autor: Holly-EnD.
Ahoj. Napsala jsem tuhle jednorázovku a ani nevím, jak jí popsat. Jak vyjádřit to, o co v ní jde. Jsem z ní zmatená asi stejně, jako z ní budete zmatení vy. A… prostě nevím, co říct… Zanechává ve mně pocit smířlivosti a udělala mě klidnější… Chtěla bych ji věnovat vám všem, co se rozhodnete ji číst a okomentovat. Prostě… se cítím vážně divně… takže už snad jen popřeju krásné čtení a zanechám tu dík za všechny komentáře. Holly-EnD.
Nevěřím v osud. Prakticky nevěřím ani v zázraky. Od života jsem moc neočekával, a taky jsem toho od něj moc nedostal. Asi tak jedině Ipod s rozbitým displejem, ošoupaný konverzky a zlomenou černou tužku na oči, se kterou po nocích píšu básně lidem na okna domů a aut.
Jsem flákač, můj otec mě nesnáší a máma neví, jak se mnou zacházet.
Hodně známých, málo přátel a ještě k tomu se nedokážu rozhodnout, jestli jim můžu věřit. Popravdě nevěřím nikomu. Ani sám sobě.
Pravděpodobně jsem noční tvor. Večerem to pro mě začíná a ránem končí.
Můj život je trochu jako dramatický film, akorát z něj neplyne žádný ponaučení. A vím, že někde ve světě mám ještě něco, jen jsem na to zapomněl. Něco, díky čemu bych mohl být lepším člověkem…
Probudilo mě otcovo opilecké mumlání kdesi v obýváku. Zas něco vyčítal mámě. Podle jeho slov mi okamžitě došlo, o co se jedná. No hlavně taky nezapomněl zmínit mě. Jak jsem línej, neochotnej a nechodim do školy.
Okey, tohle všechno se dá snést, ale když to, čím jsem, dává za vinu mámě, mám chuť napochodovat tam a rozbít mu tu jeho zkurvenou hubu.
Zavrčím a protáhnu se. Popadnu mobil a kouknu na čas. Jedenáct: čtyřicet tři; oficiální čas na hádku.
Vstanu a prohrábnu si svoje havraní vlasy, než vejdu z pokoje do obýváku.
„Víš co? Přestaň z toho obviňovat mámu.“ Zasáhl jsem do jeho monologu. Pohledem jsem na chvíli spočinul na mámě sedící na pohovce s uslzenými tvářemi.
Otec se ke mně otočil a už se nadechoval, aby mi něco řekl. Pohled na matku mě ale uvnitř podivně rozzuřil.
„Protože za to, co jsem! Za moje podělaný dětství! Za to, co mám v hlavě, můžeš jedině ty!“ rozkřičel jsem se. „Možná jsem línej, ale aspoň si to umím přiznat a mám to svědomí, abych si to dokázal dokonce vyčítat, ale ty si ubožák! A to nespraví žádný svědomí! A hlavně proto, že bys nejdřív musel nějaký mít!“ uvnitř mě to najednou vybuchovalo. Tolik jsem ho za tohle všechno nenáviděl. Za to, co prováděl mámě. Za to, co prováděl nám. „Možná jsem sígr, ale ty seš zkurvenej magor! Radši bych se zabil, než být jako ty!“ tím pro mě hádka skončila. Věděl jsem, že jsem to celý jenom zhoršil, ale musel jsem to říct. Prostě musel.
Dřív než se na mě stihl rozkřičet a zbít mě, jsem se otočil na patě a zaplul do koupelny. Vodou jsem si smýval rozmazaný make-up ze včerejška. V očích mě nepálily slzy, jako obvykle. Ne. Dneska jsem se cítil smířený. Jako by mě za dveřmi našeho bytu, čekalo něco, co už dlouho potřebuju.
Dal jsem si rychlou sprchu, a když jsem vylezl z koupelny jen zabalený v ručníku, zjistil jsem, že otec šel spát do mého pokoje. Ušklíbl jsem se. Takový nechutný prase. Pomyslel jsem si při pohledu na něj. Sebral jsem svojí kabelku a oblečení a rychle jsem odtamtud vypadl s plánem se tam vrátit, co nejpozději to půjde.
Rychle jsem se oblékl a nalíčil a šel za mámou do pracovny, kde jsem tušil, že bude. Už byla klidná a dělala si něco do práce.
„Můžeš udělat čaj, zlato?“ zeptala se, aniž by se na mě otočila.
„Jo.“ Řekl jsem. „Hele, mami, už toho hajzla někam vyhoď!“ rozčílil jsem se znova a opřel se o kraj stolu. Podívala se na mě.
