autor: Nivian
Po dlouhé době se vám hlásím s dalším dílem. Poslala jsem ho opravdu pozdě, a netuším, kdy bude zveřejněn. Měl by do týdně, jak je uvedeno. Sama se divím, jak ten čas rychle ubíhá a jak dlouho mi trvalo sesmolit další díl. Už pracuju na dalších, takže doufám, že se situace trochu zlepší. Musím se přiznat, že to není ovlivněno jen nedostatkem času, ale taky nedostatkem inspirace. Poslední dny mám dost nabité, a když už jsem doma, tak alespoň chvíli odpočívám. Přibyla mi v týdnu další povinnost, tak uvidím jak to budu zvládat. Třeba s mými povinnostmi přijde i další inspirace, v což doufám :). Tenhle příběh miluju, a je už dávno dál, než mé psaní. Budu muset příběh Billa a Toma dohnat, abych nebyla tak pozadu. Taky díky vám. Určitě by byla škoda, kdybyste se nedozvěděli, jak to šlo dál. Mě samotnou by to mrzelo. Děkuju za vaši podporu a přeji krásné počtení :).
Nivian
Tom odjakživa vstával dost pozdě, a přesto, že s Billem nešli spát pozdě, vstal okolo dvanácté dopolední. Rozespale zamručel a přivřenýma očima pozoroval zeď před sebou. Stačilo prvních pár minut po procitnutí a věděl, že dnešek bude náročný. Zamračil se. Nevstával s vůbec dobrou náladou. Jako by přes noc prošel nějakou změnou. A taky vlastně prošel. Přivřel oči a zavzpomínal na předešlý večer a Billovo „ne“. Naštvaně zavrčel a rychlým pohybem se otočil na druhý bok. Překvapeně sebou trhl. Místo vedle něj bylo prázdné, avšak pečlivě upravené. Polštář a peřina byly zase v původním stavu. Možná ještě lepším a rovnějším. Zasmál se a pomalu se posadil. To je Bill opravdu tak zbabělý?
Líně se protáhl, až mu klouby zapraskaly. Zasyčel pár slov o stáří a kloubech, a pomalu se dopotácel ke skříni. Naučeně otevřel dvířka a sáhl po malé hromádce oblečení. Vytáhl první volné tričko, co mu padlo do ruky, a jedny volnější kalhoty. Z levé poličky sebral bílou osušku a černé, drahé boxerky. Byl vybíravý ohledně oblečení. Možná až přehnaně. Dnes mu to bylo jedno. Jestli nějaké ošoupané tepláky, oblíbené kalhoty a nebo oblek.
Když se pomalu šoural do koupelny, naštvaně se otočil a všechny věci naházel zpátky.
„Zatracená společnost…“ sykl, a místo předešlého oblečení vytáhl z věšáku černý, drahý oblek. Znechuceně zakroutil hlavou. Nechápal proč je tak důležité, vypadat ve společnosti tak slušně. Avšak téměř nikdy pravidlo neporušil. Vždy měl na sobě kousek šíleně drahých a krásných šatů.
Rychlým pohybem zamkl dveře a oblek s ručníkem a boxerkama položil na stříbrný stolek. Pohledem zabloudil k zrcadlu. Zatvářil se dost kysele, když uviděl svůj odraz. Připadal si tak trochu zdeformovaný a pokrčený.
„Dostal jsi košem, co?“ zabručel provokativně a sledoval se v zrcadle. „Od někoho takového…“ sykl a naštvaně zapnul sprchu. Počkal, než se voda zahřeje, a sundal si boxerky. Rychle zalezl do sprchového kouta a slastně vydechl. Teplá voda byla tak uvolňující. Nechal horkou vodu stékat po své nahé kůži a jemně se hladil po hrudi, břiše, přes boky až po podbřišek. Potichu vydechl.
„Co to…“ zasyčel po chvíli a na chvíli s hlazením přestal. Překvapeně se díval před sebe. Cítil vzrušení. Vzrušení po celém těle. Stačila představa toho černovlasého stvoření v jeho posteli. Kývnul rameny a ruku rychle přemístil do svého klína.
