autor: Nisch
„Tome, můžeš dělat? Nechci zase přijít pozdě…“ zavolal netrpělivě Bill od hlavních dveří. Nerozuměl tomu… vždycky musí jeho bratr zdržovat. Nervózně poklepával nehty o futra dveří… byl opravdu netrpělivý… už tak měli desetiminutové zpoždění.
„Aby si se nezbláznil… a jaký zase? Copak jsme už někdy přišli někam pozdě…“ nechápal Tom, když si obouval boty… „Tak jdem, ne?“ zaculil se na Billa a vyběhl z domu k autu… Bill jen protočil oči… radši zamkl a zhluboka se nadechl… nechtěl se se svým bratrem hádat hned po ránu…
„Řídim, dej mi klíčky,“ natáhl Tom ke svému extravagantnímu dvojčeti ruku…
„Tak to ani náhodou… Za prvé je to moje auto a za druhé mi nepřipadáš nějak moc střízlivý… takže ne…“ odpověděl mu Bill a chystal se otevřít dveře na místo řidiče…
Tom byl však rychlejší… chytl Billa za ruku a přitáhl si ho těsně k sobě… jejich rty od sebe dělilo jen pouhých pár centimetrů.
„Proč si myslíš, že nejsem střízlívej…?“ zeptal se ho Tom s šibalským úsměvem… díval se mu hluboko do očí… přišly mu v tu chvíli tak nádherné jako nikdy… přesto, že se do nich díval už nesčíslněkrát…
„Protože jsem tě včera, vlastně dneska, viděl, v jakým stavu ses vrátil domů… proto.“ argumentoval Bill… chvíli se na sebe jen dívali. Bill měl neskutečnou chuť svého bratra políbit… nerozuměl tomu… připadalo mu to na jednu stranu zvrhlé, ale na druhou stranu po tom najednou tolik toužil… bál se ale Tomovy reakce… vždyť to byl jeho bratr, jeho dvojče… raději se mu vytrhl a nastoupil do auta… v hlavě měl zmatek…
BILL
Sakra, co se to se mnou děje… proboha, vzpamatuj se, Bille… zatřepal jsem hlavou a na chvíli zavřel oči…
„Bille? Jsi v pohodě?“ ucítil jsem Tomovu ruku na svém rameni, podíval jsem se na něj… když jsem viděl ty jeho oči… ty nádherné čokoládové oči, měl jsem pocit, jako by se zastavil čas… až po chvíli jsem si uvědomil, že na něj pořád zírám.
„Ehm… jasně…“ vykoktal jsem ze sebe a nastartoval… během chvilky jsem ucítil, jak mě pálí tváře… To není možný… já fakt červenám… a kvůli Tomovi… to není dobrý… letmo jsem se na něj podíval… koukal z okna a usmíval se. No výborně, teď si myslí, co nejsem za magora… a ani se mu nedivím, když jsem na něj taky tak zíral.
Asi po půlhodině jsme dorazili ke studiu… Za celou dobu jsme spolu nepromluvili ani slovo… vůbec, celou cestu panovala v autě taková divná, řekl bych dokonce i napjatá atmosféra… alespoň z mé strany. Tom se pořád přiblble usmíval jako zhulenej měsíček.
Já jsem zase musel pořád myslet na to, co se stalo před tím, než jsme odjeli… jakou jsem měl chuť ochutnat jeho rty… vážně jsem přestal poznávat sám sebe… vždycky jsem si říkal, a nejen sobě, že nejsem na kluky, a teď? Možná to nic neznamená, možná ano…
„Bille?“ vytrhl mě z přemýšlení Tomův hlas
„Hmm… co?“ otočil jsem k němu hlavu… díval se na mě ustaraným pohledem… zprvu jsem nechápal, proč se mě tak dívá…
„No co?“ zeptal jsem se nechápavě. Jen zavrtěl hlavou…
„Ale nic, jen …“ povzdychl si.
„Jdeme?“ kývnul jsem hlavou na souhlas, cestou ke studiu jsem šel kousek za ním… pořád jsem se na něj musel dívat… na to, jak jde… prohlížel jsem si ho od hlavy až k patě… vidět mě někdo, tak si pomyslí, že ho svlíkám pohledem… i když, ono tomu možná tak bylo…
Tom vešel do budovy studia s Billem v patách
„Zdarec!“ zavolali na ně sborově Géčka, jakmile se dvojčata objevila ve dveřích.
„Nazdár…“ opětoval jim s úsměvem pozdrav Tom.
„Ahoj…“ pozdravil je Bill sotva slyšitelně.
Georg s Gustavem se na sebe nechápavě podívali… takhle se dvojčata nikdy nechovala…
i když se třeba pohádali, tak se ale chovali, jako by se nic nestalo… tohle bylo ale jiný… Každej seděl na jedný sedačce a koukal do prázdna…
autor: Nisch
betaread: Janule
Je to nádherný…;)
Jéé no to som zvedavá 😉
jÉ….mě je tak hambatě, že jsem neměla čas na další čtení a blog zavřela. Tahle povídka je skvělá už od prvního dílu. Chytlo mě to a nemůžu se dočkat, až napíšu poslední tečku komentu a kliknu šipkou na druhej díl. Tom a Bill mi příjdou strašně roztomilí. Bill co neví co říct, ale hlavně co bych chtěla alespoňjednou v životě vidět je Tomův výraz zhulenýho měsíčku. :D…Jdu na dvojku. Začíná to skvěle a otevřeně, nemám moc ráda dlouhý rozjezdy….♥