Because I can’t say no to you

Před okolím se můžete tvářit sebesilněji, sebevíc nad věcí, ale uvnitř pořád přemýšlíte nad tím, co se stalo, proč se to stalo a jestli existovalo něco, co tomu třeba mohlo zabránit. Navenek se usmíváte, ale uvnitř si procházíte vaše poslední společné dialogy, a i když to tak před tím nebylo, teď víte přesně, co byste řekli.

———-

„Hej, krasavče, nepřisedneš si k nám?“ S nechutným úšklebkem na mě zahvízdá další z nespočtu opilců, kterých je bar plný. Není to tady kdoví jaký luxus, malé město malý bar, ale je to tu naše.

Protočím oči, ukážu na ožralu neslušné gesto a vrátím se k původní činnosti – protlačit se davem k záchodům. Je pátek večer, a jako každý týden, i tentokrát je to tady tělo na tělo, tancující mládež vedle ožralů středního a hodně postaršího věku. Někomu by to mohlo připadat hloupé, staří s mladýma, ale u nás to tak funguje odnepaměti, a až na občasné nemístné poznámky spolu vycházíme a tolerujeme se. Co se stane tady, tady i zůstane.

S povzdechem si stoupnu k jedné z mušlí, rozepnu kalhoty a s přivřenýma očima si dopřávám kýžené úlevy. Snažím se nevnímat pach kolem, poslouchám lehce tlumenou hudbu a cítím množství alkoholu, které mi proudí tělem. Nikdy moc nepiju, nemám rád pachuť alkoholu, ale občas, při zvláštních příležitostech, jako je třeba oslava narozenin dobrého přítele, neodolám ani já. Sladká příchuť míchaných nápojů mě pak nutí pít víc a víc, a brzy se mi svět točí před očima.

Během normálních dnů si pak s velkým množstvím alkoholu v krvi začnu stýskat, spadnu do rozmrzelé nálady a někdo z mých přátel mě následně musí odeskortovat domů. Dnes je to však jinak. Poprvé za poslední rok se opravdu bavím, nemyslím na nic špatného, negativního a jen si užívám. Je to nezvyk, ale líbí se mi to, být volný, být zase svým vlastním pánem.

Odklepu se, zapnu kalhoty a lehce houpavým krokem dojdu k umyvadlům; ta jediná jsou čistá, snad až netknutá. Studenou vodou si opláchnu ruce, dlaně si otřu do tmavé džínoviny obepínající mé nohy, a zamžourám na svůj odraz v zrcadle. I přesto, jak navátej už jsem, pořád vypadám dobře. Vlasy mi dokonale vyžehlené, u kořínků zpocené, spadají podél obličeje. Make-up je stále stejně perfektní, jako když jsem odcházel z bytu, jen v koutku oka mám rozmazanou linku. Naučeným pohybem ji upravím do původní podoby a usměju se sám na sebe.

„Dnešní večer ti nikdo a nic nepokazí. Užiješ si to, to je rozkaz.“ Mrknu na sebe, věnuji svému odrazu ještě jeden úsměv a zamířím zpět mezi tu změť těl, do dusna a lepkavého horka. Čeká mě úžasný večer, tím si jsem jist.

———-

Dnešní noc si nemůžu vynachválit. Už dlouho jsem se takhle nebavil, nikam jsem nechodil, a pokud ano, téměř vzápětí jsem odcházel zpět domů. Poslední měsíce jsem nebyl moc dobrá společnost, doslova jsem miloval utápět se v bolesti a sebelítosti. Bylo to stejné jako pokaždé předtím, ale tentokrát jsem se stihnul vzpamatovat dřív, než se zase vrátí, a já budu tam, kde pokaždé skončím. Tentokrát jsem opravdu dostal čas na to, trochu si života užít.

A že toho opravdu náležitě využívám.

