S.O.S. (Any​thing but love) 4.

Bill

Nechápavě zamrkám. O čem to proboha mluvíš? Předpokládám, že to je tvůj důvod k tomu, mě tady držet.

„Já… já tomu nerozumím.“ Zakroutím lehce hlavou a trochu se odsunu od stolu. Tvůj výraz se tak změnil. Co se to děje? Proč tyhle stavy a nálady? „Nic jsem ti přeci neudělal. A ty… tys mě prostě jednoho dne zavřel a už nepustil.“ Vzdychnu a znovu k tobě zvednu bojácně zrak.

„Prosím… prosím, nedívej se na mě tak. Děsíš mě.“ Jsem jak přikovaný k židli, ale zároveň svoje tělo odtahuju co nejdál od tebe. „Teď… teď jsi byl milý… tak se prosím tak nedívej.“ Tyhle pohledy už znám a vím, že nejsou nic dobrého. Strachy se mi sevře hrdlo a oči zalesknout. Pevně se chytnu příborového nože. Je docela ostrý. Takové jsme měli doma na významné příležitosti. Takže nebyly obroušené. Byly ostré. Ano… jsou to ty samé. Až teď jsem si toho všiml. Sjedu celý stůl pohledem. To víno také znám. I to jídlo. Má to snad souvislost? Servíruješ mi tu snad rodinné události, na které si nepamatuju nebo o nich nevím? Chceš mi snad něco připomínat, nebo jsi opravdu šílený?

Tom

Propaluju tě pohledem. Nemáš právo prosit, a už vůbec ne žádat. Málem ani nemáš právo mě oslovit. Ale musím uznat, že dneska jsi měl kuráž. Jindy fňukáš jako děvka, jen se na tebe podívám, a teď dokonce i prosíš. Nikdy nemáš šanci na to, abys mě obměkčil. Všechno je tvoje vina. Kvůli tobě jsem musel k doktorovi na ty nechutné prohlídky. Prý nejsem v pořádku. Ty jsi tak dlouho do mámy hustil, až se mnou šla k psychiatrovi nebo co to byla za blbečka. Měl štěstí. Jen jsem mu prokousl ruku. Byla to zábava.

„Byl jsi to ty, kdo byl vychvalovanej. To z tebe jsem si ve všem měl brát příklad. Stále slyším mámu, jak mi to opakuje dokolečka.“ Prsknu a vstanu od stolu. „Byl jsem ve všem nejhorší, i když jsem se snažil. Chtěl jsi se naučit na kytaru, a když jsem tě to učil, fňukal jsi u mámy, že tě bolí prstíček a zase to byla moje vina. Stále jsem byl jen tvůj stín.“ Chodím po místnosti sem a tam jako rozzuřený lev v kleci. Zatínám ruce v pěsti a snažím se alespoň trochu se ovládat. Cítím, jak se mi zrychluje tep. Tlak musím mít mimo kontrolu.

„To ty jsi byl ta zmalovaná děvka, co měla všechny otočené kolem prstíčku. Jen si nevinně zamrkal řasami, které ani nebyly tvoje, a všichni padali na kolena, ale já ne, bratříčku, já ne!“ Zakroutím hlavou a dojdu těsně za tebe. Nevidíš mě. Opřu se předloktím o židli a koukám svrchu na tvoji hlavu. „Teď ty budeš mým stínem, abys věděl, jak mi bylo.“ Řeknu už klidně a vyrovnaně.

Bill

Sleduju každý tvůj pohyb a kulím vyděšeně oči. Tohle… tohle přeci není pravda… totiž ano… říkal jsem, že s tebou není něco v pořádku. Byl jsi agresivní a jednomu klukovi jsi ve vzteku probodl dlaň nůžkama o hodině výtvarky. Říkal jsem mamce, že se musí něco udělat. Ale… bože ne… nebyl jsem lepší než ty. Byly věci, které jsem chtěl umět jako ty. Třeba to hraní na kytaru, nebo to, jak jsi uměl jediným pohledem zamotat holkám hlavu.

„Já… já to myslel dobře. Chtěl jsem, aby ti máma pomohla. Nechtěl jsem ti tím ublížit.“ Skoro se mi zastaví srdce, když stojíš za mnou. Bojím se pohnout třeba jen o milimetr. Nedej bože se na tebe podívat. „Neubližuj mi… Já tě miloval, nikdy bych ti neublížil vědomě,“ roztřesou se mi prsty a z očí tiše steče pár slz. Jak jsem se vlastně do tebe mohl zamilovat? A pak být tak slepý a myslet si, že miluješ i ty mě. Teď na to všechno doplácím.

