autor: LadyKay
„Ahoj, tati, co? Říkal jsem „ahoj tati“. Cože? Jo, proč šeptám? Tom spí. Teda asi.“ Špital Bill do telefonu, zatímco vstával z postele. Sykl, když se kopnul do palce. Nezaklel však, jak bývalo jeho zvykem. Zčásti kvůli otci na drátě, který by mu mohl udělat přednášku o slušném vyjadřování, ačkoli to byla spíše matčina parketa. Ta byla tím, kdo jej peskoval za každé sprosté slovo. Především však nadávku spolknul z ohleduplnosti vůči Tomovi, o němž se domníval, že spí, a bál se, že by jej mohl vzbudit. Proto se taky snažil co nejrychleji opustit místnost. Pohledem jej zkontroloval a tichounce vyklouznul ven na chodbu. Už začínal mít strach, že otec nezavolá. Jak se hned zkraje dozvěděl, řešil něco neodkladného s kolegou. Chlapci bylo naprosto jedno, co spolu probírali. Dle něj nebylo nic důležitějšího než Tom.
„Tak na copak jsi přišel?“ Jörg konečně přešel k věci. Bill si už myslel, že jej hodlá unudit vyprávěním, jaké to v Rakousku je a co všechno dělá. Nezajímalo ho to. Cokoli mělo souvislost s jeho prací, to vyvolávalo v jeho synovi odpor. Proto neměl rád rozhovory s ním, neboť mluvil převážně o svém zaměstnání.
„Na něco naprosto úžasného!“ Zvolal vzrušeně, což bylo odměněno pobaveným smíchem na druhé straně. Jörg si dokázal naprosto živě představit výraz svého dítěte, když tuhle větu vyslovilo. Už jako malý se při ní tvářil, jako by objevil něco, za co by měl dostat Nobelovu cenu. Jistě mu to zůstalo dodnes. „Týká se to Toma.“ Dodal po chvilce Bill a muž na druhé straně zpozorněl.
„Ano?“ Ujišťoval se. Nedovedl odhadnout, co závratného by mohl ve spojitosti s bratrem Bill objevit. Příjemně jej překvapovaly zprávy od bývalé ženy, jimiž jej zásobovala. Sbližování, k němuž konečně došlo, mu činilo neskonalou radost. Posun, kterým vztah jejich dvou synů prošel během uplynulých dní, byl jeho dlouholetým usilovným přáním. Toto vše bylo hezké, ale vůbec mu to nepomáhalo v tom, aby přišel na to, co by mohlo být Billovým objevem. Ať se snažil, jak se snažil, nic mu na mysl nepřicházelo.
„Může se z toho dostat!“ Zajásal mladík a radostně si poposednul na schodech, na něž se usadil. Záhy si přitisknul ruku na pusu. Nechtěl přivolat matku. Nejprve chtěl všechno probrat s otcem a teprve po debatě s ním, by se o toto radostné poznání podělil i s druhým rodičem.
„Z čeho?“ Optal se otec a Billa rozhněval. Netušil, jak může mít tak hloupé otázky. Je přece jasné, o čem mluví. Podle něj mluvil dost srozumitelně.
„Četl jsem, že se to dá vyléčit. Ta jeho nemoc. Tati, víš, co to znamená?“ Jörgovo srdce se sevřelo. Radost a nadšení v Billově hlase nešlo přeslechnout. I na dálku je cítil. Dovedl si představit, co právě prožívá. Něco podobného prožíval, když sledoval pokroky u svých klientů a věděl tak, že jeho práce má smysl. Že dělá to, co celý život chtěl. Pomáhá lidem, kteří pomoc potřebují.
„Léčit nebo vyléčit?“ V chlapci hrklo. Ten nezájem, lhostejnost, s jakou se otec ptal, mu přišly nemístné. Řekl mu takovou úžasnou novinku, a on místo toho, aby jeho nadšení sdílel, odvětí tohle.
„Vyléčit.“ Zamručel a doufal, že Jörg i přes stovky kilometrů dokáže rozpoznat nespokojenost v jeho tónu.