„Prosimtě, teď ne. Mám spoustu práce.“ Nejvíc mi vadilo, že je máma taková „husa“ a nepošle ho do prdele. Zarazil jsem si ruce do kapes. „To je zas nasranej, že si s nim nechtěla šukat?!“ vyštěkl jsem drze. Máma po mně hodila spalující pohled. „Je mi to jasný.“ Zavrčel jsem.
„Bež a zavři dveře.“ Řekla prostě a pak se zase otočila ke svý práci. Bez řečí jsem ji poslechl. Proti tomuhle tónu nebylo námitek.
Na půl cesty chodbou ke kuchyni, jsem se ale zarazil. Vrátil jsem se zpátky do pracovny.
„Možná jsem…“ protáhl jsem zdlouhavě, „použil trochu… vulgární výraz.“ Dostal jsem ze sebe po chvíli. „Takže asi… sorry..? Eh…“ tak jo. Omlouvání mi rozhodně nejde. Máma mi ale stejně nevěnovala pozornost, a tak už jsem doopravdy odešel.
Samozřejmě jsem jí udělal ten čaj a donesl jí ho s další omluvou a slovy, že jí mám moc rád, než jsem zmizel.
Půlku slunného dne jsem strávil napůl klimbáním se sluchátky svého Ipodu na trávníku v parku a napůl kreslením děje okolo.
V podvečer jsem vyrazil na menší obhlídku nového zboží v mých oblíbených obchodech. Zkoušel jsem si ty nejpikantnější kousky a fotil se v nich svým nekvalitním foťákem v mobilu. Modlil jsem se, abych aspoň na jeden z těchhle kusů „bestovních“ hadříků měl prachy.
Nakonec jsem si došel pro to nejodpornější kafe do jednoho z mnoha automatů rozestavěných v obchodním centru, kde jsem se procházel, a šel se posadit ven na zastávku autobusu.
Už se pomalu ale jistě smívalo a do mě se opřel první chladnější večerní vánek. Zlehka jsem se zatřásl a sevřel jsem rozpálený kelímek mezi prsty.
Zapálil jsem si cigaretu a pomalým krokem se loudal ke svému oblíbenému baru s názvem Destiny. Je to trochu klišé, ale možná proto jsem to tam tak zbožňoval.
Vevnitř to vířilo barvami, kouřem a alkoholovým aroma. Zamířil jsem k baru a objednal si stříbrnou tequilu. Žádná sranda, když to člověk musí pít sám, ale miloval jsem ten citrón se solí.
Vytáhl jsem si z kabelky krabičku s nápisem Mary Jane a ubalil si brko. Nebudu lhát a hrát si na andílka. Jsem jen kluk – zkaženej dnešní dobou.
Když jsem to měl hotový, objednal jsem si ještě pivo a promnul si paži ovázanou obvazem, který skrýval ty nejčerstvější rány žiletkou.
Najednou jsem na druhé straně baru zahlédl kluka s blonďatými dredy. Někoho mi šíleně připomínal, ale nedokázal jsem si hned vzpomenout. Sledoval jsem ho, jak se zachmuřeně baví s nějakou dívkou a snažil si jeho tvář a pohyby někam zařadit. Vůbec to nešlo snadno.
Pak najednou zvedl oči a podíval se na mě. Naše pohledy se střetly a mě to všechno došlo. Tom… Moje dvojče. To, co se teďka dělo uvnitř mě, bych v životě nedokázal popsat. Mísily se tam ty nejsilnější emoce a já měl pocit, že brzy vybuchnu. Cítil jsem… smutek, štěstí, beznaděj a zlost. Neuvěřitelnou zoufalost. Zlostnou potřebu se ho dotknout, obejmout ho nebo mu pořádně nakopat.
Přestal jsem dýchat a srdce mi vynechalo několik úderů.
Už jsem říkal, že nevěřím na osud? Na zázraky? To, co jsem ten den zažil, mě uvnitř spojilo ze dvou dílů na jeden. I kdyby se ke mně Tom tehdy neznal, už by mi to neublížilo. Někdo totiž řekl, že nelze rozbít něco, co už je rozbité. A soudě dle mé potřeby nejíst, poškozovat se a ničit si život, jsem byl rozbitý až dost.
A jak to všechno snést, když toužíte uhořet spolu s cigaretou, která vám už nechutná? Už jsem nechtěl hledat odpovědi na svoje otázky. Jen jsem prostě spolkl ten obrovský knedlík v krku, rozhodl se držet hubu a nestěžovat si na systém. Byt šťastný za svůj rozbitej Ipod, ošoupaný plátěnky a polámanou tužku na oči. Být šťastný za to málo…
Sklonil jsem hlavu a rozplakal se. Bylo to šílený. Nedokázal jsem se nadechnout a jen jsem na prázdno lapal po dechu. Měl jsem chuť rvát si vlasy, nebo se hystericky smát jako cvok. Ale na to jsem se cítil příliš bdělý. A tak jsem jen začal prsty tahat za obvaz na své ruce a strhávat si ho pryč. Trochu mě to uklidnilo. Kopl jsem do sebe svoje pivo a setřel si slzy. Příliš lidí si mě nevšimlo a ty, co jo, tak ty jsem rychle přestal zajímat.
