autor: Áďa
Když Adam doběhnul k branám nemocnice, bolestivě ho píchalo v boku a stěží stíhal kontrolovat svůj dech. Vyčerpaně se opřel o zeď a chvíli se vydýchával, než byl schopný jít dál. Na chvíli se zarazil, co udělá se psem. Do nemocnice ho vzít nemůže, a kdyby ho nechal uvázaného před areálem, někdo by ho určitě ukradl. Naštěstí se tenhle problém vyřešil docela brzo, protože vrátná, která se už delší dobu marně snažila upoutat Adamovu pozornost, byla jeho spolužačka ze základky. Nabídla se, že psa pohlídá ve své kukani a barzoj se jí tam vděčně nakvartýroval. Byl z celé téhle situace nervózní a představa toho, že si může lehnout a že mu ještě ochotná paní strčí k čumáku hluboký talíř se studenou vodou, ho blažila.
Adam z ní ještě vytáhnul informace o tom, kde přesně se Bill nachází, a vydal se do areálu. Chvilku bloudil, než našel ten správný pavilon, a pak bloudil podruhé, než se dostal do té správné chodby. Jediné, v čem se mu ulevilo, bylo to, že mu vrátná sdělila, že s Billem to, jak jí říkala kolegyně z jipky, nevypadá špatně, že to asi bude jen větší otřes mozku. Unaveně hledal Billův pokoj, a když ho našel, s úlevou se vrhnul k posteli. Bill měl sice omotanou hlavu, ale jinak vypadal docela v pořádku… někdo mu však na půl cesty k posteli podrazil nohy a Adam se jak dlouhý, tak široký natáhnul na zem.
„Jau! Co to…“
„Co tu děláš?“ ozval se nad ním jízlivý hlas.
Adam se zvedl a spatřil Toma.
„Coby… jdu zkontrolovat, jak na tom Bill je.“
Tom si pohrdlivě odfrknul.
„A kdo ti dal jako právo sem lízt, co?“
Adam mu věnoval stejně pohrdlivý pohled.
„Na to, abych zkontroloval blízkou osobu, nepotřebuju mít něčí povolení ani speciální právo. To, že je to tvůj bratr, neznamená, že mi musí bejt u prdele.“
„Co u prdele, ale v prdeli!“ syknul Tom jedovatě. „Doufám, že seš aspoň lepší než já, když ti dal přede mnou přednost.“
Adam nadzvednul obočí.
„A jinak seš jako zdravej?“
„Ne, nemocnej asi!“ ušklíbnul se Tom.
„Já si to hned myslel, ještěže jsme v nemocnici, nebudeš to mít daleko,“ odseknul stejně kousavým tónem Adam.
„Ty kokote!“ vyjekl Tom, zatímco do tváří se mu nahrnula ošklivá červeň. „Jedinej, kdo je tady nemocnej, seš ty! Protože normální lidi nejsou na mladší chlapce, nezneužijou jejich krize k tomu, aby si je hned natáhli do postele!“
Adam zaťal ruce v pěsti, ale snažil se ovládnout.
„Já jsem žádný situace nezneužil! Dal jsem mu jasnou možnost volby, ale ty seš ten, kdo mu asi nedával dostatečně najevo, že ho má rád! Jo, kvituju, že ses rozhodnul dobře a postaral ses o svý dítě i o jeho matku. Docela jsem tě považoval i za inteligentního, ale když teď vidím, jak startuješ, tak mi připomínáš děcko ze školky. Paní učitelkoooo, on je na mě oškliveeeeej, krade mi manželaaa!“ zapištěl posměšně vysokým hláskem… a o chvilku později jenom heknul, když dostal od Toma pěstí do žaludku. Svinul se, ale i tak se stihnul v rámci odvety ohnat pěstí, která zasáhla Tomovy čelisti, a mladý kytarista tak byl nucený vyplivnout pravou horní jedničku. Nevydržel, skočil po Adamovi a zaklesnul ruce kolem jeho krku. Zuřivě, ale ve vší tichosti nastal v pokoji souboj na život a na smrt. Protože byl Adam na zádech, a ještě k tomu dost zeslabený sprintem, kterým se sem hnal, neměl v sobě tolik síly na obranu a bylo by to pro něj skončilo dost špatně.
Kdyby se z postele neozvalo tiché zasténání. Oba muži se pustili a jako jeden přistoupili k lůžku, kde Bill znovu zasténal a pootočil hlavou.
„Tome,“ špitnul stěží slyšitelně, ale přesto měl nadále zavřené oči, vypadalo to, že to jméno šeptnul ze snu.
Tom se vítězně usmál, čekal, že Adam bude nasraný, ale zaskočilo ho, že se na něj Američan pousmál.
