Chlapec, který si hrál s ohněm 11.

Bill si přál, aby tento okamžik nikdy neskončil. Bylo to nádherné a přeci se mu hlavou stále honila ty myšlenka, že jsou bratři, a že tohle není to pravé, co by měli dělat. Ale bylo to tak nádherné jako ze snu. Nechtěl to ukončit. Měl na výběr ze dvou věcí. Buď Tomovi řekne celou pravdu a bude čelit opovržení, navrácení jeho paměti a znovu ztracení bratra, nebo si to ponechá pro sebe a bude doufat, že pravdu už se Tom nikdy nedoví.

Když se od sebe odtrhli po dlouhé době a hleděli si do očí, uvažoval černovlasý chlapec o tom, kterou možnost si zvolí. Nevěděl, co má dělat. Když mu to řekne, ztratí ho. Když mu to nepoví, bude mu vlastně lhát. Doslova se ztrácel ve svých pocitech. Ale milosrdná lež pro něj byla lepší než ztráta toho mála, co má. Proto se na Toma mile usmál a pohladil ho po tváři. Pomalu se nakláněl, aby Toma políbil, když náhle tento krásný okamžik přerušil obrovský výbuch.

„Vládci ohně, už je to tu,“ pošeptal Bill a zakryl si ústa, když uviděl proud plamenů šlehajících k nebesům z druhého konce města. „Musíš utéct. Rychle pryč,“ naléhal chlapec a tlačil vládce vody pryč. „No tak rychle, nerozmýšlej se a uteč hned.“ Naléhal dál, když v tom k nebi šlehl jasně modrý plamen. „Ježiš, tak na co čekáš, až tě přijdou zabít? Otoč se a vypadni odsud,“ zakřičel na něj a vší silou do něj strčil. Tom už na nic nečekal a rozběhl se pryč.

Běžel, jak nejrychleji mohl. Neohlížel se za sebe. Nechtěl vědět, co se tam děje. Stačilo mu slyšet zoufalé výkřiky. Dech v plicích už mu pomalu začal docházet, ale on přesto nezastavil a běžel dál. Zastavil ho až starý pařez v lese, o který zakopl. Ale co Semi a babi? Proběhlo mu hlavou, a on se na chvíli otočil a pohlédl přímo do samých pekel. Budovy hořely, lidé křičeli a snažili se utéct. Plameny je však dostaly dříve, než utekli do bezpečí. Musel jim přeci pomoci a zachránit je. Proto vstal, ale prudká bolest ho znovu poslala k zemi. Když zakopl, vyvrknul si kotník. I přes bolest v noze se snažil dostat do toho pekla a zachránit své blízké.

Náhle se však kolem města vytvořila zeď z modrých plamenů. Nemohl tomu uvěřit. Už jim nemůže pomoci. Pohltila ho bezmoc. Nezbylo mu tedy, než se dívat, jak jediné, co má, mizí nenávratně v plamenech. Ač se mu moc nechtělo, musel pryč. Žhnoucí teplo ho doslova spalovalo. Když se dostal až k lesu posadil se na chvíli na kámen, který tam byl a znovu se díval na plameny. Nemohl tomu uvěřit. Brzy ale pochopil, že to neměl dělat. To, že se vracel, to, že teď se zastavil, byla velká chyba. Jeden z vojáků na něj zrovna ukazoval a svolával všechny ostatní. A co bylo nejhorší, šli rovnou k němu. Na nic už nečekal a snažil se co nejrychleji zmizet. Postavil se, a jelikož nemohl stoupnout na levou nohu, rozhodl se, že odskáče po jedné. Moc mu to nešlo, ale bylo lepší, než se plazit po zemi.

Po chvíli se ohlédl, aby zjistil, jak blízko jsou vojáci, a zjistil, že jsou blíž, než si myslí. Byli už u lesa, a začali ho spalovat na prach. Nehodlali ho chytit. Chtěli ho usmažit za živa. Proto začal skákat, seč mu síly stačily. Nevěděl, co má dělat. Les byl příliš velký na to, aby se z něho dostal. Byl zoufalý. Vůbec nevěděl, kam jít. Co udělat, aby se zachránil. Místo sledování cesty se stále ohlížel za sebe. Nevšiml si proto, že se dostal přímo nad strmý sráz. Když se otočil zpět, aby zjistil, kde je, už bylo pozdě na to, aby změnil směr a on se začal kutálet dolů ze srázu. Narážel do tvrdých kamenů, které byly místo dost špičaté. Větvičky keřů ho šlehaly do tváře. Ostružiny, které zde rostly, mu roztrhaly oblečení a zanechaly na jeho těle spoustu krvavých šrámů. Když se konečně zastavil na zemi pod kopcem, myslel si, že už se nikdy nezvedne. Věděl ale, že to musí zkusit a dostat se odsud.

Pomalu si proto začal sedat a rozhlížel se při tom kolem sebe. Zahlédl v dáli něco jako vodní hladinu. Náhle si uvědomil, že pokud vydrží pod vodou dost dlouho, přežije. Věděl, že to také mohl být přelud. Ale věděl, že pokud tu zůstane, zahyne. Proto se i přes obrovskou bolest, kterou cítil, zvedl a znovu začal skákat. Po několika metrech se ocitl nad hladinou malého rybníčku. Zdál se mu tolik povědomý, jako kdyby tu už někdy byl. Za zády cítil to známé a nebezpečné teplo sálající ze spalujícího a stéle se přibližujícího ohně. Proto se vrhl do studené, a přesto tak příjemně chladivé vody rybníčku, a potopil se pod hladinu. Využil svých schopností a přinutil vodu, aby ho pustila ještě hlouběji, aby ho vojáci nemohli vidět.

Nevěděl, jak dlouho tam již byl, když v tom zahlédl několik mužů ve zbroji na břehu. Prohlíželi si klidnou vodní hladinu. Tolik se bál, že ho zahlédli. Po chvilce se ale otočili a odešli pryč. Odešli spálit zbytek lesa. Tom už moc kyslíku v plicích neměl, a přesto setrvával stále pod hladinou a vyčkával. Po asi minutě se odvážil vyplavat na hladinu.