autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
TOM
„Zastav, prosím, zastav,“ prosil mě stále Bill. Byl jsem rozrušený, opravdu jsem byl a nedokázal jsem to skrýt. Možná jsem mu to neměl říkat, zřejmě už vůbec ne v autě. Ale rozhodl jsem se tak. Bylo by to tak nejlepší. Jak pro něj, tak pro mě. Jenomže cokoliv jsem řekl, on to začal zpochybňovat. Začal mi tu vykládat, kolik pro něj znamenám, jak moc mě miluje. A myslíte, že je pak lehké, vzdát se někoho, jako je on? Někoho, kdo k vám chová tak hluboké a silné city jako on ke mně? Jen těžko.
„Bille, jsem vážně v pořádku. Zvládám to,“ uberu trochu plyn a pořádně si protřu oči od slz, aby mě tam už dál neštípaly. Jenomže se mi chtělo brečet znovu a znovu. Znovu jsem se podíval do zpětného zrcátka. A když jsem v něm uviděl to stříbrné Porsche jako naposledy, zmocnil se mě zvláštní pocit. Celou tu dobu jelo to auto rychle za námi. Teď jsem ubral, o dost ubral. A on taky. Nemusí přece jezdit podle mě, ne? Má Porsche, ať si jede…
„To vidím,“ řekne a sám mi otře tváře. Trochu se odtáhnu. Opravdu teď není nutné, aby mě otíral od slz po tom všem, co jsem mu řekl. A navíc, jeho ruce mi překáží víc než ty mizerné slzy.
„Dobrý…“ šeptnu a zase trochu zrychlím.
Nenápadně se podívám do zpětného zrcátka. Auto jako na povel zrychlí taky. Kdo to kurva je a co chce?! Bill stáhne ruku a sklopí zrak.
„Miluju tě,“ řekne skoro neslyšně, protože je ubrečený. Má hlas dost pod tónem. Tak moc bych mu chtěl říct, že já jeho taky. Tak strašně bych si přál vzít všechno zpět a říct mu, že nechci, aby to tak bylo. Protože to byla pravda. Ani ta nejmenší buňka v mém těle ho nechtěla pustit. A už jen, když jsem si představil, jak jde po boku nějaké holce, popadaly mě mdloby. Jenomže… to tak bude správné. Takže jsem na to raději nic neřekl a jenom znovu zpomalil na 100km/h. Pohlédl jsem do zpětného zrcátka a zjistil, že se auto stále drží těsně za mnou. No, to se mi snad zdá. Prudce jsem přišlápl plyn a začal opravdu rychle zrychlovat až na 160km/h. Ten hajzl ale zase zrychlil a brzy byl u mě. To jako chce závody nebo co? Co kurva chce?!
„Co se děje? Proč jedeš tak rychle?“ zeptá se Bill hned. Najednou jsem neměl na bráchu ani trošku času. Ihned jsem přeřadil a zrychlil až na 180km/h. Zrychloval a stále se držel za mnou. Díval jsem se, jak se ručička tachometru pomalu blíží ke 200km/h, což bylo na téhle silnici téměř sebevražda. Jen, ať to není ten, co si myslím. Prosím.
„Tome, sakra, brzdi trochu,“ řekne Bill víc nahlas. Má pravdu. Tohle je skoro sebevražda. Jsem mladý na to, abych umřel. Navíc kvůli nějakému zmrdovi, který si vozí prdel v Porsche. Jakmile jsem zahlédl výjezd z téhle hlavní silnice, podíval jsem se na Billovy zapnuté pásy, abych se ujistil, že se mu nic nemůže stát. Jen lehce jsem cuknul volantem, vjel do vedlejšího pruhu a prudce zabrzdil. Stále jsem brzdil a téměř smykem vjel do zatáčky.
„Zatraceně, co děláš? Chceš nás zabít?“ křikne skoro až vyděšeně Bill.
„Ne,“ vydechnu. „Jsi v pořádku?“ zeptám se. Zase začnu nabírat rychlost a ve zpětném zrcátku sleduji, jak ten magor na té silnici prudce brzdí. Myslím, že už vím, čí máme společnost.
