S.O.S. (Any​thing but love) 8.

Bill

Tohle dělat mi vlastně ani nedělá problém. Uspokojoval jsem tě tolikrát, že mi to ani nepřijde. Jen dneska je to o to lepší, že ty jsi mimo. Což si rozhodně nechci stěžovat. Ba právě naopak. Lehce tě políbím pod bradu a kousek se odtáhnu, abych se vešel. Předkloním se a vezmu tě do úst. Pomalu si tě zasouvám hluboko do krku. Rty těsně stáhnuté kolem tvého údu a jazyk s ocelovou ozdobou na něj dráždivě tisknu. Rozpohybuju se. Kouřím tě a mocně saju. Rukou si pomáhám. Jsi opravdu tvrdý a cítím, jak ti v něm pulsuje krev. Na chvíli tě vypustím z pusy a olíznu vlhkost na špičce a znovu a znovu. Rukou ale stále pracuju. Chvilkami k tobě zvednu zrak, abych viděl, jak se tváříš. A zatím to vypadá dobře. Opět tě pohltím do úst a kouřím. Občas zafuním nebo zamručím a různě vykrucuju hlavu.

Tom

Musím uznat, že jsi v tomhle jednička. Neříkal jsi, že to děláš poprvé? Nepřijde mi tohle jako poprvé. Až příliš dobře víš, co udělat a kam sáhnout. Tohle mě popravdě trochu trápí. Ale jsem tak vzrušený, že tomu raději nepřikládám žádnou pozornost a užívám si toho, co právě děláš. Ano, tvoje kovová ozdůbka, vždycky jsem to chtěl zkusit a těšil jsem se na ni. Je to tak dobré. Zatraceně moc. Nebude to trvat dlouho. Jsem dost vyburcovaný a ty máš přesně mířené údery. Zavřu oči a podepřu se loktama, abych třeba nespadl z postele nebo něco jiného. Jsi vážně perfektní.

„Oh, Bille, Bille, zrychli, prosím… “ Vykoktám přerývaně a pootevřu rty. Hlavu mám zakloněnou a cítím, jak mi po čele stéká kapka potu. Jsem úplně kompletně mimo. Ovládáš mě jako loutku, můžeš dělat cokoliv. Cítím tvůj pohled, ale nedokážu otevřít oči a oplácet ti ho. Nakonec jen prudce vydechnu a udělám se. Ani jsem tě nestačil varovat.

„Omlouvám se, promiň.“

Bill

Nijak mě nemůže rozhodit fakt, že jsi mě na to neupozornil. To vlastně neděláš, ani když jsi ve svojí kůži. Takže mě to nijak nevykolejí. Jen tě urychleně trochu víc vytáhnu z pusy, abych se nerozkašlal, a všechno postupně polykám. Rukou ještě pořád zvolna hýbu. Je to síla zvyku. Chceš to vždycky pořádně. Nesmím to odbývat, takže to nedělám ani teď. Polknu poslední várku a ještě tě důkladně olížu, než se narovnám a mlčky se na tebe podívám. Prohlížím si tě.

„Líbilo se ti to?“ Nakloním hlavu tázavě do strany a zády se opřu o pelest postele. Kolena si přitáhnu k tělu. Je mi docela chladno. Přeci jen jsem byl rozhicovaný, a teď na mě nějak dosedá chlad. Ani se neodvažuju hádat, v jaké fázi teď jsi. Jestli jsi ještě pořád jako Dave nebo už Tom. Tímhle zjištěním, co se s tebou děje, se mi to v hlavě ještě víc komplikuje. Už takhle jsem nevěděl, co od tebe čekat, ale teď? To už asi neví ani pán Bůh. Může přijít cokoliv kdykoliv.

Tom

Snažím se vydýchat a mám stále zavřené oči. Jen se mi nepodařilo zůstat na loktech, a tak teď ležím na zádech a ruce na obličeji. Mocně lapám po dechnu a zrychleně dýchám. Co se to kurva stalo? Mám nějak zatmění anebo co? Cítím se jako právě po orgasmu. Pálí mě oči a ruce se mi nekontrolovatelně třesou. Cítím též tvoji blízkost. Setřu si pár kapiček potu z čela a kouknu na zem. Oblečení se tu všude válí. Svraštím čelo a kouknu se před sebe. Oh, pan dokonalý je nahý? A já taky? Mmmmm, to jsem se určitě už připravoval na věc a tys mě dodělal, takže to nevyšlo. Ale teď vyjde. Převalím se na břicho a sleduju tě pozorně. Jsi nějak moc v klídečku, že by ses mi poddával už?

„Pojď ke mně.“ Řeknu normálním hlasem a zvednu jednu ruku, aby sis mohl lehnout co nejtěsněji ke mně. Uvidíme, jak umíš poslouchat. Pamatuju si, že jsme byli dole a já ti slíbil spánek. Vypadá to, že jsi splnil, cos měl a já teď taky splním, co jsem slíbil, jen tě ještě trochu pomuchluju. Na sex už nemám náladu, jsem jako bez života. Mmmm, asi to muselo být dost dobrý.

