autor: Holly-EnD.
BILL
Bylo to v době, kdy nám bylo asi třináct…
Tehdy jsme s Tomem onemocněli. Nevzpomínám už si na detaily, ale dělali nám různá vyšetření a některá byla… řekněme méně příjemnější než ta ostatní.
Jedno z nich zahrnoval i vzorek spermatu. A přiznám se, že doteď ještě stále nepřišel okamžik, kdy bych se cítil trapněji než tehdy. (Pozn.: no jo, já vím… je to divný, aby po nich ve třinácti chtěli sperma… ale lidi… no tak… zkuste tuhle skutečnost přehlídnout… 🙂 )
Když přišly výsledky, doktor měl rozhovor s rodiči. Všechno jsem slyšel, ale Tom ne, protože se mu tehdy chtělo strašně čůrat, a tak si odskočil na záchod.
Doktor říkal mámě, že moje a Tomovy spermie se nehýbou. Tehdy jsem nevěděl, co to znamená a ani mě to příliš nezajímalo, ale postupem času, jak roky plynuly, jsem si uvědomil, co se tehdy rodiče od doktora dozvěděli. Byli jsme s Tomem oba neplodní.
A proto je naprosto vyloučené, aby ta holka měla s Tomem dítě.
Nikdy mě nenapadlo Tomovi říct o našem „problému“. Já sám jsem na to vůbec nemyslel a Tom zatím s žádným falešným otcovstvím problém neměl.
Ale teď jsem věděl, že přišel čas, aby i Tom poznal svůj kus pravdy… ale nejdřív… to půjdu vytmavit tý slečince.
Samozřejmě… nejdřív mám za úkol se prohrabat všemi jmény za minulý měsíc a všechno si hezky ověřit, abych se nakonec nevrhnul na nějaký vyděšený kůzlátko.
„Tak… tady to máte, kluci.“ Řekla Holly, když dorazila se dvěma šálky černé kávy a dvěma minerálkami. Gustav listoval Tomovou knihou a přepisoval mi na lísteček jména všech dívek z knihy za minulý měsíc. Samozřejmě ji nezapomněl obdarovat zářivým úsměvem.
„Díky.“ Usmál jsem se na ni. Mrkla na mě. „Hele, Holly. Ty ses odbarvila?“ zeptal jsem se, protože teprve teď jsem si všiml, že už nemá černý vlasy, ale blond. Kývla.
„Co? Nemáš rád peroxidní blondýny?“ zasmála se.
„Ne, o to nejde. Můj nejlepší kámoš je taky peroxidní.“ Ujistil jsem ji.
„Já vím. Andy.“ Usmála se.
„Ty si teda znalec. Velká fanynka, co?“ zasmál jsem se taky.
„Vinna.“ Zvedla oči ke stropu. Chvíli jsem na ni zíral.
„Takže co? Nebudeš po nás chtít, abychom se ti podepsali na ubrousek nebo tak?“ usmál jsem se šibalsky.
„Ou!“ vyhrkla. „To normálně fandové asi chtěj, co?“
„Jo… “ protáhl jsem. Pokrčila rameny.
„Může bejt. Dám si ho pod polštář.“ Zašklebila se.
„Máš to?“ zeptal jsem se Gustava po pěti minutách naprostého ticha.
„Jep.“ Kývl a podal mi papír. Přejel jsem pohledem dvanáct jmen.
„Dvanáct?!“ vykulil jsem na Gustava oči. Pokrčil rameny.
„Znáš Toma.“ Asi ne… pomyslel jsem si.
„Můžu je nějak rozdělit?“ zeptal jsem se, i když jsem nečekal, že by mi Gustav pomohl.
„Devět fanynek, tři známý.“ Zahleděl jsem se na něj.
„Tak fajn. Když si to vezmem takhle… Ta holka Tomovi volala. Pochybuju, že by nějaký fanynce dal svoje číslo, takže to musela být známá.“ Konstatoval jsem zamyšleně.