„Jo,“ oddechne Bill. „Jen mi tohle vysvětli, zbláznil ses?“
„Ne, nezbláznil. Snažím se tě udržet naživu a v bezpečí,“ div to nezavrčím, protože auto sjede z hlavní silnice a rozjede se za námi. Ihned zase začnu zrychlovat. Tentokrát už to není čtyřproudovka, ale jen dvouproudová silnice. To je teprve sebevražda.
„Proto jedeš skoro 200k/h a pak najednou prudce zabrzdíš?“ zeptá se nechápavě.
„Když nás nedojede to Porsche, myslím, že mi poděkuješ. Jede za námi už od Grand Canyonu,“ řeknu. „A raději ani nechtěj vědět, kdo si myslím, že to je.“
V tu chvíli mi všechno vypadlo z hlavy. Bylo mi jedno, že jsme se pohádali jako psi, že jsem chtěl Billa opustit. Bylo mi jedno, že stále trochu vzlykal. Najednou mi nešlo o nic jiného, než o to, abych ho ochránil. Nemohl jsem znovu dovolit, aby mu ublížil. Ne, už ne. A že jsem si byl sakra jistý, kdo sedí v tom Porsche.
Bill se ihned podívá do zpětného zrcátka. Pak se i otočí.
„Pane bože,“ vydechne a podívá se na mě. „Promiň, promiň, netušil jsem to. Prosím, jeď ale opatrně. Kvůli nám,“ pošeptá a chytne mě za ruku a stiskne.
„Promiň, ale teď ji potřebuju,“ vyvléknu se mu a pevně chytím volant. „Najdi na GPS nějakou cestu, nějakou hlavní silnici, vjezd na dálnici. Najdi cokoliv, kde ho můžeme setřást.“
„Dobře,“ řekne rychle a ihned začne hledat. Ruce se mu chvějí, tak jako zbytek těla. Nemohl jsem to vidět. Rychle ho pohladím po paži.
„Neboj se, my to zvládneme. Nedovolím mu, aby ti znovu ublížil. Tentokrát už ne,“ snažím se ho uklidnit a ještě zrychluji. Zdá se, že se mu vzdalujeme, ale nemyslím si, že by měl problém nás dohnat.
„Neboj se, my to zvládneme. Nedovolím mu, aby ti znovu ublížil. Tentokrát už ne,“ snažím se ho uklidnit a ještě zrychluji. Zdá se, že se mu vzdalujeme, ale nemyslím si, že by měl problém nás dohnat.
„Teď už je to fuk, teď mi jde o to, aby se nestalo nic hlavně tobě,“ pošeptá a dál hledá. Já mu snad jednu natáhnu i v téhle situaci.
„Tome… najeli jsme na cestu do Phoenixu,“ řekne po chvíli.
„Cože? Do Phoenixu? Chceš mi říct, že sem vede ještě i jiná cesta, než tou, kterou jsme jeli?“ vydám ze sebe a pomalu se mě zmocňuje zase vztek.
„Ano, tahle cesta vede do Phoenixu a je kratší,“ dodá.
„Co prosim?“ zvýším rozčíleně hlas. Dělá si ze mě srandu? A to mi jako říká až teď? Rychle se podívám do zpětného zrcátka. Nezdá se být ani blíž, ani dál. Stále je tak 50 metrů za námi.
„Teď o tom neuvažuj, jeď,“ řekne. Potlačím v sobě ten vztek a zhluboka se nadechnu a vydechnu.
„A jaká je tu cesta? Je tu někde odbočka na nějakou hlavní nebo na dálnici?“ zeptám se.
„Ne, není. Moment,“ řekne a ještě chvilku hledí na GPS. „Až ve Flagstaffu můžeme odbočit.“ Zamračím se a zapřemýšlím. To je asi jen dvě hodiny od Phoenixu, proboha!
„Uhm… A… jak je to daleko do Flagstaffu?“ vydám ze sebe zaraženě.