Bill

Jsem zmatený. Tohle se vůbec nemělo stát. Tedy rozhodně ne se mnou. Je pravda, že ani jedna moje myšlenka u toho nepatřila tobě, ale stejně. Zaváhám, když mě vyzveš k sobě, ale nakonec přilezu. Pokud možno nehodlám odporovat. Jen by ses tím rychle probral a kdoví, co by se stalo. Můj zrak se zastaví na tvém označkovaném krku. Nejistě se kousnu do rtu.

„Dave… jsem unavený. Opravdu.“ Možná natolik vyčerpaný, že nepoznám, že už jsi zpátky ty. Že už není žádný Dave. Navíc jsi i v klidu promluvil, a to u tebe nebývá zvykem. Jen chci, abys už nic neříkal, nedělal a nechal mě spát. To jediné chci. Vyspat se, než zase skončím dole v té svojí kobce. Jinak se to ani nazvat nedá. Jedině kobkou. Držím si od tebe trochu odstup. Jelikož teď už si zase plně uvědomuju, kdo jsi, ač se třeba chováš jako někdo jiný. A velkou blízkost nesnesu.

Tom

Zaseknu se nad tím oslovením. To myslíš na něj, když jsi se mnou? Ale ten cucák se mi nevyrovná, ani kdyby já nevím co. Trošku mě to naštve, tedy dost mě to vytočilo. Představuj si, co chceš, ale hlavně to neříkej nahlas. Když jsi u mě, převalím tě v rychlosti na záda a skloním se nad tebou.

„Jak si mi to řekl? Dave?“ Zamračím se, z očí mi srší plameny, které by tě nejraději spálily na uhel. „Jak se opovažuješ?“ Střelím ti facku, až ti uhne hlava na bok. Dvěma prsty ti ji vrátím zpátky. „Máš štěstí, že plním sliby, moje slabost. Nechám tě tady spát. Tady po mém boku.“ Řeknu naprosto chladně. Ale počkej ráno. To už máme, ten nůž, co jsi na mě vzal, teď Dave, těš se, zmetku. Ukážu ti, jak se správně chovat.

„Teď si lehni do postele. Je mi jedno, na kterou stranu, ale uděláš to hned, protože jestli ne, čeká tě tvůj byteček.“ Pozvednu obočí a odvalím se z tebe na bok, abys mohl jednat.

„Tak copak? Nevíš, která strana je lepší?“

Bill

Zaúpím, když mi přistane facka. Bože já to nevěděl. Jak mám tedy poznat, co kdy můžu říct nebo udělat? Jsi nevyzpytatelný.

„Om… omlouvám se,“ popotáhnu a bojácně se přikrčím. Srdce se mi roztluče. Bojím se tu zůstat, ale vyspat se aspoň trochu chci. Odsunu se co nejvíc na kraj levý strany postele a schovám se pod peřinu. Mnu si poraněnou tvář a tiše vzlykám. Chci odsud pryč. Chci zmizet na věčnost. Před tebou a snad i před celým světem. Ztrácím se v tom všem. Nevím, jak se k tobě chovat, nevím, co od tebe čekat, nevím, zda se tě mám bát nebo tě nenávidět. A vlastně cítím obojí. Strach i nenávist. Mihne se mi hlavou myšlenka, že jsem do tebe ten nůž měl zabodnout. Ale nevím, zda bych na to měl odvahu. Nenávidím tě, a přitom pořád přemýšlím nad tím, proč. Pořád o tobě přemýšlím jako o bratrovi. A sám se tomu divím. Kolena si přitáhnu těsně k tělu. Jsem vděčný alespoň za to, že se to obešlo bez bolesti. Ale co se může stát zítra? V koho se vtělíš tentokrát? Za jaké situace? Anebo zůstaneš Tomem? Přeju si umřít. Teď hned.

Tom

Sleduju tvé tělo, dokud nezmizíš pod peřinou. Jen se spokojeně usměju. Mně je naprosto jedno, na které straně budeš spát. Ale ještě můj milý bratříčku nevíš, že žádné takové kilometrové mezery mezi námi rozhodně nebudou. Mám tu připravena pouta. Přeci nejsem debil, abych tě nechal jen tak.

„Teď máš na výběr. Buď tě připoutám k posteli anebo k sobě, hm?“ Koukám se na tvá záda, jak se chvějí, zase řveš. „A ihned přestaň fňukat, chci se vyspat.“ Dodám trošku podrážděně.

