This Hour’s Duty 14. 2/3

„Jsem v pořádku, otče, i Andreas. Nebyl jsem tam, když hořelo.“ Poposedl si Bill skoro naštvaně, než si složil ruce do klína. Pohodlí bylo za humny.

„Psalo se, že požár vypukl uprostřed noci. Kde jsi byl?“

Zaváhal nad tím, jak starostlivě jeho otec zněl. Může mu lhát? „Měl jsem Vizi, která mě vyvedla do bezpečí,“ řekl tiše.

„Ano.“

„Ne,“ řekl Bill mrzutě. Nenáviděl, když se jeho otec ptal na věci, které už věděl.

„Co se děje?“ zamračil se Gordon na obrazovce a z nějakého důvodu se Bill tou otázkou cítil ještě víc podrážděný.

„Nic se se mnou neděje,“ řekl rozhodně.

Gordon přimhouřil oči a semknul čelist. „Jsem rád, že jsi zavolal. Simone se na tebe ptala.“

„Jsem v pořádku.“

Bill zaváhal a zvedl pohled od svého klína. „Jsem.“

„Dobře.“

„Nepřeji si teď o Tomovi mluvit.“ Řekl Bill neutrálně.

Ne, to by nechtěl. „Ano, otče,“ odpověděl apaticky Bill.

„Ano, otče.“

„Dobré odpoledne, otče.“ Ukončil Bill hovor a zaúpěl, zatímco se opřel hlavou o stanici.

Ka’va dej mu sílu.

~*~

Bill nebyl takhle uražený už roky. Odmítal služebnictvo, které mu nosilo nádherně naaranžované jídlo na podnosech, a schovával se sám u sebe v pokoji. Líně si prohlížel Infonexus, a přál si, aby tu mohl být Andreas a dělat mu společnost. Ale pak, jeho přítel by mu řekl, ať se nají, a on neměl chuť k jídlu.

Slunce zapadlo a ponořilo pokoj do zlatého světla, zrovna když Bill našel obrázky ze Sídla Vave po požáru. Trahd lah byl opravdu neporušený, ale jeho i Andreasovy komnaty byly k nepoznání.

Zakručelo mu v břiše a Bill nakrátko zalitoval, že sluhu odmítl, ale byl až moc pyšný na to, aby si to přiznal. To by znamenalo, že by musel mluvit s Bushidem, a na to byl až moc mocný a velký. Nemohl uvěřit, že oba muži v jeho životě před ním už měli sahvahdy. Ale jak byl rozčilený, pak musel uznat, že Bushido mu svého sahvahda přiznal.

Bill zaúpěl a mávl na obrazovku, zvedl se od stanice. Najednou byl unavený, unavený z toho celodenního přemýšlení. Svlékl se a vlezl si do peřin, doufal, že ve snech najde klid.

~*~

~*~

Bill se probudil, lapající po dechu a tvrdý, s Bushidovým jménem na svých rtech.

~*~

Bushidovi se vůbec nechtělo vstávat. Trvalo mu moc dlouho, než usnul, dělal si starosti o Billa; byl rád, že je venku stále ještě tma, že nemusí vstávat tak brzo. Ale něco ho lechtalo na nose. Začichal, ale šimrání neustávalo, a najednou byl až moc vzhůru, jelikož si všiml, že se k jeho krku tisknou jemné rty. Trochu zaúpěl, donutil své oči otevřít. Uviděl černé vlasy, a ústa na jeho čelisti se zastavila, zůstala tam, roztřesený dech mu jezdil po kůži.

S vydechnutím se Bushido trochu posunul, objal Billa, přitáhl si ho blíž a zabořil obličej do jeho hedvábných vlasů. Bill trochu zakňoural a uvelebil se na Bushidově holém hrudníku. Trochu nehty zaryl do Bushidových ramen, ten si ale nestěžoval.

„Proč jsi tady, maličký?“ jeho slova říkala jednu věc, ale to silné sevření kolem Billa říkalo Jsem rád, že tu jsi.

„Chtěl jsem… se omluvit. Choval jsem se jako někdo… za koho by se lidé měli stydět. Ale byl jsem tak rozčilený, a pak vy…“ Cítil, jak Bill polknul. „Nevěděl jsem, že už jste měl sahvahda.“

Bushido vydechl do Bushidových vlasů. „Vybral mi ho můj otec. Mladý a věřící.“

„Jako já,“ zamumlal Bill.

Bushido si promnul čelist. „Ne jako ty,“ zaprotestoval neústupně. „Nic pro mě neznamenal.“

Bill vydechl, což mohlo být úlevou, přál si, aby si Tom našel čas na to si s ním promluvit o Danielovi přesně takovýmto způsobem, než se to sám dozvěděl od někoho cizího. Trochu se na Bushidovi pohnul a starší muž cítil jeho horkou erekci na svém stehně předtím, než ho políbil. Spolupracoval a nechal své dlaně putovat po Billových zádech, než ho chytl za zadek. Bill opustil Bushidovy rty a nekontrolovaně zasténal. Cítil se tak citlivě; každý dotyk byl zesílený, zatímco se třel o jeho nohu.

