autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
BILL
Netrvalo to dlouho a on byl zpátky. Přinesl pití i jídlo, jak řekl. Přes rameno měl hozený provaz. Když jsem to uviděl, zhrozil jsem se a začal se sunout po posteli dál. Sakra, ušpinil jsem krví i prostěradlo.
„Billy, vlastně ani neznáš moje jméno. Jsem Hanz,“ zasměje se a všechno položí na stůl. „Při sexu mi ale klidně můžeš říkat „Tome“. Mně to vadit nebude.“ Zvednu k němu trošku hlavu.
„Při… při sexu?“ vzlyknu a pak syknu bolestí. Opřel jsem se o tu ruku.
„A co sis myslel, že tu budeme dělat, miláčku? Strávíme tu spolu krásné líbánky,“ řekne zasněně a zavře na chvíli oči. Ne, tohle je zlý sen. Nemyslí to vážně, prosím, že ne?!
„Ale já… prosím, ne,“ šeptnu.
„Ale ano,“ zatleská nadšeně a ihned si ke mně přisedne tak blízko, jak to jen jde.
„Ne, moc tě prosím, Hanzi,“ vydechnu. Třeba ho obměkčí, když mu řeknu jménem. Musím se z toho nějak vykroutit.
„Auu,“ zakňučím. Ihned zpozorní.
„Copak tě bolí? Mám přece jen přinést tu lékárničku?“ pohladí mě po tváři a pak si všimne mé ranky u spánku. Ihned se zvedne a se slovy „Hned tu budu“ se vypaří. I když mě to asi nemine, chci to oddálit. Po chvíli se vrátí i s lékárničkou a posadí se zpět ke mně.
„Asi mám něco se zápěstím,“ ukážu mu svou dost nateklou ruku. Vezme mi ji opatrně do těch velkých dlaní a chvilku si to prohlíží, až přikývne.
„Vypadá to jako naraženina. Možná je to nalomený, ale to se zahojí. Zavážu ti to a budeme to společně ledovat,“ usměje se a políbí mě.
„Ne, nelíbej mě, nedotýkej se mě. Je to… moc čerstvé,“ snažím se to nějak zakecat. Nejradši bych mu jednu vrazil a utekl, ale copak můžu?
„Budeš si muset zvyknout,“ přichytil mě za týl a strčil mi jazyk do pusy. Ihned jsem se mu snažil vyrvat. Nijak jsem mu to hlavně neoplácel a snažil se od něj jakkoli dostat. Najednou se odtrhnul.
„Zdá se, že se budeš muset naučit poslouchat,“ řekl hnusný tónem a začal mi ovazovat ruku.
„Proč mi tohle děláš?“ rozpláču se. Ne, že bych to hrál, ale můj pláč a vzlyky by ho mohly obměkčit.
„Protože tě miluju, jak už jsem řekl. A chci, abys byl jenom můj,“ řekne naprosto klidně. Odvátím znechuceně hlavu stranou.
„Ale… to musí být oboustranné, aby to klapalo.“
„Zvykneš si,“ pokrčí lhostejně rameny.
„Miluju Toma,“ stojím si za svým. I když vím, že mě to bude stát další bolest. Něco uvnitř mi říkalo, že je Tom naživu. Ale to je nejspíš tím, že jsem s ním naprosto spojen. Asi si to pořád jen nalhávám. Nedošlo mi to. Ne, ještě ne. Ale Tom… odešel.
„Nemluv o něm,“ zavrčí a dováže mi ruku. Hned ji strhnu k sobě.
„Díky,“ hlesnu.
„Už nechci slyšet nic o tvém bratrovi, ani nic o tom, že ho miluješ. Budeš milovat mě,“ zvedne se.
„Nikdy,“ prsknu a zamračím se. A v tu chvíli mi přiletí pořádná facka.
„Budeš mě poslouchat!“ zakřičí. Hlavou se až trošku pootočím.
„Miluju ho a nezměníš to. Nikdy, slyšíš? Nikdy!“ Dostanu další facku a pak mě popadne za zdravou ruku.
„Já věděl, že to přijde. Můžeš si za to sám,“ zavrčí. Dá doprostřed místnosti židli a na tu mě posadí. Vezme provaz a začne mě k ní přivazovat.
„Ne!“ začnu sebou škubat a povede se mi se i zvednout a udělat pár kroků jinam. „Nechceš mi přece ubližovat!“
„Jenomže neumíš poslouchat, takže to tak být musí!“ popadne mě surově kolem pasu a zas mě zasadí do židle. Tentokrát se mu už povede mě přivázat. A to dost pevně a těsně.