„Promiň.“ Ozvalo se přede mnou nesměle. Zamrazilo mě a já se podíval znova do očí člověka, o kterém jsem si myslel, že už ho nikdy neuvidím. Že už nežije. „Nemohl jsem si nevšimnout, že tu sedíš tak sám a mám pocit… uhm… že jsi plakal?“ On mě nepoznal. Došlo mi okamžitě. Neví, kdo jsem… Zamlkle jsem na něj zíral neschopen slova. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se a posadil se vedle mě.
„Moje jméno znát nechceš.“ Řekl jsem lhostejněji, než jsem se cítil, a objednal si další tequilu. Neobtěžoval jsem se s tím objednat i jemu. Objednal si sám.
„Oh… fajn! Jen jsem myslel…“ zamumlal a kopl do sebe svůj drink.
„Hele, to je v pohodě.“ Řekl jsem tiše.
„Jmenuju se…“
„Tom.“ Dořekl jsem za něj dřív, než jsem se stihl zastavit. Překvapeně se na mě zahleděl.
„Jo… jak…?“ vykoktal.
„Jen jsem hádal.“ Pokrčil jsem rameny. Takže jsem se nemýlil. Je to doopravdy on. Žije… on žije… V téhle chvíli jsem se cítil podivně prázdný.
„Hele, poslyš.“ Řekl najednou. Zvedl jsem k němu pohled. „Neznáme se odněkud? Protože… možná je to hloupý, ale…“ zamumlal a nervózně se rozesmál. Píchlo mě u srdce. Když nám bylo šest, Tom se ztratil. Říkalo se, že ho někdo unesl. Policie ho nemohla vypátrat, a tak zůstal jeho případ otevřený. Nakonec se našly jeho věci na břehu řeky a vypadalo to, že se utopil… Tělo se nikdy nenašlo, a tak případ uzavřeli s tím, že Tom zemřel. Matka se proti tomu stala za pár let imunní. Z otce se stal alkoholik a ze mě? No… myslím, že to už víte. Po těch třinácti letech jsme zapomněli. Teď, když tu přede mnou stál, jsem si vybavil, kvůli čemu si způsobuju ty rány na pažích a stehnech. Kvůli čemu nedokážu žít naplno. Jak jsem na něj jen mohl zapomenout…?
„Možná, když se mi budeš dost dlouho dívat do očí, vzpomeneš si…“ vydechl jsem a on se mi zadíval do očí. Nemohlo to trvat dýl než pět vteřin, co se mu na tváři objevil překvapený výraz. Skoro to vypadalo, jako by se mu právě zastavilo srdce stejně jako před chvílí mně. Pohodil hlavou.
„Bille?“ zamumlal tiše. „Ty jsi…?“ zadrhl se.
„Vzpomněl sis, bráško?“ povytáhl jsem obočí, a konečně si zapálil svoje brko.
„Hele! Ty hulíš?!“ vyštěkl a vytrhl mi brko z ruky. „Co to s tebou sakra je?!“ vyštěkl znova a zahodil ho na zem.
„Do háje! Hrabe ti?!“ vyštěkl jsem taky a brko zase sebral. „Víš, kolik mě tohle stojí?!“
„Tohle je vtip, že jo?“ zeptal se mě. Zatřepal jsem hlavou.
„Co to sakra…? Hele, Tome. Nebudem si hrát na to, že to, že se vidíme, je úplně normální. Kde si sakra byl ty roky?!“ zaprskal jsem. „My všichni jsme si mysleli, že si mrtvej!“
„Cože?! Bille, kdo my? Jak mrtvej?“ tohle bylo rozhodně zvláštní a Tom byl… divnej… choval se…podivně.
„No přece já, máma, táta…“ napověděl jsem mu zmateně.
„Já mám… mámu? A tátu?“ vydechl překvapeně. Zarazil jsem se. Jak to, že si pamatuje mě a ne naše rodiče?
„Tome… co si vůbec pamatuješ?“ zeptal jsem se proto.
„Já… nevím… jen sirotčinec a… a…“
„A…?“ popostrčil jsem ho.
„A jen tebe…“ zadíval se na mě a setřel mi rukou rozmazanou řasenku z tváře. „A nemůžu uvěřit, že jsem tě našel, Bille. Nedokážeš si představit, jak se teď cítím. Co… co nás vlastně rozdělilo…?“
„Ty vážně nic nevíš, co?“ zeptal jsem se s tichým pousmáním. Koukal se na mě zmateně a já se cítil jak v nějakým podělanym snu. Co se to děje… do hajzlu…?
