autor: Sandra Trümper
Hallo, Leute!
Tak jsem tady s dalším výtvorem. Tentokrát je to zase o něco delší a… no, nejedná se tak docela o twincest. Přesto si ale myslím, že naprosto přesně vystihuje jejich vztah, ačkoliv se to vlastně stát nemůže… no, to pochopíte, když si to přečtete :)Moc děkuji za komentáře, které jste mi nechali u mé minulé povídky. Vždycky, když vidím, že tam přibyl nějaký nový, naprosto mě to nadchne a já mám z každého z nich velkou radost. Takže… děkuji.
„Tomi, já se bojím.“
„Já vím, Billy. Taky se bojím. Ale co můžeme dělat?“
„Nemůžeme jít ven? Třeba k Andymu? Prosím!“
„To nejde, Bille. Maminka nám řekla, že máme být v pokoji. Už takhle dost riskujeme. Kdyby přišel táta…“
„Ale když já se bojím.“
„Neboj, Bille. Já tě ochráním!“
„Vždycky?“
„Vždycky!“
„Slibuješ?“
„Přísahám.“
„Na co?“
„Na tvůj život, bráško.“
„Na můj?“
„Ano. Protože tvůj život je i můj život.“
„A jo.“
Patrem se rozlehlo tiché, tlumené hihňání dvou malých dětí. Jejich rodiče se mohli sebevíc hádat, ale oni vždy drželi při sobě. Nikdy je nikdo nerozdělí!
Nikdy… nikdo…
*** O dvanáct let později ***
Tom sebou praštil na postel. Vážně, tohle tempo nezvládal. Na kapele dřel do úmoru a nikde to nebylo vidět. Měl podezření, že za jejich neúspěch může Ota, jejich zpěvák a zároveň autor textů. Jednak byly jeho texty naprosto průměrné, ničím neoslovovaly, a pak byl jeho hlas prakticky stejný jako jeho texty.
„Ty se ani nepřijdeš přivítat se svým starým otcem, když se jednou vrátí domů?“ lehce se vylekal, když od dveří slyšel dobře známý hlas. Nebylo obvyklé, aby byl Jörg doma.
„Hej, tati,“ usmál se na něj a okamžitě vstal. Nedělal si iluze, že tato cesta byla poslední. Z toho už vyrostl. „Rád tě zase vidím,“ na malou chvilku spočinuli v objetí. „Kdy zase odjíždíš?“
„Ale ale, sotva jsem přijel, už mě zase vyháníš?“ rozesmál se Jörg.
„Ale ne. Já jenom, jestli má vůbec cenu říkat zejtra klukům, že jsi doma,“ Tom se taky zasmál. Jistě, únava na něm stále byla patrná. Ale když je jeho táta doma, může na něj hodit pár věcí, co se domácnosti týče.
„To říct klidně můžeš. A pozvi je v sobotu na film. Odjíždím až v pondělí.“
„Výborně. To aspoň zejtra, zatímco budu ve škole, stihneš nakoupit a zaplatit účty,“ přešel Tom do kuchyně a důležitě poklepal na účty. Do osmnáctin mu zbývalo pár týdnů, takže je ještě platit nemohl. Byla to prakticky jediná věc, kterou dělal Jörg sám. O domácnost se jinak starali spolu. „Mimochodem… stihnem se jet podívat na brášku?“ Jörgův úsměv poněkud zamrzl.
Ačkoliv se toho za těch dvanáct let mnohé změnilo, jedna věc byla stejná. Otázka, kterou Tom položil svému otci pokaždé, když se vrátil ze služební cesty. A když byl Tom malý, vždycky její zamítnutí obrečel, později se vztekal a ještě později trucoval. Teď už ani jedno z toho. Chápal, že Jörg prostě nemá čas. Jenomže on nevěděl, kde Simone s Billem bydlí. A když dospěl do věku, kdy by za nimi mohl jet sám, bylo to už moc dlouho od doby, co se s bratrem viděl naposledy. A tak se bál. Chtěl tam jenom s Jörgem, svou oporou. Mohl sice s sebou místo toho vzít některého ze svých kamarádů, kteří by určitě rádi jeli, ale to on nechtěl. Nechtěl, aby byli při jeho setkání s bratrem. Protože to setkání si chtěl užít. A Jörg tohle všechno věděl. Jenomže… nechtěl mu říct, co se dozvěděl od Simone, když jí naposledy volal. Povzdechl si.