„Billy,“ oslovil jej až s přehnanou něžností, „co přesně jsi tam četl?“
„Psali tam, že existuje nějaká metoda, která spočívá ve vyřazení nějakých potravin z jídelníčku a…“
„Stačí,“ přerušil jej nečekaně Jörg. Ač nerad, musel mu skočit do řeči a říct smutnou skutečnost: „Lidé odjakživa parazitují na cizím neštěstí, to je už dávno známo. Během praxe jsem se s podobnými případy setkal nesčetněkrát. Mluvil jsem se zoufalými rodiči, kteří za mnou přicházeli a vyprávěli mi, že zkoušeli různé diety i homeopaty. Zaplatili nemalé částky podvodníkům, kteří jim slibovali naprosté uzdravení jejich dítěte a dávali jim tak falešnou naději. Billy, věř mi, že kdyby existovala nějaká metoda nebo nějaký lék, který by Tomovi opravdu pomohl, bylo by mi naprosto jedno, kolik bych za něj měl zaplatit. Pro jeho uzdravení bych udělal všechno na světě.“
Muž nemohl vidět slzy, které pozvolna stékaly po tváři jeho syna. Bill seděl s hlavou sklopenou, přidržoval si mobil u ucha a usedavě plakal. Pravda byla bolestivá a sám na sebe se zlobil. Mohlo jej přece napadnout, že kdyby nějaká účinná metoda existovala, otec by o ní už dávno věděl a začal by s Tomovou léčbou. Jenže ten článek vypadal tak věrohodně, že po jeho přečtení nebyl schopen zdravého uvažování a vůbec nepomyslel na to, že Jörg několik let pracuje jako psycholog, a tedy zná všechny zaručené a osvědčené postupy v léčbě.
„Neplač. Billy, neplakej.“ Po dlouhé době měl pocit, že s ním mluví otec a ne terapeut. Dlouhé minuty jej utěšoval a chlácholil. Bolelo jej u srdce, když slyšel vzlykot syna a nemohl k němu. Nemohl jej obejmout, směl s ním pouze mluvit. „Ale Tomovi i tak můžeš pomoct.“
„Jak?“ Vzlykl, ale zpozorněl. Existuje-li něco, čím může dvojčeti pomoci, udělá to. Ostatně mu to dluží. Ty roky, kdy se k němu choval hůř jak ke kusu hadru a zameškal tolik drahocenného času, mu chtěl stůj co stůj vynahradit.
„Ber jej a měj ho rád takového, jaký je.“ Zněla prostá rada. Bill několik vteřin mlčel a přemýšlel nad otcovými slovy. Copak něco tak jednoduchého stačí? Nedocházelo mu, že něco, co všichni považují za samozřejmost, je právě tím, co lidé jako jeho bratr postrádají nejvíce a potřebují. Respektování a milování jejich osoby taková, jaká je.
„To je všechno?“
„Nestačí to? Chceš-li, aby byl šťastný, dělej, co jsem ti řekl. A…“ Mladík nastražil uši. V aparátu se ozval druhý mužský hlas, jenž netrpělivě rozmlouval s Jörgem. Neslyšel přesně, co mezi sebou řešili, ale věděl, že na něj otec nebude mít už moc času, neboť povinnosti volají. „Mrzí mě to, ale budu muset končit. Takže si rozumíme, ano?“
„Jasně.“ Ač to Jörg nemohl vidět, Bill přikývl.
„Pozdravuj doma a uvidíme se v neděli.“ V ten moment se chlapcovo nitro sevřelo. Neděle byla za pár dní. Moc času na přípravu obhajoby, kterou chtěl rodiče přesvědčit, aby vyhověli jeho přání, tedy neměl.
„Měj se. Ahoj.“ Otec po těchto slovech zavěsil. Chlapec však i nadále zůstával sedět na místě. Přestože se díval dolů pod sebe, nepostřehl, že se pod schody objevila postava matky.
„Co tam děláš?“ Zeptala se Simone pobaveně, záhy však zvážněla. Všimla si totiž synova zahloubaného výrazu. „Stalo se něco?“
„Cože? Ne, nic. Všechno je okay.“ Aby dodal svým slovům na věrohodnosti, vyslal matčiným směrem úsměv. Hned nato vstal a pomalu sešel dolů k ní.
„Kde je Tom?“ Simone se zahleděla nahoru do míst, kde seděl starší syn, a snažila se najít i toho mladšího. Nikde jej však neviděla.
„V pokoji. Proč?“
„Slyšela jsem, že jsi před chvilkou na někoho mluvil, tak jsem si myslela, že tu jste spolu.“ Možná i k Billovu štěstí neslyšela matka celý jeho telefonát s otcem. Vlastně ani nerozuměla tomu, co říkal. Zaslechla jen jeho tlumený hlas, ale slova, která vyslovoval, nerozeznávala.
„To byl táta. Má se fajn, přijede v neděli a mám tě pozdravovat.“ Řekl na jeden nádech. Žena několik chvil mlčela a jen si prohlížela obličej prvorozeného dítěte, jako by se snad snažila najít v jeho výrazu něco, co by ji usvědčilo v tom, že jí neříká celou pravdu. Bill stál a nehnul brvou. Právě zavrhl nápad, že by se se vším, co plánoval, svěřil nejprve matce. Lepší bude, když to řekne oběma současně. Jak je znal, připravili by se na něj předem. Byli sice rozvedení a na spoustu věcí měli naprosto odlišné názory, ale co se jejich potomků týkalo, shodli se naprosto ve všem. Kdyby to Simone řekl, určitě by to brzy věděl i Jörg, a to se Billovi nemohlo hodit. Proto na něm nyní nesměla poznat naprosto nic.
