autor: Doris & Lauinka
Tom
Sleduju tu scénu před sebou, jak se ke mně pomalu plazíš. Jak se snažíš mě obměkčit. Obměkčit moje srdce, které stejně dávno nemám. Rozbil jsi ho na miliony kousíčků ty, takže máš smůlu. Jen vydechnu a odstrčím tě od svojí nohy.
„Nesnáším patolízaly, jako jsi ty. Vlezdoprdele, co dokážou upsat duši i ďáblu. Vzchop se a postav se mi. Bojuj.“ Vidím, že máš zase na krajíčku, to bych chtěl po tobě asi moc., Jen protočím očima.
„Ruce, natáhnout dlaněmi vzhůru.“ Řeknu jednoduše. Budu mírnej, když začnu takhle. Neumíš si vybrat sám, budu si vybírat já. Chtěl ses mi stavět s nožem do cesty, ale najedou by ses posral, jenom vstát na své vlastní nohy. Jsi jen nicka, naprostá troska, která se nechá ovládat všemi a vším okolo sebe. Měl jsi někdy vůbec svůj názor? Udělal jsi něco, co jsi chtěl jen ty? Ty sám? Pochybuju o tom.
Bill
Tohle přeci nemůžeš myslet vážně. No ty vlastně ano. Nezvedám se ze země, jen na tebe koukám, a hlavně na tu věc, co držíš v ruce. Nesouhlasně zakroutím hlavou. Bože, proč mi to děláš? Ano, já vím, že jsem včera držel nůž proti tobě, ale to bylo včera. Ne dneska.
„Když proti tobě bojuju, tak se jen rozčílíš a zbiješ mě. Nebo znásilníš. O to ti jde, že? Ale když se nebráním, děláš to stejně, protože můžeš. Tak proč mám s tebou bojovat?“ Vydechnu zlomeně a nakonec přeci jen před sebe pomalu natáhnu ruce a otočím je dlaněmi vzhůru. Hlavu odvrátím na druhou stranu a pevně sevřu víčka k sobě. Čekám, kdy mnou projede ta ostrá štiplavá bolest. Jen se modlím, abys neměl touhu mě tu bít kdovíjak dlouho.
„Zapomněl jsi na to, co jsme si slíbili?“ Šeptnu, aniž bych se na tebe podíval. Teď jsme o tom vlastně mluvili. Jen za jiné situace. Ty ses zmínil. Ale moc bych se divil, kdybys ještě věděl, nebo ti na tom záleželo.
Tom
Chladně se na tebe podívám, když začneš mlít o tom slibu. Jo pamatuju si ho, vždyť to byla moje slova. To jsem přeci říkal já tobě, když jsem měl špatný sen a tulil se k tobě. Chtěl jsem utěšit, jako jsem to já dělal každou noc tobě. Ale s narůstajícím věkem jsem se mohl zpovídat jedině plyšákovi. Nikdy jsi nebyl po večerech doma, když jsem tě potřeboval. Musel jsem mluvit s plyšákem, víš, jak mi bylo? Když sis to užíval na nějakých akcích a nechával jsi na sebe sahat kohokoliv kolem sebe? Vrchol ovšem byl, když sis je dotáhl domů. Šílel jsem, ale tobě to bylo jedno. Naprosto. Střídali se tam u tebe jako na běžícím páse a já jen strkal hlavu pod polštář, abych to nemusel poslouchat. To já na tebe takhle měl sahat, ne nikdo jiný. To sténání a volání jmen mělo patřit mě. Zúžím oči do malých štěrbinek a zuřivě máchnu bičem, který tvrdě dopadne na tvé dlaně.
