autor: LadyKay
Napjatě očekávám, až konečně Pete promluví a sdělí mi, jak Billa vidí on. Bude o něm mluvit naprosto nezaujatě a řekne čistou pravdu? Nebo jej bude pomlouvat a popíše mi jej v tom nejhorším možném světle? Tvrdil mi přece, že je mu naprosto lhostejný, tudíž by měl říct jen holá fakta. Nic navíc, nic nepřibarvovat. Když se na něj tak dívám a mlčení se už stává nesnesitelným, začínám litovat, že jsem s tím vůbec začínal. Soudě dle jeho výrazu, ta lhostejnost vůči mému bratrovi nebude taková, jak mi tvrdil. Důkladně si prohlížím tvář osoby stojící naproti a uvažuji, zda se mu skutečně po exmilenci stýská, nebo je ten stesk a přeživší láska pouze výplodem mojí žárlivostí zaslepené mysli. Čert aby se ve mně vyznal! Nechci ho a žárlím na něj jak pominutý.
„Bill,“ vysloví znovu jeho jméno. „Billova přízeň je dar. Dar, z něhož jsi nejprve u vytržení, avšak postupem času tě začne ničit. Pohltí tě, vysaje tě.“ Takže něco jako Pandořina skříňka. Sám jsem jej právě k ní několikrát přirovnal. Obdoba zhoubného daru. Očividně existuje někdo další, kdo můj názor sdílí.
„Víš, Tome,“ osloví mě a pohne se z místa. Zdá se, že prvotní šok opadl, Pete nabyl na jistotě a je schopen pokračovat v konverzaci. Aniž by mě vyzval nebo na mě jen krátce pohlédl, jej následuji. Dychtivost dozvědět se pravdu, přebíjí strach z ní. Možná bych to měl stopnout a setrvat dál v nevědomosti, vystačit si s tím, co si myslím, jenže je pozdě. Už jsem jej přiměl promluvit, takže si to budu muset vyslechnout do samotného konce. Ať už se mi to bude líbit nebo nebude.
„Když o mně Bill projevil zájem, bál jsem se, že se štěstím zblázním. Klidně bych se i hádal, že toho dne nebylo nikoho, kdo by byl šťastnější než já.“ Koutkem oka zkontroluje, zda poslouchám, a pokračuje dál: „Všechno bylo perfektní, já šťastný. Klapalo nám to, nebo jsem alespoň naivně věřil, že nám to klape, že jsme pár. Nebyli jsme.“
Jak se mi tak zdá, dostali jsme se do ale-fáze, na niž jsem čekal. Dokonce přišla rychleji, než jsem prve počítal. Pete zřejmě usoudil, že mi nebude popisovat jejich cukrování, jelikož by mi tím jen ubližoval. Přešel tedy k tomu podstatnému.
„Bill byl milujícím partnerem do chvíle, kdy jsem si dovolil nahlas a přede všemi vyslovit svůj názor. Abys mě správně pochopil, byl ten názor pravým opakem toho, co si myslel a řekl on. Před lidmi zachoval kamennou tvář, vyžrat mi to dal, až když jsme osaměli. A víš, co jsem udělal?“ Obrátí se na mě s dotazem, na nějž odpovím zavrtěním hlavy, ač tak zhruba tuším, co učinil. Pete se pobaveně zasměje, sám sobě je nucen se smát, čímž mi jen potvrdí moji prvotní domněnku: „Omluvil jsem se. Vím, že jsem směšný, ale podal to tehdy tak, že jsem se cítil opravdu provinile. Měl jsem pocit, že jsem mu ublížil.“ Tohle znám až moc dobře! Není v tom sám. Tohle umění probudit pocit viny v někom, kdo nic neprovedl, ovládal Bill odjakživa. Mluví ze mě zkušenost, bohatá zkušenost s jeho osobou. A našla by se spousta těch, kdo by mi dali zapravdu.
