autor: Saya-Mi
Tom:
„Aby ses nezbláznil! Co k jídlu si můžu vzít?“
„Co chceš, a vezmi si i něco k obědu nebo peníze. A upozorňuju, že v nejbližším okolí školy kreditky neberou.“
„Awww…“ Zakňučí a z ledničky vytáhne jahodovej jogurt.
Kouknu na čas… 25 minut.
„Pohni si.“ Zavrčím. Škola začíná za půl hodiny a já chci ještě alespoň chvíli mluvit s Andreasem.
„Tak mi nachystej alespoň rohlík s máslem k tomu obědu…“ Zamumlá s lžičkou u pusy… Hmm… má pěkný rty… Takový…vypadaj příjemně měkký… Uh… Zase ty myšlenky… takže… Stop!
Zvednu se, a radši mu jdu nachystat ten rohlík, abychom se do té školy vůbec dostali…
„Tak jdeme?“ Zeptá se.
„Jo.“ Vrazím mu do ruky ten rohlík v sáčku. Otočím se a jdu se obout… Kouknu na mobil… Necelých 20 minut…
„Hejbni kostrou.“ Syknu.
„Aby ses nezbláznil…“ Protočí oči a obuje se.
„Abys nepřišel k úrazu… Nebo k šoku.“
„A jakýmu? Ty bys mi něco udělal?“ Ptá se zase jak malý dítě.
„Jo… udělal…“ Ušklíbnu se.
„A co?“
„Tohle!“ Přitáhnu si ho a rychle ho políbím.
Těm rtům se prostě nedalo odolat…
Kouká na mě s pootevřenou pusou.
Bill:
„Pohni si.“ Zavrčí, když si otevřu jahodovej jogurt.
„Tak mi nachystej alespoň rohlík s máslem k tomu obědu…“ Zamumlám s lžičkou u pusy. Zvedne se a začne mi to opravdu chystat. To jsem nečekal…
Dojím jogurt, kelímek se lžičkou hodím do dřezu. Jsem zvyklej třídit odpad, takže počkám, až někdo kelímek umyje, a pak to dám do plastů… Ušklíbnu se.
„Tak jdeme?“ Zeptám se.
„Jo.“ Vrazí mi do ruky rohlík v igelitovým sáčku, otočí se a jde do chodby.
„Hejbni kostrou.“ Sykne na mě.
„Aby ses nezbláznil…“ Protočím oči a obuju se.
„Abys nepřišel k úrazu… Nebo k šoku.“ Prohlásí tajemně… A já mám chuť provokovat…
„A jakýmu? Ty bys mi něco udělal?“
„Jo… udělal…“ Ušklíbne se.
„A co?“ To jsem vážně zvědavej, čeho je schopnej…
„Tohle!“
Ani nestihnu zaregistrovat jak, ale nějak jsem se dostal až k němu a… cítím jeho rty na svých. Šokem pootevřu pusu, využije toho a tvrdě mě políbí. Odtáhne se a vítězně se šklebí.
Já jen stojím jak socha, koukám na něj a prsty si přejíždím po, ještě pořád údivem pootevřených, rtech.
„Jdeme?“ Zeptá se… jakoby nic…
„J-jo…“ Zmateně zamrkám a jdu za ním.
Tom:
Vítězně se šklebím. Říkal jsem, že přijde k úrazu nebo šoku.
„Jdeme?“ Zeptám se, jako bych ho právě nepolíbil.
„J-jo…“ Zamrká a jde za mnou.
Můj úsměv opadne, jakmile se na něj podívám… Ty jeho rty… pohledem jsem okamžitě na nich… Sladší jsem ještě nelíbal… Žádná holka neměla rty takový… Mám chuť ho políbit znovu. Ne… nesmím. Bylo to jen, abych ho šokoval… Přesvědčuju sám sebe. Ale… bylo to vážně jen pro to? Nebo ne? Asi jsem zešílel, protože už tam v kuchyni ty jeho rty… vypadaly ta dokonale a… stejně i chutnaly… chutnaly dokonale. A předtím to… to, jak mě dráždil… Teď už vážně stop! Je to můj bratr… Bratr k zulíbání! Dobře, teď už vážně stop… Stejně už budeme u školy, takže bych měl najít Andyho.
