autor: Little Muse & Majestrix
Odsunutý
Bill zamrkal a odmítal se na Toma podívat ze strachu, co by svému sahvahdovi řekl.
„Teď jeho nejsi, takže bys s ním neměl mluvit takovým familiárním tónem,“ řekl Danielovi.
„A co asi tak uděláš, hodíš po mně svými zbožnými slovy? Budeš žadonit, abych se kál?“
Danielovi se pod sandály zachvěla země, když Bill přistoupil blíž.
„Dokážu mnohem víc než jen tohle, tak klid,“ řekl nebezpečně.
„Nebudu s tebou bojovat ve stylu, ve kterém jsem hendikepován. Ale poznal jsem Toma natolik dobře, že mám právo s ním takhle mluvit.“ Založil Daniel ruce a zvedl své zlaté obočí. „Nebo ti o mně snad neřekl? Vtipné, myslel bych si, že někdo jako já bude vyčnívat z davu ostatních.“
„Danieli, vidím, že se nic nezměnilo; stále máš radši chuť svých vlastních bot než čehokoliv jiného,“ odsekl Tom.
„Urážej mě, jak chceš, tvoje slova mi už neublíží.“ Odvrátil překrásný blonďatý chlapec na krátko pohled, obličej mu červenal. „To je už minulost.“
„A čí vina to je?“ vzal Tom rozhodně Billovu ruku a otočil se k němu zády. „Dobrý večer, Danieli.“
„Jsem si jistý, že dobrý byl, Tome.“
~*~
Cesta domů byla tichá.
Tom se pokusil promluvit jen jednou. „Neměl bys na veřejnosti dávat tak najevo svoji sílu,“ rukama pevně svíral volant.
Bill na to neodpověděl.
Když přijeli zpátky do sídla, přivítal je Gustav, a Tom na něj rychle mávnul, ať jde pryč, a sledoval Billovy rychlé kroky do východního křídla. Jeho sahvahd chtěl zmizet do svých komnat bez jediného slova a Tom to nechtěl dovolit. Už nebyl nervózní. Zuřil.
„Bille,“ zavolal. „Stůj.“
Bill pokračoval v chůzi, odbočil z hlavní haly do chodby, která vedla do komnat jich obou.
Tom se zamračil a natáhl ruku, chytil Billa za loket a zastavil ho. Bill se na něj otočil, oči vykulené, ale ne překvapením. Tom by si pomyslel, že se snad i bojí. „Budeš poslouchat, když ti něco řeknu.“
Tom ucítil horký výbuch Billovy energie proti své hrudi a couvnul, musel ho pustit. Bill stál, probodával Toma pohledem, ruce podél svých boků zaťaté v pěst.
„Nejsem malé dítě a nikdo tak se mnou nebude zacházet.“
Tom cítil, jak se v něm rozléval vztek a narovnal se. Bill na něj nakrčil své perfektní obočí.
„Tady už je to pro tebe dostatečně privátní?“ vyptával se nevinně.
„Myslel jsem spíš chodby Kláštera,“ odsekl Tom.
„Ano, předpokládám, že to by pro tebe bylo nejjednodušší,“ odpověděl Bill. „Odstrčit dalšího sahvahda. Také jsi mu říkal, jak ho miluješ?“
Tom popošel vpřed, dokud se Billa málem nedotýkal nosem, ale jeho sahvahd necouvnul. „Já jsem ti nelhal,“ procedil Tom skrze zuby. Trocha ohně Billovi z očí zmizela, ale ne moc.
„Lhal jsi o něm.“
„Nelhal,“ protestoval Tom. „Nikdy ses mě na žádná zasnoubení z minulosti neptal.“
Bill couvnul, pak si trochu odfrknul. „Víc než jen jedno?“
Tom si povzdychl nad tím, jak prostořeký je, přejel si rukou přes obličej.
„To první bylo nemožně nevyhovující a trvalo týden; nestojí za zmínku.“
„A Daniel?“ naléhal Bill, soutěživě. „Jak dlouho tohle trvalo?“
Tom zaváhal, díval se Billovi přes rameno, než se mu podíval do očí. „Šedesát osm dní.“
Znovu nastalo tíživé ticho.
„Šedesát osm dní,“ zopakoval Bill.
Tom přikývl.
Bill se od něj odvrátil a pokračoval v chůzi, vrtěl hlavou. Tom ho na chvíli nechal. Byl to Bill, který promluvil jako první.
„Tohle,“ začal Bill, otočil se k němu, stál o pár kroků dál, „tohle je všechno, co na tomhle světě nenávidím. Podvádění, neúcta a nevěra!“ Bill si nebyl jistý, na koho ječí. Tomova lež odrážela tu jeho a on byl neuvěřitelně naštvaný, jak na sebe, tak na svého sahvahda.
„Nechci poslouchat žádnou další sebe povyšující triádu, Bille!“ zakřičel Tom. „Dělám ti ústupky, aby ses tu cítil dobře od té doby, co jsi sem přijel!“
„Můj Pane?“ uslyšel Tom a oba dva se otočili, viděli, jak na ně nejistě vykukuje Andreas zpoza dveří od Billovy ložnice.
„Teď ne!“ zaječel Tom a zmatený sluha znovu zmizel s letmým pohledem na svého pána.
Tom se otočil zpátky k Billovi, který ho zase probodával pohledem. „Já jsem nebyl ten nevěrný,“ řekl mu Tom stroze. „Daniel je až moc přátelský na to, aby se s někým oženil.“ Zaváhal. „A nejspíš ty jsi příliš specifický.“
Bill na něj zíral ještě nějakou chvíli, dost dlouho na to, aby Tomovi došlo, že udělal chybu. A pak se jeho sahvahd otočil a šel za Andreasem do svých pokojů, nechal Toma v prázdné chodbě.
~*~
„Bille, co to-„
„Nepřeji si o tom mluvit,“ řekl Bill rychle, zatímco ze sebe silou strhal své oblečení; látka mu pod prsty připadala příliš hrubá, a najednou ji chtěl ze svého těla dostat pryč.
„Ale vy-„
„Nepřeji si o tom mluvit, Andreasi!“ otočil se Bill rychle na svého přítele. „Jen mi připrav koupel a moc na mě nemluv, prosím,“ požádal trochu tišeji.
Andreas se krátce poklonil a odešel do koupelny, aby připravil koupel. Bill si povzdychl, nedokázal najít odvahu, aby se Andreasovi už omluvil. Nezáleželo na tom, že to nebyl jeho sluha, na koho byl naštvaný, ale on a jeho sahvahd. Nebyl pokrytec, aby byl naštvaný na prostopášné chování, když na to přišlo; kdyby se Bushido zeptal, jestli mu dá své tělo, dal by mu ho chtěně?