„Už jednou jsem ti říkal, že na našem rozchodu vinu neneseš, což je pravda. Ale tehdy bych tě za to tak rád obvinil, naházel to na tebe, jenže bych ti křivdil. Nemohl jsi za to. Dík tobě pouze věci dostaly rychlejší spád. Hádali jsme se už předtím. Tedy podle něj jsem se hádal já, on ne. Přitom spory vznikaly převážně z jeho podnětu. Kdyby tu teď stál, jistě by řekl pravý opak. Proto nemá smysl tě přesvědčovat o tom, že jen já mám pravdu. Udělej si vlastní názor.“ Jeho zrak na mně na pár vteřin spočine. Nato Pete zamíří k lavičce, na níž se usadí a přivolá si k sobě Baxe. Než k nim dokráčím, lehne si pes do trávy k pánovým nohám, protože pouze tam je stín. Asi mu to slunko leze na nervy stejně jako mně. Posadím se kousek od blonďáka, který si pohrává s vodítkem, jež drží v ruce, a vyčkávavě na něj hledím. Rozčiluje mě jeho mlčení, které však trpělivě snáším, ač mám chuť jej nakopnout, abych jej přiměl pokračovat.
„Chybí ti?“ Zeptám se na něco, za co bych si měl vzápětí ukousnout jazyk, neboť tak zděšený pohled jsem snad u nikoho ještě neviděl. Otázkou zůstává, zda jej vyděsila moje otázka nebo jen fakt, že mi něco takového přišlo na mysl. Nemůžu za to, zase se mi to tam v hlavě zmáčklo a vystřelilo to ze mě, aniž bych si to promyslel.
„Ne. Teď už ne.“ Odvětí mi chladně a hned se zeptá: „Proč se na to ptáš?“
„Já nevím, prostě mě to tak napadlo. Vypadáš tak nějak…“
„Vypadám na to, že mi chybí?“
„To zase ne. Ale nevypadáš, že by ti bylo příjemné o Billovi mluvit.“ Vysvětlím mu, co mě k tomu přivedlo.
„Ukaž mi někoho, kdo rád mluví o někom, kdo se k němu zachoval takhle.“ Zaksichtí se na mě a dodá: „A hlavně s někým…“
„S někým?“
„S někým, jako jsi ty.“ Zase vyhýbavá odpověď. Už mě s nimi začíná rozčilovat. To je už poněkolikáté, co takhle odpověděl. Ještě jednou a neručím za sebe. Pak mám v hlavě nejen zmatek kvůli vztahu s Billem, ale i kvůli hovorům s exšvagrem.
„Pete, je Bill zlý nebo není?“ Svou otázku položím s naprosto vážnou tváří. Tohle dilema totiž řeším delší dobu a nejsem schopný rozhodnout, zda je nebo není. V první chvíli bych samozřejmě řekl, že zlý je. Záhy bych však sám sobě tuhle domněnku vyvracel.
„Co myslíš ty?“ Pokouší se z toho vykroutit. Když však zaregistruje můj pohled, nechá toho a odvrátí pohled. Dlouhé vteřiny se dívá před sebe a nejspíš pečlivě zvažuje, jak mi má odpovědět. Když se ke mně otočí zpět a naše oči se střetnou, sevře se to ve mně.
„Není.“ Jeho hlas zní naprosto jistě. Vůbec nepochybuje o tom, co právě řekl, a pevně si za tím stojí. „Co tak koukáš?“
„Nečekal bych, že…“
„Že odpovím tohle, co? Hele, on není vyloženě zlý, je jen pokřivený. I v něm něco dobrého bude. Ačkoli po tom, co udělal, mám chuť o tom pochybovat.“
„To i já…“ Kus mě Billa proklíná, kus mě jej chce stále obhajovat. Může vůbec člověk lásku skutečně zabít? Může opravdu nenávidět někoho, kdo mu byl jednou vším? Byla by to vůbec nenávist? Tyhle otázky co chvilku vyvstanou v mé mysli a nutí mě k hlubokému zamyšlení. Vzpomínám si, jak se jednou Bill nechal slyšet, že je-li láska opravdová, trvá navěky a nic a nikdo ji nedokáže v srdci člověka zabít. Ani on sám to nedovede. Měl-li tenkrát pravdu, mám opravdu „skvělé“ vyhlídky do budoucna…
BILL
„Pro nikoho tady nejsem!“ Zařvu, když se ozve zaklepání na dveře, a zahledím se znovu na monitor. Pročítám maily, které mi v posledních dnech přišly. No, pročítám… Spíš jen civím na věty v nich napsané, aniž bych vnímal jejich obsah. Samé kecy! Víceméně jsem sem šel jen kvůli tomu, že mi to doma začínalo lézt na mozek. Být zavřený několik dní v bytě jen se psem je k zbláznění. Musel jsem odsud aspoň na pár hodin vypadnout. Teď toho však lituji! Bylo mi tam mnohem lépe než zde.
