autor: Áďa
„Bille?“ nadzvedl Adam udiveně obočí a upřeně se zadíval na mladíka před sebou. Před chvílí mu přišla smska a on na ni už asi dvě minuty v kuse civěl a vypadal, jako by se snad o něj pokoušel nějaký záchvat. „Huůůů, Bille, seš mezi námi?“
Bill ho však neslyšel. Očima hypnotizoval mmsku, která mu před chvílí dorazila. Ani vlastně netušil, co cítí, zmítaly jím desítky, snad stovky emocí. Na jednu stranu byl v naprostém okouzlení, že vidí Toma, jeho úsměv, jeho oči. Jak moc mu ten pohled za ty dva měsíce, co tady bydlel, chyběl! Jak si to uvědomoval, začala se ho zmocňovat strašlivá lítost a neuvěřitelná touha se teď hned okamžitě rozjet za ním. Třeba jen na pár vteřin, ale vidět ho, obejmout ho. Jenomže pak mu pohled sklouznul na to mimino vedle.
Bill se otřásl odporem. Ještě nikdy na vlastní oči neviděl jen pár hodin staré dítě, vždycky když nějaké viděl, tak už mu bylo aspoň pár týdnů, on viděl hezká miminka, taková ta sladká, roztomilá až k sežrání. Ale tohle? Co to proboha bylo? Dyť to mělo kůži červenou jak svařenej rak, bylo vidět, jak to má uslintanou pusu a ještě ten naprosto tupej výraz… Tak už je jasný, co zdědil po tý kurvě, pomyslel si Bill a pocity, které ho před chviličkou divže nezvedly ze židle, aby se za Tomem vydal, rázem zmizely a vystřídalo je klepání se, které značilo přicházející amok. Tak to je nakonec všecko pravda. Tom už má na krku haranta, a jestli kdy byla možnost, že by se k sobě vrátili, tak teď to ten spratek nekompromisně zazdil.
Že ho Adam volá, si Bill uvědomil až ve chvíli, kdy se vzteklým zaryčením mrštil mobilem přes celou místnost a nevědomky trefil Daimona přímo do plece. Chrt zakňučel bolestí i překvapením, neváhal však a okamžitě po mobilu chňapnul, aby ho za tu krátkou, ale intenzivní bolest ztrestal. Vzal ho mezi čelisti a začal zuřivě třepat hlavou, až se mu přístroj vysmeknul ze zubů a ladným obloukem proletěl vzduchem, dokud nesklouznul na podlahu a nezastavil se až nárazem o Adamovy nohy. Adam ho zvedl a položil na stůl, jeho pozornost ale upoutala fotografie, na kterou Bill zjevně koukal.
Neodolal a rty se mu zvlnily v lehce dojatém úsměvu. Ani v rohu naprasklý displej nemohl pokazit roztomilost a sladkost, která čišela z té fotografie. Tom se tam sice smutně, ale přesto pyšně usmíval, a malá byla jedním slovem kouzelná. Trošku se zachmuřil, když viděl, jak strhaně a ztrápeně Tomův obličej působí. Oči měly červený nádech, byly lemované vráskami, vzniknuvšími nikoliv věkem, ale starostmi, a byly zespoda lemované hlubokými kruhy.
„Simonka,“ zamumlal tiše a znovu se pousmál, když si začal pozorně prohlížet malou. „Jako vaše maminka-„
„Drž hubu!“ zavrčel hlubokým hlasem Bill, a když k němu Adam s nadzvednutým obočím vzhlédl, skoro by mladého Němce nepoznal. Jeho tvář byla pokřivená vzteky a z očí mu šlehala tak jeduplná nenávist, až se Adamovi zježily všechny chlupy na těle. Přesto se Adam snažil ovládnout.
„A jako proč bych měl držet hubu? Je to pravda. Sluší jim to tam a malá je nádherná.“
Zaznamenal, jak Bill po jeho slovech zbrunátněl ještě víc.
„Co se ti kurva nelíbí? Je to dítě tvýho bratra, měl bys bejt pyšnej!“
Bill zuřivě zalapal po dechu.