„Nejspíš ne,“ nechtěl mu lhát. Ale neměl na vybranou. Nechtěl kazit jejich víkend. Možná… možná mu to řekne v pondělí ráno, těsně před tím, než odjede. A možná mu to neřekne vůbec. Tom si jen povzdechl. Stejně jako pokaždé v posledních dvou letech. Jen se na Jörga usmál a odešel k sobě do pokoje.
Jörg se za svým synem smutně díval. Ne, tohle mu nepřál. Ani Simone a Gordonovi, jejímu novému příteli. Jak je jen možné, že se Tomovo dvojče od něj tolik liší?
„Ne! Prostě ne! Nepojedu někam se senilníma blbečkama! Ne a ne a ne!“ ječel Bill, a aby dal důraz na svá slova, dupnul nohou. Simone si jen povzdechla. Byla ze svého syna nešťastná. Byl prakticky jediný z dvou jejích pokladů, kdo jí zbyl. A on se zrovna takto nevyvedl, dalo by se říct.
„Tak mi řekni, co místo toho navrhuješ,“ věděla, že zdůrazňovat mu, že rozhodně není senilní a její přátelé nejsou důchodci, nemá smysl.
„Mohl bych zůstat u Andyho.“
„No to bys teda nemohl!“ zatrhla mu to okamžitě Simone. „Už tě tam nikdy nenechám ani na jedinou noc! Stačilo mi, když jsem před půl rokem musela uprostřed noci pro tebe jet, protože jsi společně s Andym přišel totálně namol. Nikdy víc nechci nic takového zažít.“
„Nezažila bys, protože by ses z tý podělaný dovolený asi těžko vracela jenom kvůli mně!“ prskal Bill, založil si ruce na prsou a pohodil vlasy.
„Tak a mám toho dost!“ rozhořčeně vstala Simone. „Nechceš s námi jezdit, dobře, nejezdi. Stejně bys nám tam akorát kazil zážitky. Zavolám Jörgenovi.“
„Ne! Nechci ani jeho, ani toho jeho povedenýho synátora vidět. Nikdy!“
„Tak dovol, abych podotkla, že onen povedený synátor je taky můj syn a tvoje dvojče k tomu!“
„Tím spíš! Nechci ho vidět! Nesnáším ho!“ ječel Bill. Stáli proti sobě jako dva rozzuření tygři. „Je mi protivná představa, trávit s ním byť jenom minutu. Nechci ho nikdy v životě vidět, je mi ukradenej on i jeho podělaný život!“
„Nemluv takhle o svém dvojčeti!“
„Budu o tom hajzlovi mluvit, jak chci!“
„Co ti udělal? Co ti udělal tak strašnýho, že už dvanáct let s ním odmítáš jakkoliv komunikovat?“
Na to Bill neodpověděl. Jen se otočil na patě a odešel. Simone se za ním dívala a vnímala, jak jím celým tělem koluje ohnivá krev. Nechápala, co se děje, co se stalo. Dala Billovi veškerou svou lásku, dala mu všechno, co v sobě jako matka dvojčat měla, ale nesetkalo se to s úspěchem. Vychovávala ho nejlíp, jak jen uměla, ale přesto se z něj stala rozmazlená primadona. Co udělala špatně?
„Jseš si jistá, že je to dobrý nápad?“ Jörg pohledem zkontroloval, že nehrozí odposlouchávání jeho hovoru s jeho bývalou ženou. Ovšem vypadalo to, že kluci se v obýváku dobře baví. Někdy nechápal, jak se může takový klidný kluk, kterým Tom byl, když byl doma sám nebo jen s Jörgem, změnit v takovou šelmu ve společnosti přátel.
