autor: Cinematics
Bill hraje sekretářku, Tom hraje s ním
Tomovi se nepříjemně protočil žaludek a podíval se na Billa, jako by mu snad Bill dokázal říct, co má teď dělat; ale to Bill neudělal. Simone se na něj divně podívala a znovu promluvila.
„Stalo se něco, Tome? S Gustavem?“
„On jen… tlačil na mě, nebo mi to tak alespoň připadalo… na Gustava mi to přišlo až příliš,“ odpověděl Tom, protože nikdy nedokázal nic před svou matkou skrývat.
Po tom, co strávíte tak dlouhou dobu tím, že jste na někom tak moc závislý, a ten někdo pro vás dělal cokoliv, uděláte si s tím člověkem tak blízké spojení, že pak není vůbec těžké říkat mu všechno. Tom nikdy před svou matkou nic neskrýval, a kdyby ano, tak snad jen na chvilku, protože by jí vždycky všechno řekl.
„Jak to myslíš, Tome?“ zeptala se a posadila se na postel, pohladila svého syna po koleni.
„Um, no… Bill ti to nejspíš dokáže vysvětlit lépe,“ zamumlal a Simone se podívala na Billa, který si posunul brýle po nose výš a odkašlal si.
„No,“ začal. „Události středeční noci se měly takhle. Přijeli jsme ke Georgovi domů mnohem dřív než ostatní pozvaní. Tom a já jsme se posadili na gauč a začali pít, abychom nebyli v takovém tlaku. Někdy před tím, než jsme odešli, Gustav začal Tomovi říkat, proč by měli být spolu a bylo to velmi sobecké.“ Pokýval hlavou, dokončil své úvahy a Simone si musela zakašlat, aby se nezačala smát; Bill byl opravdu malý vypravěč. Ale nebylo se čemu smát, alespoň ne těm událostem.
„Pil?“ zeptala se a Tom přikývnul.
„To je jen stěží omluva,“ odfrknul si Bill a Tom i Simone mu na to přikývli. „Byl jsem opravdu zasraně rozčilený.“
„Ale dostal jsi mě odtamtud,“ řekl Tom tiše. „A toho si opravdu cením.“
„No samozřejmě, že dostal…“
„Proč volal, mami? Co říkal?“
„Jen řekl ‚Ahoj, tady je Gustav. Zavolej mi prosím, Tome‘. A to bylo všechno.“
„Nebudu mu volat,“ řekl Tom tvrdohlavě.
„Víš, jaký Gustav je, Tome. Bude volat a volat, dokud mu to nevezmeš, aby se mohl omluvit. Pamatuješ, když tě objal a ty ses vrátil domů? Pak volal celý týden… dokud jsi ho nenechal omluvit se ti.“
„Nechci s ním mluvit,“ zamumlal Tom.
„Udělej to, co si myslíš, že je správné, Tome. To je jediné, o co tě prosím.“
„Já budu sekretářka!“ zakřičel Bill a Simone trochu nadskočila. „Budu přijímat a přesměrovávat hovory. Jsem na to zvyklý. Když s námi před pár lety babička bydlela, tak jsem přijímal její hovory od doktorů. Měli jsme na to systém. Šlo mi to!“
„Když už o tom mluvíš, proč ti nezajdeme pro věci, Bille?“ zeptal se Tom, chtěl odvést hovor jinam a už o tom nemluvit.
„Oh, ano. Myslím, že to můžeme. A až se vrátíme, tak budu dělat sekretářku. Vsadím se, že mám oblečení, které na to bude perfektní!“
„Dojdu pro Andyho a tátu,“ řekla Simone, trochu se zasmála Billovu nadšení, být sekretářkou.
O několik chvil později se rodina sešla ve foyer a rychle přešli k Billově babičce domů. Bill jí znakovou řečí řekl, jaký je plán a ona jen seděla na gauči a štrikovala, probodávala je pohledem, zatímco oni nosili pryč Billovy věci. Byla opravdu podrážděná tím, jak jí lidé chodili do domu a z domu, a tak se jen otočila pryč a předstírala, že tam nejsou.
Ani se s Billem nerozloučila.
Zpátky doma rodina vybíhala schody nahoru a dolů, a nosili Billovy věci z foyer na půdu. Na konci toho byli všichni unavení, a Bill se smál, nikdy mu nepřišlo, že má až tolik věcí. Bylo pro ně požehnání, že ještě od té doby, co se nastěhoval, nevyhodil krabice na věci; udělalo to stěhování o hodně jednodušším.