Slzy začaly téct.
Koupel byla rozmazaná; zajel do bublinek a stále to neuklidňovalo jeho nervy, a to ani Andreasova opatrná péče, když mu pročesával vlasy od slané mořské vody.
„Je ještě něco, co si přejte, můj Pane?“ zeptal se blonďák, když položil velký kartáč na stolek.
Bill si povzdychnul a zavrtěl hlavou.
„Ne, děkuji, Andreasi.“
„Přeji pěkný večer, můj Pane.“
Bill sledoval, jak jeho přítel otevřel dveře a zvedl se. „Nemůžu nechat večer skončit takhle,“ řekl rychle.
Andreas se na něj otočil bez jakékoliv emoce v obličeji. „Můj Pane?“
„Prosím, Andy, omlouvám se,“ řekl Bill pomalu. „Přišel jsem na to, že ráj nelze získat zadarmo.“
„Všechno má svou cenu, Bille.“ Naklonil Andreas hlavu a podíval se na svého přítele. „Popros Ka’vu o sílu a pomoc; vše bude tak, jak má.“
Bill polknul. „Dobrý večer, Andreasi.“
„Dobrý večer, Bille.“
~*~
Bill se ve spánku převaloval; v hlavě mu běhaly obrazy, a on nemohl kontrolovat to, co vidí. Tomovy rty, Danielovy vlasy, útes… všechno to přišlo jedno za druhým a Billovy vnitřnosti se nepříjemně kroutily. Cítil se nemocný a kůže ho nepřirozeně pálila. Viděl obraz Daniela, dlouhé blond vlasy, jak mu padají na ramena, jak dráždivě líbá Toma. Když se odtáhl, Tom měl v očích ten samý pohled, jaký měl, když se on sám odtáhl, a najednou horko pokračovalo, a stačilo na to, aby Bill zakřičel ze spánku a probudil se.
Rozhlédl se po svém temném a teplém pokoji, a vydechl úlevou. Ten sen byl matoucí a on teď byl celý zpocený a ulepený. Podíval se na Andreasovy dveře a viděl, že jsou stále zavřené. Kdyby byl ve svých komnatách, blonďák by slyšel jeho výkřik a přišel ho zkontrolovat; nejspíš byl v kuchyních s ostatními sluhy, hrály karty nebo jiné hlouposti. Bill se zhluboka nadechl a utřel si čelo, byl promočený stejně jako jeho peřiny.
Bill věděl, že Andreas mu jeho povlečení vymění, ale zrovna když ho chtěl zavolat, něco zachytilo jeho pohled.
Malé dítko s tmavými vlasy a jiskřičkami v očích stálo v rohu pokoje, zvědavě na Billa mrkalo. Bill se posadil víc, vyděšeně, zamrkal také.
„Dítě, co tu děláš?“ zeptal se rychle, vyhrabal se z peřin. Jeho chodidla dopadla na studený kámen a on vydechl úlevou, než si kleknul k tomu malému. „Odkud jsi?“
Dítě se zasmálo jasným a lehkým hláskem, což vehnalo Billovi úsměv do tváře, když po něm natáhl ruku. Dítě ucuklo, aby se ho nedotkl, a razilo si to ke dveřím. Bill se zamračil a sledoval, jak dítě málem spadlo, když vyběhlo na chodbu, zvedl se a šel za ním.
Chodby byly tiché a prázdné, ale Bill věděl, že tu to dítě je, a že je blízko. Zahnul za roh a uviděl dveře do zahrady otevřené. Modré růže nebyly pro někoho tak mladého bez dozoru rodičů, Bill to věděl a spěchal za ním.
Vánek k němu donesl smích a Bill vydechl, dával si vlasy pryč z čela, zatímco se rozhlížel.
„Kde jsi, dítko? Nemám trpělivost na to, abych si s tebou hrál v tuhle hodinu. Mělo bys spát, stejně jako já!“
Bill se rozhlédl a zachytil kousek černovlasé hlavy na cestě. Běžel za ní a uvědomil si, že jsou blízko transportu. Zpoza válcovitého stroje se ozval smích a Bill se musel usmát. „Mám tě, chlapečku. Uvidíme, jak se bude tvým rodičům líbit to, až se probudí uprostřed noci a zjistí, že jsi pryč!“ vyrazil za stroj, uviděl kousek trika a ruky. Bill oběhl stroj ještě jednou a zamračil se. Dítě bylo pryč.
„Kam jsi zmizel? Nemohl ses dostat daleko, tvoje malé nožky jsou tak čtyřikrát kratší než moje,“ zažertoval Bill. Teleport zablikal a Bill zalapal po dechu. „Dítko, tohle není hračka… tohle není hračka!“ zopakoval a vběhl do teleportu. Aniž by se zvládl zkoordinovat… bylo až moc pozdě na to, aby stáhl dítě zpátky, a energie jím projela.
~*~
Bushido se podíval na datapad na druhé straně postele a zaúpěl. Tohle snad není pravda. Vždyť sotva před hodinou šel spát. Se zabručením se zvednul a vzal si na sebe noční róbu. Někdo dostane pěkně vynadáno, jestli bude naštvaný. Rychle šel do zahrady k teleportu, když se najednou zastavil.
Byl to Bill, oblečený v průhledné krémové róbě, pobíhal po zahradě za něčím, co nedokázal postřehnout. „Bille?“ zeptal se tiše, jestli ho neklame zrak nebo jestli nesní.
Bill neodpověděl a dál frustrovaně honil něco, co Bushido neviděl, a Bill zřejmě nemohl chytit. Chvíli to pozoroval, než vešel mladíkovi do cesty a chytl ho za pas.
„Bille, co tady děláš?“ Bill konečně zvedl hlavu a Bushido zalapal po dechu. Jeho oči byly naprosto bílé; nebyl v přítomném světě, ale ve Vizi. „Bille, vrať se ke mně,“ šeptal a palcem mu přejížděl po hladké tváři. Bill okamžitě vydechl a zavřel oči; jeho tělo ochablo a Bushido ho lehce zvednul. Díval se, jak Bill usíná, přesně tak mírumilovně, jako si vždycky představoval, že bude. Ale který druh Vize k němu Billa přivedl?
Nejspíš to byla otázka, na kterou odpověď uprostřed noci nenajde, se sahvhadem jiného muže v náručí.