Bill
„Aaaaa!“ Zavyju bolestí a ihned stáhnu ruce ke svýmu tělu. Sevřu je v pěsti. Cítím mezi prsty krev, jak mi bič rozčísl kůži na dlaních. Až takovou ránu jsem nečekal. Teď už brečím bez servítků, ať se ti to líbí nebo ne. Kurva, bolí to. Tak zatraceně moc to bolí. Pamatuju si, když jsem ten bič viděl prvně. Máma si ho koupila a ukazovala ti ho. Seděl jsi jí na klíně v kuchyni a ona ti vysvětlovala, jak jezdí. Jaký je rozdíl mezi cvalem a klusem. Usmíval ses. Slíbila ti, že tě někdy vezme podívat se do jízdárny. Byl jsi nadšený. Jen se tě dotklo, že já jet nechtěl. Nezajímalo mě to. Nechtěl jsem se tam nudit. Když ses vrátil, byl jsi nadšený, ale se mnou jsi nemluvil, a ten večer jsi ten bič poprvé vzal a švihnul mě s ním po noze. Tvrdil jsi, že to bylo omylem. Že sis s ním hrál a nevychytal jsi vzdálenost. A já ti tenkrát věřil. Raději svoje myšlenky vrátím zase do přítomnosti, i když si tím moc nepomůžu. Je vlastně jedno, na co vzpomínám. „Co by ti na to asi tak máma řekla, kdyby viděla, na co ten bič máš.“
Tom
Spokojeně vydechnu, je to tak dobrý pocit, dostat to ze sebe ven. Všechno to špatný, ty roky v bolestech a v slzách. Teď je na čase, abys zase okusil kousek z mojí temné minulosti.
„Myslím, že kdyby viděla, jakou děvku z tebe vychovala, raději by se šla odstřelit. Ale poslední věc, co by si přála, by byla, abych tě tímhle ubil k smrti.“ Vzdychnu tvrdě a praštím tě bičem znovu, tentokrát přes chodidlo, když sedíš na zemi a svíráš ruce v pěsti.
„Měla tě za slušňáčka, ale nikdy nevěděla, že tvoji údajní kamarádi byli tvoji, ani nevím, jak to nazvat. Děvku jsi jim dělal do posledního kluka. Kryl jsem tě, ty hajzle, kryl.“ Znovu jím švihnu a dostaneš přes ruce, tentokrát přes předloktí.
„Věřil jsem, že to skončí a ty pochopíš, že… že já jsem ten, koho miluješ, ale ne.“ Zakroutím hlavou a znovu švihnu.
„Nenávidím tě za to, že jsi mi zkurvil celý život, celý celičký.“
Bill
Pomalu nezvládám ani dýchat. S každou další ranou bolestně vykřiknu a zalknu se dalšími a dalšími slzami. Ještě hůř se cítím, když takhle mluvíš. Jak můžeš říct, že by tohle naše máma chtěla? Proč mi tak ubližuješ? Já ti zničil život? Já? Já, kterej tě miloval. To ty jsi tu zničil život mně. Možná, že máš v něčem pravdu. Jo, měl jsem v posteli spoustu kluků a naši o tom neměli ani ponětí. Ale copak ty jsi nešukal každou druhou holku? A nevyčítám ti to. Ještě jsem se musel na to dívat, jak jsi jí cpal jazyk do krku. A to hned druhý den po tom, co jsem ti řekl, že tě miluju.
„Já tě přece… miloval.“ Vysoukám ze sebe s obtížemi. „Řekl… řekl jsem ti to. Ale tys… tys byl s tou krávou. A já na to musel koukat… tak čím jsem ti já… zničil život?“ Otřu si oči a tím si po obličeji rozmáznu krev z dlaní. Už nevím, jak si mám sednout nebo jak se skrčit před dalšíma ranama.
Tom
Prostě se jen už vždycky napřáhnu a uhodím, je mi jedno kam a jak moc tě to bolí. Snažím se se prostě uklidnit, jistě, že si dávám bacha, jestli dýcháš anebo ne. Tohle si hlídám stále, nechci tě zabít. Moc jednoduché. Možná by to bylo nějaké zadostiučinění, ale ne pro mě. Je mi jedno, jak moc voláš o pomoc, jak moc křičíš, to ti už prostě nepomůže. Donutíš mě se zasmát.