Když byly všechny krabice nahoře, Bill se rozhodl, že se pokusí najít místa, kam ty věci dát. Tomův šatník byl skoro prázdný, takže dovnitř dal své věci ze stolu a všechno své oblečení. Jeho čelo zaujalo místo vedle Tomova piána a jeho houpací křeslo dali vedle dveří na balkon. Tomovi a Billovi netrvalo dlouho, než dali všechny věci na jejich místo; všechno jako by prostě zapadalo do sebe.
„Fuj,“ řekl Bill unaveně. „To byla sranda.“
„To už to vzdáváš? Pořád jsou tu ještě nějaké věci v krabicích.“
„Jo, ale jestli chci být sekretářka, tak bych se měl jít radši obléknout. Kdo ví, kdy bude volat zase!“
Tom se jen zasmál, jak se Bill prohrabával v jejich šatníku, a vyndal si černou mačkanou blůzu, černé rifle, a bílou kravatu, kterou měl na svatbě před pár lety. Nandal si na nos své brýle, zašmodrchal si vlasy do bobku a zastrčil do nich tužku, pak se divoce zazubil.
„Sekretářkovské?“ zeptal se a Tom hravě zavrněl.
„Nejkrásnější sekretářka, kterou jsem kdy viděl,“ zašvitořil a Bill se začervenal, skousnul si spodní ret.
„Myslím, že bych tu práci nikdy dělat nemohl. Mám až moc tetování a piercingů, a myslím, že by ze mě měli strach. Plus, moje vlasy se do kanceláře nehodí. Ne, ne, nevidím místo, kde by mě chtěli zaměstnat… je dobře, že mě zaměstnali vaši, jinak bych byl v háji! Něco ti povím, nikdy jsem nechtěl pracovat v kanceláři.“
„Tak proč si hraješ na sekretářku?“ zasmál se Tom.
„Protože je to jen jako. Rád jen předstírám. Je sranda být něčím, co nejsi, jen na chvíli a já rozhodně nejsem sekretářka, ale je sranda předstírat, že jsem… a ty můžeš být šéf. Budu velet tvému telefonu. Vezmi si oblek.“
„Oblek?“
„Samozřejmě, oblek! Jsi šéf velmi důležité společnosti. Jsi Pan Trumper. Jsi šéf společnosti na létající auta jménem… Um… Já nevím, jménem něco. A já zvedám tvé telefony, takže všechny otázky jdou ke mně a já ti je pak přetlumočím.“
„Opravdu musím mít oblek?“ zasmál se Tom.
„Ne. Jen myslím, že by mi to pomohlo dostat se do role.“
„Jasně že si ho vezmu, jestli opravdu chceš.“
„Rád bych. Ale nezáleží na tom.“
„Vezmu,“ Tom se usmál a pak seběhl dolů do chodby ke skříni, a vyndal svůj slavnostně vyhlížející oblek z plastikového krytu.
Nandal si ho ještě v chodbě, svoje oblečení nechal zmuchlané na zemi, pak vyběhl schody a jednou zavřel dveře. Bill vykulil oči a přeběhl k Tomovi.
„Musíš si stáhnout vlasy,“ zašeptal. „Pokud chceš.“
„Stáhnu.“ A udělal to.
„Skvělé,“ zašeptal ještě jednou Bill a posadil se k Tomovu stolu, bubnoval o něj prsty. „Co když nezavolá?“
„Já nevím…“
„No, tak si stejně budeme hrát na kancelář; klidně i bez telefonů. Ne, ne. Mám lepší nápad. Jestli nezavolá, tak se převlékneme nějak jinak,“ zasmál se Bill.
„Nikdy jsem nepotkal sedmnáctiletého člověka, který si ještě takhle hraje,“ řekl Tom, aby ho popíchnul.
„To protože jsi nikdy nikoho takového jako mě nehledal.“
„No, já tebe taky nikdy nehledal, ale našel jsem tě.“
„Nejlepší věci najdeš, když je nehledáš. Někdy.“
„Oh?“
„No, čekal jsem, že něco v Tichém Údolí najdu, ale nikdy jsem nečekal, že to bude tak skvělý nález. I když třeba nic nehledáš, a najedeš něco, co máš rád… Myslím, že je to tak správně. Já nevím.“
„Jsem zmatený,“ zasmál se Tom; Bill mu vždy zamotal hlavu.
