Me, Myself and Romeo 45.

„Vzbudil jsem tě?“ Pete se zasekne, když se otočí a zjistí, že sedím na posteli a neležím a nespím, jako tomu bylo, když vešel dovnitř.

„Ne,“ zavrtím hlavou a zívnu. Nečekal bych, že je ranní ptáče. Když se totiž podívám na hodiny, zjistím, že je něco málo po deváté. Což je brzy i na mě, natož na manekýna. Člověk by řekl, že vyspávají minimálně do poledne a on bude opak pravdou. Ale zase když si vzpomenu na… Dost! Zařekl jsem se, že ho vytěsním z mysli, a místo, abych to dělal, tak na něj myslím takřka bez přestání. Než jsem usnul, patřily moje myšlenky rovněž jemu. Byl jsem nucen položit sám sobě otázku, zda Bill skutečně ví, co pro mě znamenal a vlastně stále i znamená, a zda si vůbec uvědomuje, jak moc mi ublížil, jak závažné je to, co provedl. Snažil jsem se najít odpověď tak usilovně, až jsem nakonec usnul. Což bylo to nejlepší, co se mi mohlo stát. Aspoň po té fyzické stránce se nyní cítím dobře, psychicky je mi nanic pořád. Možná je mi ještě hůř než předtím.

„Spal jsi dobře?“ Položí mi další otázku a vezme ze skříně jednu košili, kterou si prohlídne a vrátí ji zpět. Totéž udělá s dalšími třemi.

„Ta je dobrá.“ Poznamenám, když uchopí modro bíle kostkovanou.

„Díky.“ Usměje se a k mému překvapení, že vzal v potaz můj názor, si ji přehodí přes rameno a pustí se do výběru džínů.

„Kam vyrážíš?“ Ani sám netuším, jestli mě to zajímá, jestli to chci vědět. Pusa se mi automaticky otevřela a otázka ze mě jaksi sama vypadla. Jako bych to měl někde v hlavě naprogramované tak, abych v danou chvíli položil tenhle dotaz, aniž by mě doopravdy odpověď druhé osoby zajímala. Zahloubán do úvah o tom, zda stojím o to, dozvědět se, kam Pete vyráží, nebo je mi to jedno, ani nepostřehnu, že se na mě upřeně dívá. Pár očí tolik připomínajících vzácný kámen smaragd na mě hledí tak, jako by se snažily provrtat díru do mojí hlavy a zjistit tím, o čem dumám.

V momentě, kdy se proberu a věnuji mu něco, co bych nazval spíše pokusem o úsměv, se mě zeptá: „S Baxem ven. Půjdeš s námi?“

„Hm.“ Zamručím a protáhnu se. Chtěl jsem namítnout, že se nemusí přece tolik šlechtit, když se chystá jen na procházku se svým mazlíčkem, ale najednou se mi v mysli vynořila věta, již mi opakoval bratr. ‚Nikdy není jedno, co máš na sobě, Tome.‘. Další dilema. Přinutilo mě mlčet toto bratrovo moudro nebo spíše jeho osoba jako taková?

„Baxi!“ Uslyším výkřik, jenž mi zabrání dilema vyřešit. Záhy se vedle mě ocitne Baskerville, o němž netuším, jak se dostal dovnitř. Asi si „drobeček“ otevřel. O tom, že je šikovný, nemůže být sebemenších pochyb.

„A ty ses vyspal dobře?“ Zeptám se, když se odhodlám vstát. Sdílet lože s uslintanou obludou je poslední, po čem toužím. Krom toho se jeho pozornost začínala nebezpečně obracet ke mně, a to není nikdy dobrý.

„Ale jo, vyspal. Dvakrát jsi mě kopnul, ale jinak jsem spal jako mimino.“ Tou větou naprosto pohřbí moji teorii, že spal na pohovce. On spal se mnou! Teda vedle mě, abych byl přesný. Cizí chlap, já a jedna postel. No potěš Pánbůh!

„Co je?“ Pete se zasměje, když zůstanu stát na místě jen v trenýrkách. Já s ním spal jen takhle?

„Nic, nic. My dva jsme leželi tady? Spolu?“ Výborně, Tome, zasloužil bys potlesk. Teď si bude myslet bůhvíco. Pokusím se přepnout na Toma flegmatika, abych zachránil, co se ještě dá. Asi jsem vyšel ze cviku, protože Pete se dívá tak nějak divně. Oblbnout baby bylo tenkrát mnohem snazší. Ty mi žraly všechno i s navijákem. Nejen mně, nám všem. Ať jsme říkali cokoli, věřily nám. Bill sem tam plácal naprosté blbosti, že i já jsem pochyboval o tom, zda je brácha vůbec při smyslech, ony se však tvářily, jako by k nim promlouval sám Pánbůh. Co řekl, bylo svaté. Zatímco on si roli Boha udržel dodnes, já o tenhle obdiv a to, že mi každý i ty největší kraviny žere, přišel.