„Hajzle,“ šeptnu sám pro sebe a stejně se snažím dostat z toho pevného sevření. Těžko se mi i dýchalo. Opravdu mě přivázal velmi pevně.
Je tak zlý! Nechápu, proč tohle dělá. Proč má takové potěšení z toho, že ubližuje druhým. Nejradši bych jej zabil! Ne, kvůli sobě. Ale kvůli Tomovi. To on byl příčinou našich hádek, on způsoboval neustálý strach, nervozitu a nejistotu. A teď… zapříčinil tu nehodu, při kterém jsem přišel zřejmě o svoje dvojče. O člověka, který pro mě byl vším. Ale stále bude.
„A tady zůstaneš, dokud se nevrátím,“ přikázal mi. Znovu zkontroloval provaz a spokojeně se usmál. „Ne že bys někam snad mohl utéct,“ skloní se ke mně.
„Co když se mi bude chtít čůrat?“ šeptnu nevinně, i když bych na něj začal nejraději křičet.
„Tak… to prostě budeš muset udržet,“ usměje se a poplácá mě po tváři jako poslušného koně.
„Počůrám se ti tady,“ řeknu naprosto vážně.
„To nevadí, lásko. Pak to vytřeš,“ oplatí mi také vážně.
„Ty mě snad rozvážeš?“ rejpnu si znovu. Je tak nechutný! Jen jak se dívá, jak se mě dotýká. Přijde mi opravdu slizký.
„Až se vrátím, tak ano. A nebuď drzý,“ řekne pobaveně a rozejde se pryč. Takhle je mi snad i líp. Hlavně, že tu není. V hlavě mám tak velký zmatek. Nevím, jak se chovat. Jestli poslouchat nebo se vzpírat. Mám plnou hlavu Toma. Najednou se ve dveřích zastavil.
„Ještě jsem na něco zapomněl,“ řekne a vrátí si ke svému báglu. Chvíli v tom štrachá, až vytáhne nějakou fotku.
„Tohle jsem si schoval pro jistotu, kdyby ti chyběl tvůj velký brácha,“ řekne s úsměvem a položí přede mě na stůl fotku mě a Toma, z Grand Canyonu. Musel tam někde být a sledovat nás. Jakmile to uvidím, hlasitě se rozbrečím a začnu se vztekat. Tolik to bolí.
„Jsi největší hajzl, kterýho znám!“ vyštěknu po něm a pláču dál. Jak jen mohl? Je to naprostá zrůda. Ten člověk nemá srdce a hlavně mozek!
„Já vím, zlatíčko,“ zašeptá mi sladce do ucha a pak mě na něj políbí. Během chvilky se za ním zavřou dveře. Nahlas se rozkřičím. Mám toho v sobě tolik.
„Tome!“ křiknu. Po tvářích se mi kutálí jedna slza za druhou.
Proč se tohle všechno stalo? Udělal jsem něco tak hrozného, že teď musím takhle trpět? Zřejmě ano. Je mi všechno jedno. Jestli mi nadává, bije mě, vysmívá se mi. Jediné, co mě trápí, je Tom. Nedokážu nemyslet na to, co se s ním děje nebo neděje. Co když… co když je mrtvý? Nechci na to ani pomyslet. Musím doufat v to, že ho převezli do nemocnice a je v pořádku. Snad odjede domů, zpátky do Německa. Chci, aby žil svůj vlastní život a byl hlavně šťastný. Určitě si najde brzy i tu přítelkyni. Vždy o něj byl zájem, proč by nebyl dál, že? Začínám být stejně na pochybách. Když mi v Grand Canyonu, v autě oznámil, že je konec, asi věděl proč. Třeba to plánoval. Jen nevěděl, jak mi to říct. Nemohu mu to vyčítat. Beze mě mu bude lépe, tím jsem si jistý. Byl jsem jeho velká přítěž. Taková koule uvázaná u jeho nohy. Konečně bude mít klid. Ale já… vždy ho budu milovat. Protože on byl první a poslední člověk, kterému jsem věnoval svoje srdce, svou duši a celý se mu oddal. Nepatřím nikomu jinému na světě, než-li jemu. On je jediný.
Nevím, jak dlouho byl pryč. Mohla to být hodina, možná dvě. Neměl jsem přehled o čase. Ale přišel. A v ruce nesl velkou tašku.
„Ahoj, zlatíčko,“ pozdravil mě vesele, jakmile vešel do dveří. Ale nic jsem mu na to neodpověděl. Seděl jsem, oči jsem měl zavřené a téměř nevnímal. Cítil jsem tu jeho hnusnou kolínskou. Musel být u mě.