„Tebe to nesere?“ podivil se Tom a Adam pokrčil rameny.
„A mělo by? Dyť já jsem mu jenom poskytnul střechu nad hlavou a svou náruč ve chvíli, kdy někdo jiný, tedy ty, byl příliš zaneprázdněný něčím jiným.“
„Ale…“
„Drž zobec a poslouchej mě!“ zvýšil Adam hlas, ne však natolik, aby Billa probudil. „Jo, zachoval jsi se správně, ale přitom vůči Billovi dost sobecky! I přesto, že jsi byl s Katy, sis pro něj mohl vyčlenit několik chvil ve svým volným čase! Měl pocit, že ses na něj úplně vysral a že meleš jenom prázdná slova, a kdo by se taky divil?“
Tom si nejistě skousnul rty. Nesnášel Adama každým svým coulem, jenomže teď, když slyšel, jak mluví, a když vnímal tu energii, co z něj vyzařovala, jeho bojovnost se začala vytrácet někam do ztracena. Najednou začínal tušit, proč z něj byl Bill tak nadšený a proč právně v něm našel mocného ochránce, který mu dokázal aspoň trošku zahojit jeho zraněnou dušičku. A když naslouchal Adamovým slovům, najednou mu přišlo, že už mu ten pofidérní Amík nepřijde ani zdaleka tak divný a protivný jako dřív. Nejen, že mu začínal být docela sympatický, ale jeho slova byla tak moudrá a tak pravdivá, že by se za ně nemusel stydět ani Obama, ani Merkelová!
Když Adam skončil, sklopil trochu hlavu.
„Nevím, co mám říct,“ hlesnul po chvíli ticha. „Jsi opravdu jiný, než za jakýho jsem tě měl… asi jsi měl pravdu s tím, že jsem nemocnej a že to tu mám blízko k doktorům,“ podotkl a nejistě se zazubil, ve snaze aspoň trošku odlehčit atmosféru, protože po tom, co Adama vyslechl, si připadal jako ten největší idiot, a ještě k tomu, když vzal v potaz to, jak vyletěl a jak ho napadnul.
Adam jeho odlehčení přijal.
„Nejseš nemocnej… seš jenom úplně stejnej jako Bill. Jste opravdu jeden jak druhej, jako jin a jang, jak zpíváte… a to je ten důvod, proč patříte k sobě. Jo, měli jste teď krizi, když jsi byl s Katy a vaším pišišvorem. Ale já, i když Billa miluju, jo, miluju, slyšíš dobře… tak jsem to nikdy nebral jako víc, než jako to, že ho mám pouze, blbě řečeno, v zástavě, než si to s tvou novou famílií vyřešíš. I když jsem si v jednu chvíli docela dělal naděje… pořád jsem cítil, že by mi to s ním nemohlo klapat. Protože i když se chvíli snažil… pořád bylo znát, že jeho srdce bije jenom pro tebe.“
Nastala chvíle ticha, kdy Tom jenom stěží pobíral význam toho, co teď slyšel. Ale když k Adamovi opět vzhlédnul, jeho tvář, i přes oteklé rty zářila jako sluníčko… a z postele se ozval hlas, který oba dva tak milovali.
„To to vážně na mně bylo tak moc vidět?“
Toma i Adama zalil ten nejbáječnější pocit, jaký je zalít mohl, když se na ně z postele upřela dvě čokoládová kukadla.
„Mno… asi jsem to řekl jen tak pro srandu králíkům, co říkáš?“ pousmál se Adam a jemně Billa cvrnknul do nosu. „Cos to zas vyváděl, ty trdlo. Ty sis prostě oblíbil losangelský auta, viď? Napřed skočíš pod kola mně, teď tomuhle… jako já chápu, že líbání asfaltu sice může být pro někoho cool, ale už dávno to není in, tak se o to nesnaž, jinak tu budeš mít ještě menší popularitu než Bieber. Jasný?“
Bill i Tom se rozesmáli a Adam jenom nevinně nadzvednul levé obočí s pohledem typu no co, dyť je to pravda.
„No, jestlis měl takovýhle řeči furt, tak se už ani nedivím, že se Billovi víc líbilo u tebe než u nás,“ poznamenal Tom.
„No ale asi ne dostatečně, protože asi usoudil, že máme v lednici málo kečupu a že na špagety je ho třeba víc,“ namítnul Adam se smrtelně vážným výrazem a ukázal na Billovu pořezanou levačku.
Bill se provinile pousmál a omluvně na Adama zamrkal, Adam ho však jemně pošimral pod bradou.
