S.O.S. (Any​thing but love) 5.

Tom

Sleduju tě povrchně svrchu. Tenhle pohled miluju, když se dívám na tebe a ty mi ležíš u nohou. Celej svět mi leží u nohou. Propaluju tě pohledem. Zase tak moc jsem ti neudělal, že se tu teď svíjíš v bolestné křeči. Protočím očima. Nesnáším, když někdo začne o mé nemoci. Nejsme nemocný, a já to vím. Doktor je kretén. Napovídal něco mámě a věřím tomu, že zase za to můžeš ty. Beztak jsi mu dal jen, aby mě šoupl někam do ústavu, a ty si mohl se svým miláčkem dál spokojeně žít beze mě. Oh Bože, Gordon. Jakým právem mluvíš zrovna o něm? Nenáviděl jsem ho. Vkradl se do našich životů jako nějaký uragán a co? Já měl rád tátu a ne jeho. Dělal náhradu a nikdy nemohl tátu tak dokonale zastoupit v ničem z toho, co dělal. Neuměl nic jako táta. A ty sis ho snad oblíbil více než tatínka. Nechápu, jak si mohl? Propadl si jinýmu chlapovi, stejně jako máma. Tohle jí nikdy neodpustím. Žila a stále žije v cizoložství s někým podřadným.

„Jak se opovažuješ o Gordonovi mluvit jako o spáse světa? Kde byl, když jsi spadl a rozbil sis loket? Kde byl, když jsi ve škole dostal pěstí? Kde?!“ Vyjedu tvrdě a kleknu si k tobě na zem. Vezmu tě za vlasy a zakloním ti hlavu. „Nikdy se tátovi nevyrovná ani v jedné věci. Nenávidím ho.“ Pustím ti hlavu a sleduju tvůj obličej. Kupodivu ti neteče ani krev. Máš štěstí.

„Zabít tě? Tak ty by si chtěl umřít, Billíšku?Ale ale.“ Zakroutím hlavou a našpulím rty.

„Děvky chcípaj, a ty jí jsi, tak si zvykej.“

Bill

Nevím, kde se to ve mně zrovna dneska bere. Jindy bych se krčil v koutě a ani nedutal. Nechal tě, ať si děláš, co chceš a ničemu se nebránil. Nevím, proč zrovna dneska. Asi prostě občas musí moje nervy přetéct a snažím se nějak zachránit. I když si tím vlastně ubližuju.

„Ne, nejsem… ty sis jí ze mě udělal. Je mi z tebe zle,“ syknu a plivnu ti do tváře, jak klečíš naproti mě. Až pozdě si uvědomím, že to byla hloupost a nerozvážnost. Že tohle jsem asi dělat neměl. Nechápu, proč tě vlastně doktor už tenkrát nějak neléčil. Vždyť ti nedal ani prášky. Nebo jo, ale tys je nebral? Dneska bych si tolik přál, aby tě někam zavřeli. Vždyť nejsi normální. Prostě nejsi.

„Doufám, že chcípneš dřív než já.“

Tom

„Já ji z tebe udělal?“ Povytáhnu obočí. Sleduju tě přivřenýma očima. Nevím, co bych teď s tebou přesně chtěl udělat, ale myslím, že se mi tvoje bojovnost líbí, uvidíme, jak dlouho ji dokážeš udržet.

„Já ji z tebe udělal, povídáš? Nevím, kdo flirtoval s každým. V baru, na bazéně a ve škole? Hm?“ Sleduju tě. „Mohl jsi mít každého a každou, ale byl jsi příliš namyšlený na to, aby sis někoho vybral a pak, ten cucák Andreas. Nechápu, co jsi na něm viděl.“ Oklepu se. Moc hezkej nebyl. Nikdy jsem nebyl na blonďáčky a rozhodně ne na tyhle křehoučký buzíčky. Tys byl jinej. Měl jsi svůj styl a dost hubatou pusu, ale musím uznat, že ji mám nejraději, když mě kouříš. Už na nic jiného není. Když mi plivneš do tváře, jen si to rukou otřu. Následně ruku do trika.

„Máš chuť být bojovný? Víš, jak rád tě krotím. Co udělá trochu jídla a vody.“ Zasměju se pro sebe. Líbí se mi si s tebou hrát, s tvými city především. Vím, že jsi křehkej, vím to moc dobře.

„Mmm když chcípnu já, chcípneš i ty.“ Usměju se spokojeně. „Tady tě nikdy nikdo nenajde. Pro všechny jsme mrtvý, tedy ty jsi vlastně i doopravdy. S tebou už nikdo nepočítá. Takže se modli, abych byl na světě déle, než ty.“ Usměju se spokojeně a postavím se na nohy.

