autor: Holly-EnD.
Co říct? Tom napsal poslední dopis…
PS: Převelice předem děkuji za komentáře.
Holly-EnD.
Rozhodl jsem se sdílet s vámi svůj příběh. Napadlo mě, že by možná nakonec nebylo od věci, zanechat tu odkaz mého života. Protože až odejdu, kromě něj už by tu po mně nic nezbylo.
A není to ani tak odkaz na mě, jako odkaz na něj. Na nejdůležitějšího člověka v mém životě…
„Tome, vstávej!“ na hlavě mi přistál polštář. Jen jsem si povzdechl a ignoroval to. „Tak dělej! Za chvíli musím do školy, slíbil jsi mi, že se se mnou nasnídáš!“ Bill. Strkal do mě tak dlouho, dokud mě nevytlačil z postele. Skutálel jsem se na zem a bolestně zavzdychal.
„Okey…“ zamumlal jsem a s hekáním se zvedl ze země.
„Promiň.“ Usmál se na mě omluvně. Zamrkal dlouhými černými řasami a políbil mě na čelo. Roztál jsem pod jeho rty. On byl jedinej člověk na světě, kterýmu bych nedokázal odolat. Nikdy.
Takže když se ode mě odtahoval, popadl jsem ho za pas a zase si ho k sobě přitáhl. Zapředl jsem do jeho krku.
„Krásně voníš.“ Zamumlal jsem a líbnul ho na klíční kost.
„Hmm… jo…“ usmál se a položil mi ruce kolem krku.
Ještě chvíli jsem ho laskal na krku, když se ode mě odtáhl.
„Půjdu udělat tu snídani, za deset minut buď v jídelně!“ zavolal na mě ještě přes rameno, když mizel mezi dveřmi do chodby. Šel jsem si dát sprchu.
Posadil jsem se vedle Billa na židli a popadl dnešní noviny. Přejel jsem je očima. Nic zajímavého, ale stejně jsem se do nich začetl.
„Uhm… co píšou?“ zeptal se Bill s plnou pusou. Povzdechl jsem si.
„V zoo se narodila další gorila. Ministerstvo financí je plný hamižných bídáků. Krachují sázkové kanceláře. Bushida postřelili. Jimi Blue vydal novou desku s názvem: Dnes odejdeš, a americká herečka Angelina Jolie adoptovala dítě z Andory…“
„Okey… to stačí.“ Zarazil mě a vytrhl mi noviny. „Nejdřív se najez.“ Šoupnul přede mě opečený sendvič a kafe.
Kouknul na hodinky a vstal.
„Budu muset jít, zlato. Pa.“ Řekl a políbil mě na rty, než sebral svoje věci a vyběhl z bytu.
„Pa.“ Zamumlal jsem, ale už mě neslyšel. Zvenčí jsem uslyšel bouchnutí dveří od auta a následně motor. Pak mi zapípal mobil, aby mi oznámil, že dorazila sms. Byla od Billa.
Miluju tě. :-*. Stálo v ní.
Usmál jsem se a odepsal mu, že já jeho taky.
Někdy bývá život těžký. A je zvláštní, jak často takový bývá. Tehdy jsem měl všechno, co jsem potřeboval ke spokojenému životu, ale z vlastní zkušenosti vím, že nic není navždycky.
A jestli existuje Bůh, zřejmě nechtěl, abych vedl spokojený život. A už tehdy jsem věděl, i přes to všechno, že Bůh se mnou… ještě neskončil…
Byl jsem zrovna s kamarády v nahrávacím studiu a už po třetí se snažil bez chyby zarapovat do mikrofonu část svého textu, když mi zazvonil telefon. Na displeji se mi ukazovalo městské číslo. Zvedl jsem to.
„Ano?“ otázal jsem se. Ohlásila se mi nedaleká nemocnice.
„Pan Tom Kaulitz?“
„Ano…“ vydechl jsem a sevřel ruku v pěst.
„Váš bratr vás tu má uvedeného jako kontakt v nouzi…“ rozbušilo se mi srdce.
„Co se mu stalo?!“ vyhrkl jsem.
„Váš bratr měl autonehodu. Když se proti němu vyřítil z protisměru nekontrolovatelný nákladní vůz, strhl volant a v plné rychlosti narazil do svodidel. Právě teď je v péči lékařů a…“ už jsem ji neslyšel, protože jsem to položil a bez jediného slova jsem vyběhl ze studia. Auto jsem nechal autem a rozhodl se běžet do nemocnice pěšky. Bylo to nedaleko, a tak jsem běžel jen pár bloků.
„Kde je?!“ řval jsem na recepční.
„Pane, uklidněte se a řekněte mi, koho hle…“ nenechal jsem ji ani domluvit a bouchnul jsem pěstí do pultu.