Tom

Jen se tam tak opírám. Nevidím ti do očí, ale je mi jasné, jak se tváříš. Máš strach, a to bys měl mít. Nechtěl jsi mi ublížit? Nechtěl? Ale ano, jen si to sakra přiznej.

„Probodl jsem mu je, a ty víš proč. Chránil jsem tebe. Ale ty jsi o to nestál, řekl jsi, že jsem šílený.“ Zase mi ruce zatínají v pěst. Snažím se ovládat a působit klidně, pak jde ze mě ještě větší strach, ale nějak se nemůžu ovládat. Ty vzpomínky ve mně vyvolávají takový vír emocí, že se v tom ztrácím. Naprosto se ztrácím sám v sobě, a co je ještě horší, i v realitě.

„Nepamatuješ si na nic z toho, co se tu událo u večeře. Na nic.“ Zakroutím hlavou. Ani jednou jsi nezareagoval jako mamka. Ani jako ta malá holka. Nepamatuješ si jako já. Proklínám tě. Jak jsi mohl být můj bratr? Už nejsi a nikdy nebudeš. Chtěl jsi všechno, a nakonec nebudeš mít nic.“ Odlepím se od tvé židle.

Bill

„Ano chránil jsi mě, ale… to už bylo moc. Tome, uvědom si to. Tohle přeci lidi nedělají, ne takhle.“ Kníknu. A zase nechápu. Na co si mám pamatovat? Na večeři? Tohle se u nás opravdu někdy stalo? Je to přeci dávno. Nemůžu si to pamatovat. Nebylo to asi nic důležitého pro mě. Pro nás jako děti. Tak proč?

„Já… já…“ nevím, co chci říct, ale tvoje poslední věta mě maximálně vyděsila. Zní, jako by to měl být můj konec. Úplný konec. Roztřeseně se zvednu ze židle a otočím čelem k tobě. Malými kroky od tebe couvám a pevně svírám ten nůž.

„Teď jsi šílený, Tome. Děsíš mě. Už jako malý jsem se tě bál. Proto jsem s tebou nechtěl být sám. Já se bál, že mi taky ublížíš. Jako ostatním. Proto jsem potom chtěl být pořád jen s Andym.“ Při vzpomínce na něj mě bodne u srdce. Ani nevím, proč ti to říkám, asi prostě proto, abys i ty raději mluvil než jednal. Ač nevím, co máš v plánu.

Tom

„Andy,“ zasměju se a zakroutím hlavou. „Byl to zbabělej kretén, co nevěděl, co je láska. Jen tě chtěl do postele.“ Zakroutím hlavou. Prý tě miloval, těžko. Nikdo tě neměl rád jako já. Dívám se ti do očí a přemýšlím nad tím vším. „Fňukal jako děvka, když pomalu chcípal.“ Zasměju se a kouknu z okna. Ten nůž v té ruce je co? Nějaký pokus se mi vzepřít?

„Nevěděl jsem, že to máš rád s nožem,“ zasměju se pobaveně. „Chceš mi ublížit? Jen do toho, pojď.“ Počkej až tě dostanu do rukou, zažiješ něco. Nesnáším tyhle tvoje boje. Je to naprosto k smíchu. Prostě ubohost. Stejně nemáš na to sílu. Když budu chtít, udělám z tebe dva. Přivřu oči a vydechnu.

„Nikdy ses neměl narodit, nikdy.“ Všechno se pokazilo díky tobě a tvým kamarádíčkům. Kryl jsem tě, když jsi kouřil tajně. Když jsi přišel domů opilý. A já to nechápal, proč. Nikdy jsem nepochopil, proč tohle všechno. Dělal jsem pro tebe všechno, první a poslední. Nikdy jsme tě nemiloval, to ne, ale bral jsme tě jako něco křehkýho, co musím chránit.

Bill

Zamrzne mi krev v žilách. To ty… tys ho zabil. A pak že spadl a narazil hlavou o kámen. Jak jsi mi to mohl udělat?