„Nejsem si jistá ničím, Jörgu,“ poznal v jejím hlase zoufalství. „Nevím, co s ním mám dělat. Nestačím na něj, a když se ho snaží vychovávat Gordon, tvrdě ho odpálkuje s tím, že není jeho otec, aby mu rozkazoval. Chová se jak ta největší rozmazlená primadona na světě a já už si s ním nevím rady.“
„Jenomže Toma zničí, když k němu bude jeho dvojče drsné,“ namítl Jörg. „Když byl malý, brečel pokaždé, když jsem mu řekl, že nemůžeme navštívit Billa,“ na chvíli se odmlčel. „Neměli jsme to dělat, Simone.“
„Já vím, že ne. Ale teď už je pozdě. Musíme jen zajistit, že budou naše chyby napraveny,“ prohlásila pevně, rozhodně.
„Jen jestli není i na tu nápravu pozdě,“ Jörg se zadíval na svého staršího syna. Zrovna se dusil pitím a jeden z jeho kamarádů, Georg, mu pomáhal se znova nadechnout tím, že mu dal jednu pořádnou herdu do zad. Tom se zakuckal a volnou rukou se po svém příteli ohnal. Vypadal šťastně, ale Jörg věděl, že kdyby se mu někdo pozorně zadíval do očí, za clonou radosti a štěstí by uviděl podivnou prázdnotu. Měl ji tam od necelých šesti let, když dvojčata od sebe oddělili, odtrhli a nedovolili jim navštívit se. Mysleli si, že jim tak pomohou zvyknout si na nepřítomnost jejich druhé poloviny. U Billa to tak možná fungovalo. U Toma ne.
Tom byl nervózní a nedočkavý. Je vážně možné, že po tolika letech ho vážně uvidí? Opravdu uvidí své dvojče? Vážně se setká s druhou polovinou své duše, kterou většinu svého života postrádal? Jakýpak asi jeho bráška je? Je pořád tak sladce roztomilý? Stále tak rozkošně nevědomý? Nevěděl o něm nic, Jörg mu odmítl cokoliv říct. Ale byl si jistý, že jejich setkání bude krásné a šťastné. Těšil se na jejich společné dva týdny víc než na cokoliv jiného.
A pak to najednou bylo tady. Výjimečně byl doma i Jörg a společně teď seděli v kuchyni, snídali a čekali na auto, které mělo přivést jeho největší poklad.
„Těšíš se hodně?“ zeptal se Jörg a zkoumal svého syna pohledem. Dával si hodně záležet na tom, aby z jeho tváře nešlo nic vyčíst. Tom jen spokojeně přikývl hlavou. Nemohl vyjádřit slovy, jak moc se těšil. Nedokázal popsat, co přesně cítil.
„Už jedou!“ vyskočil v jeden okamžik ze židle a řítil se ze dveří. Nevěděl jak, ale prostě věděl, že Bill je na dosah. Rozrazil vchodové dveře a jeho pohled okamžitě upoutalo tmavé auto, které právě vjíždělo k nim do ulice. Pocítil nenadálou vlnu vzrušení a zvláštní pocit v oblasti žaludku. Na tohle celých dvanáct let čekal! Cítil Jörgovu ruku na svém rameni, ale nevnímal ji, byla mu ukradená. Veškerá jeho pozornost se upínala k tmavému autu, parkujícímu přímo před nimi, které ukrývalo půlku jeho světa.
Jako první z auta vystoupila žena. Tom se na ni zamyšleně zadíval, ale nestačil říct ani písmeno, neboť byl okamžitě strhnut do objetí.
„Och bože, zlatíčko, tak dlouho jsem tě neviděla,“ zamumlala mu do vlasů a odtrhla ho od sebe. „Ale vyrostl z tebe pěknej chlap, jen co je pravda,“ usmála se na něj, ale Tom viděl v jejích očích slzy. „Ty ses tak změnil, zlatíčko moje. Jak se ti vede? Jak žiješ, když je táta na všech těch služebních cestách? Jaké máš přátele? Co ve škole, vycházíš s učiteli a spolužáky? A co…“
Simone mluvila, mluvila a mluvila a Tom si díky tomu hned nevšiml postavy, která vystoupila z auta až jako poslední, ještě po muži, který se před ně postavil hned vedle Simone. Ta postava postávala opodál a shlížela celou situaci zpovzdálí. Tom se na ni obrátil prakticky jenom proto, že mu jakýsi pocit říkal, že by se tam podívat měl. Cosi uvnitř něj ho vybízelo, aby své oči zavrtal do té štíhlé postavy oděné v extravagantním tmavém oblečení. Postava si jen odfrkla a sundala z nosu tmavé sluneční brýle. Pohodila vlasy a probodla Toma svým bezcitným, ledovým pohledem.