Přitulil si Billa k hrudníku, rychle s ním šel dovnitř, přes obývák, až do svého pokoje, položil ho na postel. Bill se okamžitě zabořil do měkkých peřin a tiše vydechl, a Bushido sám si povzdychl také, posadil se vedle něj a odhrnul mu vlasy z obličeje.
Bushido polknul, nebyl schopný zastavit svou dlaň sjíždějící na Billovo rameno. Jeho noční róba byla až moc průhledná na to, aby sám sebe zastavil. Naklonil se a políbil Billa na čelo, než se přinutil vstát a jít k Infonexu.
Se zamračeným čelem vytočil hovor do Domu Vave.
K jeho překvapení se neobjevil žádný obraz. Dokonce ani sluha ne. Promluvil automatický ženský hlas.
„Všechny hovory jsou nahrávány do datapadu pro pozdější poslechnutí. Pokud chcete-„
Hlas nebyl schopný dokončit, než hologram zablikal a Bushido spatřil Tomův ustaraný obličej, hovor byl přijat jeho osobním datapadem, přes oficiální Tetrapolský Infonexus, a ne přes domácí stroj.
„Generále Bushido,“ pozdravil ho rychle Tom. „Prosím, řekněte mi, že je Bill u vás.“
Bushido se zamračil ještě víc a chvilku mu trvalo, než se sebral. „….Je.“
Viděl, jak se Tomovi přes obličej přelila vlna úlevy, a ucítil píchnutí. „Díky Bohům,“ zamumlal a Bushido byl celkem překvapený výběrem slov, které Tom řekl. „Brzy jsem tam.“
„Co se stalo?“ naléhal Bushido. „To prostě jen odešel? Našel jsem ho u teleportu, znovu posedlého Vizí. Co se stalo s vaším Infonexem?“
„Vysvětlím, až budu tam,“ ujistil ho Tom. Bushido ho sledoval, jak zaváhal. „A možná budu mít prosbu.“
Bushido přikývl. „Samozřejmě.
Tom skončil hovor dřív, než to napadlo skončit jeho.
„Co se stalo?“ uslyšel.
Bushido se otočil a uviděl Billa, jak sedí na posteli, kus róby mu visel z ramene.
Ukázal zpátky na Infonexus. „To byl Lord Tom,“ řekl Billovi. „Je na cestě. Měl by sis lehnout.“
„Viděl jsem,“ řekl Bill, ztěžka se posunul a rozhlédl se po pokoji. „Co se stalo? Kde je to dítě?“
Bushido podrážděně vydechl a posadil se vedle Billa, položil mu ruce na ramena a snažil se nevěnovat moc pozornosti holé kůži pod jeho dlaněmi. „Přímo tady,“ řekl jemně. „Musíš odpočívat.“
„Myslím to vážně,“ protestoval Bill a trochu se nakrčil. „Byl tu malý chlapec.“
„Tak to bylo to, co jsi honil?“
„Ano. Co se s ním stalo?“
Bushido zavrtěl hlavou. „Bille, žádné dítě tu nebylo. Měl jsi další Vizi.“
„Ne,“ řekl Bill rozhodně. „Ne, probudil jsem se a on ta byl.“
„A zavedl tě sem?“
„No, já…“ Bill se poprvé rozhlédl po svém okolí, vypadal dezorientovaněji. „Já nevím…“
„Nepopírám, že jsi to viděl, maličký,“ řekl mu Bushido, pohladil ho po jeho hladkých vlasech. „Ale nebylo to víc než jen stín. Nemusíš se strachovat, že je tu někde matka, která ho hledá.“
Bill roztřeseně vydechl a trochu se mu naklonil do dlaně.
„Lehneš si?“ navrhl znovu Bushido a Bill přikývl, znovu se položil tam, kde byl, vlasy se mu rozprostřely po polštáři. Bushido ho ještě chvíli hladil po vlasech, pak se zvedl na nohy.
„Kam jdete?“ naléhal Bill, znovu zvedl hlavu.
„Musím se setkat s tvým sahvahdem, až přijede.“
„Datapad zapípá,“ připomněl mu Bill, natáhl se znovu po jeho ruce. „Zůstanete se mnou?“
Bushido se zastavil, než znovu vzal Billa za ruku a posadil se vedle jeho unaveného těla. Trochu nepohodlné ticho nastalo, ale Bill potřeboval uklidnit víc než cokoliv jiného.
„Vypadala tak opravdově,“ zamumlal z ničeho nic.
„Tvá Vize?“
„Ano.“
„Myslel jsem, že všechny tvé Vize byly naprosto důvěryhodné,“ začal Bushido hladit Billa po ruce palcem. Koutky Billových úst se zachvěly a on přikývl.
„To je pravda, ale obvykle se neprobouzím uvnitř ní. Když se probudím, jsem v přítomném světě. Byl jsem si tak jistý, že tam bylo malé dítě…“ Bill se na Bushida otočil a šťouchnul do něj kolenem. „Nemyslel jsem si, že vás ještě někdy uvidím.“
„To, jak jsme se rozloučili, také jsem si nemyslel, že se ještě někdy uvidíme,“ přiznal Bushido.
Billův obličej najednou vypadal utrápeně. „…Nepřál bych si to, bez ohledu na to, jak obtížné by bylo vás znovu vidět.“
„Něco je na tobě jiné,“ zamumlal Bushido. „Co tě změnilo, maličký?“ Bill se odvrátil a než se mohl zeptat znovu, datapad zapípal. „To je tvůj sahvahd.“ Přejel Bushido po Billově hubené ruce, až tam, kde se mu začala objevovat nahá kůže. „Bylo by moudré se zakrýt.“
Bez jediného dalšího slova Bushido vzal svůj přístroj a vyrazil k teleportu. Zrovna když vešel na cestu, Tom vystoupil ze stroje, unavený.
„Lorde Tome,“ řekl. „Co se stalo v sídle Vave?“
„Generále Bushido, byl tu oheň,“ řekl Tom unaveně. „Uprostřed noci, požár přišel a zničil velkou část západního a severního křídla. Billův pokoj byl také zasažen. Já… obával jsem se nejhoršího. Kde je?“ vypadal opravu ztrápeně, a Bushido musel znovu čelit citům, které Tom pro Billa měl.