Normálně nejsem typ, který by tancoval, většinou sedím v rohu a povídám si s některým ze svých přátel, kteří po tanci nabírají zpět své síly. Ale dnes jsem jedním z nich. Bavím se, směju se, hlasitě si zpívám společně s písní, v jejímž rytmu se vlním na parketách. Baví mě to, překvapivě mě to baví a občas nechám některého z mých přátel, aby se o mě ve svůdném tanci otíral. Dnes mi to nevadí. Dnes svět kolem neexistuje, a co se stane v Lirys baru, v něm i zůstane.

———-

„Dneska to bylo naprosto úžasný, Bille! Nikdy jsem tě takhle ještě neviděl! Dokonalej si byl, dokonalej!“ Smál se hlasitě Martin při našem východu z klubu. Ostatní už buď dávno šli, nebo nadále poctívají taneční parkety svou přítomností. Teď jsem to jen já a Martin, jeden z mých nejnovějších přátel. Vždycky to tak je; když mě ‚on‘ opustí, jen málokdo se mnou potom následující měsíce vydrží, jen ti nejbližší, nejhouževnatější. Nepočítám, že Martin by byl jedním z nich. Při první příležitosti uteče, tím si jsem jistý. Ale to teď není vůbec podstatné. Teď se bavíme, opilecky si zpíváme cestou domů a všechno je tak, jak být má.

Ovšem ne na dlouho.

„Co je?“ zarazí se můj doprovod, když si všimne, že ušel několik kroků beze mě.

Ale já ho vůbec nevnímám. Připadám si jako ve zpomaleném filmu, vytřeštěnýma očima sleduju každý, byť i ten nejmenší pohyb osoby, která sedí na schodech před mým domem. Nic krom něj pro mě teď neexistuje, ani Martin, který za mnou volá, když se rychle, náhle nabuzený vztekem a adrenalinem, rozejdu k domu.

Co tady dělá? Není to ještě ani půl roku, co odešel, ještě by neměl být zpátky, je moc brzo!

Začínám panikařit. S každým krokem jsem mu blíž, cítím horko, které se mi až mrazivě rozlévá do celého těla. Tep vlastního srdce mi divoce rezonuje v uších, na hrudi mě píchá a já mám pocit, že každou chvílí omdlím. Točí se mi hlava, špatně se mi dýchá a jsem si jist, že má, doteď alkoholem zrůžovělá tvář postrádá veškerou barvu.

Co tady dělá?!

„Tome?“ Sám netuším, kde jsem v sobě našel sílu promluvit, ale když konečně zastavím před ním, všechno jde samo, naprosto přirozeně. Jako vždy.

Když ke mně po pár vteřinách, které mi připadají jako celá věčnost, vzhlédne, celé tělo se mi pod jeho pohledem rozechvěje. Vypadá jinak, má jiné vlasy a snad poprvé v životě mu hlavu nezdobí jedna z těch jeho příšerných čepic. Ale jeho pohled je pořád stejný. Stejně pronikavý, až rentgenový, a přes jeho čokoládové duhovky, které teď přes tmu venku vidět nemůžu, běhají ty samé jiskřičky jako pokaždé.

Zhluboka se nadechuju, pokouším se zklidnit divoce bijící srdce, ale když se jeho levý koutek nadzvedne v úšklebku, který umí jen on, veškerá snaha vezme za své.

„Ahoj, Billy.“

Jeho hlas. Jeho hluboký, a přesto dokonale jemný, medový hlas způsobuje mravenčení v celém mém těle, podlamuje mi kolena.

„Chyběl jsem ti?“ Zavrtím hlavou, ne, nemůžu mu to přiznat. Tentokrát ne. Opět se ušklíbne, tentokrát to má však blíže k úsměvu, do kterého jsem se už před lety zamiloval. Pořád zůstává sedět na schodech, ale jeho pohled mi dává jasně najevo, že mou nevyslovenou lež prokouknul.

Nadechuje se, chce něco říct, ale než dostane příležitost, položí mi někdo ruku na rameno. Polekaně sebou cuknu, ale když si všimnu Martina, na kterého jsem úplně zapomněl, trochu se uklidním. Chvíle, která v mé mysli trvala snad celou věčnost, ve skutečnosti zabrala jen pár vteřin, které trvalo Martinovi zdolat vzdálenost mezi námi.