„Kolem dvou hodin, Tome,“ oddechne ztěžka a hlavu si dá do dlaně. Já vím, že by mě měl trápit ten magor za námi, ale opravdu tohle můžu nechat být?!
„Co-co-co prosim?!“ vykoktám téměř křikem. „Takže jsme mohli být v Grand Canyonu za 4 hodiny, kdybychom to jako totální píčusové neobjížděli přes 3 jiný státy po dálnici?“ zakřičím.
„Uklidni se, prosím tě, klid. Stalo se. Teď už to nezměníš,“ snaží se mě uklidnit.
„A tos mi to jako nemohl říct dřív?!“ zařvu. Najednou mi cukne v oku, jako kdyby mi tam snad praskla žilka. Kurvafix! Já se na to vyseru! „Do prdele,“ zavřu oko a začnu si ho tisknout, aby ten nepříjemný pocit přestal. Druhou rukou a okem řídím. Fakt vtipný. To je kurva den!
„Já to zjistil teď, Tome, nekřič, prosím,“ zaprosí a rozrušeně těká očima kolem sebe. Koneckonců, tu cestu jsem plánoval já, tak nemám důvod na něj řvát jako zasraná hysterka. Už tak je dost vyděšený z toho psychopata. Nemusím ho děsit ještě já, jeho milovaný bratr.
„Promiň,“ brouknu jen a dál si mnu oko. Je to tak zkurvený pocit.
„Co je ti?“ koukne se na to, jak si mnu to oko.
„Asi… asi mi tam praskla vzteky žilka. To je dobrý,“ zamrkám a znovu si oko promnu. Mám co dělat, abych stíhal sledovat jedním okem silnici, mnul si druhé oko, k tomu se strachoval o Billa, komunikoval s ním a ještě hlídal toho dementa za námi.
„Můžu chytit volant?“ zeptá se.
„Dobrý. Zvládám to. Raději se mi podívej na to oko,“ povzdechnu. Chytím volant i druhou rukou a zamrkám. Měl jsem dneska vážně zůstat v posteli. Hned se ke mně nahne.
„No, praskla, ale maličkatá,“ řekne.
„Hm…“ protřu si znovu oko, protože mi slzí.
„Tome, nech mě chytit ten volant. Slzí ti to, to není dobrý.“
„Dobrý, všechno bude dobrý,“ pohladím ho po ruce. Ještě párkrát mrknu a raději se snažím soustředit na jízdu a na Porsche za námi. Bill přivře oči.
„Neopouštěj mě,“ zašeptá. Né, to snad né. Proč teď?!
„Bille…“ řeknu zoufale. „Teď… teď to vážně nebudeme řešit, ano? Protože to tu ještě někam napálím a už se nebudeme mít o čem bavit. Nechme to na potom… Prosím…“
„Hmm,“ schoulí se do sedadla a pořád se dívá do zpětného zrcátka. Nemůžu ho takhle vidět. Nedokážu to. Tak strašně dlouho se přemáhám. Mám takové nutkání ho začít utěšovat a šeptat mu, jak ho miluju, až tomu nakonec podlehnu.
„Sakra, vždyť já tohle taky nechci!“ povzdechnu zoufale. „Jenže je to tak správné… Ale teď nemysli na nic jiného, než na to, že tě miluju, ano? Pak to všechno vyřešíme. Ale teď mysli jenom na to, že jsem tu s tebou a miluju tě. A udělám všechno proto, aby se k tobě už znovu nepřiblížil nebo ti ještě hůř ublížil… i kdyby mě to mělo stát život.“ Zničeně ho hladím po paži a snažím se ho aspoň trochu utěšit, ale v téhle situaci to jde opravdu těžko. Zvlášť, když je nám ten kretén stále blíž a blíž. A tak rychle přišlápnu plyn. Bill mě chytne za tu ruku, kterou ho hladím.
„Já tě taky miluju. Navždycky,“ pošeptá. „Zvládneme to, spolu.“
„Navždycky…“ odsouhlasím tiše a povzdechnu.
