autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
BILL
Jen jsem se za Tomem díval, jak odchází. Uvnitř jsem cítil tak zvláštní pocit. Jako bych se nemohl nadechnout a hrozně mě bolelo a pálilo u srdce. Chytnul jsem se zlehka rukou zábradlí a díval se za ním. Takovou reakci jsem od něj nečekal. Hlavně po mně nikdy takhle nevyštěknul a div mě od sebe neodhodil, jak se mi vytrhnul. Tak moc to bolelo. Jako by mě právě odhodil a naznačil mi, že už mě nechce ani vidět. Ano, tak mi to přišlo. Jako bych pro něj byl najednou ten nejposlednější člověk. V tenhle okamžik mi bylo vážně jedno, že jsou kolem lidi. Vzteky jsem kopnul do té lavičky, co postávala nedaleko mě, a pak jsem se na ni posadil a rozbrečel se.
Proč bych v sobě měl skrývat, že mě něco bolí a trápí? Nebudu, nehodlám. Na těch lidech okolo mi totiž nezáleží. Záleží mi jen na tom, který právě teď odešel.
Proč mi tehdy říkal, jak moc by si to přál? Proč jsem ho viděl skoro plakat? Proč mi plně naznačoval, že dítě by chtěl právě se mnou? Teď najednou křičí, že nechce. Nechápu tuhle jeho reakci. Vím, moc dobře vím, jak by tohle bylo těžké. Ale on ví, že dokážu být dost vlivný na to, abych tohle dokázal udělat. Ale momentálně o tohle snad ani nejde. Zaskočilo mě jeho jednání. Ten tón, jakým na mě křiknul. Připomnělo mi to jeho chování ještě před nějakou dobou. Vzpomněl jsem si na ještě starší časy, kdy si spoustu věcí neuvědomoval a nedokázal je ohodnotit.
Když o tom všem vlastně tak přemýšlím, jsme spolu zhruba 3 týdny. Ano, poměrně hodně krátká doba na to, abychom už mluvili o dítěti. Jsem si toho vědom. Ale je tu jeden velký rozdíl. Jsme dvojčata, která spolu od narození jsou. Vyrůstali jsme spolu, žijeme spolu. Víme o sobě všechno, a to je právě ono. Lidé, kteří spolu chtějí být, se poznávají, ale my se nepoznávali, my vše víme, a o to rychleji náš vztah postupuje dál a dál. Neměli jsme a nemáme potřebu se v nějakých věcech poznávat. Tom moc dobře ví, jaký vztah mám k dětem. A já stejně tak dobře vím, jaký k nim má vztah on. Ah, jak mohl jen říct, že je to jen kvůli Billymu? Kdyby jen tušil, že Billy byla poslední kapka. Ta představa jeho s Billym mě naprosto okouzlila. Ale už předtím jsem na dítě myslel. A abych pravdu řekl, moc jsem nikdy neuvažoval nad tím, že bych měl přítelkyni a s ní dítě. V posledních několika letech jsem si chtěl dítě adoptovat. Chci ho vychovat, chci mu dát veškerou péči, lásku a cit. Ale teď jsem objevil něco nového s Tomem a přál bych si, aby tomu drobečkovi jsme tohle vše, a ještě mnohem víc dávali společně.
Po chvilce jsem se kolem sebe rozhlédnul, ale všude bylo prázdno. Tom nikde, lidé jen občasně prošli a já tu seděl sám. Nevnímal jsem skoro nic. Najednou se mi z hlavy vypustila i myšlenka na to, kde jsem, jak nádherné to tu je, že vlastně tohle byl jeden z mých snů – jet se sem podívat, s ním podívat.