„Myslíš, že já jsem tě nemiloval? Celou tu dobu jsem tě miloval a dával ti to najevo vším, co jsem měl. Chránil jsem tě, stíral tvé slzy, uklidňoval. Umřel bych pro tebe, kdybys to chtěl. Naprosto všechno bych udělal. Zabil jsem toho zmetka z lásky k tobě. Využíval tě, vím to. Slyšel jsem jej se bavit s Viktorem o nějaké sázce.“ Vydechnu, tentokrát jsem to já, komu se chce plakat. Bič mi vypadl z rukou a já se svezu podél skříně na zem. „Zničil jsi mě, zabil jsi všechny city, co jsem měl. Chtěl jsem pro tebe jen to nejlepší, a tys toho sprostě využíval, jen sis hrál.“ Vzlyknu.
„Hrál sis se mnou!“ Vykřiknu a dolezu k tobě a zakloním ti za vlasy hlavu. „Proč jsi to dělal? Proč?!!“
Bill
Svíjím se na zemi a snažím se alespoň nějak chránit svoje tělo tím, že do ran cpu ruce. Ne vždycky mi to vyjde. Z každé rány mi vytékají pramínky krve. I z tváře.
„Už… už dost, prosím… “ Ani na tebe pomalu nevidím přes slzy. Jen jakousi šmouhu. Miloval jsi mě… bože tys mě miloval? Tak proč jsi se mnou nebyl, když jsem o to stál? Proč už bylo pozdě?
„Tak… tak proč jsi pak se mnou… nebyl?“ Uleví se mi, když ti bič vypadne z rukou. Že by konečně konec? „Nikdy… nikdy jsem si s tebou nehrál.“ Mírně zakroutím hlavou, jak mi to teda možnosti dovolujou, když mě držíš za vlasy. Už to ani pořádně necítím. Pálí mě tělo od ran bičem, tohle tahání za vlasy je proti tomu něžné hlazení.
„Proč si tohle… myslíš? Protože jsem místo tebe… byl s jinými? Ano byl… ale to jsem tě ještě nemiloval… byl jsi můj brácha… udělal bych pro tebe všechno jako pro svoje… dvojče. Všechno jsem myslel dobře.“ Zalykám se, ale snažím se uklidnit. Zklidnit dech a být tak schopný mluvit a myslet. Možná, že ty o vidíš jinak… ano, chtěl jsem, aby tě mamka vzala k doktorovi, aby tě dali léčit, ale to bylo pro tebe. Záleželo mi na tobě.
„A pak… pak už bylo pozdě? Nemiloval jsi ji… Alici… já vím, žes ji nemiloval… tak proč jsi s ní byl? Proč jsi ji líbal přede mnou? Proč si nebyl radši se mnou?“
Tom
Vzlyknu, i když nechci. Nechci brečet, tohle jsem řekl, že už nikdy neudělám, že už není důvod a ani pro koho. Zabil jsi mé sny, moje představy. Bože, já jsme dělal všechno, co jsem mohl, tak co bylo špatně.
„Co? Přestali tě bavit všichni okolo, tak ses rozhodl, že využiješ mě?“ Tvrdě drtím tvé vlasy v rukou. Nevím, co mám dělat, nejraději bych tě vážně teď zabil a naporcoval. Cítím, jak se celý klepu.
„Vidíš, ty děvko jedna, zabil jsi mě. Tohle jsi ze mě udělal ty. Tvoje nechutný chování.“ Potřebuju se nějak uklidnit. Za vlasy ti pomůžu na nohy a shodím tvoje tělo na břicho na postel.
„Miloval jsi mě? Ty jsi toho někdy byl vůbec schopný?“ Okamžitě zasunu do tvého těla mého kámoše. Je mi jedno, co na to budeš říkat, potřebuju se zklidnit prostě. „Řekni, jak miluješ tohle. Jak moc mě miluješ teď?!“
Bill
Tohle není pravda. Nic z toho, co říkáš. Nikdy bych tě nebral jen jako poslední možnost… jako zábavu. Vyjeknu, jak dopadnu na postel, a ještě víc, když do mě zasuneš. Chci omdlít… prosím, chci omdlít. Teď hned. Nechci to cítit. Už nic nechci cítit.