„Bille?“ zatřese se mnou. Prudce otevřu oči a cuknu sebou. Jen se na něj podívám. Nejraději bych ty oči neotevřel. Ale to by se mnou znovu zatřásl, znovu by se mě dotknul. A já se chtěl vyhnout všem jeho dotykům.
„Už jsem se lekl, že chceš o všechno přijít,“ mrkne na mě a odnese tu jeho tašku vedle.
„O co?“ řeknu tiše.
„No předem ti dám něco k jídlu a k pití. Chceš si dojít na záchod?“ zeptá se a začne mě rozvazovat. Jen kývnu hlavou a držím. Aspoň zjistím, jak to tu vypadá. A na chvíli se zase zbavím jeho přítomnosti.
Když mě rozváže, pomůže mi vstát a odvede mě vedle do koupelny.
„Přinesu ti zatím led na tu ruku,“ odejde zase. Hned jak odejde, zavřu se a zamknu. Opřu se o zeď a zavřu oči. Teď ke mně nemůže.
Po chvilce vzal za kliku, ale nemohl otevřít.
„Bille, otevři,“ vrazil do dveří. „Ihned odemkni!“ zakřičí.
„Moment,“ řeknu. Spláchnu, aby to nebylo tak nápadné. Tak a co teď? Mám odemknout nebo ne?
„Dělej, odemkni!“ začne lomcovat dveřmi. Nespěchám. Nehodlám spěchat jen kvůli jeho křiku. Opláchnu si trošku obličej. Až pak dojdu odemknout.
„Co sis myslel?!“ popadne mě hned za paži.
„Au, pusť mě. Šel jsem na záchod a opláchnout se,“ vytrhnu se mu. „Nic špatného jsem neudělal!“
„Jo? Líbilo se ti tam? Tak fajn!“ štěkně na mě. Čapne mě za vlasy a začne mě táhnout zpět do koupelny. Hodí mě na podlahu a začne mi přivazovat ruce zespoda k umyvadlu. Vyjeknu trošku bolestí, uhodím se.
„Ne! Nech mě!“ křičím a bráním se. Povede se mi ho nakopnout.
„Nic jsem neudělal!“ Proč mě takhle týrá? Co jsem udělal tak špatného?
„Přede mnou se nebudeš zamykat!“ zařve a vrazí mi pořádnou facku. „A už vůbec do mě nebudeš kopat!!“ vrazí mi ještě jednu takovou, až si prokousnu ret. Pevně mi stáhne ruce provazem a zvedne se. Z toho rtu se mi rozteče hned krev.
„Tak mě nepřivazuj jako psa!“ křiknu znovu. A on mě může bít. On si se mnou může dělat, co se mu zlíbí. Dobytek!
„Tak se jako pes nechovej,“ odejde a práskne za sebou dveřmi. Jak ty dveře třísknou, trhnu sebou.
„Zmrde!“ řeknu nahlas, ale sám pro sebe. Snažím se nějak rozvázat, ale nejde to. Ruce mám sice celkem štíhlé, ale ani to mi tentokrát nepomůže. Můžu být rád, že mi neucpal něčím pusu.
Jenomže najednou se vrátí. A přijde až ke mně. Podívám se mu zpříma do očí. Přičemž tu krev si otřu do trička. Teče to dost. Vezme mě bezcitně za bradu.
„Kde máš mobil?“ procedí skrz zuby. Neodpovím mu a vytrhnu mu svou tvář z dlaně. Začne mě ohrabávat, rozkrok a pak stehna.
„Ah, tady ho máme…“ usměje se a strčí mi ruku do kapsy.
„Ne!“ trhnu sebou ke straně a ucuknu tak. „Nech mi ten mobil.“
„Kdepak. Budu ti hlídat telefonáty od tvých BFF. Kdyžtak ti řeknu, co říkali,“ zasměje se a vezme mi ho. Postaví se a poodejde ke dveřím.
„Že je pozdravuju!“ prsknu a odplivnu si, protože mě ta krev štve.
„Vzkážu,“ kývne pobaveně a rozejde se pryč. „Jo a ještě…“ zastaví se. „Moc tu nenadělej, jinak to budeme muset vytřít tvýma vlasama. Není tu žádný hadr,“ usměje se sladce a dveře se za ním zvenku zavřou. Oh, nejradši bych vytřel s tebou! S tou tvou nechutnou držkou, ty hajzle!