„No vidíš, kotě… a já myslel, jak spolu nebudem žít šťastně až do smrti… a ono se to takhle posralo. Ale myslím, že je to tak lepší pro všecky, takže já asi mizím do toho svýho brlohu. Doufám, že už tě tam uvidím jenom jednou jedinkrát pro věci, protože jestli se tam ukážeš víckrát, tak už teda po tobě definitivně chňapnu a nepustím, jo? Tak si to rozmysli, brouku,“ zamrkal na něj a otočil se k Tomovi. „A ty, jestli na něj ještě někdy budeš hnusnej, tak ti rozflákám ciferník tak, že tě ani vlastní máma nepozná, jasný? Nezapomeň, že jsem v posilce strávil víc času jak ty a dneska jsi mě málem dostal jen proto, že jsem zrovna… hmmm… byl k.o., nikoliv o.k.“
„Rozkaz šéfe, beru na vědomí,“ zasalutoval Tom.
Znovu se všichni rozesmáli. Adam je ještě upozornil, kde najdou Daimona a opustil jejich pokoj. Neodpustil si ve dveřích se ohlédnout a trošku teskně si povzdychnout. Svým způsobem ho to i mrzelo, jak to dopadlo, ale když viděl, jak ti dva mají náhle oči jenom jeden pro druhého, musel se usmát a jeho chmury byly definitivně zahnané pocitem, že těm dvěma prdlým jankům nakonec pomohl k sobě znovu najít cestu… a že to ve finále dopadlo, jak nejlíp mohlo. Však on si už někoho najde, a když ne… tak holt ne. Uvidí se.
O tři roky později
„Tatíííí! Billíííí! Někdo zvoníííí!!!“
Obývákem se rozlehl zvonivý hlásek a než se Tom stihl zvednout z gauče, zatímco Bill v kuchyni mazal chlebíčky, malá Simonka stihla okamžitě ošéfovat celou situaci. Rozeběhla se k oknu, a když viděla známou postavu, začala tleskat radostí.
„To je strejda Adam! Přijel z Ameriky! Už je tadyyy!“
Radostně zavýskala a rozeběhla se ke dveřím, ale bylo jí to k ničemu. Sice se bleskově zmocnila kliky, ale Tom nad její všetečností zvítězil už dávno tím, že nechal do patřičné výšky namontovat bezpečnostní zámek, aby se jim malá nešla třeba toulat na zahradu, aniž by o tom věděli. „Tatííííí!“
„No jo, ty třeštiprdlo, už jsem tady,“ pousmál se Tom a zvednul si ji do náruče. Bzučákem pustil Adama na zahradu a odemkl dveře.
„Nazdááár, jak je?“ zvednul pravou ruku k pozdravu, zatímco levačkou chytil Simonku ještě pevněji. Té se to vůbec nelíbilo.
„Tatííí, pusť mě…. já chci ke strejdovi!“
Tom ji chvilku z legrace pořád držel, ale pak ji postavil na zem a pobaveně sledoval, jaké malá nabrala mety, až její světle hnědé vlnité vlásky vlály jako v poryvu větru. Oči měla nakonec ve finále zelené po Katy, její vlasy však měly ten samý odstín hnědi, jaké míval on sám za dob, ve kterých ještě nosíval dredy. Byl na ni neuvěřitelně pyšný a ještě pyšnější byl na to, jak si s ní nakonec začal rozumět Bill. První půlrok k ní měl ještě poněkud odtažitý přístup, ale teď ty dva nechat někde o samotě, bylo jako nechat malá nezbedná dvojčata chvilku někde bez dozoru.
Usmál se, a když kolem něj prošel Adam s malou v náručí (Simonka se ho držela pevně jako klíště, měla strejdu ráda, protože jí vždycky vozil z Ameriky hezké dárky), spokojeně pohladil Daimona, který si už na to, že jakmile se v Adamově blízkosti objeví Simonka, bude okázale přehlížen, relativně zvyknul, nahnal psa dovnitř a zavřel za sebou dveře. I když se to celé jevilo zezačátku skoro až hororově, dopadlo to nakonec báječně. I Adam si nakonec našel věrného, milujícího přítele… a všichni byli šťastní jako snad nikdy předtím. Snad ještě víc, než když vyhráli v Americe kdysi před lety svou první cenu.
KONEC
autor: Áďa
betaread: Janule
Já čekala, jakou butalitu si ještě vymyslíš a on takový téměř HE (neměkneš trošku? 😀 :D) Tak Adam to nakonec rozsek a pomohl jim…jsem ráda, že nakonec i Bill našel cestu k malé. Celá povídka byla skvělá. 😀
Nechci věřit tomu že.. jsem si teď přečetla absolutně poslední díl týhle povídky. Prostě ne! Bude se mi po ní stejskat, ale jsem si jistá že ty nám brzo naservíruješ další, která bude taky skvělá.