„Říkám, že tady nejsem!“ Zopakuji o poznání nervózněji a otočím se ke dveřím, které se otevřou, a i přestože jsem dvakrát důrazně řekl, že tu nejsem, vejde Marion.
„Co je?“ Štěknu a propálím ji pohledem. Je hluchá nebo navedená nebo co? Poslední týdny mám dojem, že se obklopuji samými idioty, kteří nerozumí ani těm nejprostším věcem.
„Omlouvám se, ale je tu už podruhé… Chce s vámi mluvit,“ řekne bojácně, když za sebou zavře dveře.
„Kdo?“ zeptám se s naprostým nezájmem a položím si ruce na stůl, na němž se během mé nepřítomnosti nakupilo tolik papírů, že se mi jen při pohledu na ně dělá šoufl. Nemám sebemenší chuť něco číst, řešit, a už vůbec se mi nechce s někým mluvit.
„Alex.“ Prozradí mi konečně jméno toho, kvůli komu mě vyrušuje. Kvůli jednomu z podřízených. O to víc vzrostl můj vztek. Kdyby sem vlezla kvůli někomu důležitějšímu, možná bych to ještě překousnul, ale takhle mě jen rozzuřila. Když jsem přišel, řekl jsem, že tu pro nikoho nejsem. To není schopná sama vymyslet důvod, proč nikoho nepřijímám? To jí musím všechno říkat? S takovou si můžu asistentku dělat sám!
„Tak mu laskavě řekněte, že nemám čas. Ať přijde jindy.“ Zašklebím se a otočím se na židli zády k ní. Čekám, že splní, co jsem jí řekl, a odejde, jenže cvaknutí dveří se neozve. Ohlédnu se tedy za sebe a spatřím asistentku stále stát na místě. „Chcete to písemně nebo co?“
„Prý je to naléhavé. Říkal mi, že s vámi musí neprodleně mluvit. Je to v zájmu firmy a…“
„Vy jste mě neslyšela?“ Vstanu a zapřu se rukama o hranu stolu. Ona si ze mě snad dělá legraci! „Jasně jsem vám před chvilkou řekl, co mu máte říct, takže se seberte a udělejte to. Hned!“ Rozkážu, když si všimnu, že se nadechuje, aby mi něco odvětila. Prstem ukážu na dveře a v duchu ji nabádám, aby vypadla, jinak jí budu muset pomoci. Marion na mě ještě pár vteřin nevěřícně zírá, nakonec však přikývne a se sklopenou hlavou místnost opustí.
„Nána pitomá, chápeš to?“ Podívám se na Absintha, který leží na koberci u křesel a hledí mým směrem. Marion se moc netvářila, když mě viděla vejít se psem. Říct však nemohla ani slovo, protože je to tu všechno moje a můžu si tak dělat, co se mi zlíbí. I kdybych si přivedl s sebou na vodítku krokodýla, nemůže dělat nic víc, než sklapnout podpatky a být zticha. Odlepím se z místa, dokráčím k čtyřnohému společníkovi a posadím se opodál. Drbu jej za ušima a nechápu, kde jsem se to ocitl. Co se to se všemi poslední dobou děje? Nikdo se nechová, jak má.
„Prý v zájmu firmy! Slyšel jsi to, jo?“ I ten pes chápe, co říkám. Měli by si z něj vzít příklad. S nastraženýma ušima mě pozoruje a naslouchá mým slovům. „Zřejmě zapomněli, komu to tu patří. Šéfem jsem, Absi, pořád já a já nejlíp vím, co je a co není v mém zájmu a v zájmu firmy. Nějaký poskok mě nebude poučovat o tom, jak ji mám vést, že?“ Kdyby tu tak byl Tom! Myšlenka na něj mi vykouzlí úsměv ve tváři, neboť se mi vybaví nevraživost mezi ním a Marion i to, jak o ní mluvil. Agentka. Kdyby tu seděl, vysvětlil by jí to raz dva. Den ode dne mi víc schází a taky narůstají moje obavy o něj.
Asi to na mně musí být vidět, protože se ta káča, co sedí přede dveřmi, ptala, jestli mám starosti. Co je jí po tom, sakra?! Pokud má samaritánské sklony a touží po tom radit lidem v obtížných životních situacích, má dělat telefonistku u Linky důvěry a ne tady. Kdybych se jí chtěl svěřit, tak bych to asi udělal, ne? Ať si raději hledí své práce a na mě se vykašle. Své problémy si vyřeším sám. Musím jen doufat, že až se Tom vrátí, bude rozumný a nebude se chovat jako malé umíněné děcko, které k sobě nenechá mluvit.