„…Je v mém pokoji. Nevím, co se stalo, tak jsem ho odnesl k sobě do pokoje. Byl… dezorientovaný, abych pravdu řekl.“ Vedl Billova ustaraného sahvahda k sobě do pokoje a najednou si přál, aby býval Billa uložil v salónku. Nebylo správné, aby sahvahd jiného muže ležel u někoho cizího v posteli. Otevřel dveře a byl překvapený, že Bill ležel v salónku, ruku za hlavou a díval se na noční nebe.
„Bille? Jsi v pořádku?“ Tomův hlas se zadrhával, a Bushido viděl, jak Bill ztuhnul, nepostřehnutelně, než se otočil za hlasem svého sahvahda.
„Lorde Tome, je mi dobře,“ řekl a zvedl se. Bushido si připadal jako cizinec ve svých vlastních komnatách, a nelíbilo se mu to.
„Chcete použít můj Měsíční Pokoj? Je váš tak dlouho, jak budete chtít.“
„Ne, to je v pořádku, děkuji, Generále Bushido.“ Tom pohledem neuhnul od Billa, a Bill se na něj odmítal podívat.
Bushido polknul a nehybně stál, čekal, až někdo něco řekne.
„Generál Bushido mi řekl, že jsi měl další Vizi,“ začal Tom.
„To řekl i mně,“ souhlasil Bill, podíval se na Bushida, ale na Toma ne.
„Proč jsi sem přišel?“
„Lorde Tome, pokud mohu,“ vložil se do toho Bushido, čekal, až Tom kývne, a pokračoval. „Bill nebyl v bdělém stavu, když jsem ho našel. Když se probudil, říkal, že ho sem dovedlo nějaké dítě. Kdyby tam byl vskutku oheň, jak jste-„
„Byl tam požár?“ naléhal najednou Bill, a konečně se podíval na svého sahvahda.
„Ano,“ potvrdil Tom, vypadal, že se mu ulevilo, že mu Bill konečně věnuje pozornost. „Pohltil tvé komnaty a kus západního křídla. Myslel jsem, že možná…“
„Jsem v pořádku,“ ujistil ho Bill mnohem méně naštvaně než předtím. Pak ale vykulil oči a udělal krok vpřed. „Andreas, je-„
„Je v pořádku,“ přerušil ho Tom. „Byl v kuchyních. Byl to právě on a ostatní, kdo nám dali vědět o ohni.“
„A můj Zrak mě zavedl na bezpečné místo,“ zauvažoval Bill a znovu se posadil.
„Také si myslím, ano,“ souhlasil Bushido.
„No, pak,“ řekl Tom, díval se, jak si Bill zírá na ruce složené v klíně. „Jsem si jistý, že Billovi nebude vadit laskavost, kterou od vás budu žádat.“
„Laskavost?“ zeptal se Bill.
„Pokud to není problém, Generále, doufal jsem, že by tu Bill mohl zůstat po většinu času renovace.“
„Ne,“ řekl Bill, trochu až moc neústupně, uvědomil si to ale, až když se na něj oba dva otočili. „Ne,“ zopakoval, tentokrát jemněji. „Nemůžeme takhle využívat Generálovu pohostinnost. Už jsem rušil dost.“
„Bille.“ Přešel k němu Tom a Bill znovu sklopil hlavu, dokonce, i když ho Tom jemně chytil za dlaně. „Původ toho požáru nejspíš pochází od žhářství. Chci, abys byl v bezpečí.“
„Kde budete vy?“
„V hotelu, s mým otcem, budeme sledovat pokrok renovací.“
„Tak půjdu s vámi,“ naléhal Bill.
„Ne,“ nesouhlasil Tom. „Určitě ne dřív, než zjistíme, kdo to udělal. Chci, abys byl někde, kde tě nikdo nebude hledat, s někým, kdo tě může ochránit.“
Bill se podíval na Bushida, ale jeho oči byly zapíchnuté do země.
„Diskutujeme tu o něčem, a ještě jsme se nedozvěděli vaši odpověď, Generále, omlouvám se,“ řekl Tom a znovu se otočil, jednou rukou stále držel svého sahvahda.
„Rád bych pomohl,“ řekl Bushido a nuceně se pousmál. „Řeknu sluhům, aby připravil apartmá pro hosty.“
„Děkuji,“ řekl Tom, zněl, jako by očekával, že Generál řekne ne. „To je… děkuji.“
Bushido přikývl, očima se vrátil k podlaze. Bill ho sledoval, trochu zadumaně, než se k němu Tom zpátky otočil.
„Musím si jít promluvit s naším pojišťovacím agentem; nemyslím si, že dnes v noci se nějak moc vyspím,“ informoval ho Tom s povzdychem. „Ale zítra se vrátím. Budu za tebou chodit každý den. Přísahám.“
Bill trochu zaváhal a pak pokýval hlavou.
Tom ho pohladil po vlasech, vypadal, jako by nevěděl, co sám se sebou dělat. Pak se naklonil a zlehka políbil Billa na rty, trochu překvapený, že se Bill nebránil.
„Pošlu sem Andrease s tvými věcmi hned ráno. Alespoň s tím, co z nich zbylo. A my… promluvíme si později.“
Bill znovu přikývnul a Tom ustoupil.
„Doprovodím vás k teleportu,“ nabídl Bushido, stále zněl divně.
„Není potřeba,“ mávnul rukou Tom. „Znám cestu.“ Stiskl ještě jednou Billovu ruku a pak ji pustil, odešel ke dveřím. „Ještě jednou děkuji,“ řekl, když procházel kolem Bushida.
„Samozřejmě,“ odpověděl.
Dveře se zavřely a ani jeden z těch, co zůstali, se nepohnul.
„Mohu jít domů, jestli je to až moc vtíravé,“ zamumlal po chvíli Bill.
„Bille, tvůj domov se stal obětí žháře; tvoje komnaty byly zničeny,“ připomněl mu jemně Bushido.
„Ne, nepovažuji Sídlo Vave za svůj domov. Myslel jsem Sídlo Madleemu v Diopolis.“
„Tvůj sahvahd prosil, abys zůstal tady. Řekl jsem, že nemám žádný problém s tím, abys tu zůstal. Mám spoustu komnat pro hosty a budu moc rád, když se konečně nějak dobře využijí.“
„Nevypadal jste nadšeně, kdy to Lord Tom navrhnul.“
„Nebyla to ta žádost, ze čeho jsem neměl radost; byl to fakt, že jsi mohl zůstat ve svých komnatách, zatímco jsi byl posedlý Vizí.“
Bill roztřeseně vydechl a polknul. „Nevěděl jsem, že tam byl požár. Bylo mi horko, nejspíš proto jsem se probudil. A pak tam bylo to dítě… Kdyby tam nebylo, pak bych byl určitě už teď mrtvý,“ dokončil ohromeně větu.