„Nezáleží na tom, já jen-“ a přerušil ho telefon. „Oh, oh!“ přeskočil k telefonu, posadil se na jezdící křeslo u stolu a dal si telefon k uchu.
„Rezidence Trumperů, u telefonu Bill Kaulitz. Kam můžu přesměrovat váš hovor?“
Tom zadržel smích.
„Oh, um, ahoj, uh je tam Tom?“
„Můžu se zeptat, kdo volá?“ odpověděl Bill a kousal si do tužky, ušklíbával se na Toma.
„J-jo, uh, můžeš mi ho prostě dát k telefonu?“
„Bez jména ne.“
„Tady Gustav…“
„Nechte mě se podívat, jestli je Tom dostupný.“ Podíval se Bill na Toma a nakrčil obočí. Tom si skousl ret a zvedl hlavu, Bill tak nějak pochopil, kam tím míří.
„Můžu mu zanechat vzkaz? A jestli mi neřeknete všechno, tak mu nevyřídím, že jste volal,“ odpověděl.
„Bille… prosím?“
„Ne, takhle tu hru nehraju.“
„Fajn, uhh… řekni mu, že se opravdu moc omlouvám ohledně středy a že se mu chci omluvit a že doufám, že mi odpustí a… možná bychom mohli zajít na kafe, abychom si o všem promluvili… můžeš mi ho dát k telefonu, prosím?“
„Nech mě to zkonzultovat,“ odpověděl Bill, položil telefon na stůl a vzal Toma za zápěstí a přetáhl ho na druhý konec pokoje. „Mluv tiše,“ zašeptal.
„Co chce?“ řekl Tom tichým hlasem.
„Vzít tě na kafe a omluvit se. Chceš jít?“
„Ani ne,“ přiznal slabě Tom. „Necítím se s ním teď dobře. Vůbec ne.“
„Co chcete, abych řekl, Pane Trumpere?“ řekl Bill trochu svůdně, a Tom se začervenal.
„U-Uh, um, prostě zavěs.“
„Jsi si jistý?“
„Ano, ano, jsem si jistý.“
„Dobře dobře.“ Zasmál se Bill, než se otočil a přeběhl zpátky k telefonu, který prostě jakoby nic zavěsil a posadil se na židli; pořádně se na ní roztočil. „Není zvláštní, že když se začneš točit, tak se ti začne motat hlava jen proto, že to, co děláš, je proti přírodnímu otáčení Země? Když už o tom mluvíme, není zvláštní, že se vlastně pořád točíme? Je to šílené.“
„Spadneš,“ poznamenal Tom a šel blíž k Billovi.
„Ne.
„Mohl bys. Jestli ano, tak se ti pak tužka, co máš ve vlasech, zapíchne do hlavy.“
„Červené melíry v mých vlasech? Hmm,“ přestal se Bill točit. „Dostal jsem nápad! Pojďme mi obarvit vlasy. Hned teď! Ne, pojďme… mi ostříhat vlasy nebo něco! Něco šíleného!“
„Ty si chceš ostříhat vlasy?“
Bill se nad tím na chvíli zamyslel, šťouchal si do bobku na hlavě. Tiše si broukal a zavrtěl hlavou.
„Ne, asi ne… I když mě už nudí.“
„Tvoje vlasy jsou ta nejmíň nudná věc na světě. Děláš s nimi spoustu věcí.“
„Ne dost. Hej, Tome?“
„Ano, Bille?“
„Ahoj!“
„Čau,“ zasmál se Tom.
„Hraj si s mými vlasy?“
„Hrát si s nimi?“
„Jo! Jako, zapleť je nebo něco. Jsem rád, když si někdo hraje s mými vlasy. Budeš?“ telefon zazvonil dřív, než Tom odpověděl. Znovu Gustav.
Bill to zvednul a znovu velmi profesionálně odpověděl. Gustav stále mluvil o Tomovi, zatímco Tom zaplétal gumičky Billovi do vlasů. Za chvíli mu každým směrem trčely copánky a Bill miloval pocit, že má ve vlasech Tomovy dlouhé prsty; jemně tahaly.