Všechny radostné myšlenky se náhle rozplynuly jako obláček. Zmizely jako pára nad hrncem. Odešly, když odešel on. Vím, že jsem udělal chybu. Neměl jsem mu tohle vše říkat, ale já mu vlastně nestihl říct ještě tolik podstatných věcí. Kdybych mu je stihl říct, tohle by se možná vůbec nestalo. Ale on mě nenechal mluvit. Tak hnusně se ještě zeptal: „Už jsi skončil?“… tohle je přece jasný náznak toho, jak moc mě nechce poslouchat. Vše jsem mu chtěl vysvětlit. Chtěl jsem mu hlavně říct, že je na vše čas. Že nemusíme hned po měsíci našeho vztahu mít dítě. Prostě jsem jen uvažoval o budoucnosti, nic víc. Opravdu nevím, co udělat. Mám jít teď za ním a omlouvat se mu? Ani nevím, kde je, kam šel. On se neumí ovládat, a to mě tak šve. Pořád jen křičí, brečí, nadává a nenechá si nic vysvětlit. Tohle nikam nevede.
Po chvíli přemáhání se jsem nakonec vytáhnul mobil z tašky a začal mu psát sms. Asi milionkrát jsem ji smazal a zase napsal jinak. Ale vždy to dopadlo stejně – SMS odstraněna. Asi až po desátém pokusu jsem se rozhodl, že takhle už to nechám. V SMS stálo: „Mrzí mě, jak ses zachoval. Chápu, že jsem tě rozčílil, ale nemusel jsi tohle udělat. Ale to je teď jedno, na to nekoukám. Jen tě žádám, vrať se. Nebo mi řekni, kam jsi šel? Přijdu za tebou. Vlastně jsem ti nestihl ani všechno říct. Zvlášť to nejpodstatnější. Jsme spolu kolem 3 týdnů. To je velmi krátká doba na plánování dítěte a já si toho jsem vědom. Ale oba dva máme k dětem velmi kladný vztah, a to se nám jen potvrdilo u Billyho. Ale to, že jsem o tom začal mluvit, neznamená, že až se vrátíme domů, že si jdu vyřizovat adopci. Nejsem blázen, Tomi, tohle bych neudělal. Jen jsem chtěl znát tvůj názor. Chtěl jsem vědět, zda by sis přál to dítě mít se mnou. Se svým bráchou, který je do tebe bezhlavě zamilovaný a udělal by vše proto, aby tě udělal šťastným. Já vím, že by to jen tak nešlo, jsem si toho vědom. Ale upřímně… pokud by se stalo to nejhorší, na co můžu jen pomyslet. Kdybych si měl vybrat mezitím, mít tebe anebo přítelkyni a dítě… hlavně to dítě, vybral bych si vždy jen tebe. Děti miluju, přál bych si ho mít, ale ty jsi pro mě víc. Víc než můj sen. Ty jsi můj život. Omluv mě, prosím, omlouvám se za to. Nechtěl jsem tě naštvat, ani ti ublížit. Vrať se, prosím. Miluju tě.“
Několikrát jsem si to po sobě přečetl a nakonec to odeslal. A už jen čekal. Odpoví? Zavolá? Vrátí se? Nebo mě nijak nekontaktuje? Trvalo to snad půl hodiny, než odepsal.
„Sejdeme se u auta.“ To bylo to jediné, co napsal. No super. Takže jediné, co mi k tomu řekne, je tohle? Ne, tohle nedopadne dobře, i kdybych se přetrhnul. Co mám už jen zatraceně dělat?! Co? Co pořád dělám špatně? Kdyby mě ten úchyl tu noc zabil, udělal by líp. Stejně si asi zasloužím, aby se mi něco stalo, a on mi něco udělal. Chovám se zřejmě příšerně, protože Tomovo chování o tom vypovídá víc než dobře.
Zvednu se z lavičky, nasadím si brýle a rozejdu se zpět. Asi za 15 minut jsem už u auta. Šel jsem celkem rychle, jako by mě něco nutilo. Ale to byla celkem chyba. Uběhla další půlhodina a Tom ještě nikde. Kdybych skočil tady z těch vysokých skal a zabil se, bylo by to snad i lepší.
Uběhlo necelých 25 minut a zahlédl jsem ho, jak sem pomalu jde. Napřímil jsem se a zase sklopil pohled k zemi. Hlavně si zachovej chladnou hlavu, Bille. Tohle jsem si opakoval celou dobu. Nesmím se s ním pohádat, nesmím. On je schopen všeho a horší na tom je, že já také.
Šel opravdu pomalu, nikam nespěchal.