„Tak co?!“ Křiknu. „Spolkl jsi jazyk anebo ti ho mám pomoct najít a rozvázat?“ Nemám s tím problém. Tohle už jsi taky zkoušel, že nebudeš komunikovat, a jak to dopadlo? Zle to dopadlo. Moc si se mnou nehraj. Mám toho tak akorát plné zuby. Vezmu tě pevně za zápěstí a násilím otočím.

„Můžeš mi laskavě odpovědět?“ Zírám na tebe. Máš rudou tvář od facky, co jsem ti střelil, a jinak všude rozmazané slzy. Prostě jsi měl být holka.

Bill

Nechci mluvit. Ne s tebou. Už nikdy s tebou nechci mluvit. Zatřesu se, když mě vytáhneš a jen vyděšeně těkám pohledem kolem. Nechci být připoutaný. Copak se bojíš, že ti uteču? Na to už dávno nemám odvahu ani sílu. Zkusil jsem to jednou a skončil jsem na celý den přivázaný v řetězech od stropu. Do dneška mám jizvy na zádech od biče. Ale odmítám mluvit. Třeba se vytočíš natolik, že mě konečně uškrtíš. Kdyby záleželo na mém výběru, přál bych si, abys byl pořád někdo jiný. Naučil bych se ty tvoje role hrát a měl bych jistotu, že budeš hodný. I když… jeden nikdy neví.

„Ne… nechci,“ zakroutím nesouhlasně hlavou a ruce schovám hluboko do peřiny. Je to to jediné, co ti povím. Ani není co víc. Prosit tě mi stejně nepomůže. Akorát tě to víc rozčílí. Vlastně ať udělám cokoliv, tak tě to rozčílí.

Tom

Nechceš mluvit? Fajn, asi ti budu muset trochu pomoct. Zase máš roupy, že se mi nepodvoluješ? Nebo co si chceš dokázat? Nebo to vážně potřebuješ tvrdě? Střelím ti další facku, až spatřím tenký pramínek krve, který ti stéká po bradě ze rtu.

„Já ti říkám, abys mi odpověděl.“ Dívám se na tebe zle. „Mám ti snad pomoct jinak? Mám ti rozvázat jazyk? Vím, že víš, jak to dokonale umím.“ Usměju se spokojeně a našpulím rty. Ta představa, jak ti silně projíždím zadek, a pak ti to všechno nastříkám do úst, páni, bral bych to znovu. Nevím, o co se to to teď snažíš. Otrnulo ti? Není problém, opět ti ukážu, co jsi a kam patříš. Je to jen moje dobrá vůle, že tě tu chci nechat, a taky je to praktičtější na ráno. Většinou bývám dost nadržený a takhle tě mít po ruce, co víc si přát. Ale slíbil jsem, že počkám, až se probudíš, tak jen co otevřeš oči, dostaneš svoji dávku. Ukážu ti, co ještě všechno umím.

Bill

„Aaau,“ vyjeknu a špičkou jazyka si hned otírám krev z úst. Nevím, proč vlastně odporuju. Proč se pořád snažím, když vím, že stejně prohraju. Rozklepaně vyndám ruce zpod peřiny a odevzdaně je k tobě natáhnu.

„K… k posteli.“ Kníknu a odvrátím od tebe tvář. Nechci se na tebe dívat. A rozhodně nechci být k tobě připoutaný. Je mi špatně, jen si představím, že bys mi byl tak blízko. I když to asi budeš i tak. A já s tím nic neudělám. Nijak se ti neubráním a ani nebudu mít jak. Ač se mi to nelíbí, že se dobrovolně opět k něčemu nabízím. Ale nestojím o tu bolest, kterou mi dokážeš způsobit. Jakýmkoliv způsobem, a že ty si vždy zvolíš ten pro mě nejodpornější. Zatřesu se a zvedne se mi žaludek, když si vzpomenu na poslední takový incident. Dobré tři dny jsem se neudržel na nohou a přemisťoval jsem se po čtyřech, což tě ještě víc rajcovalo. Bolel mě každý milimetr těla.

Tom

Že se ti chce si dělat neustále problémy. Vydechnu a podám pouta.

„Škoda, doufal jsem, že… si vybereš mě.“ Olíznu ti ouško a na jednu ruku ti nasadím první část pout a tu druhou připnu k pelesti postele. „Moc necinkej.“ Usměju se spokojeně, stejně sis nepomohl. Ale co, co jsem slíbil, dodržím. „Dobrou noc.“ Lehnu si na svoji polovinu postele a okamžitě zavřu oči. Stejně jsem byl už dost unavený. Ještě chvíli cítím vedle sebe pohyb, ale jsi potichu kupodivu. Pomalu zavírám oči. Nejde se tomu ubránit a za chvíli jsem naprosto tuhý. Je mi jedno, co v tý posteli budeš dělat, naprosto. Máš čas, dokud se nevzbudíš, a věř, že si to budu hlídat. Jak se probereš, máš ho tam. Spokojeně se ze spaní usměju.