„Hotovej Sherlock.“ Zašklebil se Gustav. Dětinsky jsem na něj vyplázl jazyk.
„Tak jo. Tady máš ten seznam.“ Podal jsem mu zpátky list papíru. „Vyškrtej všechny fanynky.“ Gustav se znova sklonil nad papír a přejížděl jména pohledem. Sem tam nějaký vyškrtl. Pak mi seznam vrátil.
Přečetl jsem si zbylá jména; Sally Fishballová – to jakože… Sally Fishballová? Ech…
Isabell Hansen.
Randy Draftová.
„Randy? Není to klučičí jméno?“ zvedl jsem oči ke svému kamarádovi.
„Nevim.“
„Tak jo, díky, kamaráde. Zbytek už snad zvládnu.“ Usmál jsem se na něj. „Díky.“
„Není za co.“ Napil se své kávy.
„Mimochodem.“ Prohodil jsem ledabyle s potutelným úsměvem. „Když už jsme tak u těch holek. Holly se ti líbí, viď?“ udělal grimasu.
„Co? Ne! Pfff… Nelíbí se mi… je… nechutná,“ zašklebil se. Usmál jsem se ještě zářivěji a naklonil se k němu.
„Nekecej! Líbí se ti.“ Šťouchl jsem do něj prstem.
„Ne… to tobě se líbí!“ obraně se ode mě odklonil co nejdál.
„Líbí se ti. Myslíš si, že je moc hezká.“ Stál jsem si na svém.
„Nene! To ty si myslíš, že je hezká, že má hezký vlasy a že voní jako jaro!“ pak se najednou zarazil a já jsem se rozesmál.
„Věděl jsem to!“ ukázal jsem na něj prstem. Protočil oči a zadíval ze skrz výlohu ven.
„Holly!“ zavolal jsem na ni. Okamžitě přiběhla. „Zaplatíme.“ Oznámil jsem jí. Podala mi účet.
„Já to zaplatim.“ Řekl Gustav a podal Holly peníze. Pozorně jsem sledoval, jak se na okamžik oba zarazili, když o sebe při předávání peněz zavadily jejich prsty. Usmál jsem se.
„Holly, jsi i zítra kolem desáté dopoledne v práci?“ zeptal jsem se.
„Ne, proč?“ zeptala se.
„Co kdybychom se tu zítra sešli, hmm? Pokecáme. Jen my tři.“ Navrhl jsem.
„Okey.“ Pokrčila rameny a usmála se.
„Gusti?“ Otočil jsem se k němu.
„Jasně, proč ne…“ zamumlal a vstal. Napodobil jsem ho.
„Moc děkujem, Holly. Měj se.“ Mávl jsem jí na pozdrav.
Když jsem doprovodil Gustava domů, sedl jsem si na parkovišti do auta a vytočil Damienovo číslo. Damien byl můj kamarád ze základky. Pracoval teď u policie a dokázal vyhledat skoro všechno. Byl to můj malý osobní génius.
„Dami? Mohl bys mi prosím najít adresy těchhle holek?“
Měl jsem je do pěti minut, a tak když jsem o půl hodiny později zastavoval před domem Sally Fishballový, už tehdy mi bylo jasný, že tahle to rozhodně nebude. A nejen proto, že při zaslechnutí jejího jména jsem měl chuť vyprsknout smíchy.
Ale musel jsem to prověřit.
Sally, byla milá a děsně nadšená, že jsem k ní zabloudil. Pozvala mě dál a nabídla mi kafe.
Vyprávěla mi, jak se sem přistěhovala z Ameriky a jaký to je tam žít. A když jsem se jí na rovinu zeptal, jestli nečeká dítě s mým bratrem, rozesmála se na celý kolo.