„Nic jiného neříkal?“ Zeptala se nakonec a chlapci se ulevilo. Vypadalo to, že žádné podezření nepojala.
„Hmm,“ přiložil si ukazováček ke rtu a snažil se vymyslet něco, co by posloužilo jako dobře uvěřitelná odpověď. Nemohl jí vyprávět, o čem spolu mluvili. Nebo spíše to s ní probírat nechtěl. Ublížil by jí, a jak ji znal, začala by jej utěšovat, na což v tento moment opravdu neměl náladu. „Ptal se na Toma. Jak se má a tak. A pak to, že má hodně práce.“
„Jako vždycky.“ Vůbec ji poslední věta nepřekvapovala. Její exmanžel byl stále v jednom kole. Bylo tomu tak vždycky, zřejmě se na tom za ta léta nic nezměnilo a asi ani nezmění. Nemohl si nevšimnout trpkosti, s jakou ta dvě slova vyslovila. Několikrát se sám sebe ptal, jestli se jí někdy po otci třeba nestýská. Byla pořád tak sama. Věděl, že měla několik krátkých známostí, ale žádná z nich nepřerostla v trvalý vztah. Možná jí právě láska chyběla, ač se tvářila, že to není pravda. Na jednu stranu jej to trápilo, na druhou byl sobecky rád, že nikoho nemá, protože máma byla jen jeho.
~*~
Bill si odfrkl a zadíval se vedle sebe. Tom s očima přilepenýma na obrazovce se vůbec nehýbal. Strnule seděl a sledoval dohadující se lidi. Jeho dvojče nemělo ponětí, jak jej pořady tohoto typu můžou bavit. Když nesledoval dokumenty o zvířatech, díval se na případy ze soudní síně. Ty k Billově smůle dávali denně. Obden se mladší úlisný chlápek střídal s postarší krajně nesympatickou soudkyní. Děkoval Bohu, že ta kravina trvá jen pětačtyřicet minut. Déle by to asi nevydržel. Teda vydržel, kvůli Tomovi ano, ale ukousal by se nudou, k čemuž neměl daleko ani teď.
Brčkem míchal limonádu ve sklenici, zatímco se očima snažil přimět rafičku na hodinách, aby se pohybovala rychleji a pitomost v televizi konečně skončila. Neměl ty pořady rád. Jakmile začaly, soustředil se Tom jen na ně a jeho naprosto ignoroval. K jeho obrovské úlevě soudkyně rozhodla a byl konec.
„Můžu to přepnout?“ Ptal se pro jistotu. Když se mu dostalo svolení, stiskl tlačítko na ovladači a snažil se najít něco, co by jim posloužilo jako kulisa. Když byl mladší a matka byla dlouho v práci, musel mít rozsvíceno na chodbě a puštěné rádio nebo televizi, aby si nepřipadal tak sám a nebál se. Dnes to bylo spíše o zvyku. A ač byly momenty, kdy ticho uvítal, převažovaly chvíle, kdy mu lezlo na nervy.
„Ježiš, to je ta blbost!“ Bill se plácal do stehna zajíkaje se smíchy. „Tos ještě neviděl, brácho. Tam je to každý s každým a nikdo s nikým. Ta blondýna ještě před asi dvaceti díly chodila s jiným chlápkem, se kterým ale teď už není a chodí s jiným, kterého donedávna nenáviděla. Říkám, je to blbost, ale mamka to sleduje. Při žehlení.“ Upřesnil, kdy jejich rodička na tenhle nekonečný seriál dívá. Tom hleděl na obrazovku a snažil se nějak vstřebat, co mu Bill právě sdělil. Nebyl z toho moc moudrý. Podobné pořady neměl rád, nikdy nečetl dobrodružné romány či podobnou literaturu, jelikož dost dobře nechápal složité mezilidské vztahy. Nedokázal se vžít do myšlení hlavní postavy a pochopit, proč se zrovna tak zachovala. Encyklopedie, které obsahovaly jen samá fakta, byly dle jeho názoru mnohem lepší a zajímavější. Jasné a srozumitelné. To se mu líbilo.