„Hanzi!“ křiknu po něm. Chci se ho na něco zeptat. Nic. Tak nechoď. Aspoň se na tebe nebudu muset koukat. Naštvaně se uvelebím na zemi a koukám se kolem sebe. Sakra, jak se jen z tohohle dostanu. Potřebuju to o něco rozřezat, ale o co.
Čas utíká příšerně pomalu. Ale já o něm stejně nemám žádný pojem. Co mi teď vlastně chybí? Sedím. Dokonce v koupelně, na celkem čisté podlaze. Ale sám. Bez Toma. To je to, co mě bolí nejvíc. Už ho nikdy neuvidím. Neuvidím ten jeho úsměv, rozzářené oči, perfektně vypracované tělo. Už se jej nikdy nedotknu, nepohladím ho, nepolíbím, neřeknu mu, jak moc ho miluju. Ta představa mi ubírá na životě a to doslovně. Zabíjí mě, ubíjí zevnitř.
Po další hodině se už začnu vrtět, bolí mě zadek. Ta tvrdá zem mě tlačí. Navíc mě ten idiot tak pevně sevřel, že se můžu jen sotva hnout. Po chvíli přemýšlení ho chtě nechtě zavolám.
„Hanzi!“ zakřičím, aby to k němu dolehlo. Chvilku to trvá, ale nakonec se dveře otevřou.
„Hm?“ podívá se na mě.
„Odvážeš mě, prosím?“ řeknu, i když se mi u toho vzteky ten zadek i svírá.
„Když mi řekneš dobrý důvod, proč bych to měl udělat, tak ano,“ přikývne a s pozvednutým obočím mě sleduje.
„Všechno mě příšerně bolí, těžko se mi dýchá. Nechci tu být.“
„Fajn,“ přikývne, přejde ke mně a začne mě odvazovat. „Chceš být raději vedle se mnou?“ Bože, jak se vůbec opovažuje se mě na tohle zeptat. Ne, opravdu nechci. Klidně si lehnu do vany, ale u něj být nechci. Rád bych byl vedle, ale bez něj.
„Hmm,“ řeknu jen nepřítomně.
„No… budu to brát jako souhlas,“ pousměje se. Rozváže mi ruce a pomůže mi na nohy. Odejde zpět vedle do pokoje. Hned se trošku protáhnu. Podívám se na sebe do zrcadla.
„No, hezký,“ šeptnu si tiše pro sebe. Ten ret je fakt kouzelnej. Hned si to začnu oplachovat studenou vodou.
„Dáš si něco k jídlu? Něco k pití?“ zavolá.
„Ne,“ řeknu jasně. Raději si naberu trošku vody do dlaní a tak se napiju.
„Měl bys něco jíst. Jsi, Billy, strašně pohublý…“ Na to už mu nic neřeknu a přejdu vedle do pokoje, kde bohužel je. Sedí u stolu s časopisem v ruce. Hned vzhlédne a celého si mě sjede pohledem, až se pousměje. Jazykem si přejede po rtech. Nevěnuji mu jediný pohled, jen dojdu k oknu a dívám se z něj. Venku je celkem hezky.
„Chtěl by ses projít?“ vyskočí hned na nohy. To jako s ním? Teď? V žádném případě. Na to opravdu nemám jedinou náladu ani myšlenku.
„Ne, jsem unavený,“ řeknu tiše.
„Tak si můžeš lehnout a vyspat se,“ nabídne mi a ukáže k posteli. Jen pokývu hlavou. Stejně bych teď asi neusnul. Nedokážu vypnout. Pořád vidím před očima Toma. Jak mu tekla krev, všude byla krev.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: Janule
:'((( Příšerný!! Chudáček Billy 🙁 A Tomi… 🙁 Musí být naživu… Aby se mohli brzo setkat a být spolu, jak to má být! Rychle další díl, prosím!!
Hej, co to děláte? Takhle Billa týrat a ještě nás nechat na pochybách ohledně Toma…jenom doufám, že Hanz nedostane možnost mít s Billem sex, to už by mě fakt nasral…
Jinak je to docela drámo…těším se na další, i když se bojím. 😀
dnes mám příšernej den,mám pořád chut nakopat někomu pořádně prdel,už sem to psala i u jiný povídky….no nic každopádně bych ji tomu Hanzovi (jak slizský a odporný to jméno) ráda nakopala taky….jinak přeji krásný den 🙂
Brutuus O_O Hanzovi bych nakopala prdel, hajzlovi -__- Tom nesmí umříít, ani nápad!!
To je hajzl ten Hanz.Doufám že ho zavřou až scerna.