„To není pravda.“ Rozbrečím se. „Miloval mě. A ty… jak jsi mi to mohl udělat? Byl jsi na sebe hrdý, když jsi viděl, jak mi je?“ Tohle bych si vůbec neměl dovolovat, takhle mluvit, ale teď jsi mě opravdu rozhodil. Že jsi schopný i tohohle, bych nevěřil. Zvlášť tehdy. Bože. Roztřesou se mi ruce, až mi nůž vyklouzne. „Já ti nechtěl nikdy ubližovat. Nikdy jsem ti nedal ani facku… to ty ubližuješ mně. A za nic. Za to, že ty jsi nemocný?“ Zalykám se slzami. Snad i ten strach mě opouští tím šokem, co jsi mi tu sdělil.

„Co se mnou vlastně chceš? Až tě přestanu bavit? Zabiješ mě jako jeho?“ Já to snad ani nechci vědět. Měl jsem se raději sám zabít už dávno. Prokousat si žíly nebo já nevím. Já tě miloval… sakra i přes to jaký jsi byl, jsem tě miloval. Poslední rok, než jsi mě tu zavřel, jsem tě miloval. Protože na mě jsi byl doma hodný a pozorný, a já myslel, že takový prostě jsi. Že jsi agresivní kvůli ostatním. Že to oni za to můžou. Ale mýlil jsem se.

Tom

Spokojeně tě propaluju pohled. Usmívám se a čekám, co ještě vyjde z tvých rtů. Jen si dovoluj, však já ti to spočítám. Musím se tiše smát, když se klepeš a vzpomínáš na toho cucáka Andyho. Jen se vyřvi, klidně. Trestu neujdeš ani tak. Jen přemýšlím, jaký zvolit. Jak moc ti ještě chci ublížit. Jistě, že moc. Co nejvíc to půjde, a teď jsem uhodil hřebíček na hlavičku. Vždycky to bylo tvoje silné téma. Nikdy jsi mi nechtěl nic říct, co se týkalo Andyho, a tak jednoduše zařval. Nesnášel jsem, když se tě někdo jiný dotýkal, přeci jsi byl jen můj. Podívám se na nůž, jenž se dotkl země. Spokojeně se opět usměju. Nemáš moc odvahy, nikdy jsi neměl. Sotva vylezl pavouk, mohl ses ukřičet k smrti.

„Facku? Ty jsi mi někdy chtěl dát facku?“ Zasměju se. Jsi k smíchu. Mluvíš o facce. To bych tě na místě zabil. Rozporcoval a narval do mrazáku. „Ty zmetku jeden. Já dělal všechno proto, aby ses měl jako král, a tys mi chtěl dávat facku?“ Přiskočím k tobě a hřbetem ruky přejedu po tvé tváři. Musím uznat, že to štíplo i mě.

„Děvko, jak si to můžeš dovolit vůbec vyslovit?“ Prsknu vztekle. Když začneš o mé nemoci, tvrdě tě chytnu pod krkem a stisknu.

„Nejsem nemocný, slyšíš?“ Chvíli tě držím, dokud nevidím, že ztrácíš vědomí, pak tě pustím a nechám tvoje tělo dopadnout na zem. Vím, kdy přestat, abych ti neublížil.

Bill

Vyjeknu, když mě zasáhneš. Nejsi zrovna jemný, když mě biješ. No ale to ani nemůžu očekávat. A když mi stiskneš hrdlo, mocně zalapám po dechu. Chytnu tě za zápěstí a snažím se povolit tvůj stisk, ale máš sílu. Vždycky jsi ji měl. Až když se mi začnou dělat mžitky před očima, mě pustíš. Dopadnu tvrdě na zem. Chytnu si krk a snažím se nabrat zásoby ztraceného vzduchu. Chroptím u toho, jako bys mi právě podřízl krk. A možná se tak i cítím.

„Zdravý… zdravý člověk tohle nedělá. Copak Gordon tohle někdy mámě udělal?“ O tátovi nikdy nemluvím ani jsem nikdy nemluvil. Byl jsem rád za Gordona, když přišel, a vždycky jsem myslel, že jsi rád i ty. Byl hodný. Všímal si nás a mámu měl opravdu rád. Teda pořád má… alespoň doufám. Tak dlouho jsem s nimi nemluvil. „Proč… proč mě rovnou nezabiješ?“ Zvednu k tobě skleněné oči. Snad už si i přeju smrt, protože v jinou záchranu nedoufám.