tomu nejde pustiť tá hudba 🙁 no čo už… strašne sa mi to páči a som zvedavá ako sa to bude ďalej vyvíjať 🙂
[1]: Nene 🙂 Tak úžasná nejsem 😀 Navíc by to ani nešlo.., jelikož každý má jiné tempo čtení, takže by to stejně nevyšlo, ač bych se snažila jak blázen.. 🙂
Každopádně jsem ráda, že ti to takhle vyšlo.. 🙂
[2]: No jo :)) Tom si umí vybrat 😉
[3]: Děkuji 🙂
[4]: Děkuju..:) Ta hudba mě mrzí.. ale doufám, že i bez ní se to dalo číst 😀
Hned na začátku se mi strašně příčilo, že se di dva "nesnášejí". Ale stejně mě to od čtení neodradilo a jsem moc ráda, že se Tom odhodlal prozradit svoje pravé city takhle brzo. Jsem strašně zvědavá, co bude dál, jak se bude jejich vztah vyvíjet a tak. Protože to je vždy to nejkrásnější.
A píšeš prostě krásně, hlavně to pod tou písničkou, to mě úplně vzalo. Mě písnička sice nevyšla, ale přečetla jsem si to znovu, tentokrát tak, jak k tomu ladily tóny. Hudba je pro mě hrozně důležitá, hlavně při čtení nebo psaní. A tady se tak překrásně hodila, že mě to prostě vzalo natoli, že se z těch pocitů teď nedokážu pořádně vypsat… 😀
Prostě nádhera a jsem hrozně nedočkavá na další díl!;)