„V pohodě, Bille?“

Přikývnu. Nic není v pohodě.

„Tvůj ochránce?“ pronese Tom rádoby lhostejně, ale už dávno jsem se naučil rozeznávat tóny jeho hlasu. Rozhodně není nad věcí tak, jak se snaží tvářit být. Usměju se, snad mu na mně opravdu trochu záleží.

„Co je tobě do toho? A kdo vůbec seš? Bille?“ Když se na mě otočí, jen rozhodím rukama. Vysvětlovat mu teď, kdo Tom je, nemá nejmenší smysl. A jsem si jistý, že teď už krátkovlasý Tom by mě stejně nenechal. Chybí mi jeho copánky, kam je dal?

Bezděky k němu natáhnu ruku a dotknu se konečků černých vlasů. Jsou tak jemné.

„Líbí se ti?“ zeptá se s úsměvem, oba ignorujeme zmateného Martina.

Opět jen pokrčím rameny. Nejsem si jistý, že se mi jeho nový účes líbí. Vypadá jinak, naprosto jinak, ale rozhodně ne špatně. On nemůže vypadat špatně v ničem a s ničím.

„Tak řekneš už mi, o co tady jde, Bille?“

Povzdechnu si, stáhnu ruku pryč od Toma a nepatrně se pousměju. „To je Tom.“

„Tom? Jako ten Tom?“ Přikývnu a v tu ránu se Martin otočí čelem k němu. Všichni vědí o společné historii, kterou s Tomem máme. „Co tady chceš? Vypadni, ublížil si mu už víc než dost! Tak se seber, vypadni a nech ho na pokoji!“

S děsem v očích sleduju, jak se Tomův úsměv vytratil a vystřídala jej tvrdá, neprostupná maska z kamene.

„A ty si kdo, zamilovaný ucho, co si myslí, že se do něj tady Billy zblázní? Vzdej to, kamaráde, jeho srdce patří jinýmu,“ mrkne na něj Tom a zasměje se. Ale v jeho smíchu není ani kapička humoru. „Radši si dej odchod, kovboji, musím s Billem mluvit a ty seš tu navíc.“

Když se na mě kamarád otočí, vím, že čeká zastání. A zasloužil by si ho, ale já nemůžu. Chci vědět, proč se vrátil. Třeba k tomu má konečně i nějaký pořádný, normální důvod.

Proto jen pokrčím rameny, opět, a otočím se k Martinovi zády. „Jdi, Márty, já budu v pohodě.“ Vím, že by chtěl ještě něco říct, něco namítnout, ale nedám mu šanci. Obejdu Toma, na kterého jen kývnu, a po schodech dojdu k hlavním dveřím, které mu podržím otevřené. Když s vítězným šklebem, směrovaným pro blonďáka pod schody, projde dovnitř, zhluboka nasaju jeho vůni a věnuju Martinovi poslední, chabý úsměv. Určitě budu v pohodě. Alespoň do chvíle, kdy bude Tom v mé přímé blízkosti.

Zavřu za námi dveře a vím, že teď už není cesty zpět.

*

„Fajn, tak co tady chceš?“ Když už to dusné ticho, které nás obklopilo ve chvíli, kdy jsme zůstali jen sami dva, nemůžu vydržet, otočím se na něj. Chtěl jsem vyznít sebejistě, nad věcí, ale soudě dle Tomova úsměvu se mi to moc nepodařilo.

Místo odpovědi se usměje ještě víc, a přesune se těsně ke mně. Snažím se nevnímat jeho přirozenou vůni jen lehce obohacenou o kořeněný deodorant. Vždycky jsem miloval jeho vůni, ale tentokrát jí nepodlehnu, nesmím. Vzdorovitě se mu dívám do očí, čekám na každý další jeho krok. U něj nikdy nevím, co se v další vteřině stane. Třeba jako teď.