„S Tomem?“ smála se a vrtěla hlavou. „Tak to ne. Je sice pravda, že jsem párkrát s Tomem spala, ale vždycky s ochranou.“ Pozvedla prst jako učitelka a vážně se na mě zadívala. „Tom není žádnej blb. Pokud se tohohle týká, je velmi důsledný a opatrný.“ Což mě jen utvrdilo v tom, jak malá pravděpodobnost by to byla, i kdyby s neplodností žádný problém neměl.
Isabell Hansen bydlela v obrovským paneláku v centru města, a tak jsem to k ní od Sally neměl daleko.
Dole na zvoncích jsem si zjistil, v kterém patře bydlí a při jízdě tou ošklivou plechovou krabicí (čtěte výtahem) jsem se modlil, abych to vůbec přežil až do třináctého patra.
Zazvonil jsem na dveře, a na to mi otevřela zrzka s cigaretou v puse a samolibým úšklebkem. Navíc byla tak na mol, že mě ani nepoznala.
„Přřř… šejete si?“ zamumlala a vyfoukla na mě kouř. Zůstal jsem na ni zírat.
„Isabell?“ otázal jsem se. Kývla. Za jejími zády se najednou objevil namakanej týpek a začal jí ohrabávat a oslintávat jak nadržený prase. Přitom jí pořád oslovoval bejby. A ona se tomu hihňala.
Jako bych tam ani nebyl.
Po dvou minutách se na mě konečně oba dva tázavě zadívali. Zhluboka jsem se nadechl.
„Třináct pater!“ vyhrkl jsem a pozvedl zbědovaně ruce. „Třináct pater jsem jel tim požíračem lidský důvěry zbytečně!“ koukali na mě jak na magora. „Nezapomeňte na ochranu…“ dodal jsem a už jsem klusal zpět k výtahu. Tak tahle taky ne…
Randy… Randy bydlela až za městem, takže mi cesta k ní trvala tři čtvrtě hodiny. Venku už byla tma. Když jsem vypínal motor, zazvonil mi telefon. Tom. Otázkou bylo, jestli mu to zvednu. Vůbec jsem nevěděl, co s tím. Nakonec jsem se rozhodl, že nebudu jako on.
„Bille?“ zeptal se. Jeho hlas zněl vyčerpaně. „Kde jsi?“ povzdechl jsem si.
„Mám ještě něco na práci. Když to půjde dobře, jsem do dvou hodin doma.“ Řekl jsem stroze.
„Chybíš mi.“ Zamumlal.
„Jooo, poslyš… já teď doopravdy nemůžu.“ Odbyl jsem ho. „Uvidíme se pak.“ Položil jsem to. Ruce se mi třásly z nevysvětlitelného důvodu. Samozřejmě, že on mi taky chyběl… svým způsobem… ale jelikož jsem byl momentálně v obležení holek, který ho šukaly víckrát než já, moje nálada se pohybovala jaksi na bodu mrazu.
Randy byla jasná. Už jakmile jsem spatřil její arogantní úsměv a ruku rádoby samovolně položenou na břiše. Bojoval jsem s touhou jí vrazit takovou, že by se jí hlava šestkrát otočila. Nebo aspoň takovou, že by druhou chytla o stěnu.
„Takže ty čekáš bráchovo dítě, jo?“ zeptal jsem se, když mě pozvala dál.
„Tom ví, že jsi tady?“
„Tom není moje máma.“
„Takže tě sem neposlal?“
„Co?! Hele, tak odpovíš mi nebo co?“
„Nestačí, že jsem to řekla jemu?“
„Ne.“ Zavrčel jsem.
„Proč?“ otočila se na mě.
„Protože si myslím, že jsi prolhaná a snažíš se k sobě Toma jenom připoutat. A to dost ubohým způsobem.“ Zalapala po dechu.
„Co si to o mně myslíš?!“
„To, co jsem řekl.“ Mluvil jsem chladně, klidně, ale uvnitř jsem byl nervní a rozlícenej.
„Je to Tomovo dítě! V tu dobu, kdy jsem ho počala, jsem byla jen s ním!“ odfrkl jsem si.