TOM
„Absi!“ Zavolám do nitra bytu a zabouchnu za sebou dveře. Čekal jsem, že přiběhne, jakmile uslyší šramot klíčů v zámku a bude mě radostně vítat, ale přepočítal jsem se. Žádné vítání se nekoná. Tašku s věcmi položím na zem a vejdu do obýváku.
„Bille?“ Vyslovím bratrovo jméno, na setkání s ním se vůbec netěším. Ani on se neobjeví. To bych rád věděl, kde ti dva jsou. Mé kroky zamíří k ložnici, do níž nakouknu. Jediné, co tam naleznu, je ustlaná postel. Po Billovi a psovi nikde ani vidu, ani slechu. Pořádek a řád, který všude kolem mě panuje, je až zarážející. Připravoval jsem se spíše na to, že to tu bude vypadat jak po výbuchu atomovky. Když se však dívám okolo, nevidím nikde ani smítko prachu. Z podlahy by se dokonce dalo i jíst. Nikde se nepovalují Billovy svršky, ve dřezu není žádné špinavé nádobí, jak bych očekával. Všude je naklizeno, až mám chuť se domnívat, zda jsem si nespletl byt a nevlezl k někomu cizímu.
Po prohlídce obydlí, které snad nikdy nebylo uklizenější, se se sklenicí vody usadím na pohovku, na níž jsou úhledně srovnané polštáře. Nezbývá mi než vyčkat, až se ti dva vrátí. Na jednu stranu bych jejich návrat oddálil, na druhou bych byl rád, kdyby přišli co nejdříve, abych měl ten rozhovor za sebou. Že to nebude vůbec nic příjemného, je mi víc než jasné.
Můj azylový pobyt dnešním dnem skončil a přišel obávaný návrat do těchto zdí. Že se mi sem moc nechtělo, nemusím ani říkat. Bylo mi tam dobře, přišel jsem na jiné myšlenky, v rámci možností jsem se odreagoval. Klidně bych si to tam o další týden prodloužil. I Baxe bych přežil. Včera jsem byl dobře naladěný až do chvíle, kdy mi došlo, co s sebou přinese den následující. V ten moment se to ve mně sevřelo a měl jsem po náladě. Před usnutím jsem přemýšlel více, než je zdrávo, a sesumíroval jsem si, co Billovi řeknu. Ačkoli si teď myslím, že předem připravenou řeč zapomenu a že až bude stát naproti mně a budeme si hledět z očí do očí, půjde z mojí strany o čistou improvizaci. O bráchovi jsme s Petem od procházky v parku nemluvili až do dneška. A ani dnes o něm moc neřekl. V podstatě neřekl nic. Jen mi popřál, ať to dopadne pro mě dobře a tím to končilo. Záhy dodal, že kdyby něco, můžu se ozvat. Toť vše z jeho strany.
„No, už jsme doma, ano.“ Dřív než bych čekal, uslyším hlas, který jsem několik dní neměl možnost zaslechnout, a celé moje nitro se stáhne strachem. Kdybych mohl, seberu se a uteču jak největší zbabělec. Jenže nemůžu, jsem chlap a musím se tomu postavit čelem. Zaslechnu zvuk, který vydávají Absinthovy drápy, které při jeho chůzi cvakají o podlahu, a po pár vteřinách spatřím i chlupáče, který se ke mně s vrtícím ocasem rozeběhne. Žasnu nad tím, že zase povyrostl. Týden jsem byl pryč, přesto mám pocit, jako bych jej měsíce neviděl. Olizuje mi obličej, poskakuje kolem, kňučí jak pominutý. Asi nescházel jen on mně, ale i já jemu, a to zatraceně moc. Přece jen jsme na sebe zvyklí, stejně jako na to, že spolu vstáváme i usínáme.
„Tome!“ Překvapený a zároveň šťastný výkřik se ozve o pár chvil později. Zavřu oči a několikrát se zhluboka nadechnu, než začnu pomalu zvedat hlavu, abych se podíval do míst, z nichž ke mně dolehnul. Pohled mi přistane na Billovi, který na mě hledí s pusou od ucha k uchu. Jediným pohybem si stáhne sluneční brýle a ve stejný moment, jako já vstanu ze sedačky, se rozejde ke mně. A teď se děj vůle boží!
autor: LadyKay
betaread: Janule
Jaký je Bill Kaulitz, kterého zná Pete? Tato otázka je trošku zbytečná. Tommy sám ví nejlépe, jaký Bill je.