Teď už jsme opravdu u školy… Bill se mi skoro přilepí na záda. Docela to chápu vzhledem ke včerejšku… Taky to mohl být nějakej idiot tady ze školy, že… Jen mě zaráží, že to udělá i přes to, jak zmateně vypadal po tom, co jsem ho políbil… Ale i já sám jsem z toho trochu… no dobře… hodně zmatenej.
Vcházíme do školy, kde už automaticky zamířím na místo, kde se s Andym vždycky ráno sejdem.
„Čau, Andy.“ Pozdravím kluka s peroxidem odbarvenými vlasy, opírajícího se o parapet.
„Ahoj, Tome. Jak je?“
„Jde to…“
„A to je co… Eh… Teda kdo?“ Ukážu na Billa.
„No, tady máš vysvětlení, proč jsem včera nebyl ve škole. To je mý dvojče.“
„No… Je ti podobnej… Ale trochu víc zženštilej…“
„Někdo musí být ten jemnější, a já to nejsem.“ Pokrčím rameny.
„Proč se tě drží jak klíště?“ Pozvedne obočí.
„Po včerejšku toho má dost…“
„Co se stalo včera?“
„Nic neobvyklýho… Nic zajímavýho…“
„A jak to dopadlo?“
„´Jen´ silným otřesením…“
„To znamená…?“
„Utekl.“
„Nemluvte o mně, jako bych tady nebyl…“ Zavrčí Bill.
„Promiň, Bille. To je Andreas… Řekl bych, že jeden z mála relativně rozumných lidí tady.“
Bill:
Občas se na mě ohlídne… cítím jeho pohled, ale sleduju špičky svých bot. Dojedeme k… typické budově školy. Okamžitě se na něj skoro nalepím… Jo, trochu se bojím… po včerejšku… Je tady na mě trochu moc lidí a… Co když to byl někdo z nich? Kašlu na to, že mě před pár minutama líbal… Já se opravdu docela bojím… a vím, že jsem opravdu sexy, takže by mě i za bílého dne někdo určitě rád odtáhl…
Vejdeme do školy. Někam jde, tak jdu za ním… Myslím, že s tím musel počítat. Chvíli budu jako ocásek… a potom… Lidi, milujte mě! A očividně… on mě rád má… Takže se postarám o to, aby mě i on miloval… Došli jsme do nějaké chodby s… hodně okny… a zastavili jsme… U očividně peroxidovýho blonďáka. Sjedu ho pohledem. Hmm… oblečení slušný, očividně ne zrovna levný… Opírá se o parapet.
„Čau, Andy.“ Pozdraví ho Tom.
„Ahoj, Tome. Jak je?“
„Jde to…“
„A to je co… Eh… Teda kdo?“ Ukáže na mě… Mluví, jako bych tady nebyl…
„No, tady máš vysvětlení, proč jsem včera nebyl ve škole. To je mý dvojče.“
„No… Je ti podobnej… Ale trochu víc zženštilej…“ Zženštilej?
„Někdo musí být ten jemnější, a já to nejsem.“ Pokrčí Tom rameny. Co?
„Proč se tě drží jak klíště?“ Pozvedne ten, co mu říká Andy, obočí. Já jen protočím oči…
„Po včerejšku toho má dost…“ Hm, to teda mám.
„Co se stalo včera?“ Ach můj Bože… Ať mu to tady nezačne vysvětlovat…
„Nic neobvyklýho… Nic zajímavýho…“ Jak pro koho…
„A jak to dopadlo?“ Awww…
„´Jen´ silným otřesením…“ Hm, to teda…
„To znamená…?“ Nic, vole…
„Utekl.“
„Nemluvte o mně, jako bych tady nebyl…“ Nevydržím to a zavrčím.
„Promiň, Bille. To je Andreas… Řekl bych, že jeden z mála relativně rozumných lidí tady.“ A na to mám říct co?