Bushido se modlil za sílu pro to, co se chystal udělat, převalil se s ním. „Bille,“ řekl jemně. „Omlouváš se kvůli tomu, co máš v srdci, nebo pro to, co máš v klíně?“

Bill zvedl hlavu a pokračoval v líbání na krku. „Je ‚obojí‘ špatná odpověď?“

Bushido se musel zasmát. „Vlastně ne.“

„…Máte pravdu,“ uvažoval Bill, trochu lítostivě. „Choval jsem se jako dítě.“

„Ano, ale ty dítě jsi,“ vydechl Bushido, přejel palcem Billovi po tváři. „Co byla moje omluva? Byl jsem až moc hrubý a-„

Bill ho chytil za tvář, přiložil mu palec na rty, aby ho umlčel. „Je to za námi. Nechte to,“ nařídil. Trochu roztáhl s nářkem nohy a nechal Bushida mezi ně zapadnout, nechal ho cítit jeho erekci, kterou skrývala jeho róba, proti té Anisově neskryté. „…A nejsem dítě.“

Bushido zaúpěl a vzal Billa za boky. „Možná nejsi.“

„Viděl jsem vás, ve vaší posteli, a málem jsem se rozhodl jít zpátky do svého pokoje. Ale musel jsem vás mít,“ zašeptal Bill a polkl sten. Dokonce ani Bushidovy dlaně ho nedokázaly udržet v klidu, potřeboval to.

„Musíš mě mít?“ nadechl Bushido Billovu vůni a nedokázal zabránit svému tělu v nepatřičném chování, když ho Bill hladil jemnými dotyky po pažích a ramenou, nedokázal se zastavit a nesundat Billovi róbu z ramenou.

„Zdálo se mi o vás. Byl jste ve mně, tak prosím,“ zanaříkal Bill, zvedl se, aby mu pomohl to sundat. „Prosím…“

Bushido se zarazil, nakláněl se nad ním, vypadal trochu překvapeně. „Tobě se o mně zdálo?“ měl dojem, že on byl ten jediný, komu se zdá o takových věcech s Billem.

„Ano,“ řekl Bill bez dechu, povedlo se mu pod Bushidem zavrtět boky. „Celou tu dobu, prosím…“

Bushido ho držel v klidu, jeho pohled se měnil ze zmateného na ustaraný. Myslel na Billa, jak je pod ním, jak zoufale vždycky chtěl být uvnitř něj, jaká to hraničilo s potřebou, byla to potřeba. A jestli se pod ním Bill takhle vrtěl a nedočkavě naříkal, pak nejspíš cítil to samé. Bushido to cítil od té doby, co Billa potkal, jen co ho uviděl, nikdy nic takového necítil.

A nebyl ve svých snech sám.

„Snils celou tu dobu?“ jeho zvědavost dělala lehčím ignorovat Billovu neposednost, stále se snažil hýbat.

„Ano,“ řekl Bill, začínal znít rozhořčeně.

Celou tu dobu. Stejně jak on. Jak lehké bylo svést někoho tak morálně přesného, jako byl Bill. A pak poprvé, když ho měl…

Bushido se posadil, promnul si obličej.

„Co?“ naléhal Bill, také se posadil, natáhl po něm ruku. „Co se děje?“

Bushido se instinktivně odtáhl. „Tohle není pravda.“

Bill si odfrknul. „Jak tohle nemůže být pravda? Anisi, potřebuji vás, prosím.“ Zanaříkal Bill a přelezl k Bushidovi, oči vykulené zoufalstvím a vášní. „Proč mě tak odmítáte?“ jeho tón krvácel po uspokojení, stejně tak jako on zavrněl, když se ho dotkl. „Vy mě nechcete?“

„To je ten problém, maličký,“ zaúpěl. „Já tě chci. Chci tě víc, než jsem kdy chtěl kohokoliv jiného.“

„Tak proč je to tak špatné?“ vydechl Bill a líbal Bushida na citlivou kůži pod ucho.

Bushido se zachvěl. „Protože mě nemiluješ.“ Říct to nahlas ho také roztřáslo, z naprosto jiného důvodu.

Bill ztuhnul, opustil jeho ucho. Bushido cítil, jak se mračí. „…Cože?“ řekl, zněl tak slabě.

„Nemiluješ.“ Čím víc to říkal, tím víc to znělo opravdově.

„O čem to mluvíte?“ domáhal se Bill. „Proč tohle říkáte?“

Bill najednou zněl vyděšeně, jako by chtěl brečet, a Bushido zavřel oči, odmítal se na něj podívat. „Protože nemiluješ, maličký.“

„Přestaňte to říkat,“ naléhal Bill, přitulil se blíž. „Řekněte proč. Vy mě nemilujete? Je to-„

„Přestaň,“ přerušil ho Bushido. Ohledně svých citů si byl jistý. Odmítal věřit, že byly jiné než ze začátku. Ale Billovy… byl mladý, lehký terč vůle Bohů. Teď to bylo až směšně jasné, skoro se sám sobě chtěl smát, že byl tak naivní, a myslel si, že mu bylo předurčeno mít sahvahda jiného muže. Nebo že byl tak naivní, a myslel si, že si ho bude moci nechat.

