autor: Sch-Rei
Zapadající slunce vytvářelo lesk černých havraních vlasů mladého chlapce. Seděl na zápraží svého domu na konci pláže, na opuštěném místě, které znaly jen dvě osoby. Bylo září, poslední den tohoto měsíce. Seděl s kytarou v rukou, i když neuměl zahrát jediný akord jakékoliv písničky, držel ji v ruce a zpíval.
Summer has come and passed
The innocent can never last
Wake me up when September ends
The innocent can never last
Wake me up when September ends
Nevinnost, která se odrážela se sluncem v jeho čokoládových očích, byla jen jakási maska před světem. Už dávno takový nebyl, spontánní spokojený a šťastný chlapec. Ale všechno má své důvody, i tenhle je měl. Nikdo o něm nic nevěděl, nikoho neznal. Když se náhodou objevil ve městě, aby koupil něco k jídlu, s nikým se nebavil. Nevypadal zle, měl černobílé dredy, oblékal se taky slušně, dokonce chodil nalíčený, ale tomu tak dřív vůbec nebylo. Šminky ho začaly zkrášlovat až jako jeho symbol smutku, možná aby zakryl všechen žal, který se mu vryl do tváří.
Flashback
„Tome!“ vypískl černovlasý chlapec, když ho jeho bratr vyhoupl do náruče. Jeho zlatavé dredy ho začaly šimrat na krku, jeho horká tvář se dotýkala té jeho. Se spokojeným úsměvem omotal ruce okolo bratrova krku.
„Odnesu tě tam,“ usmál se Tom a věnoval Billovi letmou pusu na čelo. Černovlásek zakroutil hlavou.
„Umím chodit,“ zasmál se a vyplázl na něj jazyk, Tom se ušklíbnul a mezi rty ho vsál. Bill se tlumeně zasmál a prohrábnul Tomovi dredy, začal s ním rty i svým jazykem spolupracovat.
„Nechci už odejít,“ zašeptal naproti bratrovým rtům Bill. Byl konec září, byl čas odejít. Odejít? Billovi končil volný čas, musel jet zpět k otci a do školy. Musel opustit svého bratra a Simone – jejich matku.
„Já vím, že ne. Ale máme ještě čas pro sebe, jestli nevíš,“ mrkl na něj Tom a pomalu Billa snesl ze schodů dolů k hlavním dveřím stále v náručí. Bill se pousmál a přivřel oči, položil si hlavu na Tomovo rameno.
„Bude se mi po tobě stýskat.“ Tom otevřel vchodové dveře. Do celé chodby se linula zlatá záře zapadajícího slunce, vypadalo to kouzelně, tak romanticky. Bylo to jak stvořené pro tuhle noc, právě pro tu poslední. Bill se usmál, Tom vykročil ven z domu směrem na pláž.
* * *
„Stejně nikam nechci,“ postěžoval si už po několikáté černovlásek, když ho Tom položil bezpečně do teplého písku, a položil se vedle něj.
„Bille, nemysli na to, teď… Jsi se mnou, rozumíš? Nemysli na to, co bude, žij přítomností, ne budoucností ani minulostí.“
„Nemusel bych jet, víš?“ Tom se přetočil na bok tak, aby viděl na Billovu tvář, na jeho oči, ve kterých se odráželo slunce.
„Musíš dodělat školu.“
„Proč ty ne?“ zakňučel Bill a vyhledal dlaní tu Tomovu, aby jej za ni mohl pevně chytit a nejradši už nepustit.
„Bille, víš, proč to takhle je,“ povzdechnul si Tom a sklopil pohled.
„Tome, je to blbost. Není to normální, chápeš? Je ti sotva devatenáct, tohle ti udělat přece nemůžou, viď že ne?“ posmutněl Bill a nechal se od Toma obejmout.
„To víš, že můžou,“ odpověděl krátce Tom a zavřel oči.