„Ne. Strašně bolí vůbec takovou možnost zvažovat,“ zabručel Bushido. „Přivolám sluhu, aby ti připravil komnaty ve východním křídle. Má… je odtamtud nejhezčí výhled.“
„Je to nejdále od vašeho pokoje, že ano?“ zeptal se Bill jemně.
„Ano, to je.“ Bushido už se neodkázal dál kontrolovat, rychle vykročil vpřed a vzal mladíka do náručí. „Jsem tak rád, že jsi v bezpečí,“ zašeptal mu do vlasů. Bill ho pevně objal a zabořil obličej do jeho krku, snažil se zůstat v klidu. Část jeho úzkosti byla zapříčiněna tím, že se bál, že tam Andreas zůstal; možnost, že by byl jeho jediný opravdový přítel mrtvý. Unikl mu vzlyk a Bushido mu tiše broukal a hladil Billa po zádech, dokud se neodtáhl a neutřel mu oči. „Jsi už v pořádku?“
Bill pomalu přikývl. „Jsem, děkuji. Myslím, že to na mě jen spadlo.“
„To mě nepřekvapuje; jen tak nějaká situace by tě nevyvedla z míry, ale požár a Vize je trošku moc pro každého.“
„Vždycky víte, co říct, že?“ usmál se Bill a položil si hlavu na Bushidovo rameno.
„Bozi vedou můj jazyk tak, abych tě mohl uklidnit. Nejsem pro to dobře disponovaný,“ přiznal.
„Myslím, že jste.“
Stáli v objetí několik minut; Bushido by nejradši zastavil čas, jen aby mohl mít Billa v náručí. „Mohu tu zůstat?“
Bushido se zamračil. „Tady?“
„Ano, s vámi.“
„Ne, Bille. Nemyslím si, že by to byl dobrý nápad.“ U všech Bohů, našel někde sílu, aby dokázal Billa odmítnout a nevzít si ho k sobě do postele. Bill ho doslova prosil, aby tak udělal, a i tak ho odmítnul. „Hledáš útěchu kvůli tomu, co se dnes stalo; za to tě nemůžu vinit. Ale není to v mém právu, dát ti pohodlí, které hledáš.“
„Předpokládám, že máte pravdu.“
Billovy rty se otřely o Bushidův krk s každým slovem, které vyslovily, a on se chvěl, když cítil, jak se Billův nos otírá o jeho čelist.
„Bille,“ řekl tiše a roztřeseně.
Bill nespokojeně přestal, ale nepohnul se. Bushido cítil, jak mu vydechl na kůži. „…Nenávidím to, jak jsme se rozloučili,“ řekl po chvíli.
Bushido zavřel oči, neodkázal odolat tomu, aby si k Billovi alespoň trochu nepřivoněl, aby ho neobjal pevněji. „Teď není čas na to, abychom pokračovali v této konverzaci,“ řekl mu. „Na jednu noc toho na tebe bylo už příliš, maličký.“
Jako odpověď na Bushidova slova přišlo zaťukání na dveře.
„To bude Arthur. Dovede tě do tvého pokoje.“
Bill přemýšlel o tom, že se ho nepustí, když v tom ho ale Bushido pustil a šel otevřít dveře. Bylo mu chladno a chvěl se, když ho Bushido neobjímal. Naštěstí, když sluha vešel, vypadal dost přátelsky na to, aby se Billovi chtělo ho následovat, i když vypadal unaveně.
„Arthure, tohle je Bill,“ řekl Bushido a položil sluhovi ruku na rameno. „Nějaký čas tu s námi bude. Rád bych, abys ho zavedl do komnat pro hosty do východního křídla.“
„Ano, můj Pane.“
„Uvidíme se ráno,“ řekl Bushido Billovi, kývl na něj, ať jde, když se Arthur otočil k odchodu. Bill neodpověděl, ale poslechl. Bushido ho sledoval, jak odchází, odvrátil od něj pohled hned, jak si uvědomil, že si prohlíží Billovo útlé tělo, až moc viditelné pod průhlednou róbou.
„Ka’va, dej mi sílu,“ zamumlal a zavřel dveře.
autor: Little Muse a Majestrix
překlad: LilKatie
betaread: Janule
Já jsem si říkala, v minulém díle Bu nebyl, teď tu stopro bude. Kdo měl vědět, že to od teď bude ještě komplikovanější? 🙁 Miluju to, ale nevím, jestli mám pokračovat ve čtení, protože se bojím konce.
Ale jelikož už mám všechn 12 dílů zkopírovaných, musím pokračovat ! 🙂
Děkuji Katie, za dokonalý překlad! 🙂 ♥
Já prostě nechápu, jak může někdo napsat něco tak úžasného, dojemného, vzrušujícího i něžného…dokonalého…♥
Dnešní Billova hádka s Tomem…je víc, než jasné, že Billova zlost na Toma byla spíše jeho zlostí na sebe samého, on v tu chvíli uviděl v Danielovi sebe, byl naštvaný sám na sebe a všechen svůj vztek a frustraci nasměroval k Tomovi, pocit vlastní viny ho v tu chvíli silně zasáhl…
A ten požár, tentokrát byla Billova Vize opravdu užitečná, protože mu zachránila život a Billovo podvědomí ho instinktivně zavedlo na místo, kde je mu nejlépe, na místo, kam ho celou dobu táhlo jeho srdce…
Paradoxně je to opět Tom, kdo Billa přistrčil Anisovi rovnou do náruče, jaká ironie osudu.
Generál se sice snaží odolávat, ale jak dlouho to může vydržet, při všem, co k Billovi cítí, musí být neskutečně těžké být takhle pod jednou střechou s osobou, kterou nade všechno miluje a která miluje jeho a vědět, že ta osoba je mu zakázána, že mu nepatří…
Neskutečně obdivuju jeho postavu v této povídce, je to úžasný muž, nedivím se Billovi, že ho miluje ♥
Krásný díl, dokonalá povídka, skvělý překlad, Lil.Katie, děkuju =)♥
Úžasné 🙂
Néé, já nechci, aby byl u Bushida.. :'(
Jestli budu druhá polovina dílu o tom, co se u děje u něj… nepřežiju to. Nebo ne, mám lepší nápad – přeskočím to a budu dělat, že tam prostě není 🙁
Achjo, já tak strašně chci, aby byl s Tomem a byl s ním rád 🙁
Ale měla jsem po tom minulém dílu takové špatné tušení, že se tu určitě Bu zase objeví.. ale že ho tam Tom zrovna dohodí.. to je strašné :((
Ach boze, co me ta povidka stoji nervu a zapnutych pesti. To, jak autorky tim mileneckym trojuhelnikem a jak ho rozehraly ve me dokazaly pomackat vsechny cudliky, ktere spousteji rvouci sirenu NENENE, VSECHNO SPATNE, MORALKA TOTALNE POSTAVENA NA HLAVU, CEST A HRDOST V HAJI, CHTIC A SEX ZAMASKOVANY PUNCEM OPRAVDOVE LASKY atd, to se jim fakt povedlo. Co pro me tato povidka predstavuje je psychologicky masochismus nejhrubsiho zrna, ale dala jsem se do boje, tak bojuji, kroutim hlavou, vztekam se a ctu.