Jenomže naše přání ani sliby zřejmě neměly být nikdy splněny. Brzy jsme vjeli mezi hory. A silnice byla děsně klikatá. Proplouval jsem mezi zatáčkami, jak to jen šlo. Stále jsem jel téměř naplno… spíš, kolik jsem si tady mohl dovolit, ale oba jsme si s Billem uvědomovali, že pokud takhle pojedu dál, brzy dojdeme k záhubě. Několikrát jsem měl na mále a téměř se třel bokem auta o horu. Jenomže oba jsme stejně tak věděli, že tady je jediná možnost, jak mu můžeme ujet. A on to věděl taky. Držel se nás jako klíště a s každou zatáčkou se mi zdálo, že je stále blíž a blíž. Auto měl o poznání menší, a tak se lépe vypořádal se zatáčkami i s rychlostí.
„Bože můj, už ho mám plné zuby! Asi vystoupím a ručně si to s ním půjdu vyřídit!“ zanadávám celý už vzteky a námahou zpocený. Zabiju toho chlapa, zabiju! Je to zrůda! Zajedu za další zatáčku a hned prokličkuji mezi dvěma auty. Nechybělo moc a do jednoho jsem to napral.
„Ne, ne, jen jeď. Jeď radši opatrně. Co může udělat tady?“ zeptá se nejistě Bill.
„Víc, než si myslíš,“ povzdechnu. Konečně jsem zahlédl dlouhou rovinku, tak jsem se pořádně rozjel z kopečka dolů. Vletěl jsem do zatáčky a najednou se objevil ukazatel na nějakou odbočku. Nevěděl jsem, kam to vede, ale prudce jsem strhl volant a odbočil. Doufal jsem, že jsem ho setřásl, ale marně. Během chvilky byl zase za námi. Ale aspoň už jsme nejeli mezi horami. Skalina byla jen na jednom našem boku, u mě.
„Máme tu něco? Kdybych mu trochu ujel a zastavil, možná bych v kufru našel něco, čím bych toho zmrda mohl zabít,“ zavrčím vynervovaně.
„Ne, nemáme a ani o tom nepřemýšlej. Tohle nejde. Jen jeď a jeď v klidu. Snaž se, Tomi, prosím.“
„Jsem si jistý, že pod kufrem mám povinné nářadí i s lékárničkou. Nějaký šroubovák nebo klíč tam určitě jsou. Rozmlátil bych mu s tim hlavu, že by mu ten jeho zkurvenej mozek stříkal do stran!“ nadávám.
Už živě vidím, jak by zastavil, a teď se hned dral k Billovi. Popadnul bych ho, odhodil na zem a kopal do něj tak dlouho, dokud by nekňučel jako pes. Začal bych do něj píchat šroubovákem, aby cítil takovou bolest, jako udělal Billovi, jakou způsobil nám oběma. A ještě mnohem větší. Pak bych mu probodnul oko, a hlavou bych mu projel skrz na skrz. Nasedl bych do auta a pořádně ho tam rozválcoval. Nechal bych ho ležet v poušti, ať ho sežerou supi a hyeny.
„Uklidni se, prosím!“ žadoní. Auto za námi zase zrychlí a přímo mi strčí do zadku auta. Já ho zabiju! AAAAAA!
„Jak se mám kurva uklidnit, když mi bourá ten zmrd do auta?!“ zaječím. Zlatíčko, slibuju, že mu za to vykopu plíce z těla. Jen drž a nezlob se. Já ti to napravím. Všechno dostaneš nový. Jen drž, Audinko, drž.
„Ježiši,“ řekne Bill. Pootočil se a poznal ho. „Sakra, čeho chce dosáhnout!“
„Čeho asi tak myslíš?!“ zavrčím nepříjemně a zase zrychlím. Prudce zatočím a on jede hned za mnou. Snažím se mu ujet, ale marně. Pořád je mi za prdelí a znovu do nás vrazí, že mám co dělat, abych udržel volant.
„Já ho zabiju!!“ zavřeštím. Zmrd! Mám ho plný zuby! Bill sedí a ani nepromluví. Je strachy bez sebe.
