autor: LadyKay
„Bille?“ Chlapec se otočil za matčiným hlasem a zamračil se. Stále se na ni zlobil. Ani ne kvůli tomu, že na něj křičela, spíše proto, že to vyznělo, jako by mu bylo naprosto jedno, jak se Tom cítí. Udělala z něj nezodpovědného sobce, co se zajímá jen o sebe, což nebyla vůbec pravda. Dřív možná ano, dnes však již ne. Snad vteřinu od vteřiny mu na sourozenci záleželo více, a nikdy by si neodpustil, kdyby se mu něco přihodilo. Sám celou dobu, co tu vedle něj jen mlčky ležel a sledoval jeho záda, přemýšlel, co se mu honí hlavou, nač myslí, jak se cítí. Zlobil se sám na sebe, že ani jako dvojče nedovede odhalit tajemství světa, v němž Tom žije. Nevěděl, jak vypadá, jaké jsou tam zvuky, barvy, jaká tam platí pravidla. Jedním si byl jist. Tomův svět nebyl jako ten jeho. Jako by byl jedno velké tajemství, jemuž nikdo nepřišel na kloub. Bill však tam někde uvnitř, hluboko ve svém nitru cítil, že on tu záhadu jednoho dne rozluští.
„Hm?“ Zamručel na Simone. A odvrátil od ní tvář zpět k Tomovi. Netušil, zda spí, nebo jen v tichosti leží. Seděl tu však a působil, jako by nad ním držel stráž. Přesně to se mihlo hlavou jejich matce, když nakoukla do místnosti.
„Chtěla bych s tebou mluvit.“ Zašeptala a více otevřela dveře.
„Ale já s tebou ne.“ Odbyl ji chlapec rovněž šeptem. Neměl náladu poslouchat další výčitky a přednášky o tom, že by měl být zodpovědnější.
„Billy, pojď se mnou, prosím.“ Překvapilo jej, jaký klid zachovává. Jindy by se tón jejího hlasu změnil. Nyní však zůstával stejně milý, vyrovnaný a také malinko naléhavý. Nakonec přece jen vstal z postele, pohledem zkontroloval bratra a následoval matku do obývacího pokoje.
„Chceš mi ještě něco vyčítat, mami?“ Optal se ublíženě a založil si ruce na prsou.
„Bolí to moc?“ Vztáhla ruku k jeho tváři, ale ucuknul. Ne kvůli strachu, že by mohl dotek zabolet. Učinil tak, aby jí dal najevo, že s ním chtěla něco řešit a ne ptát se na tohle. Samozřejmě jej to bolelo, ne však tolik jako její slova v kuchyni, a ne tolik jako zklamání, že nedovedl Toma uchránit. Ano, úderů od těch frajírků ano, ale ne stresu. Nebyla to jeho vina, ale bral to, jako by byla. Mohli jít kamkoli jinam, tohle město bylo velké dost. Jenže chtěl tak moc koupit Tomovi iPod, aby mu udělal radost. Nenapadlo jej, že se jim to vymstí. Nejenže byl iPod zničený, ale ještě dostal na budku.
„O čem jsi chtěla mluvit?“ Zopakoval a sledoval, jak si matka sedá na pohovku.
„Billy, chtěla jsem ti říct, že…“ Simone si dlouhou dobu rozmýšlela, jak rozhovor započít, a předem počítala i s tím, že jí syn po pár slovech skočí do řeči, což udělal prakticky hned. Bylo několik věcí, které jej mrzely. Od výčitek o nezodpovědnosti, po matčin postoj k celé události.
„Vždycky ses starala jen o něj! Pořád byl u tebe na prvním místě, dělala jsi pro něj všechno! Pro Toma bys byla ochotná shánět i tu největší blbost, kterou by si vymyslel! Já musel být tím, co to pochopí! Byl jsem dítě a víš, jak mi bylo? Jako bych byl něco míň, jako bych ani nebyl váš. Dneska to bylo to samé. Já mám rozbitou hubu, Tom ani škrábnutí, přesto ses zajímala jen o něj, jako bych já byl vzduch.“ Prskal Bill, a aniž by si to uvědomoval, po tvářích mu opět stékaly slané kapky.