***
Nervózně postával před hlavním vchodem. Tělo opřené o mohutné dveře a ve tváři neutrální výraz. Celé tělo měl jako v ohni. Bolel jej žaludek a naprosto všechny svaly. Když se ráno probudil v oné posteli s nebesy, bylo mu zvláštně. Připadal si jako v pohádce. Do toho okamžiku, než pohledem zavadil o Toma, ležícího vedle něj, a než si uvědomil, čím si předešlý večer prošel. Nemohl unést ten tlak, nemohl nadále zůstat ve stejné místnosti jako Tom. Bál se Tomova procitnutí, a proto se rychle odporoučel. Jen se převlékl do ‚pracovního‘ a odešel pracovat. Dlouho přemýšlel o Tomově triku, které prvně nechal jen tak ležet na posteli, kterou dokonale ustlal. Před odchodem se otočil, došel k posteli a triko si vzal. Naposledy se podíval na spícího Toma a pokoj opustil. Triko pečlivě schoval ve svém batohu, který měl v pokoji, a vyrazil pracovat.
První dvě hodiny se pohyboval opravdu pomalu. Postel byla dokonalá, procitnutí také, avšak cítil se, jako by spal na kupě kamení. Nebyl schopný pochopit. Už bylo potřeba jen odzdobit celý sál a uklidit. Vlastně ne jen. Bylo toho docela dost. Navíc se někteří hosté stále zdržovali v budově. Bylo potřeba je vyprovodit a některé dokonce doprovodit například na nádraží nebo letiště. Byli tady i tací, kteří přiletěli z jiných zemí. Nebylo jich však moc. A proto taky Bill právě postával přede dveřma a čekal na pana Jörga. Sice neměl v popisu práce doprovázet hosty, ale nebyl nikdo, kdo by mohl s nimi jet a pan Jörg už byl zoufalý. Nezbylo mu nic jiného, než se zeptat Billa. Bill byl mírně překvapen, ale souhlasil. Lepší, než umývat nádobí, ne? Cukl sebou, když uslyšel Jörgův hlas hned za sebou. Pomalu se otočil.
„To je Bill. Doprovodí vás na letiště, kdybyste cokoliv potřebovali, obraťte se na něj. Pomůže vám. Jsem neskutečně poctěn, že jste byli ochotni udělat si čas a přiletěli jste až z daleké Asie. Doufám, že budete mít krásnou cestu. Těšíme se na příští setkání,“ dokončil Jörg a muži před sebou podal ruku. Ženu letmo políbil na líce.
„Ah Karin! Takovou dobu se zase neuvidíme pro pána boha!“ zamumlala paní Kaulitzová a také se rozloučila. Bill se pousmál. Vždycky se mu líbilo, když si lidé na rozloučenou nebo na pozdrav podali ruce či se políbili na líce. Bylo to zvláštní a tak… na úrovni, myslel si. Avšak i v Billově rodině se tohle dělo. Přesto, že na tom byli tak, jak byli. Pozoroval, jak se Kaulitzovi loučí s podivnou Asijskou rodinou. Opravdu byli mírně… asijský typ. Když zpozoroval, že se rodinka blíží k autu, pohotově k němu přiskočil a otevřel dvířka. Jak zvláštní.
„Prosím…“ usmál se a počkal než oba nasednou. Hned na to zavřel dveře a přisedl na místo spolujezdce. Mile se usmál na muže za volantem. Bezpochyby jím byl Kelvin.
„Můžeme.“ Bill přikývl a díval se před sebe. Mohl mluvit, vždyť jej ani nebylo možné slyšet. Auto bylo docela dlouhé a prostor pro řidiče a spolujezdce byl od prostoru pro ‚hosty‘ rozdělen nějakou keramickou zátarasou. Nebo plastovou? Tohle nebylo až tak podstatné, spíš to, že nikdo nikoho neslyšel. Proto na zátarase bylo malé okýnko, které se dalo otevřít a zase zavřít. Pro Billa bylo zvláštní, vidět naživo něco, co zatím mohl vidět jen ve filmech.
„Tak jaká byla noc, Bille?“ Bill se podíval na řidiče. Zbledl a nervózně se pousmál.
„Bylo to… docela fajn. Opravdu se spalo dobře. Je to tam naprosto úžasné! Krásné! Co vy? Jakou jste měl noc?“ zeptal se na oplátku. Vlastně ani moc nelhal. Kelvin se přece neptal na to, jaký byl večer, ale jaká byla noc. A ta byla úžasná. Opravdu se Billovi spalo dobře. Muž se mírně pousmál a sledoval provoz před sebou.