„Radši ať… ať si vezme, co chce. Ale nesmí se ti nic stát,“ šeptá. To myslí vážně? To myslí kurva vážně?!
„Bille, drž hubu!“ zařvu na něj. „Tohle už nikdy nechci slyšet!“
„Tome…“ nadechne se zhluboka a podívá se na mě. „Miluješ mě?“
Nechápavě se na něj krátce podívám. Hned podle jeho pohledu poznám, oč mu jde.
„Ano, miluju. A proto zapomeň na to, na co právě myslíš! Jasný?! Nemysli na to! Vůbec!“ okřiknu ho a v očích mě začnou štípat slzy. Rychle mrkám, abych se mohl soustředit na jízdu. Znovu do nás prudce vrazí. Na chvíli ztratím kontrolu nad vozem. Okamžitě přišlápnu brzdu, čímž dostaneme malý smyk, ale vyrovnám to. Pevně chytím volant a on do nás znovu vrazí. Kurva už! Mám ho dost!
Bill zavře oči, ale slzy mu tečou stejně.
„Nemůžu na to nemyslet, nemůžu. Miluju tě a… neopustím tě! Řekli jsme si to. Navždycky,“ oddechne a vzlykne.
„Bille, jestli s tím ihned nepřestaneš, tak se rozjedu a napálím to přímo do jedný ze skal. Pokud tu někdo umře, tak to bude on nebo my oba najednou,“ zavrčím. A přidám plyn. Chtěl ještě něco namítat, ale nenechal jsem ho. Pouze vedle mě seděl na sedadle a vzlykal. Obával se nejhoršího a já už taky. Najednou už jsem nebyl tak silný.
Netrvalo to dlouho a znovu auto za námi zrychlilo. A nejen to. Znovu do mě chtěl vrazit, a tak jsem rychle ucuknul volantem do protisměru. Najednou se dostal vedle nás. Podíval jsem se na něj. Ve tváři měl škodolibý výraz a hnusný slizký úsměv. Také se na nás podíval. Chvíli zůstal viset pohledem na Billovi. Jeho výraz poněkud zjihnul. Ať mě nesere, nebo ho fakt zabiju! Ať na něj takhle nečumí! Bill se na něj taky na okamžik kouknul, a pak si schoval obličej do dlaní a začal hlasitě plakat. Stále opakoval, aby přestal a já jel dál. Měl jsem sto chutí do toho magora vrazit bokem, když zasněně Billa pozoroval. Jenomže by to muselo být Billovo stranou a já netušil, zda-li mu tím nemůžu nijak ublížit. A proto jsem se neodvážil.
Zato on ano. Možná mu hlavou vířily stejné myšlenky. Oba jsme se snažili navzájem toho druhého zbavit. Vedli jsme vcelku boj o Billa. Ale já nevedl boj o Billa a jeho lásku. Tu už jsem měl. Já vedl boj o to, aby mu ten zmrd neublížil.
Najednou prudce stočil volant a z boku do nás vrazil. Auto se otřáslo v základech a já ucítil i uslyšel, jak se moje strana dře o skálu. Od auta lítaly jiskry a pár mě jich štíplo do ramene. Bill křičel a brečel. A to už byly překročeny všechny hranice. Zafuněl jsem, zařadil a rychle se rozjel. Prudce jsem do něj vrazil, a i když moje Audi hlasitě zaprotestovala, pořádně mu pocuchala to jeho fáro. A nejen to. Přimáčkl jsem ho ke svodidlům a dřel ho o ně. Oba nás to zpomalovalo. A já toho využil. Rychle jsem zařadil, rozjel se a začal mu ujíždět. Audi začala zase spolupracovat. Ten chlap se zdál být nasraný. Doslova. Přestal se se vším párat. Přestal dávat pozor na to, jestli náhodou neublíží Billovi. Prudce do nás zezadu zase vrazil a já nás málem rozmlátil o skálu před námi. Rychle jsem zašlápl brzdu a otočil volantem. Bylo to jen tak tak. Oplatil jsem mu šťouchnutí a s hlasitým nadáváním ho znovu přitlačil ke svodidlům.