„Já se kurva ptám, kde je?!“ křičel jsem strachy úplně bez sebe a vůbec mi nedocházelo, proč mi ta zatracená ženská neřekne, kde je můj bratr a co s ním sakra je.
Už jsem se nadechoval, abych začal znova křičet, když tentokrát bouchla do pultu rukou ona.
„Kdo?!“ zakřičela. Překvapeně jsem zamrkal.
„Bill Kaulitz…“ vydechl jsem. Zadívala se na počítač.
„Pokoj číslo šest ve druhém patře. Jeho stav je stabilizovaný, ale zatím se neprobral. Neměl by být rušen, ale můžete za ním jít.“ Řekla už naprosto klidným hlasem.
„Díky…“ už jsem klusal k pokoji a snažil se zklidnit svoje bušící srdce. Skoro už jsem nemohl ani dýchat.
A najednou jsem stál před jeho pokojem. Zarazil jsem se s rukou na klice. Nebyl jsem si jistý, jestli ho chci vidět takhle. Nevěděl jsem, nakolik mi ublíží, vidět ho v tomhle stavu. Dokonce jsem ani nevěděl, jestli by si přál, abych ho takhle viděl. Nevěděl jsem vůbec nic… Zda vejít… nebo odejít… nebo tady zůstat a vystát tu třeba důlek. Možností bylo spousta, ale já jenom stál…
Kurva, Tome! Seber se… Bill tě potřebuje… přece nebudeš srab a nezdrhneš! Uvnitř hlavy se mi rozezněl tichý hlásek vlastního svědomí.
Zavrtěl jsem hlavou a vstoupil. Pohled na to křehké stvoření, ztrácející se pod bílou nemocniční přikrývkou, mi zarazil osten děsivé bolesti hluboko do srdce. Z očí se mi spustily slzy.
Pomalu jsem se k němu přibližoval a snažil se přes závoj slz rozeznat, co z toho výjevu přede mnou je Bill a co přístroje.
Posadil jsem se k posteli a nahmatal jeho studenou dlaň. Nesnažil jsem se zkrotit ty hloupé slzy, protože sem patřily. Ať to vypadalo jakkoli groteskně.
Seděl jsem tam šíleně dlouho a hypnotizoval Billovu nehybnou tvář. Snažil jsem se odmyslet ty pitomé hadičky zavedené v jeho nose a snažil si představit, že jsme doma a on jenom spí.
Rád jsem Billa pozoroval, když spal. Ve spánku totiž každý shodí své obranné zdi a vy můžete vidět, kým je doopravdy. Jako bychom ve spánku našli sami sebe.
Po třech hodinách jsem usnul.
Probudilo mě až zapípání mého mobilu. Trhl jsem sebou a nahmatal v kapse kalhot svůj mobil. Na display stálo jasné a přesto křehce krásné: Miluju tě… rozbušilo se mi srdce. Byla od Billa.
Uslyšel jsem slabé zavzdychání, a konečně vzhlédl ke svému bratrovi. Díval se na mě s křehkým a unaveným úsměvem. V ruce, za kterou jsem ho nedržel, svíral svůj telefon.
„Taky tě miluju, Billi…“ políbil jsem ho na hřbet ruky, kterou jsem celou tu dobu tak zoufale svíral.
„Omlouvám se, Tome…“ zachraptěl a stiskl mi ruku. Zavrtěl jsem hlavou.
„Jak ti je…?“ zeptal jsem se tiše a pohladil ho po tváři. Chrčivě se rozesmál.
„Jako bych se pořádně vyboural.“
Musím se přiznat, že to se mnou skutečně zamávalo. Ta nehoda mi znova připomněla jak křehký je lidský život. Tehdy jsem si slíbil, že až se Bill dostane z nemocnice, už nikdy nedopustím, aby se něco takového znova přihodilo. No pak přišla další rána… která mi měla zřejmě připomenout, že nedokážu všechno… že nejsem hrdina…
Od nehody uběhlo už spoustu času. Za dva týdny měli Billa pustit z nemocnice a já si ho mohl vzít domů. Nehorázně jsem se na to těšil.
A tak jsem běhal radostně po obchodech jak retardovaný štěně a sháněl pro něj něco hezkého, co bych mu mohl dát. Zabralo mi to polovinu dne, ale nakonec jsem pro něj vybral nádherný (a taky nádherně drahý) prsten posetý klenoty od Swarovski.
Měl symbolizovat něco podobného jako zasnoubení či sňatek. Chtěl jsem být s Billem se vším všudy. Chtěl jsem mu ukázat, jak moc pro mě znamená. Že na světě nemůže existovat osoba, kterou bych miloval víc než jeho. Protože tak to prostě je. Hluboká, ale přesto prostá pravda.
Naprosto spokojený s výběrem jsem se šel usadit do mého oblíbeného baru na šálek kávy.
