autor: Lauinka
V klubu se už nic významného neudálo. Jen se domlouvalo, co jak přesněji bude. Kdo bude Tomovi krýt záda a kam přesně zbytek půjde. Kluci byli vcelku ochotni spolupracovat, vidina peněz je trochu zkrotila, jako každého. A Tom se cítil čím dál nervózněji. Snažil se nic moc nedávat na sobě znát, ale orosené čelo ho vždy o něco více prozrazovalo. Cítil snad i mdloby nebo něco podobného.
„Tome, jsi v pořádku?“ Kamila zvedla ustaraně pohled k Tomovi. Vypadal vážně strašně. Celý snad hořel nebo alespoň jeho tváře. Raději otevřela okno, aby se Tom alespoň nějak zchladil. Potily se mu i ruce.
„Jo, jo jasně, jen je tu nějak vedro.“ Mávl nad tím rukou a pokračoval ve vysvětlování všech těch pozic. Vypadalo to, že kluci chápou a vědí, co mají dělat. Jediné, na co hlavně atakoval, bylo použití zbraní. Nechtěl žádné extrémní přestřelky. Navíc vidina toho, že tam vlítne policie, už byla velice špatná. Udělalo se mu snad ještě hůř nad představou, že se něco nepovede.
„Jsi nervózní, Tome?“ Dala mu Kamila na rameno ruku a něžně přejela.
„Ty snad ne?“ Odpověděl protiotázkou.
„Možná trochu.“ Pokrčila rameny. Na různé druhy obchodů byla zvyklá a na přestřelky taky. Nebylo snad nic, co by ji mohlo překvapit. Měla zažito všechno.
„Tome, co asi děláš?“ Bill opět seděl v okně a díval se na měsíc, který se konečně vyhoupl na oblohu. Pozoroval všechny hvězdy, které se rojily kolem něj. Přišlo mu to tak romantické, musel se usmát, i když mu do smíchu nebylo. Stále myslel na to, co se všechno může stát a bylo mu tak strašně úzko. Skoro jej to dusilo. Měl pocit, jako by jeho tělo bylo svázáno do korzetu a jeho tkaničky byly velice pevně zavázány. Bolelo jej u srdce. Nebyla to žádná nemoc, na tohle žádné pilulky nestačily. K tomu byla potřeba vidina blízkého člověka, který byl bůhví kde. Luštil ve hvězdách. Snažil se tam najít různá souhvězdí, ale nic v těch tečkách neviděl. Snad jen Tomovu tvář, která se mu objevovala ve všem.
Přivřel oči a prudce vydechl. Věřil mu, věděl, že se vrátí, ale to čekání bylo tak nesnesitelné. Tohle posedávání v okně mu dělalo dobře. Vítr jemně čechral jeho vlasy a on spokojeně přivíral oči, nastavujíc tak svoji tvář vánku. Bylo to tak osvobozující od všeho toho horlivého přemýšlení a doufání. Už to trvalo tak dlouho. Navíc tady v domě to bylo všechno stereotypní. Neměl se tu špatně, to ne, pečovali o něj, ale stejně jakákoliv péče nemohla nahradit pouhý Tomův pohled nebo úsměv. Stejně raději býval sám a vzpomínal. Někdy si jen tiše pobrečel. Nikdo navíc ani nevěděl žádné novinky o Tomovi, a to ho snad trápilo ještě více. Proč mu alespoň nezavolala nebo neposlal dopis, cokoliv. Raději se poskládal do postele a zavřel oči. Chtěl spát. Jenom spát a probudit se tehdy, až jej vzbudí jeho princ z pohádky lehký polibkem.
Nemohl usnout, nešlo to. Převaloval se na posteli a snažil se zabrat. Kolikátá to byla noc, co si musel vzít ty prokleté prášky na spaní? Nepočítal je. Bylo to naprosto zbytečné. Z poloprázdného platíčka vyloupl další a zapil sklenicí vody, která vždy ochotně stála na nočním stolku u jeho postele. Už jej tu vážně potřeboval. Nikdy moc nejedl, ale teďka nejedl už skoro vůbec. Neměl chuť. Neměl náladu žvýkat, smát se ani polykat. Neměl náladu vůbec existovat. Znovu ulehl do lůžka a opět zavřel oči. Chvíli hledal vhodnou polohu, a pak už jeho víčka těžší než balvan umlkla a on usnul.
Čím více se Bill uzavíral do sebe, tím více Hanz umíral zevnitř. Bill si vzal jeho srdce, aniž by se na cokoliv zeptal. Snažil se dělat cokoliv, jen aby černovláska rozveselil, ale nic nebylo platné. Nedokázal to, co Tom, a on si to stále nedokázal přiznat. Nechtěl se smířit s prohrou. Byl tak nádherný, tak dokonalý. Musel se kolikrát držet, aby po něm sprostě nevyjel. Nechápal, co na tom gangsterovi viděl. Co bylo na něm tak dokonalého? Sevřel ruce v pěst a napil se ze sklenice s červeným vínem. Vždyť Bill už s nikým ani nekomunikoval. Byl ztracen někde hluboko v sobě a nebylo návratu zpět, to až ten jeho Tom mohl. Nenáviděl jej a proklínal. Nikdy necítil něco podobného k muži. Nikdy. Jenže jak se říká, všechno je jednou poprvé, a on věděl, že i naposledy. Byl si více, než jistý, že už nikdy nikoho takového nepotká.