Simone se již nadechovala, aby mu odpověděla, vyvrátila mu jeho domněnky, ale nedal jí k tomu prostor: „Ale v něčem tě chápu. Ten strach. Cítil jsem ho dneska taky, svíral mě uvnitř, a zároveň mi jako by dodával na odvaze. Byl jsem ochoten postavit se všem a bránit ho. Takhle jsem dopadl!“ Ukázal prstem na svůj obličej a zlostně matku probodl očima. „Nebyla jsi tam, nic jsi neviděla, a přesto jsi ze mě udělala nezodpovědného zmetka. Myslíš si, že je mi jedno, jak mu je, že se nestrachuji, jak se cítí? Fajn, dřív jsem se nechoval jako správný brácha, ale dneska je to jinak. Nikoho neštve víc než mě, že se to stalo! Kdyby to šlo, nějak bych to odvrátil, takhle jsem ho mohl nanejvýš bránit vlastním tělem!“ Všechno, nad čím celou dobu přemýšlel nahoře v pokoji, bylo venku. Neuvažoval nad tím, zda jí mohla jeho slova ranit. Ona mu těmi svými ublížila již mnohokrát. Přerývavě dýchaje, nyní stál nad mlčící matkou, vpíjel se pohledem do její užaslé tváře a třásl se od nervů po celém těle.
„Miláčku,“ natáhla k němu ruce. Okamžik váhal, nakonec se však s třesoucí bradou posadil na volné místo vedle ní a nechal se obejmout jejími pažemi. „Mrzí mě to…“
„Mě víc.“ Hlesl a zabořil nos do jejího trička. Znovu si připadal jako ten malý kluk, co se za ní chodíval pomazlit. Její náruč vytvářela celý jeho svět, dodávala pocit bezpečí a lásky. Kdykoli měl jako dítě pocit, že ho má míň ráda, rozeběhl za ní a schoulil se jí v náručí, čímž se ujistil, že to tak není a že láska zůstává stejná. Jak rostl, přestávalo mu to stačit a pochybnosti v něm narůstaly.
„Oba dva vás miluju,“ zašeptala do jeho havraních vlasů a ucítila, jak se k ní blíže přivinul. Netušila, jak by mohla odčinit to, jak se Bill celou dobu cítil, co si myslel a jak celou situaci u nich v rodině od dětství vnímal. Uvědomovala si, jak moc mu muselo její a Jörgovo chování ubližovat. Měla je ráda stejně, o oba se bála a obětovala pro ně vlastní život. Bránila by je jako lvice mláďata, kdyby jim bylo ubližováno. Poslední roky se jí Bill vzdaloval, už to nebyl chlapeček, co se u televize tulil k mámě.
Teprve dnes však mohla říct, že chápala, proč to dělal. Jeho postoj ke všemu a všem byl jen zoufalý výkřik, snaha na sebe upozornit. Nejen Tom, ale i druhý syn ji stále potřeboval. A ač láska k oběma byla stejná, byl mezi chlapci rozdíl. U staršího si byla vědoma, že se o sebe svede postarat sám, kdežto u toho mladšího se jí v hlase ozýval neustále pochybovačný hlásek, který jí kladl dokola tu samou otázku. Co si Tom počne, až tu nebude ani ona ani Jörg, úplně sám v tomhle světě a s lidmi žijícími v něm, kteří krutě trestají, když je někdo jiný než oni? Věděla, že ho nebude moci bránit věčně, že je nemožné nad ním navěky držet ochrannou ruku a čím starší byl, tím častěji ten hlásek slýchala. Situace, do níž se chlapci dneska dostali, ji vyděsila, a přestože si uvědomovala, že by se měla starat o oba, neučinila tak a hleděla si nejprve svého aspíka, jak se Tom nazýval. Teprve když se ujistila, že je v pořádku, začala se zajímat i o Billa. Neskutečným způsobem ji to mrzelo, ale vzít zpátky to již nešlo.
„Mami?“ Po dlouhých minutách oboustranného mlčení Bill nadzvedl hlavu a zadíval se do tváře ženy, která mu dala život. Simone se usmála a přikývla, aby pokračoval. Byla napnutá, na co se jí chtěl zeptat. Tenhle tón totiž Bill používal už jako dítě, když se mu v hlavě zrodil nějaký nápad, k němuž potřeboval její požehnání. Klidně by se vsadila, že ani dnes nemělo jeho použití jiný důvod.