„Abych pravdu řekl, šel jsem spát dost pozdě. Musel jsem pár hostů už v noci vézt domů. Nevím, proč nebyli schopni zařídit si to tak, aby mohli zůstat až do konce. Je to… slušnost…“ Pravda. Bill si všiml, že hostů nějak ubylo. Ne výrazně, ale ano.
„Ale… nějak se mi nezdá, že bys… byl ve svém pokoji. Vlastně jsem tě do noci neviděl, a pak, když jsem se chystal jít zalehnout, šel jsem okolo tvého pokoje.“ Černovlásek se nervózně zavrtěl a pozoroval svá stehna. „Chtěl jsem se optat, jestli je vše v pořádku a popřát ti dobrou noc. Bohužel jsem tě v pokoji nemohl naleznout…“ dodal a mírně se pousmál. Bill překvapeně vydechl.
„Tak… to mě mrzí. Popravdě jsem byl s Tomem…“ šeptnul. Kelvin se usmál a přikývnul.
„Já vím. Samozřejmě mi to došlo!“ zasmál se a prudce volantem zatočil doleva. „Takže…“ pokračoval, „rozumíte si? Promiň mi, že se tak vyptávám. Já jen, že… tohle moc často u Toma nevidím.“ Bill chápavě přikývl a kývnul rameny. Jestli si rozumí? Rozuměli.
„Vlastně je to v pořádku. Už jsme si oba přišli na chuť a ano, rozumíme si,“ odpověděl a se smutným výrazem se díval z okna ven. Kelvin jej chvíli pozoroval, pak si povzdechl a kývnul.
„Dobře. Není dobré, mít s Tomem nějaké… špatné vztahy. Dokáže být hodně zlý, ale to každý.“ Bill už neposlouchal. Díval se na ubíhající stromy za sklem a mlčel.
***
„Bylo slušností se alespoň ukázat, Tome! Kdybych nemusela celé ráno a dopoledne postávat tady, sama bych tě z té postele hnala! Co si o nás budou myslet? Co slečny Frügrichmeierovy?! Přijely jen kvůli tobě, vždyť víš, jak jsou tebou okouzleny! Měl jsi alespoň zapůsobit, ale ne… ty se radši celé dva dny někde flákáš a poslední den se ani neuráčíš přijít rozloučit se s hosty! Tohle bylo opravdu důležité setkání… běda ti, jestli se něco pokazí!“ Paní Kaulitzová se rozčilovala, rozhazovala rukama a ve tváři měla rudou barvu. Našla si pár minut svého drahocenného času, a věnovala je Tomovi. Přesněji, kázání pro Toma.
„Mami…“ zkusil to opatrně. Nechtěl se hádat, a tak se snažil být v klidu. Matka rázně zavrtěla hlavou.
„Ani nevíš, jak se za tebe stydím, Tome! Takhle jsme tě vychovali? Takhle jsem tě vychovala? Proč mi to děláš…“ ztišila hlas a dívala se před sebe. Zhluboka se nadechla a zase vydechla. Bylo toho na ni moc. Tom jen stál a díval se. Nechtěl nic říct. Ani jedno krátké slovo. Dopadlo by to velice špatně. A to on nechtěl.
„Takže teď půjdeš se mnou. Bez jakéhokoli odmlouvání!“ poručila a pomalu se odebrala zpět ke dveřím, kde byl i pan Jörg. Tom tam také po chvíli došel. Postavil se vedle otce a zmoženě vydechl. Měl toho po krk.
„Copak, Tome? Proběhlo opět nějaké záživné kázání?“ zašeptal Jörg a lehce se zasmál. Tom naštvaně zabublal a přikývl. Byl rád, že má alespoň otce normálního.
„Jak jinak…“ odvětil a zašklebil se. Znuděně se opřel o zeď. Jörg se uchechtl.
„Nic si z toho nedělej. Víš, jaká je. Nemyslí to tak špatně, jak to zní,“ pousmál se a lehce Toma poplácal po rameni.
„Co to… Tome, okamžitě se přestaň opírat o tu zeď a pojď sem! Jde pan Köll…“ sykla a hned na to se zářivě usmála.
