Dreamer’s dream 6.

Tom se zvednul. Nechal Billa ležet na lavičce a rychlým krokem, šel pryč. Bill ležel na zemi. Mimo lavičku. Mimo ještě před chvílí něčeho tak úžasného. Mimo realitu. Nechápal nic. Ležel tam s pootevřenou pusou a zmateně se díval na Toma, který mizel na obzoru. Ležel v nepříjemné poloze na podzimním listí a slunce ho lehce šimralo na tváři. Uhnul s obličejem od sluníčka. Přemýšlel nad tím, co se děje. Co se stalo. Proč to udělal? Proč odešel bez rozloučení? Proč mu nic neřekl? Proč? Proč? Proč? Divoce vířily myšlenky Billovou hlavou. Nevěděl, jak dlouho už tu leží. Myšlení, přemýšlení, snění. To mu bralo tolik času. Uvědomoval si, že slunce odchází a že se o něj možná i maminka bála. Né, to zas né. To přeháněl. Nebo ne? Kolik je hodin? Ach tolik otázek a tak málo odpovědí. Musel už jít.

Vytrhnul se ze snění, když na něj mluvila babička s jejím už velmi omšelým psíkem.

„Chlapče, nastydnete.“ Usmívala se lehce stařenka. Bill přikývnul a začal se zvedat.

Jako omámený šel domů. Uvědomil se, že má hlad, na ten ho upozornil kručící žaludek. Zašel do bufetu. Koupil si párek v rohlíku a kafe. Sednul si s tím na odrbanou, popsanou lavičku a zakousnul se do párku. Ne, nebyl dobrý. To opravdu nebyl. Ale na zahnání hladu, který byl jen malý, postačil. Potom vypil kafe. Seděl tam jako bez duše. Přemýšlel nad tím, co bylo. Uvědomil si, že když byl s Tomem, přemýšlel jen nad ním. A to se Bill nikdy nedokázal soustředit jen na jednu věc. Teď myslel na jeho ústa, pěkně vykrojená, měkká a obohacená piercem.

Ne… tady zmrzne. Musí jít domů. Nad Tomem může přemýšlet i doma. Zvednul se a pomalu šel domů. Vál lehký vítr a listí rval s sebou ze stromů. Šel a šel. Tělo bez duše. Hlava žijící jen pro jedinou myšlenku. Srdce, které hřeje jen jedna myšlenka. To vše má jednoho strůjce. Toma. Jen a jen jeho. Myslí na Billa? Co to mělo znamenat? Bill si připadal jako nějaká puberťačka. Přišel domů. Odemknul. Vešel dovnitř. Zul se. Políbil maminku na tvář. Řekl, že nemá hlad. Napsal krátkou básničku o tom, jak je láska podivná. Koukal na její slova. Bill nebyl učiněný básník. Ale skrz básně mohl vyjádřit své city.

Pády jako z lavičky,

Vznášející se podzimní kvítí,

Teplé ospalé sluníčko,

Usínající rozmilovanou svítí.

Láska podobá se tomu.

Tak příjemná,

Avšak i ty zlé pády občas má,

Občas bolí, zraní,

Láska plete.

Hřeje, laská.

Nepochopená snílkova láska.

Bill sledoval básničku. Byla napsaná na pomuchlaném bledě-modrém papírku, který odněkud vytáhnul. Písmo bylo úhledné, tiskací. Napsané černým slabým centrofixem. Plácnul se do hlavy „Bille ty hlupáku poblblej… jedno odpoledne s jedním klukem a ty už jseš jako nějaká rozmilovaná puberťačka…“ měl pevně sevřená víčka. Cítil to hřejivé. Ale dokáže to jedno odpoledne? To je ta láska na první pohled? Cítí to samé Tom? Aaa sakra. Tohle musí přestat. Bill nerad myslel na takovéhle a podobné věci. Nerad myslel na věci, které se opravdu staly. Nemohl si je zkreslit. Předělat ani vyhnat z hlavy. Hrozně ho to štvalo. „Snílek hloupej, zamilovanej.“ Řekl a zvednul se od básničky, z polštářku, na kterém na zemi seděl. Musí to vyhnat. Musí, musí, musí. Šel a pohupoval se směrem k hifi věži. Ne… nemůže si dát krásnou klavírní hudbu nebo vážnou hudbu. Jen by na něj zase myslel.

Vytáhnul cédéčko The Offspring. Zaculil se a pustil si ho. Začal házet hlavou a poskakovat po pokoji. „Aha aha… and all girls says pretty fly for white guy…“ poskakoval a zpíval si. Nevěděl, že ho pozoruje mamka s mírným úsměvem. Nevěděl, že stará paní Kreidová pod ním z té hudby není nadšená. A taky nevěděl, že na něj Tom myslí. Jenže jinak než Bill na Toma. Vesele poskakoval. Ano. Hudba opravdu vyhnala myšlenky na Toma z Billovy pocuchané hlavy. Celý uřícený si sednul na postel a s úsměvem si lehnul. Culil se do svého pomalovaného stropu. Pohupoval nožkami. Broukal si s hudbou. Přemýšlel nad vznikem světa. Nad délkou nekonečného provázku. Nad významem slova Starý. Přemýšlel nad tím, až jednou on bude starý. Snil nad překrásností dokonale vcítěného tance. Snil nad prsty prohánějící se po klavíru. Pomalu ale jistě usínal. A zase nezvládnul. Vyčistit si zuby. Najíst se. Připravit si na ráno. Dát mamince pusu na dobrou noc. Ale vem to čert. Je unavený a lenost by ho stejně z postele nepustila. A tak se mu klížila očka, až opravdu usnul.

Jiné oči by ho teď pozorovaly. Nejen maminčiny. Ale Tomovy. Jenže Tom byl u sebe doma. Koukal ospale do zdi a přemýšlel nad tím, že by asi měl nějak černovláskovi vysvětlit že ON je tu pán a ne Bill. Že Bill s ničím nezačne, dokud mu Tom nedá svolení. A vysvětlí mu to po svém. A brzy. Ach ano. Brzy.