Když už byl u mě, beze slova přešel na místo řidiče. Jakmile odemknul, nasedl jsem a podíval se na něj.
„Máš mi co říct?“ zeptám se tiše
„Ne,“ řekl tiše a připoutal se. Aha. Tak to je vážně super.
„OK,“ řeknu jenom a připoutám se taky. Tom bez dalšího slova vyjel. A jel rovnou po hlavní, pryč z města. Takže výlet byl u konce. Chvíli jsem jen seděl a mlčel. Uvnitř mě se to bortilo. I když jsem měl chuť začít to řešit, a hlavně snad i křičet a brečet.
„Tome, chceš… chceš tohle vážně dál dělat tímhle způsobem?“
„Co?“ zeptá se.
„Tohle. Tuhle situaci. Proč si nemůžeme v klidu promluvit?“
„Protože o tom prostě nechci mluvit…“ podívá se krátce z okýnka a zas si všímá silnice.
„Takže jen proto, že o tom nechceš mluvit, se rozjedeme teď zpět. Nebudeme spolu mluvit a oba nás to bude dál užírat?“ Kdybych mohl, okamžitě zastavím a donutím ho se mnou o tom mluvit.
„Mě NIC neužírá! Jasný? Ty o tom chceš furt mluvit, ne já,“ zvýší trošku hlas. Dělá si ze mě prdel?! Tohle snad nemyslí vážně. On se na mě naštval, urazil, odešel, a teď mi řekne, že ho nic neužírá. Jen idiot by mu to věřil.
„Chceš mi říct, že je ti jedno, co se stalo?“
„Stalo se toho hodně, takže co přesně teď myslíš?“ pozvedne obočí.
„Nenecháš si ode mě nic vysvětlit a doříct. Já chápu, že jsem tě naštval, ale nemusel ses takhle zachovat. Ale beru to, chápu to a neberu si to nijak špatně. Ale aspoň by ses mohl pokusit o tom se mnou mluvit.“
„Jenomže já o tom nechci mluvit, tak už o tom mlč,“ řekne hrubě.
„Tome, proč se mnou takhle jednáš? Tímhle tónem?“ otážu se ho a kouknu se na něj. Jsem už vážně rozčílený. Tohle chování se mi nelíbí. Taky s ním jednám slušně.
„Protože už mě to nebaví. Nebaví mě to řešit, a ty to nedokážeš pochopit,“ zavrčí tiše a zrychlí, jakmile najedeme na nějakou hlavní silnici.
„Jo tak tebe to nebaví,“ zopakuju a kývnu. „Četl jsi vůbec tu sms? Víš vůbec, jak tohle všechno je?“
„Jo, četl. Můj názor už znáš. Je takový, že o tom prostě s tebou nehodlám už diskutovat, tak laskavě už ztichni,“ řekne vytočeně a vyndá si cigaretu.
„Jak to se mnou mluvíš?“ řeknu už naštvaně.
„Tak, jak si zasloužíš. Řekl jsem ti, že to nebudu řešit, tak už prostě zavři ten pysk a mlč!“ vyjede na mě. Co si to ke mně dovoluje? Ať se stalo, co se stalo, měl by ke mně mít aspoň trochu úcty, jako mám já k němu. Jednám s ním taky slušně.
„Přestaň se mnou takhle jednat. Nejsem kus hadru,“ rozčílím se už.
„Na něco se tě zeptám… Fakt ti jde o to dítě, nebo ti prostě dělá jen dobře, když mě sereš?“ podívá se na mě.
„To si ze mě děláš prdel?“ řeknu a zůstanu na něj koukat s pootevřenou pusou. Mezi obočím se mi udělá vráska. „Jde mi o nás dva, kdyby sis to náhodou neuvědomil.“
„Ano? O nás dva? Tak proč nedokážeš pochopit, že se o tom nehodlám bavit a přeju si, abys zmlknul?“ řekne ironicky. „Víš, mně už to totiž vážně nebaví, nebaví mě tohle všechno. Nejradši bych se tam vrátil a skočil dolů, abych měl klid. Už toho mám všeho po krk! Nejdřív se hádáme, pak se objeví ten úchyl, pak se zase hádáme. A teď začneš vyšilovat s dítětem? Myslím, že bude nejlepší se co nejrychleji vrátit domů, abych se odstěhoval a tys mohl mít to tvoje zasraný mimino, když po něm tak toužíš!“ štěkne na mě. Zůstanu se na něj dívat. Ať se držím jak chci, slzy se mi vlijí do očí stejně.