„Bille?“ zeptal se tiše. Simonino vyptávání se, které beztak ignoroval, ustalo. Všichni sledovali jen dvojčata. Bill si odfrkl.
„Jsem rád, že jsi poznal vlastní obličej,“ z jeho hlasu čišel sarkasmus. „To jsem opravdu nečekal,“ bojovně vystrčil jeden bok a položil na něj jednu svou ruku, tu druhou nechal volně viset. Tom ho sjel zkoumavým pohledem. Útlé tělo obtahovaly těsné kalhoty a stejně těsný nátělník, přes který měl Bill oblečenou koženou vestu v černobílém provedení. Na krku se mu houpalo několik přívěsků, prsty zdobilo několik prstýnků a také vzorně upravená manikúra. Vlasy měl Tomův bratr vyčesané do jakéhosi zvláštního rozcuchu a na tváři výrazný make-up. Jeho už tak tmavé oči zdůrazňovaly černé stíny, tužka a velmi dobrá řasenka, a na růžových plných rtech se třpytil lesk.
„Sluší ti to,“ zamumlal Tom téměř až omámeně. Jeho dvojče ho uchvátilo. Vypadal jako padlý anděl. Ale přes tuto uchvácenost cítil mezi nimi zvláštní napětí.
„Od tebe tak potřebuju uznání,“ nakrčil Bill svůj malý nosík a otočil se k autu. Otevřel kufr a vytáhl z něj dvě naprosto nacpané tašky, další dvě zůstaly ležet na dně kufru. „Kam si můžu tohle odnést?“
„Půjdu s tebou,“ nabídl se okamžitě Tom a přistoupil ke svému dvojčeti. Ten se však od něj vzdálil. Toma to ranilo. Cítil, jak cosi uvnitř něj umírá. Takhle si jejich setkání po letech nepředstavoval. Vzal zbývající dvě tašky a odešel do domu. Každou chvilku se otáčel, jestli za ním Bill opravdu jde. A Bill šel, i když si udržoval od Toma jistý odstup. „Tohle je tvůj pokoj,“ Tom si připadal jako blbec, který přivádí do domu naprosto cizí osobu. A přitom byl Bill jeho nejbližší člověk na světě. Cítil to pouto mezi nimi, ale cítil také Billovu nesnášenlivost, která z druhého konce onoho pouta tryskala. Nechápal ji, ranila ho. Možná víc, než byl v tu chvíli ochotný ukázat, připustit sám sobě.
„Úžasné,“ Billův hlas byl stále plný sarkasmu. A to Toma dorazilo. Celý minulý týden se snažil uspořádat pokoj tak, jak si myslel, že bude jeho dvojčeti vyhovovat. Kašlal kvůli tomu i na zkoušky s kapelou, a to jenom proto, aby se tu jeho malý bráška cítil dobře. „Takovou díru jsem už opravdu dlouho neviděl, pokud někdy.“
Tom se mlčky otočil na patě a zabouchl za sebou dveře od vlastního pokoje. Původně si myslel, že je bude nechávat vždy otevřené, aby jeho dvojče vědělo, že může kdykoliv přijít. Teď ale poprvé v životě otočil také klíčem v zámku. Nechtěl nikoho vidět, s nikým mluvit. Jeho srdce se právě bortilo na kousíčky a on si chtěl vychutnat alespoň pohled na těch několik střípků, krásné vzpomínky z jeho dětství.
Další den přišel Tom na jejich zkoušku celý zmuchlaný. Georg s Gustavem se po sobě jen podívali a Ota rovnou přešel ke svému kamarádovi.
„Co se stalo?“
„A kde máš dvojče?“
Kluci jenom těžko mohli nevědět o Billovi nebo o tom, že měl předchozího dne přijet. Byly dny, kdy Tom nemluvil o ničem jiném než svém dvojčeti. A minulý týden nebyl výjimkou. Tom byl nadšený, že svého malého bratra po tak dlouhé době zase uvidí, a oni mu to přáli. O to zmatenější tudíž byli, že Tom není nadšený a ani zdaleka nezáří tak jako minulé dny.