[4]: Urcite kapitolky nepreskakuj, zatni zuby a nejak to protrp, preskakovani useku se fakt nevyplaci, ja taky u toho trpim jak kun (uz podruhe upozornuji..), ale povidka si to zaslouzi:-)
THD je jedna z tech povidek, kdy bych si opravdu rada z oci do oci skecla s autorkama a rada se jich zeptala, co svou povidkou vlastne chtely rict a jak chtely, aby vyznela, protoze ja se jednoznacne, soudic z reakci ostatnich ctenaru, musim povazovat za naprostou minoritu, jak to vse chapu a jak to se mnou cvici. THD je kuprikladu jedna z velice mala povidek, kde z duse nenavidim Billa, a to snesu normalne u Billa takrka vse. V tomto dile, jak svym pokrytectvim vyjizdi na Toma, ktery mu po celou tu dobu vychazel jen vstrict a ma tu odvahu srovnavat Tomovu "lez" (ktera ani lzi technicky neni) s tim jeho vecnym podvadenim je do nebe volajici.
Jak je ten zivot kruty a ironicky ( a ted nemluvim o B&B), ze si Tom opet zaslouzil takovou nevernou, prolhanou partii. Ted to navic uz Bill i vi, co Daniel Tomovi udelal a on sam cini a na stopro bude i nadale cinit to same. To je jako kdyz si vezmete z utulku tyrane stene, ziskate si jeho duveru a pak ho zacnete mlatit znovu…WELL DONE BILL!!! Na rozdil od toho stenete se ale ovsem Tom nedokaze branit, protoze z nej byl udelan dobracky blb, ktery o nicem nevi. Nejak je mi opet spatne, kdyz nad tim vsim tady tak premyslim a snazim se to vse videt tak nejak povsechne. Ale jsme holt vsichni z jinaho testa. Jsem rada, ze aspon Janca si to bezmezne uziva a Bushidovi se muze obdivovat. No jo no.
Mrzi me, ze me tato story vzdy vyprovokuje k tavovym blabolum, misto abych to nejak konstruktivne shrnula, ale emoce jsou holt emoce, i kdyz v tomto pripade krasne moc nejsou.
Diky LillKatie za preklad, jsi uzasna, ze ses na to dala a tento koment panim spisovatelkam prekladat nemusis, stejne jsou to jen bludy. Ja se chystat napsat neco "solidnejsiho" az se to Waterloo dobere konce a to primo v Angline, abys se s tim nemusela zbytecne parat:-) Jeste jednou dik. Mas muj obdiv.
Na začátku téhle povídky jsem si svatosvatě přísahala, že nebudu reagovat na ostatní komentáře, ale to jsem ještě netušila, jak neskutečně těžké bude tenhle slib dodržet.
U každého dílu mě tak neuvěřitelně svědí jazyk a ruce nad klávesnicí…já patřím mezi ty, kteří si čtou u povídek komentáře druhých, ale tady to asi přestanu dělat, protože to potom nemůžu ustát =)
Myslím, že jsem jedna z mála, asi možná i jediná, kdo dokázal povídku brát nezaujatýma očima, nefandím za každou cenu ani Bushidovi, ani Tomovi, a jenom si tu emocionální nádheru užívám ♥
Chtěla bych všem doporučit, aby udělali totéž, chce to nezaujatý pohled, neovlivněný vlastní láskou a vlastními sympatiemi k jednomu, druhému či třetímu, žádná postava z této povídky si odsouzení předem nezaslouží, protože nic není jen černobílé…
Zkuste se vcítit i do osob které vám nejsou až tak sympatické, zkuste si představit sami sebe na místě Billa nebo Generála, co by jste udělali vy na jejich místě, představte si, jaké to musí být, zoufale milovat člověka, kterého nemůžete mít.
Jsme u třináctého dílu, všichni tady litují Toma, a přitom Tom je ten, kdo zatím vůbec nijak netrpí, protože si užívá sladké nevědomosti, představte si, jak je asi Generálovi, který ví, nejen, že Bill nikdy nebude jeho, ale i to, že za nedlouho zemře, představte si Billovo zoufalství, celý jeho dosavadní život, jak se někdo může divit jeho "neloajálnosti" ke snoubenci, který si ho v podstatě koupil jako krásnou věc ve výloze luxusního obchodu.
Ať už je to Tom, Bill nebo Anis, každá z těchto postav je svým způsobem jedinečná a úžasná, má svoje trápení a bolest, klady i zápory a ani jedna z nich si nezaslouží naše odsouzení, protože my jejich život nežijeme…
Omlouvám se za svůj ranní výlev =)
ten hajzl! To byl určo Daniel! Potwora žárliwá. A Bill je u toho blbečka… chjo, z toho budu w depresi XD
[6]: Ty jsi tak obdivuhodná a moudrá. Jak ráda bych se řídila tím, co píšeš, ale přes všechnu snahu to nejde. Myslím, že ty nejlépe víš, jak moc u THD díky zákeřnému manipulování autorek trpím, protože kdyby ti nebyl vrozený tvůj nadhled, určitě bys to měla stejně…. Vlastně jsem chtěla napsat, jak moc souhlasím s předposledním odstavcem tvého komentáře. Podle mě každý, kdo má jenom trochu srdce a alespoň se pokusí se na to podívat nezaujatýma očima, musí cítit lítost nad osudem Billa a Anise. Opravdu nerozumím a odsuzuju smýšlení některých, kteří se ještě navíc cítí silnější v kramflecích, díky tomu, že jich je většina.
Billova věta: "Také jsi mu říkal, jak ho miluješ?" nebyla hezká…
Proč se musí takové emoce řešit zrovna u této povídky? A navíc, jde jen o fikci!
