No one is innocent I – Chocolate love 12.

„Myslím, že by to neměl být problém, pokud chceš,“ pokrčil rameny.

„Chtěl bych to. Opravdu hodně moc. Jsem doma sám, víš?“ Jsem rád, že souhlasil.

(Tom)

„Dobře,“ přikývnul jsem s úsměvem. S Billem jsem doopravdy hodě rád, jestli s ním mám být celou noc, nemůžu nic namítat, naopak. Jen mám strach z toho, jestli neudělám něco špatně, cokoliv, každý dotek nebo něco. Nechci na něho v žádném případě spěchat, ať si tempo zvolí sám a já se přizpůsobím. Záleží mi na tom, být s ním, nerad bych to nějak pokazil.

„Víš… A budeš se mnou spát i v jedné posteli?“ nevinně se na mě usměje. Och… Jak miluju ten jeho úsměv. Hladí mě po paži a znenadání se mnou proplete prsty.

„A nebudeš se mě bát?“ zvednu obočí a trochu se zasměju. Pohladím ho jemně po tváři. Strašně rád to dělám, vlastně… strašně rád se ho dotýkám. Ať už dlaní nebo rty.

„Ty mi… Chceš ublížit? Víš, já… Myslel jsem, že bychom se mohli mazlit… A tak bychom navzájem poznali svá těla, víš. Ale…“ Poplašeně mrkal. Hlas se mu třásl. Chytím ho jemně za bradu.
„Bille? Nikdy bych ti neublížil, jasné? Ani kdybys chtěl, nikdy ne,“ řeknu potichu a zakroutím hlavou a pousměju se. Dívám se mu do očí, tohle myslím vážně. Nedokázal bych se dívat jen na to, že se ho někdo špatně dotýká, natož abych něco špatného dělal já.

„Víš, ale… Řekl jsi to.“

„Billi,“ vydechnu a přivinu si ho k sobě a pohladím ho po tváři.
„Myslím to opravdu vážně, nikdy bych ti nechtěl ublížit, víš?“

„A jak jsi to myslel?“ jeho tvář se zkroutila do mírného, roztomilého úsměvu. Vypadal… Přesvědčeně. Pousměju se.
„Kdybych sám věděl. Jakkoliv, jen ne zle.“ Začnu mu prohrabávat pomalu vlasy. Líbí se mi ho mít takhle u sebe. Nechci, aby si o mně myslel něco špatného, nechci ani, aby na mě byl naštvaný nebo cokoliv jiného kvůli blbostem. Vtisknu mu na tvář letmou pusu a nosem se otřu o jeho tvář. Z ničeho nic si ke mně lehne. Obejme mě kolem ramen a tiskne se na mé tělo. Vypadá to tak, jako by se mu to líbilo. Opravdu hodně líbilo. Mezi našimi těly není téměř žádná mezera. Celý je na mě namačkaný. Spokojeně jsem se usmál. Je to pohodlné, jak se na mě mačká, ta blízkost. Pořád jsem jezdil prsty v jeho vlasech nebo po jeho tváři. Sjel jsem jimi po celé délce jeho boku a vyjel po zádech zase nahoru, až jsem po týlu zajel zase do jeho vlasů.

(Bill)

Mám spokojeně přivřené oči. Jsem tak moc rád, že tady chce se mnou zůstat přes noc. Nemyslím si, že by mi chtěl nějak ublížit. Nevypadá na to. Chová se ke mně opravdu hodně moc slušně. Občas si myslím, že si to ani tolik nezasloužím. Je to vlastně poprvé, co je na mě někdo takhle moc hodný. A líbí se mi to. Yeah. Akorát si netroufám tvrdit, jak dlouho náš vztah vydrží. Já jsem schopný milovat Toma klidně celý zbytek života, ale… Co on mě? Dokáže mi takovouhle dlouho dobu opětovat mé city k němu? Zarazím se. Počkat… Milovat? Chodíme spolu krátce. Nemůžu milovat po tak dlouhé době. Možná jsem jenom zamilovaný… Yeah. To bude to správné slovo. Jsem do Toma zamilovaný.

„Těším se na to, když tu budeme spolu celou noc,“ usmívám se na něj a hladím ho po obličeje. Fascinuje mě jeho znamínko na tváři. Políbím ho na něj.