„Teď?… Teď tě nenávidím.“ Zavrčím ještě ze zbytků sil, co v sobě najdu. Na tuhle větu si najdu vždycky sílu. Tuhle větu dokážu říct vždycky. A budu ji říkat i až budu umírat. Ani bych se totiž nedivil, kdybych umíral tvojí vinou. Zatnu zuby a křečovitě se chytím madrace. Hlavně už prosím se uklidni. Zrovna teď totiž opravdu naháníš strach. Jsi nepříčetný.
„Nenávidím… nepřeju si nic jinýho, než to, abys chcípnul. Abys trpěl a pak přišla smrt jako tvoje vysvobození.“
Tom
Tvrdě a rychle pronikám do tvého těla. Je mi jedno, co tam pode mnou meleš. Klidně si říkej, co chceš. Já jsem teď někde naprosto jinde, daleko od toho trápení a daleko od tebe. Užívám si to, jak stále krásně úzký jsi, jak z tebe stéká krev, och bože, tohle mě rozpaluje. Všechno mojí vinou. Vzdychnu, když z tebe vyjdu a můj kámoš je vcelku dobře postavený.
„Otoč se, dělej.“ Něco tam dál mrmláš, tak tě jednoduše přetočím jednou rukou na záda.
„Dělej, kuř ho.“ Vydechnu a dívám se na tebe
„Tak dělej!“ Praštím tě přes obličej.
„Strč si ho do té držky, nebo něco zažiješ.“ Prsknu vztekle a prudce dýchám. Ani nevím, jestli zlostí anebo vzrušením. Další facka přistane na tvé tváři.
„Kurvo, kuř!“
autor: Doris & Lauinka
betaread: Janule
OMG! Čtu naprostý thriller.
Bill klečí u Tommyho nohou, čelo má na jeho koleně a tiskne se k němu… jak ponižující okamžik. Stejně tak poníženě se musel cítit Tommy před nějakým tím rokem. Tohle se jednoduše nezapomíná. Tom může odpustit, ale zapomenout jistě nedokáže. Mám ale pocit, že nedokáže ani odpustit.
Nevěřím, že Tommy nemá srdce. Je prostě nemocný. Přála bych si, aby mu někdo dokázal pomoct, což je asi nemožné. Je mi úzko nad tím, co Tommy prožívá, co cítí. Je mi líto i Billa. Fyzicky nesmírně trpí, Tom ho skutečně mučí!
Je zvláštní číst, jak oba uvažují. Každý jinak. Z lásky k Billovi Tommy zešílel, ta láska ho zabila.
"Teď tě nenávidím!" Jen mě zaskočilo, že na tuto větu by měl Bill sílu, i kdyby umíral. Tohle tu nebude zmiňováno jen tak pro nic, bude to mít nějaký hlubší význam. Asi Bill skutečně Tommyho rukou zemře a Bill tohle řekne úplně nakonec, že?
Neskutečně vydařené drama!
Krásná story, dost psycho, ale čtu pravidelně :-D. Mohu doufat v happyend?
chudak bill:( takovy horor bych fakt nechtela zazit:(
[1]: Milá Ondi, na tvoje komentáře jsem se těšila ze všeho nejvíce 🙂 Jsou vždycky tak kráné a dokonalé. Moc děkujeme 🙂
[2]:jsem ráda, že to čteš 🙂 a jestli bude happyend? K tomu bych se zatím nevyjadřovala, jestli odpustíš. to by pak nebylo překvapení 🙂 ale musím říct, že všehcno už je naplánované
[3]: Řekla bych, že to asi nikdo z normálních lidí… 🙂
Milá Lauinko, ty jistě víš, že zrovna tvých slov si nesmírně cením. Sama jsem moc šťastná, když vidím povídku, kde jsi ty uvedená jako autor – to už není žádné tajemství. Každá z tvých povídek je dar pro čtenáře. Kdybys mě viděla zrovna ve čtvrtek, když jsem na blogu našla další díl Dark Side… no byla jsem naprosto nadšená♥♥♥. Stejná radost mě čeká, když najdu Vášeň nebo S.O.S. Co titul, to skvost. A děkuji za tvá krásná slova!♥ Velmi si jich vážím!!