„Byl bys vážně nejradši, kdyby si ten úchyl posloužil, že? Nikdo by ti nic už neříkal. Nemusel bys poslouchat moje hloupý řeči. Milovat tě vždy někdo přece bude. Hlavně ti tu lásku pořád někdo dávat bude. Stěhovat se nikam nemusíš, půjdu já. A to zasraný mimino… jak jsi řekl, opravdu nechci. Protože to mimino jsem chtěl, chtěl jsem ho s Tomem, kterýho miluju,“ řeknu už tišeji a očima sjedu k zemi. Tom chvíli mlčí, až vydechne a promluví klidněji.
„Věděli jsme to už dřív, jen jsme se k tomu neměli. Konec bude to nejlepší pro nás oba,“ řekne potichu. Konečně z jeho hlasu uslyším nějaké jiné emoce kromě vzteku. „Najdeš si holku, zplodíš malý Kaulitze a všechno bude fajn. Co bude se mnou už neni důležitý.“ Nasucho polknu a dech se mi zrychlí. Ne, ne, ne! To nemůže. Nemůže to přece skončit!
„Ty… ty to ukončuješ?“ skoro až šeptnu, zlomí se mi hlas. Mlčí a pevně svírá volant, ale nakonec přikývne tiše na souhlas: „…jo.“
Nemám v tenhle okamžik ani sílu brečet, ani křičet. Nedokážu ovládat svoje tělo, jako by mě přestalo poslouchat. Celý se chvěju a zrychleně dýchám.
„Tome, ne, to… to ne,“ řeknu zoufale a bezmocně.
„Měl jsem to udělat už dávno. Nebolelo by to tolik. Oběma jsem nám celou dobu dělal zbytečné naděje, ale dobře jsem věděl, že nikdy spolu nebudeme moct být. A tys to věděl taky. Musí to skončit…“ řekne tiše a zalkne se. Rychle si otře oči. „Vždycky budeš můj bráška Bill, moje dvojče. Ale oběma je nám jasné, že už to nebude jako teď, a už vůbec ne jako dřív. Budeme se muset držet od sebe… možná to potrvá i pár let, než nás ta láska pustí. Najdeme si pěkný holky, uděláme si kupu dětí a třeba takhle zase jednou pojedeme na rodinný výlet s celou naší rodinou. Protože tě budu vždycky milovat, víš…“
„Ne, Tome, ne!“ řeknu trošku víc nahlas a hystericky se rozbrečím. „Tak to není… já-já nechci žádnou přítelkyni, nechci ani dítě. Já nechci nic… Já chci tebe, já tě miluju,“ vzlyknu. „Přece to… to nemůže skončit. Něco tak dokonalého. Je to tak čistá láska…“ šeptám.
Momentálně nejsem schopný přemýšlet, složit kloudnou větu. Tohle mi nemůže udělat. Sám řekl, že mě miluje a já jeho přece také. Ne, tohle nesmí skončit. My dva bez sebe být nemůžeme. Bez něj to nejsem já a nikdy nebudu. Nehodlám žít bez něj, teď už ne.
„Přemýšlel jsem, Bille. Hodně jsem přemýšlel. A bude to tak nejlepší. Především pro tebe. Já ti nikdy nemůžu dát to, co budeš chtít. Jsme bráchové. A tak to taky už zůstane,“ řekne pevným hlasem, ale i přesto vidím, kolik je bolesti za tou oponou. Po tvářích mu tečou slzy, tak si je rychle utírá, abychom nenabourali.
„Tak to není, Tome. To ty jsi mi dal to, co nikdo jiný! To ty jsi důvod, proč se ráno probudit. Ty jsi důvod k tomu, abych žil. Ty jsi můj život,“ zalykám se slzami. „Zastav, zastav,“ řeknu, když vidím, jak pláče. Nechci, aby se nám ještě něco stalo. Ale neposlechl mě. Jel dál.