„Mohl bych zůstat doma?“ Dlouhé řasy, které lemovaly čokoládové oči, na ni několikrát zamrkaly. „Táta se vrátí a já… Chci být prostě s Tomem.“
„Budeš mít zameškáno.“ Opáčila s úsměvem na rtech.
„Doženu to. Slibuju!“ Chlapec si kleknul vedle matky, a že svá slova myslí vážně, potvrdil dvěma zdviženými prsty na znamení přísahy, čímž ji rozesmál. Dosáhl však svého, vůbec poprvé směl zůstat doma, aniž by byl nemocný. Tedy s vědomím matky.
Po příhodě z kuchyně, na niž by nejraději zapomněl, zůstal taky doma, jenže to se třídní učitelce vymluvil, že zapomněl doma žákovskou a nemůže tak ukázat omluvenku. Ať byl Bill jakýkoli, nerisknul by si napsat omluvenku sám. Znal matku a věděl, jakou odezvu z její strany by to mělo. Zároveň mohl počítat, že by nebyl ušetřen ani diskuze s otcem, která by se podobala spíše sezení u psychologa než rozmluvě s rodičem. Na výraz díků matku pevně objal a políbil na tvář. Skoro zapomněla, kdy to udělal naposledy. Jako dítě ji uslintanými pusinkami obdarovával často, ovšem s dospíváním se vytrácely, až ustaly úplně. Její pohled jej doprovázel, dokud neopustil místnost, aby se mohl vrátit zpět za sourozencem. Než tak však učinil, otočil se ve dveřích a usmál se. Ten jediný úsměv Simone pohladil po duši. Takový u Billa již dlouho neviděla. Byl to opravdový úsměv, ten od srdce.
~*~
„Tome, co posloucháš?“ Vyslovil Bill dotaz a procházel složku s písničkami, co měl v počítači, uvažujíc nad tím, co by se jeho sourozenci mohlo zamlouvat. Když se vrátil do pokoje, nalezl jej ležet ve stejné poloze, jako když odcházel. Nespal, jen ležel a snažil se relaxovat. Pro všechny je umění odpočívat a vypnout důležité, pro jedince, jako je Tom, dvakrát tak. Pomáhá jim totiž odbourávat úzkost a napětí či tlak, jež mohly přivodit vnější ale i vnitřní vlivy.
„Billa.“ Zněla odpověď, která přiměla černovláska k úsměvu. Opět mu došlo, že položil svou otázku špatně. Stále si zvykal, že se musí ptát jasně a srozumitelně, aby dostal odpověď, jakou potřeboval. Bylo to již lepší, ale i tak občas zapomněl a zeptal se nesrozumitelně. Tedy nesrozumitelně pro Toma.
„Nemyslím teď. Jakou hudbu máš rád?“
„Hezkou. Jakou hudbu máš rád?“ Z Billova hrdla se ozval smích a zakroutil pobaveně hlavou. Chystal se Tomovi stáhnout nějaké písničky do iPodu. Nakonec mu dal svůj, když ten jeho, nově koupený, byl nepoužitelný. Jediné, co fungovalo, byla sluchátka, která však bez iPodu byla naprosto k ničemu.
„Já? No, ode všeho něco.“ Odpověděl na otázku a byl potěšený tím, že se Tom pokouší vést s ním konverzaci. Dokonce zatoužil po tom, aby to viděl Jörg. Bratr se s ním totiž bavil častěji a více než s rodiči. Sice se občas nechápali, ale učili se a den ode dne byla jejich komunikace lepší. Každopádně bylo zřejmé, že se více rozpovídal, což byl bod pro Billa k dobru.
„Co tohle? Líbí?“ Zeptal se pár vteřin předtím, než se z repráků ozvala hiphopová slátanina, jak těmhle songům přezdíval. Dle Tomova vzhledu však usoudil, že by to mohl být jeho šálek čaje. Samozřejmě se spletl, což mu vzápětí bylo potvrzeno i dvojčetem.
„Tahle je moc pěkná.“ Pokýval Bill hlavou, když našel svou oblíbenou písničku a pustil ji.
„Nelíbí se mi.“ Odvětil chlapec s dredy, na což ten druhý reagoval odfrknutím, jelikož mu pohanil jednu z jeho nejmilovanějších skladeb. Zkusil ještě několik svých favoritů, ale ani jedním se mu nezavděčil.