Vylíčil jsem mu všechno, co si pamatuju ohledně našeho dětství a jeho zmizení. Pak mi on vyprávěl o svém životě v sirotčinci. Ohledně svého zmizení ale nevěděl vůbec nic. A nejspíš je to tak lepší. Bůh ví, co se tehdy stalo.
„Mám strach…“ svěřil jsem se mu po chvíli. Tohle bylo zasraně děsivý a já se klepal jako blázen. Zlehka mě objal. Opatrně, abych se nepolekal. Zavzlykal jsem. „Co se to děje?“
„Bille… půjdem se… asi se půjdem projít… řekl bych…“ zamumlal a vytáhl mě od baru ven z klubu. Nechal jsem se vést a cítil jsem zvláštně smířeně. Moje dvojče bylo tady vedle mě a drželo mě za ruku. Byl skutečný. Zavzdychal jsem.
„Chyběl jsi mi.“ Řekl jsem prostě. Otočil se ke mně a přehodil přese mě svou mikinu.
„Ty mně taky…“ odpověděl a znova mě objal. Nemohl jsem udržet slzy. Všechny ty pocity se vrátily.
„Nevím, co mám dělat? Jsem ztroskotanec… jak napravím svůj život? Zašlo to příliš daleko…“ vzlykal jsem a mlel jsem kraviny.
„Já ti s tím pomůžu.“ Řekl a pohladil mě přes drobné ranky na paži. Políbil jsem ho. Ani nevím proč, přišlo mi to v tu chvíli správné. Skoro jako bych se přesvědčoval o tom, že je doopravdy tady. Usmál se, když jsem se odtáhl. „Proto jsem tady…“
Osud… náhoda… kdo ví, čemu věřit? Co je vlastně skutečné? Po té noci jsem vzal Toma domů. To, co následovalo, bylo to nejzvláštnější na světě. Všichni brečeli. Bylo to tak dojemný až hanba a trochu směšný.
Život se nám všem kompletně obrátil naruby.
Ukázalo se, že Tom se tu noc v klubu objevil proto, že den předtím dostal naléhavý telefonát od jakési dívky, se kterou jsem ho později u baru viděl mluvit. Prý neustále říkala něco o osudu.
Zdál se vám můj příběh zvláštní? Zamotaný? Zmatený a nepřehledný? Ale přesně takový byl. A skončilo to dobře. I když se nakonec ukázalo, že Tom byl svou minulostí přece jen trochu poznamenaný. Uprostřed noci mě budil jeho křik ze zlého snu, ale to nevadí… protože jsem tam byl, abych ho uklidnil. Jsem jeho bratr… Jeho dvojče…
Nešeptal jsem větru více,
Že nevidím tě ve světle svíce.
Nešeptal jsem stromům dál,
Že jsem si na něco hrál.
Tvoje slova hřála,
Absurditou okamžiku.
A tichá hudba hrála,
Kdy
„Sakra, zase se mi zlomila tuha.“ Zavrčel jsem tiše směrem k Tomovi a odtočil se od okýnka černýho bavoráka. Usmál se.
„Tak na to kašli a pojď.“ Podal mi ruku. „Koupím ti novou…“
autor: Holly-EnD.
betaread: Janule
To bylo vážně nádherný…co víc říct? Krásně popsané pocity a to celé…něco to uvnitř mě nechalo a to se nestává často…už ti někdo řekl, že vážně krásně píšeš? (asi už jo, co? 😀 :D) Těšim se na další jednodílky a další díly povídky. 😀
Holly,
když jsem u povídky uviděla tvoje jméno, hned jsem se na ni vrhla, protože jsem věděla, že to bude skvělé =)
A nemýlila jsem se…
Celá povídka je nádherná, úžasný námět, krásně popsané emoce…Billův vztek, beznaděj, samota a touha po NĚČEM, a vlastně ani neví po čem a nakonec to nachází, když to nejmíň čeká…♥♥♥
Ty máš svůj vlastní, trošku zvláštní způsob vyprávění, který se mi hodně líbí a tvoje věci jsou originální a svěží.
Jsem ráda, že nám tady přibyla taková parádní autorka =)
Krásná povídka, ty prostě UMÍŠ =)♥
A ještě musím pochválit ten překrásný banner ♥♥♥
Téda wow, málokterá jednodílka tak volá po vícedílným zpracování … perfektní kousek!
Hodně zvláštní povídka ale moc pěkná.
Nádherný♥
vážně dobrý 🙂 jen ten konec je takový zvláštní..