„Co se mi nelíbí? Že mě vůbec kdy napadlo ho přemlouvat, aby se na ni nevysral, jak chtěl původně on! Chtěl bejt radši doma v Hamburku, se mnou! Chtěl to risknout, hájil to tím, že žádná normální ženská nepůjde přece potratit svý vlastní dítě! A já ještě jak vůl ho přemlouval, že ona normální není, ať to nepokouší! Že poletím s ním, ať to zvládne snadněji! A jak… jak to celý dopadlo? Vysral se na mě a ještě toho malýho parchanta, kterej má v sobě nejmíň půlku genů tý děvky, pojmenujou podle naší maminky! Naší maminky, která je takový zlatíčko! Nejdokonalejší, nejbáječnější člověk na světě, a on podle ní pojmenuje toho… toho… toho zmetka!“
„Tak už dost!“ zahřměl Adam a třísknul pěstí do stolu, až Daimon, ležící na druhém konci místnosti, vyskočil na všechny čtyři a bázlivě se natisknul ke stěně. „Chováš se jak idiot! Vůbec Toma nedokážeš pochopit, nejsi schopnej sebemenší empatie vůči němu!“
Bill zakoulel očima.
„Já? Já, že nejsem schopnej se do něj vcítit? To on-„
„On se chová jenom zodpovědně, nejlíp, jak se v daný situaci zachovat mohl! To ty se tu chováš jak hysterka, co mu nepřeje kousek štěstí! Měl bys bejt hrdej, že má takovou krásnou holčičku, že seš její strejda, a ty tu místo toho schízuješ jak ženská, co právě dostala krámy!“
Na okamžik zavládlo hrobové ticho, ve kterém by bylo slyšet špendlík, kdyby spadnul na zem.
„Tak tos posral,“ syknul Bill a naklonil se k Adamovi. „Tos posral na celý čáře! Letím domů, a ty se tu s nima klidně udav!“
Adam se ani nehnul. Byl lehce zmatený z vlastních pocitů. Ještě před chvílí jím cloumal vztek vůči Billovi, ale teď, když se na něj Kaulitz takhle obořil, mu rty zvlnil mírný úsměv. Po těch agresivních slovech se najednou cítil báječně klidný a nějaké Billovy prsky a výbuchy ho už najednou nechávaly ledově chladného… a tak úžasně klidného. Najednou před sebou neviděl cholerickou hysterku. Tu přestal vidět ve chvíli, kdy Bill oznámil svůj odlet, a místo ní viděl náhle trucovitého puberťáka, který plácne ty nejabsurdnější kraviny v domnění, jak tím rodiče vyděsí a přinutí ke škemrání, ale když přijde na činy, tak se zbaběle stáhne. Jo, přesně tak najednou Billa viděl, ani nevěděl proč. Pohodlně se tedy opřel do židle a naprosto nevzrušeně se na něj podíval.
„Leť si. Pozdravuj tam a až přistaneš, napiš, žes přistál zdravej a živej, a že ses nepozvracel při turbulencích.“
Bill si nasupeně dupnul. Docela ho zarazilo, jak klidně se Adam najednou chová. Nelíbilo se mu to, ale co. Stejně bude to, že odletí, to nejlepší, co může udělat. Bude mít už od toho všeho definitivní pokoj. Tom si s tou čubkou toho spratka vychová, Adam jim bude dělat chůvu a na něj si nikdo z nich ani nevzpomene. Tak co by jim tady byl pátým kolem od vozu? Znovu si dupnul, až ho zabolelo v kotníku, chňapnul po mobilu a naposledy se povýšeně na Adama podíval.
„Tak si to tu užijte. Napíšu ti, že jsem přistál, a ty mi napíšeš, až budeš tý malý tlamě měnit posraný plíny, a až tě při chování poblije těma bílejma sraženejma zbytkama sunaru, co vytáhne ze žaludku, jo?“ ušklíbnul se.
„OK,“ souhlasil Adam, a když viděl, jak se Bill vážně, a přitom docela i nasraně otáčí na podpatku, že jako opravdu jde, zacukalo mu v koutcích. Věděl, že stejně jako vyhrožující klackovitý puberťák, ani Bill neodejde. Dojde nanejvýš před dům, to bude rekord. Neodejde, a až se vytrucuje, přileze se škemráním zpět. A pak bude načase dát mu pořádnou lekci, a konečně mu už vysvětlit, že by se měl srovnat, a konečně už se k Tomovi vrátit. A až se ti dva zase usmířej, tak bude vše v tom nejlepším možným pořádku. Třeba je i někdy i s Katy všechny potká na procházce v parku, s kočárkem s malou a s Daimonem. Bude hezký slunečný den a on jim koupí zmrzlinu a všecko bude zase tak, jak má být…
Ze zasněných myšlenek ho probralo hlasité zaúpění. Trošku sebou cuknul a zvednul oči právě včas, aby si vydedukoval, co se stalo, že Bill polosedí, pololeží na zemi. Podle všeho nejspíš v záchvatu vzteku nakopnul nevinnou zeď… a podle toho, jak silné proudy slz se řinuly z čokoládových očí, jak moc zesinala jeho pleť a jak křečovitě si svíral nohu, tak si asi pořádně pochroumal ťapku.