„Ale tohle je super. To se ti bude líbit.“ Poznamenal spíše pro sebe než pro bratra, a zanedlouho se pokojem rozezněly tóny nejnovějšího tanečního hitu. Bill se vrtěl v rytmu hudby na židli, prsty jedné ruky si poklepával do stehna a pohazoval hlavou. Když vtom mu zrak sklouzl k Tomovi, který si ho se zájmem prohlížel.
„Umíš tancovat?“ Vyslovil, co mu v ten moment připadlo na mysl, a otočil se celý k němu.
„Nevím.“ Opáčil dredatý chlapec a stále zíral na nohy dvojčete, které si jimi podupávalo v rytmu písničky. Divil se, že nad tím přemýšlel až teď.
„Chceš tancovat, Tome?“ Aniž by počkal na odpověď, vstal, pustil písničku od začátku a natáhnul k němu ruce. Tom se jich chytil a zůstal stát na místě. Bill moc často netančil a už vůbec ne za přítomnosti někoho dalšího. Na to neměl odvahu. Ani neměl tušení, zda by se jeho kreace daly za tanec považovat, spíše to bylo poskakování, skrze něž se ze sebe snažil vybít energii. Nyní se však zaposlouchal do melodie a pokoušel se nějak sladit s ní svoje pohyby. Přece jen tu nemohl skákat tam a sem, když se na něj díval.
„Dělej to, co já.“ Poradil Tomovi, jehož oči bedlivě sledovaly každý jeho pohyb. Když Bill zaznamenal, že začal pomaloučku pohybovat boky a následně i šoupat nohama, usmál se. Později se rozhodl přidat i pohyby rukou. Ne nijak prudké, naopak spíše pomalé a opatrné.
„Tancuješ, Tome.“ Pronesl šťastně a jemně tisknul dlaně sourozence. „Jsi dobrý tanečník.“
„Dobrý tanečník. Líbí se mi, jak tancuje Bill. Je to famózní.“ Řekl Tom důležitě a polichotil bratrovi rovněž, přičemž nepřestával posunovat nohy tam a sem. Bill Kaulitz řekl, že tancuje dobře. Pochválil jej, takže to něco znamenalo.
Ač se někteří lidé domnívali, že mu vadí snad každý zvuk, nebyla to pravda. Samozřejmě byly zvuky, které nesnášel, protože mu rvaly uši. Mezi ně například patřil ten, který vznikal při manipulaci s polystyrenem, nebo ten pisklavý, který vydávaly fixy, když s nimi někdo vybarvoval obrázek. Stejně tak mu vadil ohňostroj, letadlo či rány kladivem. Už odmala byl citlivý na zvuk vysavače a kuchyňského robotu. Ty mu připadaly čtyřikrát hlasitější, než ve skutečnosti byly. A v neposlední řadě neměl rád přeplněná hlučná místa. Bylo pro něj těžké soustředit se jen na jeden zvuk, dokázal to chvilku, jenže to netrvalo dlouho a začaly mu splývat dohromady. Proto i utekl, když byli kupovat iPod. Zvuk ampliónu, zvuk televize, pípání pokladny, hovor lidí. Bylo jich moc najednou a Tom musel pryč. Nemohl čekat, až Bill zaplatí, nevydržel by to. Takže si zacpal uši a co nejrychleji jen mohl, opustil obchod.
Zatímco lidé slyšeli hluk v uších, on měl pocit, že hluk naplňuje celé jeho tělo. Ovládal jej, pohlcoval jej.
Hudba však měla uklidňující účinky, hladila jej po duši a byla jedním ze zaručených prostředků, který mu pomohl navrátit se do pohody. Co Bill netušil, bylo, že Tom uměl hrát na klavír. Někdo by to považoval za dost zvláštní, kdyby vzal v potaz, že nedovedl udržet rytmus. Jednou například navštívil koncert, kde vystupující požadoval, aby návštěvníci tleskali do rytmu. Tom se musel řídit podle Meg, usazené vedle něj, sám by to nesvedl. Hrát na klavír však dovedl, ne nijak mistrně, virtuóz z něj nebyl, ale rozhodně mu to šlo lépe než jeho sourozenci, jenž se marně pokoušel naučit hrát na několik nástrojů, ale pokaždé to vzdal. Co by však stoprocentně činilo potíže, by bylo, kdyby měl hrát ještě s někým dalším. V tomto případě by byl naprosto ztracen.