„Gustave,“ řekl Bill profesionálním tónem. „Prostě si nemyslím, že vám a Panu Trumperovi můžeme dohodnout schůzku.“
„Jo, ale proč?“
„No, v tuhle chvíli nemůžu s Panem Trumperem mluvit, ale já osobně musím říct, že to, co se stalo u Georga doma, bylo opravdu nevhodné a mám z toho ještě teď špatnou chuť v ústech.“
„Já… Jen se chci omluvit, Bille. Můžu s ním prosím mluvit?“
„Moment, prosím.“
Bill přidržel telefon a otočil se v židli, čímž ho Tom trochu zatahal za vlasy. Bill hravě našpulil rty a Tom se mu omluvil, než se zeptal, co chce Gustav tentokrát.
„Jen si chce promluvit,“ odpověděl Bill a Tom si skousnul ret.
„Fajn…“ Tom se chvěl, než nervózně zvednul telefon.
Bill seděl na zemi a předal Tomovi židli. Rozhodl se, že bude házet vlasy na stranu, než aby poslouchal, o čem se ti dva baví. Nebylo hezké odposlouchávat, obzvlášť když byl Tom už takhle moc nervózní; a tak pro něj bylo lepším rozhodnutím třást svým novým účesem.
„Jen, jen mě nech vzít tě na kafe, Tome. Víš, že mě alkohol oblbuje…“
„Gustave, já…“
„Prosím? Prosím tě jako kamarád. Pitomej kamarád, který řekl pitomý věci…“
„Já, um, Já… dobře…“ povzdychnul si Tom, vzdal to. Bylo jednodušší souhlasit, než se hádat.
„Super! Uh, um, tak zítra ráno?“
„Fajn.“
„Úžasný. Děkuju moc, Tome, opravdu… Vím, že muselo být těžké říct ano, ale-„
„To je v pohodě. Neřeš.“
„Vyzvednu tě v deset?“
„Přijedu do kavárny v deset,“ opravil ho Tom.
„Okay, d-dobře, opravdu. Děkuju.“
A s tím Tom zavěsil telefon, vysloužil si od Billa ustaraný pohled, i když mu moc nevěnoval pozornost. Tom zatahal Billa za jeden z jeho copánků, než si také slezl na zem a položil se na záda, povzdychnul si směrem k nebi.
„Co se stalo?“ zeptal se Bill a překulil se k Tomovu boku, ke kterému se přitulil.
„Zítra v deset s ním jdu do kavárny…“
„Chceš?“
„Ani ne.“
„Tak nechoď.“
„Měl bych.“
„Pak jdi.“
„Ale…“
„Tome,“ řekl Bill sladce. „Co si myslíš, že bys měl dělat? Ne to, co chceš, protože to, co chceš dělat, a to, co si myslíš, že musíš udělat, je jen stěží to samé. Proč to? Děláme, že vždycky něco chceme, ale víme, že musíme udělat něco jiného? Je to opravdu otravné. No nic… co si myslíš, že bys měl udělat?“
„Zítra si s ním promluvit…“
„Chceš?“
„Ne.“
„Ale myslíš, že můžeš?“
„Možná… vím, že bych měl, je to hloupost, abych se kvůli tomu tak zlobil…“
„Co to je?“
„Mám na mysli to, že se mnou chce chodit… Já jen, jsem tak nervózní ohledně lidí a pak on se vetře do mého soukromí, prostoru na dýchání nebo čeho a… prostě mě to vystrašilo.“
„Chceš být ještě dál jeho kamarád, Tomi?“
„Myslím, že jo.“
„Tak to zkusíš? Jen to zkus a jdi a promluvte si. Kdo ví, třeba budete ještě lepší kamarádi!“
Tom jen přikývnul a jemně Billa políbit na tvář. Jak přemýšlel, uvědomil si, že Gustav opravdu neudělal nic tak moc neslušného; i když byl pořádně odvázaný. Ale mohl se na něj Tom naštvat jen proto, že s ním chtěl být? Přeci jen, Bill chtěl být s Tomem také, a Bill na něj tlačil (i když hezky) a teď jsou spolu; tak v čem je takový rozdíl?
Měl to v hlavě tak zmatené a nevěděl, co s tím chce dělat. Rozhodl se, že se přinutí se s Gustavem setkat, ale odpustit mu, to už bylo zpochybnitelné. Jediný problém byl, že jsou kamarádi už od plínek, a tak to všechno nechtěl zahodit jen proto, že Gustav řekl, že by spolu byli perfektní. Možná, že svému kamarádovi řekne, že chodí s Billem, a možná Gustav na všechno zapomene, a všechno bude normální; nebo alespoň tak normální, jak to být může.