Nejdřív jsem si myslela že to skončí špatně a že nakonec.. bude Adam ten koho si Bill zvolí (naštěstí ne ^^), ale bylo to naopak. Moc se mi ten díl líbil teda až na to když se tam po sobě ty dva vrhli. U některejch částí jsem se i zasmála, když se Bill probudil a Adam tam měl tu jeho vtipnou pasáž. ^^
Dokonalá povídka, kterou jsem ráda četla, a pokoušela jsem se jí i komentovat. Až moc rychle to uteklo, když jsem viděla v závorce 'konec', nechtělo se mi věřit že si napsala 35 dílů a konec.. je tady už. Ale tak všechno musí mít svuj konec, jako tahle povídka a jako všechny ostatní (pokud nebudou nekonečný :D)
Snad si budu moct od tebe brzo přečíst další povídku, seš skvělá autorka. Těch je tady víc (když neberu teďkon ty zahraniční), ale moc jich neni. Teďkon to vyzní možná trochu blbě ale.. chtěla jsem napsat že ti děkuju že si napsala tak dokonalou povídku. Kritiku pro to žádnou nemam, ani nevim kde bych jí lovila ^^.
[2]: no teda, děkuju za zhodnocení 🙂 určitě zas něco napíšu, neboj 🙂 ale kdy, to nevím…
[1]: hele, já bych se s měknutím nedivila, nějak jsem poslední dobou měkčí na vše… 🙂
Ádinko♥, i já uronila další slzu. Dnes díky tobě a tvému kouzelnému stylu psaní už podruhé. Ty víš, jak moc jsem milovala Peklo a dnes je v závorce to nepopulární slovo, které nemám u nádherných povídek ráda. KONEC… To bych zrušila. Teda zrovna u tvých povídek. Ty by mohly být nekonečné a nekonečně krásné…♥
Jsem na jedné straně šťastná, protože vše dopadlo dobře, na druhé smutná, že se musím s Peklem rozloučit…
Ale úplně v prvé řadě ti chci opravdu mooooc poděkovat za nádherné okamžiky a zážitky, které jsem mohla v Peklu prožít!♥♥♥
Na chvíli jsem zapochybovala, zda ti malí Jardové jsou dospělí nebo jde o 3.B… :))) Ale ano, Adam je třída. Kam se hrabou Obama s Merkelovou, to jsi vystihla báječně.:)
Bylo krásné si přečíst, že Billovo srdce vlastně vždy bilo pro Toma. Stejně tak to Tommyho♥♥♥.
Tééééda, Simonka a její mety. Se culím na monitor :-DDDDD Její oči jsou po mamince, vlásky jak měl táta. Hotový andílek, taková opravdová princeznička. Chvíle s ní byly asi nejkrásnější.
A vůbec, nádherná byla celá povídka a ještě jednou ti za ni, Ádi, děkuji. A i já se těšíííím moooooc na další (tuším, že jo?) a o to to těšení bude větší a ten okamžik krásnější.♥
[4]: neplakej, zlatíčko… další povídku neslibuju, ale třeba bude 🙂 to já občas byla naměkko, ze tvých komentářů, za které ti ještě jednou moc děkuji!!!
[5]: Princezno, bylo mi ctí je psát!♥♥♥ *
Zatím nejdelší příběh, jaký jsem tady na blogu přečetla 🙂 A naprosto skvělý!
Upřímně, já nikdy neměla Katy ráda. Ne, že by mě až tak vadil její zpěv, ale prostě mi vždycky byla hrozně nesympatická, dokonce i dřív, než se začala navážet do našich kluků. Jak já ji na začátku téhle povídky nesnášela… o to jsem byla překvapenější, když jsem ji nakonec měla docela ráda. Zašlo to až tak daleko, že mi bylo líto, když umřela.
Pak jsem střídavě nesnášela Toma a Billa. Přišlo mi, že se oba chovají jako ti největší magoři. Jediná osoba, která mě tam ani chvilku neštvala, byl Adam. To bylo naprostý zlatíčko!!! :3 Chvílema jsm si říkala, že by se snad s ním měl Bill i líp. Ale tak to samozřejmě nešlo, dvojčata prostě patří k sobě. A jinak to být nemá. Takže jsem hrozně ráda, že to dopadlo tak, jak to dopadlo.
No a Simonka je zkrátka andílek. Líbí se mi, jak se určitým způsobem podobá oběma rodičům. Chvíli jsem si myslela, že ji tom bude chtít pojmenovat po Katy, ale jsem ráda, že se nakonec rozhodl pro maminku 🙂