„Vážně?“ pozvedl jsem obočí.
„Jo!“ řekla rázně. Zadíval jsem se jí do očí a nic jsem neříkal. Nehledal jsem v nich pravdu nebo tak. Jen jsem ji chtěl znejistit. A přesně to se mi taky povedlo.
Nervózně se ošila. „Hele o co ti de?“ zeptala se po chvíli.
„O to, abys zvedla telefon, zavolala Tomovi a řekla mu pravdu.“
„Ale pravda je taková, že to dítě je jeho!“ dupla si jako rozmazlené dítě.
„A co kdybych ti řekl, že vím něco, co jasně svědčí o tom, že Tom není otec tvého dítěte.“ Poklepal jsem si prsty na tvář. Zírala na mě a nervózně podupávala nohou. „A pokud mu sama neřekneš pravdu, půjdu za ním a předložím mu důkaz a on už s tebou v životě nepromluví.“
„Blafuješ.“ Propalovala mě pohledem.
„Možná… ale vážně to chceš risknout?“ naklonil jsem hlavu na jednu stranu a roztomile se usmál.
Dobrých pět minut bylo ticho a my na sebe jen zírali.
„Fajn!“ vyštěkla a popadla telefon. „Nevíš, co to pro mě znamenalo… “ mumlala. „Miluju ho a je děsivý si uvědomit, že bych ho nikdy nemohla mít doopravdy!“ měla na krajíčku. Na chvíli jsem se zarazil. Zkusil jsem si představit to samé a zamrazilo mě.
Možná jsem prostě dobrák od kosti, ale bylo mi jí líto.
Sevřel jsem jí rameno v uklidňujícím gestu.
Ona mezitím vytočila číslo mého bratra.
„Tome?“ zeptala se, když jí to zvedl. „To dítě… ono není tvoje.“ Na chvíli se odmlčela. „Jo…“ zamumlala „Já nevím.“ Odpověděla. Poslouchat její dialog mi bylo vcelku na nic. Chtěl jsem vědět, jak reaguje Tom. „Ne.“ Odpověděla znova a pak se rozbrečela. „Mrzí mě to… Tome? Tome!“ vyhrkla, ale pak dala ruku s telefonem dolů a podívala se na mě. „Zavěsil mi.“ Zavzlykala.
„Je mi líto, ale to je tvoje část trestu.“ Stáhl jsem svou ruku z jejího ramene.
Když jsem seděl v autě na cestě domů, cítil jsem zvláštní vibrace po celém těle.
Dokud jsem si neuvědomil, že mi zvoní telefon. (xD Haha…! Já vim, to nebylo vtipný… no to je v prdeli…) Zvedl jsem ho.
„Bille, už jedeš domů?“ zase Tom.
„Jo.“ Odpověděl jsem tiše.
„To dítě není moje.“ Oznámil mi.
„Jo.“ Usmál jsem se, i když to nemohl vidět.
„Budu tu na tebe čekat.“
„Jo.“ Položil jsem telefon a vybočil z dálnice na cestu do města. Tohle byl zatraceně divnej den…
autor: Holly-EnD.
betaread: Janule
Bože to je také dobré 😀 už keď som začala čítať "Vtedy sme s Tomom ochoreli…" už mi bolo jasné že Tom je neplodný… ty vole ale ten Bill bol hustý ako nakráčal ku každej domov 😀 "Randy? Není to klučičí jméno?" xD omg ten Bill je pako 😀 a inač nemohla som z tích poznámok v zátvorkách 😀 (xD Haha…! Já vim, to nebylo vtipný… no to je v prdeli…) to bolo perfektné :D… bože som strašne zvedavá čo bude keď Bill príde domov 😀 zaujíma ma či Tomovi povie že bol u tej ženskej s chlapčenským menom a vybavil to s ňou 😀 bože ja to fakt žerem! 😀 teším sa na pokračovanie 🙂