Následovala další rychlejší písnička, a jelikož Bill usoudil, že se dvojčeti tancování líbí, nepřerušil činnost a pokračovali v ní dál. Se šťastným výrazem sledoval kolébajícího se Toma. Pravda, jeho pohyby nebyly tak perfektní jako Hansovy, který dělal breakdance a jehož Bill v duchu obdivoval. Přesto se mu bratrovy pohyby líbily víc, bylo v nich jakési podivuhodné kouzlo. Ten pohled na něj jej naplňoval pocitem štěstí. Zvláštního štěstí. Nikdy nic podobného necítil, a dokonce by se i hádal, kdyby se mu někdo pokoušel tvrdit, že už byl někdy šťastnější než v tento moment. Dotyčný by lhal, Billovi se poprvé chtělo plakat štěstím. Dík němu byl Tom spokojený a on tak aspoň zčásti odčinil tu roztržku, k níž se přimotali. A stačilo tak málo, aby mu udělal radost. Dokonce působil spokojeněji, než když mu dal iPod.
„Díky za tanec. Jsi nejlepší tanečník, jakého znám.“ Usmál se Bill, když hudba dohrála a oba se zastavili. Nepřestával se láskyplně dívat na osobu naproti sobě, která vpadla do jeho života, a ten rázem nabral jiný směr. Zpočátku se vztekal, nyní si byl však naprosto jist, že teprve teď je to směr správný.
autor: LadyKay
betaread: Janule
Waaa! Já to miluju! 🙂 Mě se chce brečet :´( 😀
to je tak krásný, smutný a dojemný zároveň..:)
Prostě krása!
Já…normálně nevím, co napsat =)
Kdybych měla vypsat všechno, co se mi líbilo, opsala bych tady celou povídku =)
Prostě to bylo naprosto úžasné, tohle je další mimořádná povídka, kterou opravdu miluju a kterou jsem si neskutečně zamilovala.
Je to překrásný příběh o hledání a nacházení, o toleranci a pochopení, o bolesti i štěstí a je neuvěřitelně lidský, je krásné číst o obyčejném lidském štěstí…
A protože jsem sama mámou, dneska mě až k slzám dojala ta pasáž Billa se Simone, to byla opravdová nádhera, za kterou ti děkuju, konečně někdo, kdo napsal, že i matky jsou lidi =)))
Lady Kay, tahle povídka je skvost ♥♥♥
*
Četla jsem už dřív kousek a celkem mě to zaujalo, ale nebylo více času. Dneska jsem opět přečetla kousek a musím uznat, že i z toho kousku mě to nadchlo.=o)
Začnu pěkně od začátku, pěkně píšeš Peti.=o)
Já… já opravdu nevím co napsat, protože tahle povídka mě vždycky tak spolehlivě dojme, nadchne a já na ní pokaždé čekám celou neděli. Tohle je naprostý skvost, který mě k sobě vždycky přitáhne a já můžu vždy jenom hltat písmenka.
Miluju tu povídku už jenom proto, že je opravdu věnována jen mezilidským vztahům, jejich postupném vývoji. Miluju ji proto, že v ní ke štěstí chybí tak málo, ale přesto moc. Že kadžý malý pokrok v jejich vztahu vyvolá úsměv na tváři všem kolem a vy to jejich štěstí prožíváte spolu s nimi.
No… co víc k tomu říct? Tahle povídka mě prostě ohromila a já před ní po každém dílu jen posvátně pokleknu…
konečně mám chvilku času si tenhle skvostný díl přečíst! A že to byl dokonalý díl, to snad ani nemusím říkat. Pro mě je tahle povídka prostě špičková…♥:))
A jsem strašně ráda, že se to mezi Billym a Simone urovnalo, doufám, že se opět nestane něco nečekaného, i když s takovým bratrem jako je Tom to je asi velmi obtížné.:( A Tom je prostě rozkošný, když jsem si ty dva představila jak spolu tancujou. Ok, Billa si umím představit docela dobře, jak vrtí tím svým nezadkem.:D Ale Toma? To musel být teda roztomilý tanec… :))♥