„Hm.“ Pokrčí rameny a prohlédne si džíny, co si vybral. Zřejmě jsem z nás dvou pouze já tím, kdo řeší, že jsme leželi skoro nazí vedle sebe a dělilo nás jen několik centimetrů. Pete se tváří, jako by bylo naprosto normální, že dva cizí lidé spolu spí. I když my vlastně nejsme cizí, jsme bývalí skoro příbuzní. Tak to pak jo, to potom naprosto mění situaci. To se můžeme naprosto s klidem válet v posteli.

„Nemusíš se otáčet.“ Prohodí, když si svlékne kalhoty, které měl na sobě. „Jsem zvyklý.“ To je milé, dostal jsem požehnání k chlípnostem a s klidem v duši tak můžu Peta očumovat. Doufám, že nečeká, že mu to dovolím taky. On sice zvyklý je, ale já ne. I když on to svolení nepotřebuje, protože tu před ním už stojím skoro nahý, tak co řeším.

„To je moje taška.“ Poznamenám, když se skloním ke svým věcem a v tu ránu mám vedle sebe Baskervilla, který strká svůj čumák, kam nemá. Zřejmě musí zkontrolovat, jestli jsem jim už za tu krátkou dobu, co tu pobývám, nestačil něco otočit.

„Plácni ho přes zadek.“

„Ha, nezbláznil ses? To mu tu ruku rovnou můžu narvat do tlamy.“ Ten má nápady! Kdybych tomu psovi jednu pleskl, jsem synem smrti. Ta stvůra má na mě spadeno už takhle, ustavičně ji mám v patách a beztak čeká jen na záminku, aby mi mohla něco provést. Copak jsem blbej, abych mu ji dal?

„Ty jsi můj mazel, viď?“ Našlechtěný Pete se usadí na kraj postele a přivolá si k sobě svého čtyřnohého miláčka. Drbe ho za ušima a tu a tam se podívá mým směrem, aby zjistil, jak daleko jsem s oblékáním. Znovu mi na mysl připadne něco, na co bych se jej rád zeptal, ale opět se rozhodnu pro mlčení a nechám to na později. Včera jsem dokonce už vstal s tím, že za ním půjdu a promluvím si s ním o tom, neboť jsem byl přesvědčený, že by mi to pomohlo. Když jsem však vstal, bylo přesvědčení to tam, a proto jsem si zase hezky rychle zalezl zpátky. Na jednu stranu bych se rád dozvěděl, co mě tolik zajímá, na tu druhou nevím, jak bych to přijal. Příležitostí budu mít ještě dost. Ostatně mě čeká týden s těmi dvěma, což může být dlouhá, ale i krátká doba. Záleží jen na úhlu pohledu.

„Mohl bych se na něco zeptat?“ Petovy oči na mně znovu spočinou a prohlíží si mou tvář. Sice mám malinko strach z toho, nač se chce ptát, ale nakonec kývnu. „Proč jsi přišel za mnou? Neber to, prosím, tak, že by mi to vadilo. Naopak. Ale zajímá mě, proč já?“ Tak tuhle otázku jsem upřímně nečekal, a o to víc jsem jí zaskočen.

„Tady mě nenajde.“ Odpovím nakonec, proč moje kroky zamířily k němu a nešel jsem jinam.

„Myslíš, že by tě hledal i po hotelech?“ Vypálí na mě další dotaz. Když jsem položil telefon a vypravil se směrem k domu, ve kterém bydlí, blesklo mi myslí, že jsem klidně mohl jít na hotel. Ostatně i Petovi jsem nabízel peníze, ty nehrály roli. Jenže…

„Bál jsem se být sám.“ Přiznám se nakonec, proč jsem tady a ne v hotelovém pokoji. Něco mi říká, že bych to nedokázal kontrolovat a že bych po flašce nakonec sáhnul. Stačí si vzpomenout na to, když jsem zjistil, že Pete a brácha spolu chodí. Tenkrát mi bylo pod psa, nyní je mi ještě hůř. Nejsem si jistý, že bych to ustál.