„Chyběl jsem ti?“ Jeho hlas je pořád tak jemný, sotva hlasitější než šepot. Byl jsem připravený stát si za zápornou odpovědí, i kdyby to měla být lež, ale než jsem stihnul cokoliv udělat, Tomovy dlaně přistály na mých bocích a má slova se zasekla při cestě ven. Nebyl jsem, a nikdy nebudu, imunní vůči jeho dotekům.

„Proč ses ostříhal?“ Opět vztáhnu ruku k jeho vlasům a konečky prstů si s nimi pohrávám. Ještě nikdy neměl vlasy jemnější, docela mu sluší.

„Úmyslně neodpovídáš?“ zašeptá znovu a tiše se zasměje. I když mi rozum říká, abych se odtáhnul, dokud můžu, mé tělo si dělá, co se mu zlíbí. Přitisknu se k němu, mezi našimi těly by snad ani vlas neprošel. Prsty mám stále propletené do jeho vlasů, a Tomovy paže se kolem mě silně ovinou. Slyším, jak se zhluboka nadechl, jeho hruď se pohnula proti té mé. „Takys mi chyběl,“ zašeptá mi do ucha, a když mě mlčky donutí zvednout k němu pohled, ani se nebráním polibku, který vzápětí následuje.

Není to dravý polibek, na které jsem od něj zvyklý. Tenhle je jemný, něžný, lehký. Polibek, který byste věnovali vámi milované osobě. Srdce mi divoce tluče, ostatně od chvíle, kdy jsem ho spatřil sedět na schodech, se ještě nezastavilo. Krev mi zběsile proudí celým tělem, shromažďuje se ve tvářích, které hoří z Tomovy přítomnosti. Nikdy mě takhle ještě nepolíbil. Bojím se toho, co by to mohlo znamenat.

„Musel jsem,“ zamumlal proti mým rtům, když po snad nekonečné době náš polibek přerušil. I přes to, že nebyl vášnivý, zanechal mě naprosto bez dechu.

„Co?“

Tom se jen zasmál, pustil mé boky a jako doma se usadil na mé pohovce. „Musel jsem se nechat ostříhat,“ objasní mi, nač mi odpovídal, a poplácá místo vedle sebe. Bez nejmenších protestů si k němu sednu a nechám se obejmout; chyběl mi až moc na to, abych se tomu teď bránil. Nikdo nedokáže ošetřit raněnou duši tak jako Tom, i když je to v první řadě právě on, kdo mi šrámy způsobil. „Dlouhá story, kterou tě nechci zatěžovat. Ale vypadá to dobře, ne?“ zašklebí se na mě a prohrábne si vlasy. Jen zavrtím hlavou. Pořád je to můj Tom.

„Není to nejhorší,“ pronesu s vážnou tváří, a o chvíli později se oba rozesmějeme. Konečně jsem se vedle něj zase dokázal uvolnit. Po každém jeho odchodu se kolem sebe pokouším vybudovat obrannou zeď, pokouším se mu odolávat, ale v momentě, kdy se opět objeví, je to, jako by předchozí měsíce bolesti ani nebyly. Když je mi poblíž, neexistuje nic kromě něj.

Vždycky to tak bylo. Už jako děti jsme byli nerozlučná dvojka, a když jsme se dostali do puberty, jen se silné přátelství mezi námi prohloubilo. Od prvního polibku, který jsme si nemotorně vyměnili na školních záchodcích, jsem byl do Toma zamilovaný. Od té chvíle jsem veškerá svá poprvé prožíval jen s ním a Tom měl klíč k mé největší slabosti, kterou po celé ty roky pevně držel proti mně. Už si nepamatuju, kdy přesně jsme přestali být přáteli, možná po jeho pátém odchodu? Ať tak nebo tak, vždycky se ke mně vrátil. Nespočítal bych, kolikrát odešel, ale na tom nezáleží. Důležité je, že je zpátky.