Pokud ji čtenář čte, ať si ji prožije tak, jak to SÁM cítí.
Tak se začtěme, prožijme si povídku každý tím svým srdíčkem, svýma očima.
Není to skutečné, to za nějaké emoce nestojí!!
Děvčátka moje, chtěla jsem vám jen napsat, tak jak to tady čtu, abyste byly tak moc a moc hodné, a svoje komentáře směřovaly radši autorkám povídky a ne sobě navzájem, i přestože chápu, jak je to těžké.
Já vím, že tahle povídka vzbuzuje spoustu emocí, proto tady taky je, protože je tak moc dobrá, že to dokáže, ale každý má na věc svůj názor, nejspíš nikdy nebude stejný, a není dobré se tu vzájemně poučovat, jak na povídku nahlížet nebo nedejbože se napadat. Emoce nejsou něco, co se dá jednoduše ovlivnit, a o těch by se měly autorky dozvědět, protože to je přesně to, co ve vás svým psaním chtěly vzbudit. Jaké jsou, je jen na vás.
Neberte proboha tenhle komentář jako poučovací nebo rozkazovací, napadající kohokoliv, ale myslím, že pokud se budete v komentech vzájemně poučovat, dosáhnete tím jen toho, že jich bude ubývat, protože jsou lidi, které to odradí a radši pak budou mlčet. To bych opravdu nerada.
Každý má právo na svůj názor. Díky, že to budete respektovat. J. :o)
Toto je jedna z dvoch poviedok, ktoré dokážem úplne precítiť. Keď čítam, čo všetko sa okolo Billa deje, čo cíti presne to cítim aj ja. Spolu s ním som šťastná, plačem a smútkom sa mi sťahuje srdce. Skladám autorkám obrovskú poklonu a ani všetky slová chvály na svete by mi nestačili na to, aby som povedala, čo všetko sa teraz deje v mojej hlave. 😉
Som veľmi rada, že sa túto poviedku niekto rozhodol preložiť. Takže aj prekladateľke samozrejme prejavujem obrovskú vďaku z to, že sa rozhodla svoj voľný čas obetovať nám – "twincestným maniakom". Ďakujem :).
Děvčata, co mi to děláte? 🙁 Já se upřekládám z těch vašich komentářů:( A když sečtu, kolik komentářů pod touhle kapitolou je vyloženě jen k příběhu, ach jo… Jak řekla Janule, řeště si vaše rady druhým apodobně někde jinde a ne v komentářích, prosím…
Jani, Katie,
že já jsem si ráno ruce neusekla…
Omlouvám se, že jsem si dovolila něco napsat, už se to víckrát nestane, žádné rady už nikomu udělovat nebudu.
Myslela jsem to dobře, ve prospěch povídky, tak se znovu omlouvám.
[13]:Ale ne, o to nejde, nemusíš se omlouvat;) Já jen že mě mrzí, že tady se lidi mezi sebou spíš hádají než aby tu povídku komentovali 🙁 Samozřejmě, ta povídka je silná, takže v každém vyvolává silný pocity a bylo by zřejmě směšný, kdyby se všichni shodli na jednom názoru…
Tohle nepřekladej, Lilkatie:
A já se nenechám poučovat od nikoho xD natož v názorech na děj a emoce z povídky, přesně, jak říká Janule. Ať si tu každý napíše, co cítí on, ale ne se urážet, že nechápe tyhle a tamty a podobně. Autorky si zaslouží komentáře pro ně.
Teď k povídce normálně:
Bože, to se nedá xD musela jsem přestat číst, jak Bill mluvil s Bushidem u něj v pokoji a pak jak přišel Tom a požádal ho… to se nedalo. Jako ok, chápu všechny, ale prostě to říkám vždycky… je mi líto Toma, chudák, i když nic neví, ale stejně se o nevěře dozví a bude zklamaný. A jak. Už po druhý :/ A od Billa to bylo pěkně hnusný, že si svůj vztek na sebe vylil na něm.
I přes to, jak tady trpím, kvůli tomu, že jednoduše vnitřně cítím více za Toma, je THD momentálně jediná povídka, kterou tady čtu.. proto si nedokážu odpustit sem nic nenapsat, prostě jsem to napsala tak jak to cítím.
Nemám ráda Bushida v žádné povídce, kazí mi můj celkový dojem ze zamilovaného twincestu (tím nikomu nic nevnucuju, říkám jen svůj názor). Proto ho tady snáším opravdu těžce a několikrát jsem byla plně přesvědčená, že už to prostě dál číst nemůžu.
Moje duše soucítí s Tomem, a když JÁ vím, že ho Bill podvádí, tak trpím jako snad více jako on.
Narovinu říkám, že pokud koutkem oka u příští části zahlédnu něco románek Billa s Bushidem, nebudu to číst tak dlouho, dokud nebude Bill šťastný s Tomem, i kdybych se toho snad dočkat neměla.
O to hůř, že je to večer v neděli… celé pondělí mám "plačtivou" náladu z toho, že vím, že je Tomovi tímto ubližováno, i když ON o tom neví.
Tím samozřejmě nechci říct, že tato povídka není nepsaná naprosto skvěle! Kdyby nebyla tak úžasná jak je, ať ze strany autorek nebo i překladatelky, nejspíš bych se nikdy nedokopala k tomu, abych si ji přečetla a natož tak napsala komentář k něčemu, v čem nenávidím jednu z hlavních postav celého příběhu.
Přesto budu dál doufat, jak už mi Janule jednou napsala, že se snad dočkám toho krásného konce, kdy bude spokojený Bill, Tom a snad s nimi i já :)))
A plně uvědomuju, že ten "rozhovor", který tu dneska proběhl, vyvolal právě můj předchozí kometář. Snažila jsem se tímto dalším trochu ospravedlnit, abyste zkusili zase pochopit mne, vzít to z jiné strany, a znovu se za to omlouvám…
[13]: Jani, měla jsem několikrát podobný nutkání jako ty, ale vždycky jsem si nakonec řekla ne, nemůžu jim přece říkat, jak to mají cítit, to se nedá. Máme na věc podobný názor, taky tu povídku čtu s nadhledem, ale toho není každý schopen. Myslím, že je to zaprvé tím, že už ji obě známe, a u mě ještě tím, že jsem, co se týče povídek, za ty roky už v podstatě hodně otrkanej cynik, a jen tak něco mě už nedojme nebo nenaštve, tudíž to tak neprožívám, ale to asi bude spíš výjimka.