Musím se, ač nerad přiznat, že jsem každou vteřinou přesvědčenější, že jsem blázen. Normální lidé, dělají většinou věci, které se dají předvídat či logicky odůvodnit. Jasně, sem tam někdo šlápne vedle a udělá něco, co mnohdy odporuje zdravému rozumu. Dá se to pochopit, lidé nejsou stroje a mohou se mýlit. Ovšem moje osoba dělá tyto věci už nějaký ten pátek dnes a denně. Možná je ta moje nenormalita ovlivněna geny. Bill taky jedná nepředvídatelně a dokáže překvapit v momentech, kdy to člověk nejméně čeká. U něj nikdo neví, na čem je. Ani já ne, o tom jsem se přesvědčil nedávno.

„Díky.“ Pete mě vytrhne z úvah a nedovolí mi tak dále uvažovat o tom, jak nenormální jsem nebo vlastně jsme.

„Za co?“ Podivím se. Nějak mi nedochází, zač mi on může děkovat.

„Že jsi tady.“ Odpoví vyhýbavě, a ač jsem se domníval, že to ještě rozvede, neučiní tak. Takže mi v hlavě zůstane zmatek. Místo toho vstane a procházeje kolem mě, mi položí ruku na rameno. Jeho pohled jako by říkal, že to bude dobrý. Kéž by měl pravdu!

„Tak jdete nebo co?“ Zavolá na mě a Baskervilla, který stojí po mém boku. Jako bychom byli domluveni, se ve stejný moment pohneme z místa a vyrazíme za tím, kdo na nás čeká mezi dveřmi.

BILL

„Baba.“ Ulevím si a dosednu zpátky na pohovku, z níž jsem v rozčílení vstal. Marion mě krásně vytočila, ale opravdu ukázkově. Jindy by bez řečí splnila, co po ní chci a dneska se vyptávala jak navedená. Co jí je po tom, kdy já přijdu do své firmy? A zrovna tak nechápu, co se má co starat, jaké důvody k nepřítomnosti mám? Platím ji od toho, aby dělala, co říkám? Platím. Tak ať nemele a šlape v brázdě.

„Nejraději bych je všechny vyházel, Absi. Lemplové neschopní!“ Pes se nadzvedne a jeho pohled zabloudí mým směrem. Ještěže tu je. Aspoň si nepřipadám jako cvok, co si mele sám pro sebe. Takhle se uklidňuji, že si povídám s ním.

„Nic. Chápeš to?“ Otočím se znovu k němu. Ten Tom mě začíná hezky štvát. Už si sice zapnul mobil, což mě potěšilo. Vzápětí jsem ale soptil vzteky, protože se ani jednou neuráčil mi to zvednout. Na jedinou zprávu neodepsal. Je mu naprosto jedno, že tu umírám strachem. Skoro se ani nehnu z domu, protože čekám, kdy se vrátí a rozumně si promluvíme.

„Hlavně že Max nám píše co chvilku, viď?“ Sklouznu z pohovky a po čtyřech dolezu ke chlupáčovi. Uvelebím se vedle něj, nohy si přitáhnu pod sebe a zadívám se do jeho očí. Podrbu ho na hlavě a zasměju se, když se položí na záda a začne proti mně šermovat tlapami. „Kvůli němu tu s námi Tom není.“ Položím se na břicho a podložím si rukama hlavu. „Kdyby nebyl, nic by se nestalo a Tom by tu byl. Může za to on, Absi. Jo, je to jeho vina.“ Pes do mě strčí čumákem. Když nereaguji, udělá to znovu a pokračuje do chvíle, než si lehnu na záda. Tím totiž dosáhne svého a začne mi olizovat obličej, což je doprovázeno jak mým prskáním, tak smíchem zároveň.

„Počkej, počkej. Co když je to Tom?“ Co nejrychleji to jde, se posbírám ze země a vrhnu se k mobilu. Úsměv se mi ze rtů vytratí jen, co se podívám na displej. Není to Tom, ale…
„Ahoj, Georgu, ano, volal jsem ti.“ Potvrdím mu, že jsem se mu snažil dovolat, ale nebral mi to. Trpělivě si vyslechnu důvod, proč mi to nemohl zvednout, ač je mi volný, že jeho děcko je nemocné. Mě zajímá jediný člověk. Moje dvojče.

„Jde o Toma. On nepřišel domů. Tak mě napadlo… Takže není a ani ti nevolal nebo nepsal. Super, to jsi mi moc nepomohl. Hele, kdyby se ti náhodou ozval, dej mi vědět, prosím… Co? Ježiš, to je jedno, co se stalo. Neřeš to. Prostě udělej, co po tobě chci. Okay? Jo, taky. Čau.“ Zavěsím a mobil mrsknu zpátky na stolek, odkud jsem jej před chvilkou vzal. Takže ani Georg, poslední naděje, netuší, kde by se můj paličatý bratříček mohl skrývat. U mámy není. U Georga taky ne. Gustav nepřipadá v úvahu, protože to už by mi došlo parte, kdyby u něj Tom zazvonil.