Obdivoval černovláska. Tak moc jej musí milovat, když na něj oddaně čeká. Hanz každý večer stál u jeho dveří a poslouchal ty povzdechy, co mu rvaly uši. Tak rád by do pokoje rázně vešel a objal jeho hubené tělíčko. Tak rád by jej utěšil a řekl mu, že je tu pro něj. Že on ho ochrání před vším. Jenže nemohl tam jít. Věděl moc dobře, jako ukrutnou pravdu by musel snést. Musel by si vyslechnout, že o to Bill nestojí. Neustál by to. Rozbrečel by se tam jako malý kluk a to nechtěl. Takhle v něm alespoň třímalo malé zrníčko naděje. Raději i on se odebral do svého pokoje a natáhl se a postel. Věděl, že neusne, věděl to, ale i přesto se o to snažil.
Tom ani přesně nevěděl, kolik hodin bylo, když ulehl do své postele. Jak jinak, než s myšlenkou na Billa. Už to všechno chtěl mít za sebou. Ale zároveň nechtěl, aby k tomu došlo. Vydechl a přikryl tělo peřinou. Zavřel oči a téměř ve vteřině usnul. Kupodivu to byl i klidný spánek. Žádné noční můry nebo zlé sny. Vlastně se mu nic nezdálo. Klidně oddechoval a jediný měsíc byl toho svědkem. Pozoroval jej z oblohy a možná, že mu i chtěl pomoci. Možná chtěl pomoci jejich prudkému citu. Jejich lásce. Možná, že kdyby to šlo, vyřešil by jejich problémy za ně a sám je nesl na svých bedrech, jen aby konečně byli šťastni. Třeba se už více nechtěl dívat na dvě utrápené tváře tesknící jedna po druhé. Kdyby tak mohl něco udělat. Něco, co by jejich životy změnilo, ale bohužel na to byl až moc malý pán. Mohl jedině sušit jejich tváře a vyslechnout si jejich pláč či nářky. Mohl jim to jen přát a bledou tváří se pokusit dostat na jejich rty alespoň trochu úsměvu. Ale ani to se mu nedařilo.
Ráno bylo těžké pro všechny tři, popravdě řečeno, kdo to měl nejtěžší? Kdo vlastně? Jejich srdce bylo roztříštěno na kousíčky. Bill byl tak zlomený, když se musel probouzet sám bez Toma. Tak rád by jej objal a přitulil se k němu. Konečně věděl, že už tu je a jen pro něj. Tom? Ten pod vidinou toho, že opět dnes půjde do té díry, raději padl zpátky do pelíšku. Jak rád by teď šel úplně někam jinam. Jak rád by šeptal něžná slůvka svojí lásce. A Hanz? Chtěl by jít o jedny dveře dál a probudit Billa jediným polibkem. Těšit se a smát se s ním celý den. Konečně být zase šťastný. Tak kdo z nich to měl vlastně nejtěžší? Tahle situace byla pro tuto chvíli naprosto bezvýsledná. Ani jeden z nich nemohl mít to, co by tak rád měl. Ale bylo krásné slunečné ráno a oni museli tomuto novému dnu čelit.
autor: Lauinka
betaread: Janule
Není možné…Příběh je zpět!♥♥♥ Už jsem se na něj chtěla ptát, ale nakonec jsem usoudila, že tato otázka pod jiné příběhy nepatří. Ale jsem šťastná, že je tu další díl!!♥ Mám jen strach, abych něco neopomněla. Tady je každé písmenko důležité, propojující děj.
La Femme Kamila, chci spíš říct femme fatale. Já z ní nemám dobrý pocit, nevím proč. Klidně by střelila i po Tommym, kdyby došlo na lámání chleba. To si jsem jistá. Bojím se jí, je tvrdá, nic ji nezastaví…
Opět se ti, Lauinko, podařilo vyjádřit ty vzácné pocity obou. Tommy se necítí dobře. Je nervózní, snad má i strach (vím, ne o sebe) a Bill cítí úzkost. A myslí na Tommyho. Ale měsíc a hvězdy – alespoň na chvíli čtenář vydechne nad tou nebeskou krásou a na chvíli nemyslí na strach.
Bill teď k tomu všemu ještě nejí a bez prášků ani neusne. Vždyť se zničí. Musí být pro Toma silný! Navíc být zavřený takto mezi čtyřmi stěnami, nemoci jít ven. Z toho bych zešílela. I když by se o mě milující Hanz staral… Jeden pro druhého – myslím Tommyho s Billem – se ničí a trápí.
Co se týče Hanze, nevím, jak vše vidět. Zamiloval se do Billa. Na rozdíl od Hanze vím a chápu, čím Billa Tommy okouzlil, proč pro Toma tluče Billovo srdce, proč patří Tommymu Billovy myšlenky, proč Bill pro Tommyho dýchá♥♥♥ Proč to nevzdává a bojuje, stejně jako Tom. Miluje ho. Ano, i Bill je silný!
Měsíc, svědek – jednou jejich milování, teď utrpení. Teskný okamžik, ale stejně tak i nádherný. Jakoby tě, Lauinko, opravdu sám pán noci uhranul. Popisuješ už po několikáté tyto chvíle opravdu nadpozemsky. Mrazí u nich, krása tyto věty číst!♥ A nejen tyto věty, celý příběh je oslovující a výjimečný!
Novému dnu budu v příští kapitole, které se už teď nemůžu dočkat, čelit spolu s nimi. Bojím se, i mně srdíčko tluče…
Nádherné!♥♥♥