„Doma,“ odpověděl prostě a přešel ke své kytaře. „Co kdybychom dali na rozjezd něco rychlejšího, tvrdšího?“ navrhl. Zbývající tři členové jen pokrčili ramena a přešli ke svým nástrojům. Akceptovali, že se s nimi o tom Tom nechtěl bavit.
Několik dlouhých desítek minut zkoušeli téměř beze slov. Ti tři se neustále ohlíželi na Toma, ten se však zdál ztracený ve svém světě. A když poté každý z nich spatřil osamělou slzu, která tiše skanula po jeho tváři, odvrátili se s pevným rozhodnutím se na něj nepodívat dřív, než na ně sám promluví.
Když zkouška skončila, Tom se jen mlčky svalil na postel s láhví piva v ruce. Jako nejmladší člen jejich takzvané kapely sice ještě alkohol pít nesměl, ale na těch pár týdnech stejně už nezáleželo. Kluci si jen mlčky přisedli k němu. Byl vděčný, že se nesnaží zavést řeč na jeho bratra, na druhou stranu by však nějakou konverzaci ocenil.
„Takže… kdy že máme nejbližší vystoupení?“
„Za čtrnáct dní,“ okamžitě odpověděl Ota. „Je to v Night live, takže to už fakt má grády,“ nadšeně poskočil na židli. Tom si s úsměvem odfrkl. Věděl, že do tohoto největšího klubu ve městě občas zabrousí nějaký ten hledač talentů, ale stejně tak dobře věděl, že s Otou nemají šanci prorazit. Nicméně nekazil mu radost. Všichni tuhle informaci věděli, ale nikdo ji zase tolik nedramatizoval. Hráli prostě proto, že muziku milují. Nepotřebovali k tomu úspěch.
„To bysme měli nacvičit pořádné pecky, ne?“ zase se usmíval, zapomínal na problémy denního světa, obyčejného života. Jindy to bylo prostě jen podvědomé, že hudba ovládla celou jeho mysl, tentokrát na tom však mělo zásluhu i jeho vědomí. Nechtěl myslet na to, jak zle se pohádal to ráno se svým dvojčetem. Nechtěl myslet na to, jak moc nenávistným pohledem ho Bill propaloval. Nechtěl si kazit jejich muziku přemítáním o tom, co ho asi čeká doma.
„A co navrhuješ?“
Nechal se zcela strhnout nadšením svých spoluhráčů. Ano, tohle byl jeho svět, tady to znal a mohl se na to spolehnout.
Další Tomovy dny ubíhaly ve znamení stresu. Jörg opět odjel, takže dvojčata zůstala doma sama. A přestože se Tom snažil přesvědčit sám sebe o tom, že mu do Billa nic není (jak mu jeho dvojče neustále opakovalo), stále o něj měl strach. Bill byl denně kdesi ve městě v baru dlouho přes půlnoc, a když Tom další den krátce po poledni odcházel, Bill ještě spal. Díky tomu se prakticky neviděli.
Tom každý večer trpělivě čekal, dokud se Bill nevrátí. Nechodil spát. Věděl, že by to nemělo cenu, protože by samými starostmi o Billa neusnul. Když se černovlasý vrátil, obvykle mezi první a druhou hodinou ranní, pomohl mu do postele a pokorně snášel nadávky na svou hlavu, o kterých ani nevěděl, čím si je zasloužil.
Každé ráno pak nechal Billovi na lince prášek proti bolesti hlavy, sklenici vody a snídani. Těsně před tím, co odešel z domu, tiše nakoukl do Billova pokoje. A to byla chvíle, kdy se pokaždé alespoň pousmál. Jeho dvojče totiž ve spánku vypadalo stejně rozkošně jako před dvanácti lety.
Když se odpoledne vrátil ze zkoušky s kapelou, našel pokaždé dům prázdný a na kuchyňské lince jen prázdnou sklenici s talířem. Vždy si jen povzdechl, udělal si večeři a vydal se čekat do obýváku.
pokračování