Bill zaúpěl a posunul si hlavu tak, aby si neležel na copáncích, ale na tváři a straně svého čela. Podíval se na Toma a roztomile ho políbil na bradu. Tom se jen usmál a objal ho jednou rukou.
„Takže, teď jsme už vlastně manželé,“ poznamenal Bill a Tom se trochu zasmál.
„Oh jsme, jsme?“
„No, ano. Bydlíme spolu, máme společnou postel, jsme spolu… pojďme se vzít. Pak může Andy být můj švagr!“
„Platí,“ řekl Tom s tichým smíchem.
„Víš, co ostatního manželé dělají?“ zeptal se Bill, nakrčil obočí a Tom zrudnul.
„Uh… co?“
„Jí spolu večeři! Umírám hlady. Co sis myslel?“
„Oh… uh… heh…“
„Hloupounký nemravný Tomi. Můžeme spolu večeřet v našem pracovním oblečení? Rodina se možná bude ptát, ale myslím, že by to bylo hezké. Formální večeře… jen ty a já. Umím vařit opravdu dobrý těstoviny se sýrem…“
„Těstoviny se sýrem v oblecích? Myslím, že tohle je ta nejhezčí věc, co jsem dneska slyšel,“ poznamenal Tom a Bill se zaradoval.
A přesně to taky udělali. Simone a Gordon se na nic neptali, Andreas se jen smál a vrtěl hlavou, a Bill udělal velkou porci makarónů se sýrem pro sebe a Toma. Jedli u stolu sami a povídali si o knížkách, které Tom v poslední době četl.
Bill strašně rád poslouchal, co Tom čte; obzvlášť když milovat zvířecí biologii, ale nikdy se neučil o mořských živočiších. Vlastně Bill se vždycky tak trochu bál, když přišlo na mořské živočichy, ale začínal je mít rád víc a víc.
„Myslíš, že bys šel zítra se mnou?“ zeptal se Tom nejistě a zatahal si za svůj náramek.
„Mohl bych tě rozrušovat, nebo jeho…“
„Jo, ale já nevím, jak moc dobře se s ním budu cítit… o samotě… Jsem pořádně neklidný,“ řekl stejně jako Bill dnes ráno. „Když s ním mám být o samotě.“
„Půjdu, jestli mě potřebuješ… nebo počkám venku a ty ke mně můžeš kdykoliv utéct.“
„Jo, dobře. Možná bys na mě měl počkat venku, jestli to nevadí… Chci si s ním promluvit, myslím, že je na čase, abych mu řekl, aby toho nechal nebo něco.“
„Ty víš, co je pro tebe nejlepší,“ usmál se Bill, hrál si s jedním ze svých copánků. „Budu tam, abych ti mohl pomoci, ať si už vybereš udělat cokoliv, to víš.“
„Já vím. Možná zítřek nebude tak zlý…“
„Jestli bude, tak se pak můžeme objímat, dokud se to nespraví,“ řekl Bill s příjemným smíchem.
„Platí!“
Tom miloval Billova objetí.
autor: Cinematics
překlad: LilKatie
betaread: Janule
S tou večeří mě teda dostal :DD Úžasné! ^^ Nechápu, jak to ta slečna dělá! Tohle je mnohem mnohem lepší než Lace!
Děkuji za dokonalý překlad! ♥♥
Já jsem se dneska málem uřechtala k smrti, protože to bylo prostě geniální =)
Billova hra na sekretářku xDDD Pan generální ředitel Pan Trümper xDDD
A hra na svatbu a na manžele je stejně nejlepší ♥
Obdivuju autorku, jak dokázala takhle úžasně vymyslet charaktery obou kluků, jsou dokonalé =)♥
Stejně jako celá povídka =)♥♥♥
Tohle bylo bezkonkurenční. 😀 Už při nadpisu jsem se těšila, co se dočtu a nezklamalo to. 😀 Na tohle nejde říct nic jiného než geniální. 😀 😀
A díky za překlad (je podle mě skvěle provedenej).
prostě ten příběh miluju. Miluju to jak je Bill blázniwej a ta sekretářka XD To nemělo chybu.