I když v něm podvědomě hrklo, v naprostém klidu se zvednul a pomalu se k Billovi rozešel. Když k němu došel, chvilku na něj jenom tak koukal, než k němu klesnul na kolena a položil mu jednu ruku kolem ramen.
„Cos zas vymňouknul, ty trdlo?“
Oproti chladu, který měl však v hlase ještě před chvílí, zněl teď však jeho hlas tak jako vždycky. Mile, ochranitelsky… a Bill, neschopný slova, se podvědomě do jeho objetí opřel. Nedokázal říct jediné slovo, jen plakal a vzlykal. Jediné, co dokázal vnímat, byla oslepující bolest, která mu v pravidelných intervalech vystřelovala z pravého palce a přední části nohy.
„No tak, nebreč… to bude dobrý… ukaž,“ šeptnul Adam a uchopil ho kolem kotníku. Hýbnul mu s nohou a Bill zakřičel, jako snad nikdy, a rozbrečel se ještě víc.
To nevypadá dobře, blesklo Adamovi hlavou. Opatrně ho oběma rukama chytnul za chodidlo a tak, aby mu pokud možno nepůsobil ještě větší bolest, ale aby přitom zjistil, co mu je, mu ho bříšky prstů začal prohmatávat. Všechno bylo v pořádku, ale jak se dostal do horní části nohy, tam, jak jsou ty kůstky pod prsty, tam Bill při jeho dotycích začal znovu křičet a cukat sebou. Snažil se mu nohu vytrhnout, ale Adam ji uhájil a ještě chvilku ho takhle „trápil“, dokud si nebyl jistý.
„Hmmm, dobrej výkon… zlomenej palec a ty kůstky pod ním,“ objasnil Adam situaci.
Bill se ustrašeně pokusil odtáhnout, ale Adam mu to nedovolil. Z kapsy vytáhnul čistý látkový kapesník a opatrně mu s ním omotal celou přední část nohy.
„No tak, nebreč… zlomenina přece není nic tak dramatickýho,“ pousmál se na ně povzbudivě a pomohl Billovi se zvednout. „Pojď, jedem do špitálu. Tam ti to srovnaj.“
Bill se roztřásl.
„N – ne…. doktory ne…“
Měl z nich strach od doby, co se musel podrobit operaci kvůli hlasivkám. Věděl, že mu tehdy pomohli, ale i tak z nich měl podvědomě strach. Asi jako většina lidí, kteří vidí bílý plášť.
„Neboj, simtě, oni ti to uzdravěj a bude to v cajku,“ rozesmál se Adam, který naopak z doktorů strach nikdy neměl, věděl, že dělají jenom svou práci pro dobro pacientů. „Navíc… kdybys nedělal hovadiny, tak by se ti to nestalo, co říkáš?“
Bill se na něj uslzenýma očima podíval a provinile sklopil hlavu. Kdesi v nitru věděl, že měl Adam naprostou pravdu v každém slově, které řekl. Jenže on to prostě v tu chvíli nedokázal uznat. Tak moc balancoval na hraně mezi touhou vrátit se k Tomovi, a mezi pocitem sebelítosti, který, ač to dosud nikdy nevyslovil nahlas ani si nechtěl přiznat, začínal čím dál víc nesnášet. Jenomže ten hnusný pocit sebelítosti, který Bill den ze dne víc a víc nenáviděl, ho svazoval čím dál víc a silněji, a Bill, ač se podvědomě snažil se mu bránit, už neměl sílu se mu jakkoliv vzpírat. Pro jeho rozbouřené a zraněné nitro, které aspoň částečně vyléčil Adam, přece bylo mnohem snazší si namlouvat, že ho Tom už nadobro vypustil z hlavy, než se tomu všemu vzepřít a snažit se bojovat dál. Jeho srdce už naprosto rezignovalo, nemělo už sílu snažit se dál. Byl už tím vším, co od života utrpěl, naprosto zdrcený a neviděl už v budoucnosti žádný smysl.