Aniž bych si uvědomoval, kdy a jak se to stalo, najednou jsem se ocitnul na své posteli, s Tomovým tělem překrývajícím to mé. Jeho rty svádějí divoký souboj s těmi mými, bojuje o dominanci, kterou mu rád přenechám. Miluji jeho polibky, to, jak mi jen pohybem svých rtů dokáže připomenout, že jsem jen jeho. Nikdy jsem nikomu jinému ani patřit nechtěl. Jen on se mě smí dotýkat tak, jak se mě právě dotýká. Jen jeho ruce, jeho prsty smí bloudit pod látkou mého trika, hrát si mi s bradavkami.

„Proč?“

„Protože to chceš. Protože mě nezastavíš. Protože mi neřekneš ne,“ zamumlá Tom kamsi do mého krku, a jeho ruka zkušeně, sebejistě zabloudí přímo do mého rozkroku. Když zlehka stiskne, prohnu se v zádech a společně s výdechem mi ze rtů unikne i jeho jméno. Má pravdu, nezastavím ho. Jednou, až budu dostatečně silný, možná, ale dnes to nebude.

Další slova už mezi námi nezazní, jen občasné steny a zavzdychání plní prostor kolem nás. Neexistuje pro mě nic jiného než Tom, jeho rty, dlaně klouzající po mém těle, jeho nahá hruď rozprostírající se přede mnou. Dotýkám se jej, líbám jej, mezi rty si pohrávám s jeho bradavkami. Neznám nic dokonalejšího, než je Tomovo tělo.

Když mě zbaví i posledního kousku prádla, nebráním se mu. Nechám se přetočit na záda, vychutnávám si polibky, které pokládá podél mé páteře. S jeho tichým příkazem se postavím na všechny čtyři, obličej přitisknu do polštáře a snažím se hlasitě nevykřiknout, když polibky sjede až na mé pozadí. Jen tiše úpím, zatímco Tom polibky pokrývá obě moje půlky, jemně je okusuje. Sebejistě na něj zadeček vyšpulím ještě víc. Nestydím se, uplynulo spoustu času od chvíle, kdy jsem se před ním přestal stydět.

Tyhle naše společné okamžiky opravdu umí vynahradit veškerou bolest.

Hlasitě vyjeknu, když jazykem vklouzne do štěrbiny mezi půlkami. Když lehce zatlačí, prohnu se v zádech a v tu samou chvíli horká dlaň přejede po mém vzrušení. Jeho prsty se kolem mě silně ovinou, a ve stejném rytmu, jako jeho jazyk proniká do mého těla, pohybuje se i jeho ruka.

Šílím z něj. Třesu se, tělo mi pokrývá tenká vrstva potu a já se nezmůžu na víc než souhlasné mručení, povzbuzování, vzdychání jeho jména.

Než se stihnu nadát, veškeré doteky ustanou. Poplašeně se ohlédnu přes rameno a uvolním se, když vidím Toma prohledávat kapsy jeho kalhot. Už mě ani nerozrušuje fakt, že za mnou šel s jedním jasným cílem. Jen si prohlížím jeho dokonalou postavu, vypracovanou hruď, silná ramena, štíhlé boky, perfektní prdelku…

Poposunu se více do středu postele a Tom se nakloní nade mě. Opět spojíme rty ve vášnivém polibku a o chvíli později cvakne víčko od gelu. Je to znamení pro mě, roztáhnout nohy víc od sebe, poskytnout mu lepší přístup. Je to už tak dlouho, ze začátku je tlak jeho prstu nepříjemný, ale když začne jazykem obkreslovat tetování na mém pravém boku, uvolním se. Vždycky ví, kam a jak sáhnout, aby mě uvolnil.

Netrvá to dlouho a ve mně se rytmicky pohybují tři z jeho prstů. Plynule jimi klouže dovnitř a ven, roztahuje mě, špičkami se otírá o uzlíček nervů, který vysílá jednu vlnu vzrušení za druhou do celého mého těla. Jen v prstech svírám prostěradlo, kňučím pod ním, chci víc.

Když ze mě jeho prsty zmizí, téměř okamžitě se mi po nich zasteskne, ale vím, že přijde něco lepšího. Ale rád si ještě chvíli počkám.