Tahle povídka je díl od dílu lepší. Bill mi pokaždé dokáže spravit náladu těmi svými velmi složitými rozvitými zamotanými souvětími×D A nejlepší byl Tom, jak si myslel už bůh ví co, když mu Bill položil otázku, co spolu manželé dělají×DDD jak chudáček zrudnul, ale musím se přiznat, že jsem si myslela to samé, co on×DD njn ten Bill to je takovej šprímař, vždycky všechno votočí a člověk si myslí, co už se tam nebude dít×D A když se Bill vystěhovával od té své babičky, vůbec se mi nelíbilo, že všechno o co se starala bylo, že jí tam někdo chodil po bytě a takhle chladně se k Billovi projevovala. Jinak jsem zvědavá na setkání s Gustavem a jak asi bude reagovat, když se dozví, že Tom chodí s Billem? Jestli mu to tedy řekne… myslím, že to nebude moc přívětivá reakce.
Neuveritelné, genalne a neviem čo ešte. Mám usmev od uch k uchu a chse sa mi smiat. Hra na sekretarku, manželov a všetko upne perfekné Priznám sa malilinko som sa tam aj videla. Obdivujem autorku a skladám jej poklonu, toto je genialny nápad. A Držim palce nech scjhozka s Gustavom dopadne dobre.
…dokonalost…tohle je moje nejoblíbenější povídka…prostě při ní umírám… miluju Billa v tejhle povídce xD je to geniální…a chtěla bych bejt Billem…závidím mu jakej je. já bejt taková tak u nás ve městě dostanu přes hubu… xD… ale je to úžasná povídka opravdu…
To bylo tak roztomilé.^^ S tou večeří, Billovo nadšení být sekretářkou. Tenhle díl byl skvělý prostě 🙂 ! Jsem zvědavá na tu reakci Gustava až se dozví, jak to vlastně mezi Tomem a Billem je.
Naráz jsem přečetla tuším 5 dílů a jsem z toho naprosto unešená a tyhle poslední díly se mi snad líbí ještě víc, jak ty první. Miluju, jak je tady Bill bláznivej ♥ A jako sekretářka mě naprosto dostal. Nenápadně Toma svádí a je to tak strašně sladký ♥ Už teď se těším na pokračování<33
Dokonalé ♥
Tak to mě dostalo, hrát si na sekretářku a šéfa 😀 😀 ale proč ne…
fakt je to celý takový roztomilý a úžasný a já nevim co ještě, prostě DOKONALOST
já sem uchyl 😀
vy tady všichni píšete,jak je roztomilá ta hra na sekretářku,ale mě to prostě připomnělo CO tak asi ŘEDITEL dělá se svojí sekterářkou :DDDD sorry 😀
jinak ta povídka je dokonalost,ale jako opravdu♥
[12]: Dobrá úvaha xD xD
Jinak ten díl byl jako vždy okouzlující. Bill mi někdy přijde stále jako malé dítě, co si chce hrát a vy,mýšlet blbosti, ale je to na něm celkem roztomilé. A Tom ho v tom ještě podporuje, asi se mu totaky líbí.
Oni jsou prostě dva šílenci.
Aaah, tenhle díl byl srandovní 😀 Bill je fakt blázen 😀 alespon Toma rozesměje. Jsou sladcí O:)
To bylo sladký ♥ jsem hrozně zvědavá jaké bude to setkání s Gustavem a doufám, že to dopadne dobře 🙂
OMG mňa z toho Billa raz porazí xD no koho iného okrem neho by napadlo hrať sa na sekretárku 😀 xD bože mňa to skoro zabilo 😀 a Tom šéf spoločnosti na lietajúce autá xD fakt dosť dobré :D… och bože ja to tak milujem oni sú takí zlatí :)… a ľúbilo sa mi to ako Bill hovoril o tom že sú manželia a pýtal sa Toma že či vie čo spolu manželia ešte robia xD a on potom trepne že jedia večeru 😀 omg no myslím že ma napadlo presne to isté čo Toma :D… bože som strašne zvedavá ako dopadne to stretnutie s Gustavom a som zvedavá či mu Tom povie že s Billom chodí a ak áno tak som zvedavá čo na to povie Gustav :D… strašne sa teším 🙂 milujem to! a strašne ďakujem za preklad 🙂
Moje pocity z dílu opět přebíjí averze ke Gustavovi, vážně mi v téhle povídce není ani trochu příjemný svou dotěrností. Chudák Tom, nedivím se, že se v jeho přítomnosti cítí nervózně a nepříjemně, myslím, že Gustav už to na něj nekolikrát zkoušel, aby ho pak celý týden deptal a omlouval se mu. Jsem zvědavá, jak dopadne to zítřejší setkání, nemůžu si pomoct, ale něco mi říká, že Bill ho tam pěkně usměrní. A dobře udělá, Tommy patří jenom jemu… ♥