Konec flashbacku
Slova byla zbytečná, atmosféru okolo Billa zdůrazňovaly pouze slzy. Slunce bylo už skoro za kopcem, který byl naproti němu na ostrůvku uprostřed průzračného čistého tyrkysového moře. Jeho prsty jemně jezdily tiše a prázdně bez jakéhokoliv tónu po strunách kytary a z jeho jemných úst vycházela další slova písně. Té jeho, co vždycky zpíval s Tomem.
As my memory rests
But never forgets what I lost
Wake me up when September ends
„Jednou nám tady nechám postavit dům. Ne, jen malý domeček, se zápražím. Nikdo sem nebude chodit, budeme tady jenom my dva spolu. Budeme tady jen jeden pro druhého, budeme šťastní.“
Bill se pousmál, jedna slza sjela do koutku jeho úst, vytvořila na jeho tváři dlouhou, světle černou čáru. Byla už skoro tma, poslední sluneční paprsky tancovaly na hladině tiché slané vody. Stále na to myslel, na ten den, kdy přišel o jiskru, která z něj udělala trosku, ne navenek, ale uvnitř. Položil kytaru vedle sebe, seskočil dolů ze zápraží a šel směrem ke skále, která byla vedle domku. Slzy, úsměv, vztek a zášť.
Flashback
„Tome, opatruj se, opravdu na sebe dávej pozor, chci, aby ses mi vrátil zdravý, a hlavně živý,“ zavzlykala Simone a objala svého syna.
„Nebo, mami,“ povzdechl si dredáč a opětoval objetí.
„Nechci já ani Bill o tebe přijít, prosím, hlavně… Opatruj se.“ Tom se pousmál a věnoval matce letmou pusu na tvář.
„Mami, nemusíš mít strach. Nepřijdeš o mě ani ty, ani Bill.“
Konec flashbacku
Bill si stoupnul ke skále. Bylo tam něco vyryté, nebo spíš vyškrábané… kamenem? Pousmál se, pamatoval si na to, kdy to s Tomem psali.
„Für immer,“ vydechl a usmál se. O skálu se opřel zády a sjel po ní na zem, kam se posadil do vyhřátého písku. Miloval, když mu něžně jezdil po kůži po tom, co jím na jeho břiše Tom sypal drobné cestičky, nebo když měl zrnek písku plné vlasy, od válení se v něm spolu s ním. Vždycky si říkal, že když člověk něco ztratí, něco nového získá. Možná to bylo to, co měl získat. Žal. S Tomem nikdy nic podobného nepoznal… Teď získal dlouhé, až nekonečné dny plné žalu, místo milionu hodin lásky, které kdysi prožíval.
„Für immer,“ vydechl a usmál se. O skálu se opřel zády a sjel po ní na zem, kam se posadil do vyhřátého písku. Miloval, když mu něžně jezdil po kůži po tom, co jím na jeho břiše Tom sypal drobné cestičky, nebo když měl zrnek písku plné vlasy, od válení se v něm spolu s ním. Vždycky si říkal, že když člověk něco ztratí, něco nového získá. Možná to bylo to, co měl získat. Žal. S Tomem nikdy nic podobného nepoznal… Teď získal dlouhé, až nekonečné dny plné žalu, místo milionu hodin lásky, které kdysi prožíval.
***
„… a občanská válka byla skončena,“ oznámil mužský hlas v rádiu. Bill se pousmál a zakroutil hlavou. Je tam určitě spousta mužů a chlapců, na které se ještě stále těší jejich rodiny, přítelkyně, děti. S povzdechem odložil na stůl šálek kávy a posadil se na židli. Právě teď by na nádraží vyhlížel, jestli mezi těmi všemi, není i jeho hrdina. Věděl ale, že by se nedočkal kouzelného úsměvu a čokoládových očí.
Flashback
Bill otevřel velké bílé dveře. Spokojeně se usmál, i když při myšlence na bratra mu do smíchu moc nebylo. Když si představil, že právě někde bojuje… Naběhla mu husí kůže a přejela jím vlna úzkosti. Tiše došel do velké kuchyně a pohledem sjel na plakající Simone. Kousnul se do rtu.