Tentokrát jsem ho tam držel. Viděl jsem, jak stáčel volant furt do strany naším směrem. Chtěl nás odstrčit a já to na autě cítil. Ale ve stejnou chvíli jsem proti němu ještě víc přitlačil volant a s další ránou ho rychle doslova vláčel jeho pravým bokem po svodidlech.
A pak to přišlo. Moje Audi hlasitě zaprotestovala a cukla sebou. Což pro něj byla výhoda, které okamžitě využil. Odstrčil nás zase zpět ke skále. Jenom jsem lehce narazil a zas se rozjel proti němu ve stejnou chvíli jako on proti mně. Přetlačovali jsme se jako šílení. Chtěl jsem ho dostat ze silnice, chtěl jsem ho zabít. Bill po mém boku vyděšeně křičel a stále brečel. Upřímně jsem ho jenom slyšel, ale vůbec nevnímal. Plně jsem se soustředil na jízdu.
S hlasitou ránou do nás Porsche znovu prudce vrazilo. A v tu chvíli se všechno seběhlo moc rychle. Periferním viděním jsem viděl, jak se na Billově straně objevila prohlubeň ve dveřích. Odstrčil nás. Akorát byla zatáčka. A já ztratil kontrolu nad řízením. Auto mě přestalo poslouchat, dělalo si, co chtělo. Mohl jsem se snažit, jak jsem chtěl, ale nezabránil jsem tomu. Nedokázal jsem to. Naletěli jsme přímo do výběžku skály. Spíš já naletěl a celá moje polovina kapoty se zmáčkla v jedné sekundě na mrňavý kousek železa. Bill na mě křičel, ale bylo pozdě. Auto sebou prudce trhlo a já si dal hlavou přímo o volant. Ucítil jsem palčivou tupou bolest. Měl jsem pocit, jako by se mi rozdrtila lebka. V tu samou chvíli z volantu vystřelil airbag a odhodil mě prudce do sedačky. Billův vystřelil taky a naštěstí se nestačil o nic bouchnout.
Mohl jsem s klidem umřít.
Zatmělo se mi před očima a ochablo mi tělo. Z dály jsem už jen slyšel klakson a Billův křik a pláč, které také už slábly. A já věděl, že to přijde. Přišel můj konec. Nedokázal jsem ho ochránit, a k tomu jsem sebe zabil v autě. Pohlcovalo mě to a cítil jsem podivný tlak v celém těle. Před očima se mi zjevil Billův obličej, jeho úsměv a jeho smích. Jak mě objímal, jak mě líbal a jak mí říkal, že mě miluje. Kolem něj bylo bílé světlo a já už si byl naprosto jistý, že to je konec. V tu chvíli jsem cítil, že mě můj andílek opustil. Bill se mi stále vzdaloval a já propadl temnotě.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: Janule
No kurňa, skoro na infarkt tohle…nejřív taková akční honička (ehm..:D) a pak mě totálně vykolejí ten konec…nevím, jestli si mám dělat naději, že to Tom přežije…pořád doufám. Ten úchyl mě děsně sere.
NE!!! Prosím!!! Tom nesmí umřít!! Nemůže v tom Billa nechat.. Jeden bez druhého není.. :((
Nie Tom nemohol zomriet to naozaj nie prosím. Dúfam že Tom nezomrie, a Billovy ten psychopat nič nespraví.
ne Tom nemůže zemřít!!!! jako takhle nás napínat doufám že brzo bude další dílek
Nesmí prosím :'('(((((( umříd
NEEEEEEE ….prosim nie :(Tom nesmie zomriet:( a ten chlap nesmie dostat Billa NIEEEEEEE 🙁
Pane bože,to je dramatický…ten úchyl si fakt nedá pokoj..nevím,co má z toho,že Billa zabije..a krom toho ta bouračka? věděla jsem,že ěnco takovýho příjde ale tohle? pane bože at Tomovi nic není