„Christiane! Drahý…“ zahulákala roztomilým hlasem a nechala se políbit na obě líce.
„Elizabeth, Jörgu, díky za pozvání! Oba dva jsme si oslavy pořádně užili…“ řekl jakýsi muž a ukázal na svého syna, který si se zájmem prohlížel Toma. „Ještě jednou se však omlouvám za ženu, nemohla přijet. Bohužel se jí zmocnila angína a velice ji to mrzí…“ dodal a povzdechl si. Jörg se zasmál.
„V pořádku, Chrisi. V každém případě ženě vyřiď pozdrav,“ usmál se a podal muži pravici.
„Dobrá. A Tome! Rád tě vidím. Mrzí mě, že jsme na sebe za celou dobu nenarazili. Tady Pavel se s tebou chtěl seznámit. Nevadí, snad někdy příště…“ dořekl a podal ruku i Tomovi. Ten mu ji s úsměvem podal. Tomova matka se zamračila.
„Velice se omlouvám, ale měl jsem na práci spousty věcí a jen málo jsem se zdržoval na plese. Pavle, myslím, že se ještě uvidíme…“ hraně se usmál a potřásl si také s Pavlem.
„Nuže, odjíždíme. Ještě jednou díky! Těšíme se na příště, na viděnou!“ Celá Kaulitzova rodina naučeně zamávala. Usmívali se do té doby, než auto s panem Köllem a jeho synem zajelo za nejbližší roh. Jen co se tak stalo, Elizabeth se otočila na Toma.
„Vidíš?! Tolik lidí tě chtělo vidět…“ zavrčela.
„Ale prosím tě…“ protočil Tom oči a zase se opřel o stěnu.
„No tak. Přestaňte se hádat. Alespoň pro dnešek. Eli, vyřeší se to doma, ano?“ pan Jörg se, jak u něj bylo zvykem, snažil celou situaci zachránit. Všechny hádky mu přišly naprosto zbytečné. Hlavně ty mezi Tomem a matkou. Elizabeth zakroutila hlavou.
„Kelvin je zpátky…“ oznámila, když uviděla zastavit podlouhlé, černé a jí tak známé auto.
„Tak to zvládli docela rychle, ne?“ zhodnotil pan Kaulitz situaci a mávl rukou. Tom udělal to samé a zase propaloval zem před sebou. Probral se, až když uviděl, že z auta nevystupuje jen Kelvin, ale taky černovlasá, hubená postava.
„Bill?“ zabručel a narovnal se. Jörg kývnul.
„Jo. Poslal jsem jej s Kelvinem, aby na to nebyl sám. Stejně by musel umývat nádobí, tak jsem jej toho chtěl ušetřit,“ odpověděl otec. Tom přikývnul a odkašlal si. Pozoroval přibližujícího se Billa.
„Bille! Mohl bys ještě..?“ Bill se rázně otočil a přiskočil zpátky k autu.
„Jistě…“ mile se usmál, snažil se skrýt nervozitu. Zatímco Kelvim Billovi nakládal do rukou nějaké tácky, Tom se posunul ke dveřím.
„Omluvte mě…“ pousmál se a rychle zmizel za dveřmi. Dlouhými kroky mířil do kuchyně. Nevěděl, proč zrovna tam, ale alespoň se může osvěžit ledovou vodou.
Bill se otočil zpátky a zasekl se. Po Tomovi jako by se slehla zem. Utrápeně si povzdechl a vyšel po schodech.
„Dobrý den, paní…“ usmál se na paní Kaulitzovou a vešel dovnitř. I s tácky pomalu mířil do kuchyně. Přemýšlel, jestli se mu Tom zdál, nebo tam opravdu stál, a jakmile viděl Billa, odporoučel se. Pomalu otevřel dveře a vešel do kuchyně. Odložil tácky na velký stůl a podíval se na druhou stranu místnosti. Roztřásl se.
„Ahoj…“ špitl potichu a díval se na Toma. Ten se ani neotočil. V ruce drtil skleničku a ve tváři nepopsatelný výraz. Sám sobě se v duchu smál. Ano, kam jinam by mohl mít Bill namířeno než do kuchyně? Zasmál se nad svou hlouposti a pomalu se otočil. Chvíli se na Billa díval, potom se pomalu rozešel ke dveřím. Bill se na něj díval s nadějí v očích, vypadalo to, že Tom míří k němu.