„Mami?“ šeptl. Tušil, že je něco v nepořádku, nechtěl domýšlet… Vlastně nechtěl vůbec vědět, co že se to děje. Měl strach z nejhoršího.
„Tom,“ zavzlykala a v ruce stiskla bílý kapesníček. Billa zamrazilo. Přesně tohohle se bál… Že vysloví bratrovo jméno…
„Mami?“ šeptl. Tušil, že je něco v nepořádku, nechtěl domýšlet… Vlastně nechtěl vůbec vědět, co že se to děje. Měl strach z nejhoršího.
„Tom,“ zavzlykala a v ruce stiskla bílý kapesníček. Billa zamrazilo. Přesně tohohle se bál… Že vysloví bratrovo jméno…
Konec Flashbacku
Simone myslela, že je to nedorozumění. Přeci jen… Dozvěděla se to jen tak přes známého v armádě. Ale Tom přestal psát. Ztratili s ním kontakt… Bylo to pro oba víc než jasné. Není možné, jak dlouho trvá občanská válka, uvědomil si Bill. Jak dlouho Toma neviděl a jak dlouho ho ještě neuvidí. Nikdy. Je to dostatečně dlouhá doba? Pomyslel si. Jedním stiskem tlačítka vypnul rádio. Už byla skoro tma a on byl unavený. Potřeboval spánek, odpočinout si.
Během hodiny už leže spokojeně ve své posteli. Byla velká, pro dvě osoby. Vždycky nechával pod druhým polštářem bratrovo pyžamo. Jako by doufal, že snad jednou se vrátí a ulehne vedle něj. S ukolébáním měsíce a hvězd, jejichž světlo se odráželo na hladině moře, spokojeně usnul…
***
Ozvalo se zavrzání dveří, ale s tiše od spánku oddechujícím černovláskem to ani nehnulo. Těžké, ale opatrné kroky zavrzaly s dřevěnou podlahou a dvě tmavé hnědé oči prolétly místnost. Byla prázdná, ale on přesně věděl, kam jít, aby ho nohy donesly tam, kam potřebuje. Tiše našlapoval, než se dostal do malé ložnice… Jeho oči se rozjiskřily štěstím, když zahlédly černovláska na posteli. Najednou byly plné slaných slz, tak slaných, jako moře před domem, plné štěstí a emocí, které v sobě shromažďoval a vylíval celou tu dlouhou dobu. Odložil věci, které nesl na zem, a posadil se opatrně na postel. Blažený pocit v jeho hrudníku se nedal přehlížet, když viděl obličej plný něžných křivek, ale plný smutku. Usmál se a vzal černovláskovu dlaň do svých. Na dotek tak jemnou, hebkou, lehoučkou. Zachvěl se.
„Navždycky…“
autor: Sch-Rei
betaread: Janule
dokonalost… 🙂 je to jedna z mála povídek, ze kterých mi přeběhl mráz po zádech a následně rozlil úsměv na tváři… moc hezký… ;)))
Wow, tohle je skvostné, Sch-Rei! Já četla příběh hned dvakrát… a stejně mě mrazí znovu a zase…♥ Krása.
Für immer♥… tady slzím, poslední slovo… nevím vůbec, co napsat.
Celou dobu byla povídka tolik teskná, žalostná. A ten symbol smutku zakrývající žal – brilantně volená slova. Vyslovení Tommyho jména bylo bolestné nejen pro Billa…
Ale poslední věta… No nádhera. Smutek, stesk i nakonec úsměv.
Hodně se tato povídka povedla. Je skvostná!♥♥♥
vážně nádherný Sch-Rei ty seš výborná spisovatelka
Já nějak… mně nějak… došla slova…
Takových emocí, co se ve mně vystřídaly? Něha, kterou jsem cítila u popsaných šťastných scén, smutek, při kterém se mi až slzy nahrnuly do očí, štěstí, které se ve mně rozlilo při posledním odstavci… Tohle bylo tak krásné, cituplné… prostě nádherné!
Tohle je dokonalost…