Rozumím, proč jsi měla potřebu to napsat, ale je to holt kontraproduktivní, stejně to nikomu nepomůže, s tím se musí každej srovnat sám. :o) J.
[6]: jediná nejsi, já sjem na tom úplně stejně. Každý díl se těším ať na nějakou akci s Tomem, tak na něco s Bushidem a samožřejmě bych radši viděla Billa s Bushidem, už pro to, že Bushido je pro něj prostě ten pravej, kterej by neříkal "budeš mě poslouchat", ale rozmazloval by ho a choval by se k němu jako k sobě rovnému.
Jo a na závěr chci napsat, že doufám, že se Bill nenechá odradit a hupsne Anisovi do postele, byl by hřích takovou šanci nepromarnit… naposled :')
Tahle povídka je jedinečná, kolikrát si říkam ne, vydržím to a první část si přečtu až za týden s tou druhou, ale nejde to, je to silnější než já 🙂 Něco tak promyšlenýhoa nádhernýho jsem dlouho nečetla. Prostě to miluju a budu to číst pořád, i když se tam stane bůhví co. ♥
[18]: Mi to tam nějak přeskočilo :D:D ta věta uprostřed má být na konci 😀
Rozhodla jsem se sem napsat koment a to z toho důvodu abych se zastala Janule a Lil. pokud jsem to pochopila jen já, tak je to smutné. Na nikoho to nebylo namířené, prostě to bylo naspáno obecně…nemyslím že autorky zajímá jak se tu hádáme mezi sebou… Prostě si to přečíst , napsat komentář(TO CO KDO CHCE A JAK TO CÍTÍ) …ale nehádat se:D myslím, že sem na ten blog nechodí zas tak netolerantní lidé…a psát tamhle a tam že se tu děje tohle a tohle a řešit to, co nemá řešení..mi příjde maličko hloupost.
Ted teda budu konkrétní, že Janča se urazila bez důvodu a ještě to ventiluje na dalších stránkách? :O tak to se na mě nezlobte, ale když by sis to přečetla znovu určitě bys to pochopila jinak ;)někdy je potřeba číst to vícekráte. A to,že tohle ve svém věku nemáš za potřebí…cože? když to teda nemáš za potřebí, tak bys to neřešila a brala to, jako většina- !obecně!
Tak a teď shrnutí. Tento komentář nebyl věnován určitě, teda jen v jedné části, tak se prosím neuražte 😉
Uf, čím začít? Ještě nikdy jsem nepsala komentář k této povídce, a proto je až teď, v první polovině třináctého dílu, prostě jen proto, že jsem si před tři čtvrtě rokem uvědomila, že život není jenom o twincestu a neměla jsme na něj už čas, a proto jsme přestala číst povídky, prohlížet obrázky a postupem času i chodit na tento blog. A teď když jsem dostala melancholickou náladu a vzpomínala na strašně krásnou dobu, kterou jsem strávila čtením povídek, chtěla jsem si ji připomenout, a proto jsme najela na tento blog, začala si prohlížet obrázky, názvy povídek a tato mě zaujala, už možná jen díky obrázku, který se na mě usmívá při každém novém díle, a proto jsem si tuto povídku rozečetla, byla to zkouška typu 'zkusím, zda je twincest pořád tak úžasný a je to co býval' a nezklamala jsem se. Ohromilo mne to!! Všechny díly jsem zhltla jedním dechem, nadávala osudu, když způsobil tento milostný trojúhelník, smutnila společně s Bushidem, když musel trpět lásku mezi Tomem a Billem, snažila se poradit Billovi a stovky dalších takových věcí. A opravdu jsem se do toho tak zažrala, že jsem musela číst a nemohla přestat a ano – zamilovala jsme se do té povídky.. Vždycky, když jsem dočetla nový díl měla jsem radost, že hned můžu pokračovat na další, ale teď? Teď se budu celý týden těšit na neděli na 18:30, kdy přibude další díl a já budu moct zase číst, radit všem třem a vnést se přímo do povídky, děkuji za tak úžasnou povídku, je miliónová a věřte mi, že kdybych věděla, že si povídku užiju více anglicky, už bych žhavila další díly a louskala angličtinu. ♥
masochismus největšího kalibru!!! souhlasím. všichni u toho dobrovolně trpíme a jak to milujem.. 🙂 neuvěřitelný. 😀
tenhle díl byl zase absolutně šílený! nejdřívě ta Tomova a Billova hádka..Bill ochutnává svou vlastní medicínu. pocit viny ho velice brzy složí. to nezvládne, ani s pomocí všech Bohů. kope kolem sebe, ale ten kdo by potřeboval nejvíc nakopat, je on sám. hergot, štve mě!
a pak šok! požár?! to s tou vizí bylo absolutně strašidelné. běhá mi z toho neustále mráz po zádech. nejdřív jsem si myslela, že mu ta vize ukazuje jeho dítě, jeho budoucnost, ale on jako druhý muž asi mít děti nebude. a pak, když ho to dovedlo k Anisovi.. do bezpečí. brr, brr.
budu doufat, že to žhářství nebylo. nepřítel je to poslední, co Bill do svého zmateného života ještě potřebuje.
no a pak mě dorazil Tom! budu mít na čele bouli, jak jsem si při té jeho skvělé prosbě připlácla dlaň na čelo. už potřetí! POTŘETÍ, Tome! to je to nejhorší. ta jeho nevědomost. možná je zatím jako jediný z nich v pohodě, ale až se to dozví.. nechci se toho radši ani dočkat. 🙁
Bushido si na sebe úpletl bič a s potěšením se odevzdává sebemrskání, když si myslí, že s Billem zvládle být v jednom domě bez dalších problémů. taky správnej masochista.
tohle je fantasmagořina na třetí. miluju a nenávidím všechny tři! ♥
Ten Billi mně pěkně štve,ať si hodí korunou,aby zistil skym chce byt.,
Ten Bill je opravdu otřesný! pomalu a jistě ho začínám nemít ráda. Hlavně, že se na Toma zlobí, že mu neřekl o jeho bývalém sahvahdovi a křičí na něj, jak nemá rád lži, přetvářku a nevěru..a přitom je je on jediný, kdo lže, přetváří se a je nevěrný. Vážně mi na něj dochází slova. Kdyby aspoň držel pusu, ale on ne. A to nemluvím o tom, že jsem naštvaná, že se stane vždycky něco a Bill kvůli tomu musí jet za Bushidem a nebo v tomto případě u něj zůstat.
Opravdu doufám, že se mezi nimi už nic nestane, protože nevím, jak bych to zvládla….