Zničehonic ucítil Tom na svém rameni čísi dotek, který se změnil v hlazení. Byly to bratrovy štíhlé prsty, které zvolna klouzaly po látce. Již několikrát zatoužil pohladit jej, obejmout jej, ale nikdy k tomu nenašel dost odvahy. A ač si ani dnes nebyl jist, jak bude Tom reagovat, neodolal, natáhnul dlaň, a jak nejněžněji dovedl, jej začal hladit…
autor: LadyKay
betaread: Janule
Oh! ♥
No já se z toho snad zblázním! Takhle to uříznout! Ale oh, bože je to úžasný! Těším se na další! 🙂
Och bože… Tohle je prostě moje láska!
Naprosto miluju, jak Bill všechno kolem Billa prožívá. Bylo naprosto nádherné, jak silně prožíval, že Toma nelze vyléčit. Jak se snažil, ale jak vlastně sám věděl, že by to bylo až moc jednoduché. Naprosto se mi líbilo, jak Jörg s Billem jednal jako se svým synem, jak se k němu snažil přistupovat stejně citlivě jako k Tomovi. Bylo to kouzelné.
Strašně se mi líbí, jak se Tom snaží všechno kolem Billa pochopit, ačkoliv Bill sám je nepochopitelný i pro normální lidi =D Je strašně krásné, jak si k sobě snaží oba najít cestu, jak pomalu postupují, jak si na všechno nechávají dost času… To jejich citové přibližování je naprosto nádherné a já opravdu věřím, že Tom bude na Billův dotyk reagovat pozotivně. Nebo alespoň ne tak negativně, jako když byl ve stresu.
Prostě, tohle je moje srdeční záležitost, každou kapitolu čtu několikrát a pokaždý musím čtení vydýchávat, protože ta láska a něha, co z toho srší, je neuvěřitelně silná a krásná.
Prostě… nádhera =)
A strašně mě mrzí, že je tady pokaždé tak málo komentářů… =( Protože tahle povídka by si jich zasloužila mnohem víc =)
Tak musím napsat, že mi bylo Billa opravdu líto, jak se tak těšil na to, že otci řekne tu novinu, že by se Tom mohl vyléčit a pak zažil takové zklamání… Ale je pravda, že kdyby nad tím uvažoval rozumově, a ne citově, hned by ho napadlo, že se jeho rodiče už určitě zajímali o všechny možnosti, jak Toma vyléčit… Zvlášť, když Jörg má takovou práci, jakou má 🙁
Teď jen doufám, že mu vyjde jeho plán a Tom u něj bude moc zůstat, nějak tuším, že to nebude jednoduchý boj. I když na druhou stranu – možná že až Jörg uvidí, jak se kluci sblížili, pochopí, že by to bylo pro Toma to nejlepší…
Líbí se mi, jak se Tom stal pro Billa důležitým 🙂 Třeba jen to, že sice absolutně nemá rád televizní pořady, na které Tom kouká – ale přesto je tam celou dobu s ním 🙂
No a konec… no, jsem opravdu moc zvědavá, jak bude Tom reagovat 🙂 Umím si představit, že vyděšeně odskočí, protože se bude bát – stejně tak jako si umím představit, že mu to bude příjemný 🙂
oh, né! Chudáček Billy! Je mi ho tak strašně líto, jde vidět, že by se pro svého bráškui rozkrájel a když konečně přijde na něco, co by ho vyléčilo, tak mu to otec hned vyvrátí. Ale cítím, že se něco stane, že Bill bude mít alespoň v něčem pravdu, a že se bude snažit svého brášku vyléčit za každou cenu.
A jsem hrozně zvědavá, jak tohle bude pokračovat, protože tenhle díl skončil strašně zajímavě, teď jsem napnutá jak kšandy!:D Jsem zvědavá, jestli si Tom tyhle doteky nechá líbit, nebo jestli se nějak odtáhne. A taky jsem hrozně zvědavá, jak se bude Bill cítit. Ono se to nějak zamotá, já to vím… :DDD Ale tohle byl prostě úžasný díl, bylo mi líto Billa a zároveň mi zlepšil náladu ten konec, to bylo vážně roztomilé. A jak Bill Tommymu vysvětloval ten děj "každý s každým"… náš brouček Tommy sice nepochopil, ale ono mu to jednou dojde.:DD
♥♥♥
to bylo krásné 🙂 ten poslední odstavec mě nutil usmívat se tu na notebook jak blbeček 😀 (ne, že by mi to vadilo :D) … nebojím se říct, že tuhle povídku prostě zbožňuju… je to prostě perfektní, ať už mluvíme o propracovanosti děje, psychyku postav, ale i příběh… a nejlepší je na tom, že je vidět, že víš, o čem píšeš… takhle by měla vypadat dokonalá povídka 🙂 rozhodně palec nahoru a těším se dál:)