Hluboko v srdci si přitom byl vědom toho, že tenhle přístup, kterým se nevědomky nechával ovládat, je špatný. Nezaslouží si tu všechnu péči, kterou mu Adam i po tý jeho hysterický scéně nadále dopřával. Měl by se sebou něco udělat, jenže jak, když pocit toho, že je bezcenný a pro všechny kolem nevýznamný, je čím dál víc silnější? Kde vzít tu sílu jít dál?
S nekonečnými slzami v očích se nechal dovléct až do auta a neodvažoval se přitom Adamovi podívat do očí. Copak mohl? Nemohl. Je jenom sviní, která kolem sebe pořád kope a všem ubližuje. Skoro ani nevnímal, kudy jedou do nemocnice, a že ho Adam vede nemocniční chodbou plnou bílých plášťů, aby mu nohu mohli zasádrovat…
autor: Áďa
betaread: Janule
Znovu musím být na Billa zlá! Už mě štve tím, jak stále umí Katy jenom nadávat… Kdyby jen tušil, co se stalo, snad by se ozvalo svědomí, vnitřní hlásek… Možná ano. U Billa jeden nikdy neví.
Bille, vezmi mobil a zavolej Tommymu (teda ten mobil funguje…? )Pak uvidíš, jak moc Katy křivdíš a jak moc se mýlíš, ty, ty Pane Dokonalý! Ty přece nikdy chybu neuděláš, že??
Bille, ty víš, že bych tě nedala, mám tě ráda, ale… už se začni chovat trochu jako dospělý chlap, který ví, co je zodpovědné chování! Dnes ses zase rozjel!
Alespoň Adam uzná, jak je Tommy zodpovědný. Dobře Billa uzemnil, potřeboval lekci! Ale že mě Adam docela překvapil, jak diagnostikoval zlomeninu…
Jej, to jsou zase věci. Ale jinak se vždy na povídku těším, mám ji ráda!♥
A jéje, tuším, že na chodbě potkaj Toma…Bill se musí cítit hrozně a já jen doufám, že mu to v hlavě docvakne a pochopí všechno…jinak Adam je nějakej hodnej. 😀
Ach bože, ten Bill je trdlo…
Na jednu stranu je mi ho líto a na druhou bych mu nejraději nafackovala. Chápu, že se cítí strašně ublížený, ale tak hnusně mluvit o maličké neteřince, to je ubohé =(
Takhle vyvádět, jak malé děcko, kterému nechtějí koupit zmrzlinu…
Ale Adam už ví, jak na něj, skvěle si s ním poradil =)
A je dobře, že si Bill absurditu svého chování uvědomuje, že ví, že se chová nemožně, protože v hloubi duše si nepřeje nic jiného, než se s Tomem usmířit a vrátit se k němu.
Teď už jenom doufám, až v nemocnici potká Toma a padne mu do náruče, i když tak jednoduché to asi nebude…=)♥
jééé, to je paráda, jak si všichni představujete, že v nemocnici potká Toma… 🙂 opravdu si myslíte, že jim jejich vzájemnou blízkost dopřeju tak snadno??? 😀
Bože Bill mi přijde jako malé dětsko. Chová se jako sobec. Tohle si Tom vůbec nezasloužil a až se ten černovlasý náfuka dozví, že Katy je mrtvá, tak mu to blbcovi všechno dojde a začne toho zase litovat.
Snad v té nemocnici potká Toma a všechno si to vysvětlí.
Adam je vážně borec. Já ho žeru. On obětuje svoje štětí, aby zachránil jiné. To je prostě zlatý člověk a to co řekl Billovi bylo opravdu vystihující, mohl mu ještě trochu víc nadat, pro větši dramatický efekt, ale i tak to svůj účel splnilo.
A Bill na tu svou pýchu a hrdost nakonec doplatil tím, že bude mít ještě nohu v sádře, já nechci být škodolibá, ale dobře mu tak 😀
Já si to nepředstavovala! Na to už tě dobře znám, Ádi. Nebude to zas tak jednoduché, jak se zdá…