„Už mě to kafrání unavuje, co přejít taky k činům, hm?“

Bill

Ztěžka polknu. Možná, že v něčem máš pravdu, ale přibarvuješ to. Zveličuješ. Mám rád flirt… teda měl jsem. Ale kdo ne? Každý je přeci rád, když je o něj zájem. A že jsem si nevybral? Bože kluka, kterýho jsem si nakonec vybral, jsi mi zabil, ale jsem děvka? Jsi vážně šílený.

„Nech mě být Tome… už mě prostě nech být. Pomstil ses mi dost.“ Zakroutím lehce hlavou. Nechci tohle poslouchat. Nechci slyšet, že je úplně jedno, jestli jsem tu živý nebo ne, protože to dopadne stejně v obou případech. Umřu. Ať už tvojí rukou nebo svojí, a nebo prostě hlady někde tady nebo v lese. Bože, vždyť ani nevím jak se sem jede. Nepamatuju si to. Až moc dlouho jsem nebyl venku.

„Jakým… jakým činům?“ Vytuhnu znovu. Vždycky si myslím, že už nic říct nemůžeš. Nic horšího, než co jsi vyslovil poslední, ale pokaždé zjistím, že to není pravda. Vůbec nevím, co po mně chceš. Přejít k činům? Už mě jdeš porcovat do té koupelny? Nebo sakra co po mně chceš?

Tom

Dívám se na tebe a sjíždím pohledem celé tvé tělo. Jo, je perfektní. Je, vím to. Viděl jsem ho tolikrát. Je škoda, jak moc mu musím ubližovat. Ale jinak to nejde.

„Pomstil jsem se ti už dost? Vždyť jsem ještě ani nezačal, drahý.“ Zakroutím hlavou se smíchem. To byl teprve rozjezd. Myslíš, že tě jen tak pustím nebo co? Že bys byl až tak naivní? Ne, ne, to rozhodně neudělám. Nejsem přeci magor.

„Mmm, říkal jsem ti přeci, že jestli budeš vypadat kouzelně, že si dáme druhé kolo.“ Usměju se úlisně a udělám dva kroky k tobě. Za ruku ti pomůžu na nohy. Tak ukaž, bratříčku, kolik je v tobě bojovnosti teď.

„Navíc, je tu pár věcí, které bych tě měl naučit. Třeba dávat si větší pozor na jazyk a na to, co děláš.“ Ten nůž ti neodpustím. A ta slova o mé šílenosti taky ne.

„Takže, dneska mě doprovodíš do postele a važ si toho, protože bude záležet jen na tobě, jak se budeš chovat. Pak ti třeba dám pokoj a nechám tě se prospat přímo po mém boku a ne v díře. Takže?“ Nabídnu ti rámě, abys mohl jít dobrovolně. Stejně se tě nebudu ptát, jestli chceš, anebo nechceš, ale o to to bude horší.

Bill

Toho jsem se obával. Přesně tohohle. Že máš na mysli zase nějaký svoje uspokojení. Je mi zle jen z té představy. „Nee… ne, Tome, ne.“ Kroutím horečně hlavou na nesouhlas. Už ne. Žádné druhé kolo. Nehodlám se tě chytat ani nic podobného. A už vůbec ne spát po tvém boku. Neříkám, že bych neuvítal postel v teple, ale vedle tebe? Zešílím přes noc. Nebo se nedožiju rána.

„Už budu poslouchat. Ale tohle mi nedělej.“ Jsou to plané sliby. Říkám je tak často a nikdy je nedodržím. Nebo jen chvíli, ale ne moc dlouho. Ucouvnu od tebe pár kroků, ale v dalším postupu mi zabrání zeď, o kterou zády narazím.

„Nikam nejdu. Nechci to.“

Tom

Nadechnu se a zase vydechnu. Že tě to bavím si to komplikovat. Stejně dosáhnu toho, čeho chci a ty s tím nic neuděláš.