Zítra jsem měl v plánu, jet za Billem do nemocnice hned ráno a dát mu ten prsten. Měl jsem to celý perfektně vymyšlený a už jsem se nemohl dočkat jeho reakce.
Narychlo jsem vypil kávu a radostně vyběhl z baru, s plánem jít se domů vyspat. Najednou, ale před barem u krajnice zastavilo auto. Důvěrně známý mercedes. Můj a Billův nejlepší kamarád Andy.
Usmál jsem se na něj, když vystoupil z auta a zamířil ke mně.
„Bezva, že seš tu. Chci ti ukázat, co jsem koupil Bi…“ úsměv mi zamrzl na rtech při pohledu na jeho žalostně zkroucenou tvář a skelné oči. Naprázdno jsem otevřel ústa, ale přes rty se mi nevydrala ani hláska. Zadíval se na mě a popotáhl. Vzduch kolem ztuhl a výrazně se ochladilo.
„Tome… Když jsem tě sháněl u tebe doma, volali z nemocnice. Bill měl infarkt. On… to nezvládl…“ zavzlykal. Svět kolem zešedl. Co zešedl. On přímo zčernal. Slyšel jsem hlasité bušení vlastního srdce. Jako by se mi snažilo vybušit díru do hrudi. Sípavě jsem zalapal po dechu, kterého se mi rázem zoufale nedostávalo. Nemohl jsem vůbec promluvit. Nemohl jsem uvěřit…
„Můj… můj brácha umřel?“ dostal jsem ze sebe nakonec.
„Mrzí mě to…“ zlomil se mu hlas a padl mi do náruče. Pevně jsem ho sevřel, když opadla první otupělost, a na tváři mě zlehka polechtal chladný večerní vánek. Když mi došlo, že to není vtip…
Z očí mi vyteklo pár prvních bolestně zoufalých slz. Sevřel jsem svého třesoucího se kamaráda ještě pevněji.
„Na tohle nejsem připravenej…“ zavyl jsem a třesoucí rukou si zakryl obličej. Na to se Andy hlasitě rozvzlykal a křečovitě svíral mezi prsty moji bundu. Moje slzy smáčely jeho bělostné vlasy, ale nikdo na to nebral zřetel.
Ta tíživá bolest, která se mi usadila na hrudi. Ta šílená a zlostná touha křičet. Ta šíleně zlostná touha rvát si vlasy, abych fyzickou bolestí překryl tu duševní. To všechno mě nutilo zoufale svírat Andyho pevněji a pevněji, div se neudusil. Nepomíjející okamžik hlubokého žalu mě nutil stát na místě a pomalu nechat prostupovat bolestivou prázdnotu mým tělem a nechat ji pohltit celý můj život.
„Andy… nemůžu…“
Nemůžu žít bez Billa. Umřel jsem spolu s ním. Význam mé bytosti se rozplynul v jeho posledním vydechnutí. S posledním úderem jeho srdce. Všechno zmizelo. Všechny ty pocity a vzpomínky. Nic nezbylo. Zůstalo ticho…
Bylo stále těžší a těžší opakovat si, a hlavně tomu uvěřit, že můj malej bráška už se nevrátí. Už se na mě nikdy neusměje. Nepodívá se na mě svým štěněčím pohledem a neřekne mi, jak moc mě miluje.
Jo… Nebyl jsem na to připravenej… Nikdy bych nebyl…
Tom Kaulitz
autor: Holly-EnD.
betaread: Janule
Sakra, tohle mi nedělej T____T Nesnáším smutné konce! 🙁
smrk… krásne,ale smutné… autorka fakt ma dorazila,slzy v ociach…
Je málo věcí co mě rozbrečí…tohle byla jedna z nich…krásné…T__T
Tak tohle mě totálně vzalo. Od začátku mi bylo jasné, že to neskončí dobře, ale tohle. Z očí se mi valí krokodýlí slzy, skoro nevidím na písmenka a… nemůžu přestat myslet na tuhle tragédii. Ten konec byl prostě… to nejde vyjádřit slovy! Ale přesto, jak smutné to je, a že mi srdce puká bolestí, jsem moc ráda, že se Tom rozhodl za Billem odejít. Protože přesně tohle jsem udělala i ve své ff, protože jsem si nedokázala a pořád ještě nedokážu představit, že by žil jen jeden z nich. To by bylo, jako by z toho člověka zbyla jen půlka. Tom bez Billa nebo Bill bez Toma, to prostě nejde.
A tímhle chci říct, že i když je to fakt tragický konec, pro mě svým způsobem happy end, protože jsem si jistá, že se někde tam nahoře setkají… :)))
Nádherná povídka, to už snad ani nemusím dodávat!;)♥
*smŕŕŕŕk* to je krááááása <3