„Takže máme dvě možnosti, drahý příteli.“ Zadívám se na svého spojence, jemuž můj bratr chybí stejně jako mně. „První je, že budeme obvolávat hotely a ptát se, jestli se tam čirou náhodou nezašívá náš Tom. Druhá je pasivní, což znamená, že budeme sedět na zadku a čekat, až se vrátí. Co radíš? Asi tak.“ Kývnu. Absinth si vybral tu druhou možnost, neboť si lehl zpátky na zem a zavřel oči. Ona zní taky lépe. Nějak mě nenapadá nic, co bych udával jako důvod, kdybych na recepce hotelů volal. Než bych obvolal všechny, Tom by byl doma. Holt musíme počkat na návrat ztraceného bratra.

TOM

„Podrž ho,“ řekne Pete a strčí mi do ruky vodítko, na němž je uvázaný Bax. Nedůvěřivě si prohlédnu toho, koho mám za úkol chvilku pohlídat, abych zjistil, jestli zaregistroval, že jej jeho pán svěřil do rukou nepřítele. Všiml si. Čučí na mě s nastraženýma ušima a nevypadá, že by se mu zamlouvalo, že vodítko spočívá v mojí dlani. Holt má smůlu. Nemůžu za to, jaký úkol jsem dostal. K radosti nás obou si Pete rozepne mikinu a vezme si svého čtyřnohého miláčka zpátky.

„Co je?“ zazní dotaz, když si všimne, že se dívám na displej mobilu.

„Nic,“ zavrtím hlavou. Je mi jasné, od koho jsou všechny ty vzkazy v hlasové schránce, na něž mě neustále upozorňuje operátor. Vím, kdo mi každou chvíli volá a píše. Bill. „Pořád mi volá a píše.“ Řeknu nakonec a podívám se na Peta, který právě odepíná psa z vodítka. Dorazili jsme do parku, o němž jsem se cestou dozvěděl, že je cílem jejich každodenních procházek. Pes se tu prý vyblbne a dá pak pokoj. No, moc se mi nechce věřit, že by se ta bestie mohla unavit. I kdyby lítal sebevíc, pořád bude mít dost sil na to, aby na mě číhal.

„Co může chtít?“ Zeptám se. Petův obličej se zkřiví do ošklivého úšklebku. Záhy mi věnuje pohled, o němž nemusím dlouho přemýšlet, abych si domyslel, co jím má být řečeno.

„Aby ses vrátil.“ Odpoví mi tak, jak jsem čekal, a zadívá se do míst, kde se Bax válí v trávě.

„Řekl jsem mu svoje.“ Odvětím, čímž si vysloužím akorát tak výsměch. Okamžitě se tedy dožaduji vysvětlení, čemu se směje. Mně na této situaci nepřipadá směšného vůbec nic.

„Jedna věc je, že jsi to řekl. Věc druhá je, zda to Bill slyšel.“ Po dlouhé době slyším bratrovo jméno z jeho úst. Zní divně. Řekl to tak, jako by „Bill“ bylo něco zapovězeného. „Slyší jen to, co slyšet chce. Co mu nevyhovuje, jako bys ani neřekl.“

„Hloupost!“

„Když myslíš,“ pokrčí rameny a v mé mysli v ten samý moment vyvstane otázka, zda by bylo možné, aby ten blonďák vedle mě znal Billa lépe než já sám.

„Jaký je Bill Kaulitz, kterého znáš ty?“ Vyslovím nakonec dotaz, který jsem tak dlouho zvažoval. Nevěděl jsem, jak se zeptat. Nakonec jsem zvolit tuto formu. Rád bych poznal tvář svého dvojčete, kterou ukázal Petovi. Jeho očima bych chtěl pohlédnout na osobu mně nejbližší.

„Bill…“ Zašeptá jeho jméno a nepřestává se dívat před sebe. Jeho mlčení jako by mi naznačovalo, že o tom mluvit nechce. Kdybych o Billovi nezačínal já, ani bychom se k němu během hovoru nedostali. Nevím, kolik vteřin uběhne, než se ke mně obrátí jeho zrak a jeho ústa se otevřou, aby mi popsaly mé dvojče tak, jak jej měl možnost poznat člověk, který mi poskytl azyl na pár dní.