„Tome… zlobíš se?“ špitnul, když byl Tom téměř u něj. Doufal, že zastaví. Nezastavil. Prošel okolo Billa bezeslova a prudce otevřel dveře. Až se Bill vylekal a trochu odskočil. Nechápavě se za Tomem otočil a přivřel oči. Třeba to přejde a rozumně si promluví. Nebo možná… bude všechno jako dřív?
autor: Nivian
betaread: Janule
Trošku jsem tohle Tomovo ledové chování čekala, ale myslím, že to nemyslí až tak vážně, spíše mu jde o to, aby si zachoval svoje ego, před Billem i sám před sebou.
Toma ještě nikdo neodmítnul, kromě Billa a proto bude Bill ten jediný, koho si Tom pustí do svého srdce, chvíli to bude ještě trvat, ale věřím a doufám, že Tom nakonec roztaje a strašně se na to těším =)♥
Ale momentálně se o Billa i bojím, protože Kelvin mu řekl, že Tom dokáže být hodně zlý, když ho někdo naštve, ale doufám, že u Billa to přece jenom bude jinak, že je zvláštní případ =)
Jinak mi bylo Toma docela líto, když ho máma zase peskovala, zajímalo by mě, jestli někdy Tomovi řekla, že ho má ráda…
Nivian, krásná povídka, hrozně se těším, jak to mezi Tomem a Billem bude dál, když už ledy konečně roztají =)♥♥♥
Já už jsem o "svém" LEDOVÉM PRINCI Tomovi psala sáhodlouze v minulém komentu, který bych asi musela právě v tuhle chvíli zkopírovat. Hodí se i sem. Ale dobře, zkusím najít jiná slova…
Říkám si, kdo z těch dvou by se měl narodit jako kočka :)) A za co jsem strašně šťastná? Vidím, že Tommy pravidla neporušuje. Už si tohoto "jevu" všímám déle. Malé střípky jako by rozbitého zrcadla (jak u Ledové královny, tak mi to připadá) byly zmiňovány prakticky od prvního okamžiku, kdy jsem se tu s Tommym "seznámila". Je to jen lehké upozornění, které však pečlivému čtenáři a taky tomu, kdo příběh miluje jako já, jistá Tommyho pečlivost, hodnoty a režim, neujdou. Tommy je ctí a váží si jich!
Sprcha byla dokonale popsaná. HORKÁ voda na ledového prince? A stejně ta kra, kterou má na místo srdce, které si tolik střeží (určitě vím proč, je vlastně hrozně nešťastný, osamocený, sám toužící po lásce, po tom, aby byl pro někoho důležitý), bohužel NEROZTÁLA.
Tommyho matku, pokud se ta dáma tak nazývá, nekomentuji. Tak ona si našla na Tommyho čas a jak ho využila? Opět bylo vše, co udělal, samozřejmě špatné. Jorg je skvělý, mám pocit, že má Billa rád.
A Bill? Nebudu se ho ani slovíčkem zastávat, proč taky? Měl takovou situaci předpokládat. Viděl by ji i slepý!
Moc se mi naopak líbila Kelvinova slova: "Tohle moc často u Toma nevidím," což opět napovídá mnohé o jeho dobrém srdci,
Věřím tomu, že mě nezklame.
Tak to je zájímavý a čím dál víc napínavější. Tom se, ale teď chová k Billovi hnusně. Honem další dílek. Super povídka ♥
Nie nie nie! Bill, ani neuvažuj o tom že by to mohlo byť tak ako predtím… tak to proste nemôže byť 🙁 omg ja tomu Tomovi asi niečo urobím… síce som čakala že sa bude k Billovi chovať odmerane ale že až tak?… och joj on sa proste nemôže spamätať z toho že ho Bill odmietol… ale nechápem že či si akože myslel že Bill je jeden z tích čo by len tak skočili niekomu do postele… síce je pravda že Bill Tomovi len tak skočil do postele 😀 ale bolo to za iným účelom :D… och bože som strašne zvedavá ako to pôjde ďalej… dúfam že Tom čoskoro predýcha to Billove "nie" a bude sa zase správať normálne… och milujem tento príbeh! 🙂