Samozřejmě, že Bill není zlý, je jen dokonalý manipulátor, který dosáhne všeho. A to, že druhému ublíží, se Billa samotného už vůbec netýká. Bill je přece svatý! Není to už jeho starost, když někomu zlomí srdce, dožene druhého k šílenství nebo k tomu, že propadne alkoholu (to je jen příklad). Bill sám to nevidí, k tomu je absolutně slepý. Slepý ke všemu, z čeho nemá sám Bill Kaulitz prospěch. Nejhorší je, když donutí druhého, aby se kvůli němu cítil provinile. Pak se ten druhý omluví za něco, co vůbec neudělal. Ten pocit také znám.
Nevím, zda mám Petovi věřit, že mu Bill nechybí. Dlouho jsem si myslela, že se mu líbí Tommy… Doufám stále v tuhle variantu♥.
Při pomyšlení na Toma, se Bill usmál, snad mu i chybí. A opravdu nevím, kdo je tím malým umíněným děckem, se kterým se nedá rozumně promluvit…
Moc krásné bylo setkání Tommyho s Absíkem. Chyběli mi ti dva pohromadě.
Tommy, ty musíš teď zůstat tvrdý. Bill je dokonalý herec, víš, že ti nedokázal ani říct, že tě MILUJE!!!!!!!!!! Nenech se od něj znovu zmanipulovat. Pokud mu teď odpustíš a budeš slabý, Bill ti ublíží. Zas a znovu! Bill nedokáže milovat, nebude nikdy milovat ani tebe. Miluje jen sám sebe. Zničí tě! Tvá láska k němu…
Vrať se k Petovi, prosíííím!
[1]: A vůbec, co ještě dělá Bill u Tommyho doma??????????
[1]:: Upřímně? Tohle je první povídka, u které si přeji, aby Tom nebyl s Billem, ale s Petem… Vážně doufám, že se mi to splní…
[3]: Úplně ti rozumím a strašně fandím Tommymu s Petem. Hlavně ať není s Billem…
[4]: : Nesnášim svoji empatičnost…. Vážně doufám, že nebude s Billem.. Asi bych se zhroutila 😀 Ne, to už přeháním, ale bylo by mi to dost silně proti srsti…
[5]: Ta empatie je právě krásná. Určitě je úžasné, že takoví lidé a čtenáři ještě existují♥.
Dlouho jsem si myslela, že jsem jediná, která to tak vidí a je tím vlastně špatná, že nechce Toma s Billem. Ale tahle povídka je jiná. Bill tu není dobrý člověk. Dokáže jen ubližovat lidem kolem. A mě ničí, když ubližuje Tomovi. Takže když píšeš o "zhroucení", rozumím ti. Vím, že jsi to jako přirovnala, to je jasné 😀 Jde o fikci, ale řekla jsi tím vše. Opravdu pokud se Tom k Billovi vrátí, bude to zlé, zabije ho to!
Nevím, možná to byl i záměr autorky, aby nakonec čtenář právě fandil Tommymu spolu s Petem. Vidíš, už jsme dvě…
Tak se nechme překvapit, ale mám strach, že to Tom neustojí, miluje Billa… to bude zlé…
♥
Ano, takoví lidé ještě existují… Já se za to někdy nesnášim. Některé věci prožívám až moc… Každopádně doufám, že se zamiluje do Peta, nebo alespoň jeho sympatie k němu radikálním způsobem vzrostou a k Billovi naopak klesnou pod bod mrazu – nejlépe….
Žeby som sa v Petem mýlila? Je celkom sympatický, ale aj tak sa mi zdá, že Billovi neodpustil a Tom bude jeho pomsta. Mám strach z toho rozhovoru, ktorý bude nasledovať. Tieto kapitoly, keď sú Tom a Bill rozídení mi trhajú srdce. Cítim takú hroznú beznádej. A na Billa sa hnevám, lebo si neráčil uvedomiť čo urobil, radšej obvinil Alexa a aj keď trpí, nie je to asi preto, že miluje, ale preto, že nemá to čo chce. Na druhej strane Tom… "je-li láska opravdová, trvá navěky a nic a nikdo ji nedokáže v srdci člověka zabít." …toto je taká krutá pravda, že mám strach z toho čo ešte Tomi musí prežiť.
to jesem jedina, kdo fandi paru tom/bill ? :DDD