„Hm, čau.“ Podívám se na něj a pak se rozhlídnu okolo… V tu chvíli se zazvoní.
„Jdeme.“ Kývne na mě Tom.
autor: Saya-Mi
betaread: Janule
jes věděla jsem že mu ten šok způsobí podobně 😀 takhle povídka se mi líbí…jen nevím proč,mi trošku vadí,že jsou tam dva pohledy na tu samou situaci….někdy je to samozřejnmě zajímavé,oba pohledy,ale pokud je to dialog a já ho musím číst celý znovu,celkem mě to nudí 😀 ale budu to číst,ten příběh mě zajímá))
Ten Bill má teda úžasný sebevědomí..:D To mě pobavilo, těším se na další 🙂
On má Bill s tím stihomamem trochu pravdu, vždyť ten násilník mohl být opravdu klidně někdo ze školy, chápu, že má strach, kdo by neměl…
Tak doufám, že na něho dá Tom pozor a pohlídá si ho, brášku =)♥
A jsem zvědavá, co se vyklube z Andyho, snad bude OK =)
[1]: Taky mi to trošičku vadí, ono když se takhle z obou stran popisují myšlenky a pocity, je to v pořádku a namístě, ale u toho, co právě dělají nebo u dialogu, mi to přijde v podstatě zbytečné =)
Ta povídka je neuvěřitelně uklidňující…taková pohodička, ale jak už bylo zmíněno nade mnou, to opakování pasáží, kdy jednou mluví Tom na Billa a hned pod tím je Bill, jak poslouchá, co mu Tom říká…vypadá to, jako by autorka neměla do dílu, co napsat, a je to škoda, protože ta povídka je vážně moc pěkná…
Takže… Co tady všichni zmiňujete… Vím to a je to tak jen do 14.dílu. Od 15. už se snažím psát jinak 😉
PS: Všem děkuju za komentáře a jsem ráda, že se povídka líbí…je to přece jen moje první vícedílná =))
Och bože myslím že nie len Bill prišiel k šoku :D… toto som naozaj nečakala že sa stane 😀 fakt ma to prekvapilo 😀 och ten Tom sa teda vie "ovládať" 😀 ale tak čo, Billovi neodolá nikto xD… som zvedavá aký bude dnešný deň v škole :D… ale chudák Bill bude teraz asi pekne ostražitý po tej noci… a inač strašne ma dojalo že Bill triedi odpad xD 😀 ja milujem ľudí ktorý triedia odpad 😀 och týmto si ma získal xD… och strašne sa mi tento príbeh páči 😀
[7]: Já taky třídím, a strašně poctivě, zrovna dneska ráno jsem nesla papír!!! xD
[8]: Och vážne? 😀 tak to je naozaj super :D… ja totiž triedim takmer úplne všetko 😀 aj dosť malé útržky a aj napríklad viečka od jogurtov a tak :D… naša planéta to potrebuje!!! :D… ale najviac nenávidím keď vidím niekoho ako hádže odpadky na zem… v tej chvíli by som mu najradšej ruky dolámala 🙂 ale tak čo ľudia su takí a potom sú tu ešte takí čo spotrebujú za deň celú plechovku laku na vlasy a zväčšujú tým ozónovú dieru :D… však Billy? 😀
[9]: Já k smrti nenávidím lidi, co dělají binec v lese, bych je normálně střílela, prasata =(((
A třídím taky všechno, i malé papírky a kelímky, ale je nás málo, v práci na to všichni kašlou =(
[10]: Och hovoríš mi z duše :D… bordel v lese je hrozný… kedysi som s ocom chodievala do lesa s igelitovými taškami a zbierali sme tam odpadky… vždy sme sa vrátili s totálne plnými igelitkami a to sme tam ešte veľa veci museli nechať lebo sa nám tam už nezmestili… a áno máš pravdu takýchto ľudí čo všetko triedia je naozaj málo… radšej fláknu všetko do normálneho kontajnera a pri tom je kontajner na plasty, sklo a kov hneď vedľa.
Tak to je drsný 🙂 Honam další díl je to boží …