„A ty jsi můj… To nikdy nikdo nezmění. Jednou zase budeme spolu… Jednou ano,“ zašeptá a otře si tváře.
„Takhle nemluv. Budeme spolu pořád, i nadále. Tohle není konec. Nesmíme se rozejít, Tome. Já… já vím, že jsem udělal spoustu chyb, já se omlouvám. Omlouvám se ti za všechno, prosím,“ skoro až křičím, jak pláču.
Minuty utíkají, vteřiny utíkají. Vůbec si neuvědomuji, jak tenhle okamžik letí. Je to všechno tak rychlé. Ta jeho pouhá věta, jedno pouhé slovo změnilo všechno. Najednou se cítím prázdný, už jen při pouhé představě, že bych byl bez něj.
Vzal mě za ruku, abych se uklidnil.
„Nebreč, hm… Víme oba, že to je jediné rozumné řešení, i když to tak nechceme ani jeden. Ale já chci, abys byl šťastný a měl milující ženu a plno krásných dětí, jako jsi ty. Užijeme si to tady až do konce, a pak se vrátíme domů. Vyřešíme to s tím psychopatem a odstěhuju se. Dům ti nechám. Odstěhuju se někam sem, někam do Ameriky. Čím dál, tím lépe. Občas si zavoláme, napíšeme. Občas se navštívíme… A i když to bude bolet, my to zvládneme. Protože se prostě milujeme. A vždycky tomu tak bude…“ zlomí se mu hlas a už taky začne vzlykat. Rychle mi pustí ruku, aby si mohl otřít další slzy.
„Ne, tohle nedopustím. Já to bez tebe nezvládnu. Nezvládnu nic. Bez tebe jsem nula. Já taky chci, abys byl šťastný. Pokud bys byl šťastný s přítelkyní a dětmi, nebudu ti to nikdy mít za zlé. Ale já, pokud tohle budu mít, šťastný nebudu. Já jsem a dokážu být šťastný jen s tebou. Miluju tě, strašně tě miluju. Dal bych za tebe život, Tome. Prosím, nedělej tohle, ne,“ zavzlykám a chytnu ho pak za ruku taky. „Zastav, prosím zastav.“ Jede až příliš rychle na to, že pláče a je takhle rozrušený.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: Janule
*utírá si vlhké oči* Tohle nemůže být pravda 🙁 Jestli to skončí, tak končím taky… 🙁 Kdyby to aspoň psal někdo, kdo psát neumí, ale když to píšete vy, tak skvělé autorky, tak se do toho hrozně vžiju. Sakra mě je to tak líto, tohle nesmí skončit… 🙁 🙁 Ať Bill sakra otěhotní, notak.. 😀 😀 🙁
Oh, sakra. Ne…co to děláte? Úplně mě to ničí. Takhle to skončit…a ať Tom nejezdí tak rychle, jako. 😀
(jestli bych v nějaký povídce brala těhotnýho Billa, tak v týhle 😀 😀 Jakože to nemám ráda…)
Mockrát děkujeme 🙂
Nie ne a nie oni sa nemožu rozísť nie takto no tak. a aj ja som zato nech Bill otehotnie, nech majú dieťa a sú spolu stastný.prosím.
V okamžiku, kdy končí dnešní díl jsem si vzpomněla na trailer, myslím, že se kluci vybourají a bojím se, že Tom umře…=(((
Proto na něj nemůžu být tak naštvaná, jak bych po dnešku chtěla, i když mám chuť ho uškrtit.
Takhle Billa trápit, to snad ani není možné…
Bill musí hodně trpět, dneska je to znát z každého slova, neříkám, že Tom je v pohodě a šťastný, ale tohle si od něj Bill nezasloužil =(
Holky, krásný díl, je mi z něho ale smutno, moc smutno…
Panebože, připadá mi, jako kdyby se rozešel se mnou, jedna slza mi teče za druhou a nejsem schopná racionálně uvažovat! Jestli se jim něco stane!!! Tohle musí do háje překonat!!! Tohle nesmí být konec…. :'((((