Nechci bez tebe žít! 2.

Probudil jsem se do tmavého rána. Tedy alespoň jsem si myslel, že je ráno. Podíval jsem se z okna. Byla tam černočerná tma. Došlo mi, že je ještě noc. Snažil jsem se tedy ještě usnout. Nešlo to. Rozhodl jsem se tedy, že se zvednu, sednu si na židli a budu se dívat z okna. Sedl jsem si tam. Díval jsem se, jak padají malé, bílé a studené vločky sněhu k zemi. Nedokázal jsem si představit, že v tomto domečku strávím i zimu. Už teď mi byla zima. Zachumlal jsem se do deky a díval se do prázdna. I přesto, že jsem byl zachumlaný do deky, byla mi hrozná zima. Topení bylo na elektřinu, takže nešlo ani topení. Proto byla i vevnitř taková zima. Celou hodinu jsem se třásl na židli a po hodině se mi podařilo usnout.

Ale moc jsem se na té židli nevyspal. Probudily mě paprsky slunce. Otevřel jsem oči a přímo v tu chvíli před ně vlítla sněhová koule. Rozprskla se na skle. Lekl jsem se, až jsem spadl ze židle. Zaslechl jsem hrozně hlasitý smích, který šel z venku. Zvedl jsem se a podíval se, kdo to udělal. Stáli tam moji bývalí přátelé a hrozně se smáli. Podíval jsem se za ně. Nemohl jsem věřit vlastním očím. Stál tam Tom a také se smál, míň jak oni, ale smál se také. To byl určitě jeho nápad. Nečekal jsem to od něj. Po chvíli, co se smál, se na mě podíval a tak sviňácky se usmál. Hodil takový pohled, že to byl jen začátek, a se smíchem odešli. Jen jsem sklonil hlavu. V hlavě mi proběhlo takových myšlenek. Vzal jsem tašku a šel do školy.

Přišel jsem do třídy a rozhlídl se tam. Jakmile jsem tam vešel, všichni se na mě podívali a začali si něco šuškat mezi sebou. A tak to bylo každý den, od té doby co mě moje matka vyhodila. Asi jim má sestra řekla, že jsem ukradl mé matce peníze. I když to tak není. Ale to jim teď asi těžko dokážu. Nechápal jsem je. Když někdo něco řekne, tak tomu přece nemusí hned věřit.

Ve škole bylo krásné teplo. Divil jsem se, že Tom není ve škole. A ani mi to nevadilo. No, i když… rád bych ho viděl. Chybí mi, i když já jemu ne. Už tolikrát jsem mu chtěl říci, co k němu cítím, ale když to takto dopadlo, tak s tím už ani nemůžu počítat, že bych mu to někdy řekl. Vypadalo to, že už na mě nikdy normálně nepromluví.

Ve škole nebyl asi týden. Po týdnu přišel. Stoupl si přede mě, já mu chtěl uhnout, myslel jsem si, že chce jen projít:

„Promiň,“ ustoupil jsem.

„Ne, Bille, já s tebou chci mluvit!“

„Jestli na mě chceš být zase hnusný, tak si to prosím ušetři!“

„Ne, to nechci, opravdu s tebou chci mluvit.“

„Dobře, mluv…“

„Víš, Bille, mluvil jsem s Miriam. Řekla mi, že si to vymyslela, chci se ti omluvit, že jsem ti nevěřil. Byl jsem blbej…! Omlouvám se, prosím odpusť mi to.“ Objal mě.

Přemýšlel jsem, jestli mu to mám odpustit. Ale když mě objal, jako by ze mě něco spadlo. Okamžitě jsem ho také objal.

„Chyběl jsi mi, Tome!“

„To ty mně také…“

„Proč jsi na mě byl takový?“

„Omlouvám se, nechtěl jsem. Byl jsem slepý, prosím odpusť mi to,“ díval ses na mne smutnýma očima.

„To je v pořádku,“ usmál jsem se. Byl to krásný pocit, objímat tě.

„Billí, vrať se domů, prosím.“

„Nemůžu, mamka mě vyhodila a nebude chtít, abych se vrátil.“

„Prosím, vysvětlím jí to!“

„Dobře…“

„A co ti kluci? Ti, co si ze mě dělali legraci? Tví kamarádi?“

„Slibuji, že už se s nimi nebudu kamarádit!“

„Dobře…!“

Tom mamku přemluvil a já se vrátil domů. Bylo to těžké, jak na mě chvilkama koukali, ale po čase to přešlo. Ale už mě asi nikdy nebudou brát tak jako dřív. Bohužel. Ten starý rozpadlý domek, jsem si pro jistotu nechal. Co kdyby se něco stalo a já znovu neměl kam jít.

„O týden později“

Seděl jsem v pokoji a četl si nějaký příběh v mém notebooku. Vešel tam Tom.

„Billí, musím ti něco říct…“

„Tak pojď dál…“ přisedl si ke mně.

„Víš, Bille, potřebuji ti něco říct, já já… Já jsem se do tebe zamiloval…“ zaskočil mě s tím. Ale zároveň jsem měl obrovskou radost. Ale nevěděl jsem, jestli to myslí vážně.

„To myslíš vážně?“

„Ano, myslím, promiň, ale nedokážu to už v sobě držet.“

„Nemusíš se omlouvat… Dyť já jsem na tom stejně!“

„Opravdu?“

„Ano,“ objal jsem tě.

„O měsíc později“

Ten měsíc byl krásný. Byl jsem s Tomem. Miluji ho. A on mě též.

„Lásko, pospěš si!“ zakřičel na mě Tom z kuchyně.

„Už běžím! Za 15 minut jsem tam,“ uspěchaně jsem odpověděl.

„Dobře…“

Netrvalo mi to ale 15 minut, jen pět. Rozeběhl jsem se do kuchyně. Rozhlídl jsem se tam a Toma jsem nikde neviděl.

„Tome?? Jsi tu někde?“ nikde jsem ho neviděl. Venku jsem zahlídl nějaké auto. Podíval jsem se zpoza záclony ven. Stál tam Tom s tím klukem, co se s ním bavil dříve. Byl to jeden s těch, se kterými mi Tom slíbil, že se nebude bavit. Pootevřel jsem okno, abych slyšel, co si povídají.

„Tak co, pořád ti to žere?“

„Jo, žere, je blbej!“

„Jak dlouho máš v plánu si s ním takto hrát?“

„To nevím, ale ještě chvíli jo… Baví mě to!“

„Oká, jen aby ses do něj fakt nezabouchl!“

„Pche… To myslíš vážně?“ začal se smát.

„No nic, já musím, tak si to užij, čau!“

„Čau!“

Auto odjelo. Já jsem nemohl věřit tomu, co jsem slyšel. Naplácl jsem se zády na zeď. Spustily se mi slzy, to jsem od něj nečekal. Tak hnusně se zachoval a ještě by v tom pokračoval. Rychle jsem utekl do pokoje a zavřel se tam. Brečel jsem. Zaslechl jsem malé klapnutí vchodových dveří.

„Billí? Jdeš už?“ ozvalo se ze zdola…