Vysoukám se zpod něj, a když se na mě zmateně zadívá, pousměju se. Chci mu vrátit něco z těch úžasných pocitů, kterými mě zaplavoval on. Natáhnu se po tubě s gelem a pousměju se. Rybízová, má oblíbená příchuť.

O vteřinu později leží Tom na zádech, jeho prsty jsou propletené do mých vlasů, zatímco já roztírám lepkavou, sladkou hmotu po jeho tvrdém mužství.

Spokojeně zamručím, když špičkou jazyka poprvé ochutnám jemně nakyslou chuť rybízu společně s tou Tomovou. Nenechám se dvakrát pobízet, ochotně se pustím do důkladného očišťování jeho penisu. Dávám si záležet, od špičky ke kořenu a drobnými polibky zase zpět. Mezi rty sevřu jeho žalud a jazykem jemně zakmitám. Odměnou je mi hluboké zamručení z Tomova hrdla.

Mohl bych pokračovat celou noc, užívat si pocitu naplnění, se kterým jemnými přírazy plení má ústa, ale podle stenů, které se mu tlačí ze rtů, a podle tahání za mé vlasy poznám, že už moc dlouho nevydrží.

S našpulenými, oteklými rty se od něj odtáhnu a do rukou opět uchopím tubu. Trochu jejího obsahu si vymáčknu do dlaně, do které hned uchopím jeho horký, pulsující penis. Důkladně gel rozetřu, a když se přesunu do Tomova klína, naše oči se setkají v pohledu.

Na krátký okamžik se vrátím zpět do reality, uvědomím si, co to tady děláme, ale nedokáže mě to zastavit. Jestli je to jediný způsob, jak s Tomem být, bránit se tomu nebudu.

Věnuju mu malý úsměv, který mi Tom oplatí, a když jeho ruce sevřou mé boky, přivřu oči a mezi rty stisknu jeden z prstů, stále pokrytý dobroučkým gelem. Pod sebou uslyším zamručení, a když otevřu oči a zadívám se na Toma, začne do mě pronikat.

Jakmile je uvnitř, na nic nečeká. S obtížemi začne přirážet, roztahovat mě na maximum. Zabere mi to jen krátkou chvíli, než s ním začnu spolupracovat. Nadzvedávám se na něm, vycházím vstříc jeho přírazům, a i když naše pohyby nejsou perfektně sehrané, je to dokonalé. Proniká do mě stále hlouběji, špičkou naráží do mé prostaty a nutí mě tak hlasitě křičet, sténat jeho jméno a prosit o víc.

„Tome…“

„Uh, vydrž. Ještě chvilku, Billy.“ Dál tvrdě přiráží, naše tempo je zběsilé, vášnivé. V rozporu se svou žádostí mi omotá prsty kolem penisu a silně stiskává, tahá v rytmu našeho milování.

„Tomi… Já už- promiň,“ zašeptám zlomeným hlasem ve chvíli, kdy se prohnu v zádech, a za Tomovy pomoci vyprázdním vše na jeho hruď a břicho.

On není daleko za mnou. Prudce si mě přetočí pod sebe, a během pár rychlých, prudkých přírazů i on dosáhne svého vrcholu.

———

Tom už dávno spí.

Když jsme z orgasmických výšin oba klesli zpět, dlouho a jemně mě líbal. Hladil mě, dotýkal se mě, šeptal mi sladká slůvka do ucha. A já ho nechal. Užíval jsem si to do poslední kapky, a i dlouho po tom, co usnul, jsem se s ním dál mazlil.

Už mi nezáleží na tom, kdy a jestli odejde. Miluju ho, a pokud být s ním znamená neustále čekat, rád to postoupím. Dokud se bude vracet zpět, může léčit rány, které mi způsobí.

S mírným úsměvem na rtech se přitulím blíž k jeho tělu. Nechám se pohltit teplem, které z něj sálá, nechám se obklopit jeho vůní a jen si užívám jeho přítomnost, dokud můžu. Kdo ví, co přinese ráno?