„Jo, já taky,“ usmál se na mě Tom a pohladil mě po tváři. Jezdil pohledem po mém obličeji, snad po každém milimetru mě zkoumal. Dělal to často, když jsme si byli takhle blízko. Nevadí mi to. Spíš naopak. Strašně mi tohle všechno lichotí.
„A budeme se, Tomi, mazlit?“

„Klidně celou noc, jestli budeš chtít,“ řekl tiše a opatrně mě políbil na tvář.

„Chtěl bych moc. Úplně celou noc. Chci se tě dotýkat. Líbí se mi to…“ usměju se a políbím ho na pootevřené rty. Líbí se mi. Jsou… Krásně hebké. Tom se spokojeně usmíval, snažil se mi pořád vpíjet pohledem do mého. Opětoval mi polibek.

„Těším se,“ zašeptal mi proti rtům. Je to opravdu strašně úžasné. Takové… Pomalé, něžné, nevinné. Jsem rád, že na mě nikam nespěchá. Dám mu úplně všechno, ale… Až budu připravený. Až si budu jistý, že pro něj znamenám nejvíc. Pro takového člověka jsem se narodil. Narodil jsem se pro člověka, který mě bude milovat a nedá na mě dopustit. Takovému člověku budu věřit. Naprosto ve všem.

„Já taky. Opravdu hrozně moc. Ale… V čem budeš spát? Moje věci by ti byly asi malé,“ zasměju se a pohladím ho po boku. Zasměje se taky.

„Můžu si klidně ještě zaběhnout domů pro věci,“ pokrčí jen tak rameny a pohladí mě po ruce hřbetem své ruky. Zakroutím hlavou. To nechci. Nechci, aby mi odešel, když můžeme být spolu tak dlouho. Rychle se zvednu a zalehnu ho. Koukám mu do očí.
„Ne… Můžeš spát třeba v boxerkách,“ mrknu na něj a líbnu ho na bradu.

(Tom)

„A… nebude ti to vadit?“ zvednu jedno obočí. Nechci, aby se Bill cítil nějak… Nevím jak, špatně, nebo tak, že bych ležel vedle něj jen… v jednom kusu oblečení. Koukám se Billovi do tváře, ale najednou mnou začaly projíždět pocity, které šly do břicha a trošku níž. Ne, úplně dolů ne, prostě… níž. Nebyly to špatné pocity, ale právě naopak, až příjemné. Hádám dík Billově blízkosti. Takovéhle blízkosti. Zakroutil hlavou a jen se na mě mile usmál. Tuším, že neví, co dělá. Vrtí se. Tím se otírá svým klínem o můj.
„Ne. Nebude mi to vadit. Hlavně nechci být teď tady sám. Vždyť… se o nic nebudeš pokoušet ne?“

Jen se pousměju a zakroutím hlavou, že ne. Proč by taky? Třeba pro to, že díky vrtícímu se Billovi stačí málo, abych začal tvrdnout. Nechci mu nic říkat, ale nechci ho ani vyděsit, nebo tak. Ach, přijde mi to až skoro naschvál.

„Nechci se o nic pokoušet, Bille. Myslím, že na všechno je času dost,“ řeknu tiše a pousměju se na něj.

„Jo. Na všechno máme času dost,“ pousměje se a začne mně líbat na krku. Kůžičku občas jemně skousne. Och Gott. Tohle bude snad má smrt. Spolknu na sucho sten, když mi trošku tvrději, ale omylem, přejede svým rozkrokem po mém. Hádám nebude dlouho trvat, než na to Bill přijde. A taky že jo. Po chvilce se od mého krku odtáhnul a sjel si ho pohledem. Provinile se na mě podíval a slezl ze mě.
„Promiň,“ zašeptal na omluvu.

„Ne, ne,“ zakroutím hlavou a zakryju si obličej dlaněmi. Začínají mi hřát trošku tváře… červenám se? Sakra. Tyhle všechny… pocity přišly až s Billem.
„Ty promiň,“ šeptnu a zvednu se na loktech. Kouknu se na něj. Nechápavě se na mě podíval.
„Ty se nemáš proč omlouvat. Já… Udělal jsem ti na krku flíček. Ale opravdu to není schválně.“ Řekl smutně. Vypadá to tak… že ho to mrzí? Zamrkám. Trošku se pousměju a přitáhnu se blíž k němu. Pohladím ho hřbetem ruky po tváři, pořád s tím úsměvem. Přijde mi tak strašně… roztomilý? Dá se to tak říct? Nikdy se mi nestalo, že bych tohle cítil k holce, natož tak ke klukovi, ale… Nevím ani, co si o tom myslet. Jediné, co o tom můžu upřímně říct je to, že jsem spokojený.