„Já ti říkám, pojď okamžitě ke mně, protože jestli udělám jen jeden krok vpřed, tak teprve něco zažiješ.“ Už toho mám dost. Dneska jsme si tolik popovídali, že už to stačilo, myslím. Teď bude nějaká akce a já chci, aby byla hned. „Přestaň se mi vzpírat, zmetku.“ Natáhnu k tobě ruku a čekám, co uděláš. Je to všechno na tobě a tvé poslušnosti. Je mi jedno, jestli budu o stupeň hrubší nebo ne. To je tvoje věc. Ale asi to máš hodně rád tvrdě, když stále odmítáš. Už víš, čeho jsem schopný a tebe nechci přímo zabít. To ne. Kdo mě uspokojoval, že? Navíc si to nezasloužíš, nejsi hoden. Vím, kdy musím zastavit, abych ti neublížil smrtelně. Dívám se ti zostra do očí a povytáhnu obočí. Nějak se zdráháš. Pro mě udělat dva kroky není takový problém.

Bill

Chce se mi znovu začít brečet. Ale jeden jediný pohled na tebe mi napovídá, abych nedělal hlouposti. Abych se podřídil, protože stačí ještě jedno slovo, co se ti nebude líbit a špatně skončím. Rozechvěle se tedy nakonec přeci jen pohnu směrem k tobě a chytím se tě za nabízenou ruku. Neujdu tomu. Ať tak či tak… dostaneš, co chceš. Pokorně skloním hlavu a snažím se posmrkávat co nejtišeji.

„Tak dobře… “ pípnu rezignovaně. Teď bych si opravdu přál umřít. Ale tohle vysvobození se mi z tvojí ruky nedostane. Nevysvobodíš mě. A já nemám dost odvahy na to, abych to udělal sám.

„Když… když chceš… “ Vzdychnu a aniž bych tě pustil, se ti postavím k boku. Už teď se mi dělá zle a bolí mě celé tělo, jen si představím, co se má dít. Nenávidím tě… nenávidím. Jsi můj bratr a já si nikdy snad nepřál ničí smrt víc než tvoji. I toho pavouka, kterých se bojím, bych nechal na živu raději jak tebe.

Tom

Tohle na tom tak miluju. Vždycky nakonec kývneš, div se mi neomluvíš. Cítím lehké vzrušení. Skousnu si ret, když vidím, jak jsi sklopil hlavu. Možná, že dneska vážně budu hodný. Protentokrát. Už mě hodněkrát napadlo, že bych si získal tvoji důvěru zpátky a pak, že bys to dělal dobrovolně, ale pro mě by to ztrácelo význam a musel bych příliš klesnout. Nějak na tohle nemám povahu. Takže, je to jasné. Vím, že se mě bojíš, vím to, a ten pocit je dokonalý. Miluju ho. Možná ti nebudu ubližovat. Prostě uděláš, co máš, a půjdeme spát. Ten nůž ti můžu vyčíst i jindy, že? Já totiž nezapomínám. Na nic nezapomínám. Spokojeně se usměju, když jdu s tebou do ložnice. Každou chvíli ti podklesávají kolena, skoro tě celého podpírám.

„Dneska budu něžný, když nebudeš dělat hlouposti, a nechám tě spát, jak dlouho budeš chtít.“ Líbnu tě zlehka na ouško. Přivádíš mě do extáze. Nevím, jak to děláš a čím, ale umíš to perfektně, ač jistě nechceš. Ale nedokážu to v sobě ovládat. „Přeci to nebude tak strašné s člověkem, který se ti líbí.“ Znovu ti šeptnu a zavřu na pár okamžiků oči, abych vsál tvou vůni. Vůni vlasů. Mmm, jak omamné.

Bill

Bože, jak já nevím, co mám dělat. Chci se vyspat, chci, abys byl opatrný, a zároveň tě nechci nechat to udělat. Je to tak ponižující. Jenže když budu vzdorovat, tak si ani raději nechci domýšlet, co ty uděláš. Čeho jsi schopný. Už jsem zažil spoustu věcí.

„Který se mi líbil.“ Opravím tvoji větu. Ano, vzhledově možná jsi pěkný, ale to je tak všechno. Už se mi nemůžeš líbit tak jako dřív. Moje city k tobě dávno ochladly. Pokud se rovnou všechny nevypařily. Mírně se třesu, jako kdyby mě ovál ledový vítr.

„Nikdy nejsi něžný… nikdy jsi nebyl,“ trochu odseknu. Tyhle tvoje řeči mě nezajímají. Stejně je nikdy nedodržíš. Nebo pro tebe to možná je něžnost, protože je pravda, že umíš být opravdu velice hrubý, ale pro mě to něžnost není. Tu si já představuju jinak, a ty mi ji nemůžeš dát. Dřív ano… když jsi mě využíval. Mojí naivity. Dobrovolně jsem se ti odevzdával a tohle mám za to. Jen týrání a ponižování.