„Anisi-„

„Tvé Vize, maličký,“ vysvětlil Bushido. Bill okamžitě zavřel pusu. „Nejsou často zaviněny mým dotekem? Nevedou tě za mým dotekem? Neudělaly to právě dnes v noci, i když jsme se pohádali?“

„Ano, ale-„

„Měl by ses cítit poctěn,“ řekl, sklopil pohled. „Že Bohové vložili do tvé moci ochraňovat Jejich Pět Měst. Měl bych se cítit poctěn, že si vybrali, aby se tak stalo skrz mě.“

Bill odvrátil pohled. „Zřídka se cítím poctěn za své Vize,“ řekl zahořkle. „A teď mi říkáte, že ta věc, na kterou si stěžuji, je to, co mne k vám vždy přivádí? Říkáte mi, že je to jediný důvod, proč k vám přicházím? Že vás potřebuji a toužím po vašem doteku?“ Bill zavrtěl hlavou. „Tomu odmítám věřit. Miluji vás, a jestli vy mne ne-„

„Už nejde o to, co cítíš,“ odpověděl rozhodně. „Poslouchej mě, maličký-„

„Ne, dost slov!“ zaječel Bill, usadil se Bushidovi v klíně. „Nenechám vás upovídat pryč naši lásku,“ řekl a znovu ho políbil. Nechal sebou proudit všechny své pocity, chtěl Bushida polibkem nakrmit.

Bushido zaúpěl, nebyl schopný zastavit Billa ani sebe. Nikdy nezažil Billa tak neoblomného, vzrušoval ho ještě víc, než když byl poddajný. Chtěl mu věřit. U všech Bohů, chtěl to. Bylo by jednodušší, nechat to všechno být, ať už byly věci jakkoliv jasné. Byl si dokonce skoro jistý, že Bohové chtěli, aby to hodil za hlavu, jestli tím Bill pak uvidí víc. Ale bolelo to, představit si, že Bill nechápe to, co cítí. Že oba byli pouze pěšáci, ať už byla hra jakkoliv ušlechtilá.

Že Bill nikdy doopravdy nebyl jeho a nikdy nebude.

Bushido se odtáhl z dosahu Billových rtů, dýchal mu na ně a pevně zavřel oči, aby zabránil uniknout slzám, které se draly ven. Nebyl žádná jalová konkubína. A Billa by to ještě víc rozladilo.

„Měl by ses vrátit do svých komnat, maličký,“ řekl jemně a rozhodně, snažil se zachovat si stejnou objektivnost v hlase, jako když spolu mluvili o Billově poslední Vizi. Možná se mohl vyrovnat s plánem Bohů, hrát Jejich šachovou hru, když na to přišlo. Ale ne dnes v noci.

„Ne.“ Zavrtěl Bill hlavou, dotkl se Bushidova obličeje, jeho rtů. „Ne,“ žadonil, líbal ho kamkoliv dosáhl. „Nepředstírejte, že vám to je jedno. Prosím.“ Objal ho pevně kolem ramen a pověsil se na něj. „Prosím, nedělejte to. Miluji vás, opravdu. Tak moc vás miluji…“

Bushido nechal překrásného mladíka, aby ho objímal, sledoval ho, jak se na něj starostlivě dívá, s takovým zoufalstvím, které říkalo věřte mi, prosím. Objal Billa pevněji a polibky mu začal zdráhavě oplácet.

„Miluji tě,“ zašeptal Billovi na rty a Bill ho chytil pevněji. „U všech Bohů, miluju.“

„Přál bych si, abyste mi věřil, když říkám to samé,“ řekl Bill a Bushido se trochu odtáhl. „Tohle je láska, opravdu.“

„Ale tvé vize-„

„Nestávají se pokaždé, když se dotýkáme.“

„Ale zdá se ti o mně.“

„Jste hoden mých snů, nebo ne?“ zeptal se sugestivně Bill, zatímco přejížděl konečky prstů po Generálově pevné a napjaté paži. „Proč by vaše rty, váš úsměv, vaše ruce narušovaly můj spánek? Vždy o nich sním, jak se mě dotýkají…“ zavřel Bill oči a trochu sjel dolů. „Potřebuju vás v sobě cítit…“ zašeptal.

„Bille.“ Bushido chtěl Billovi říct, že jeho slova vůbec nepomáhají tomu, že je to všechno úděl a ne potřeba. Ale Bill se naklonil a líbal ho na krk, prsty mu tancoval nízko na bocích.

Bill se trochu odtáhl, sklopil pohled, než ho zase stydlivě zvedl. „Nemohu předstírat, že vím, proč nás Bohové svedli dohromady. Abych byl upřímný, teď to není to hlavní, na co myslím.“

„Ale pro mě ano,“ zabručel Bushido a zachvěl se, když se mu Bill pohnul na klíně. „Tohle není nic jiného, než jen řízení Bohů.“

„Anisi, tak Zbožný, jak jste, proč by vás zajímalo, proč nás Bohové svedli dohromady?“

„Protože to není spravedlivé,“ zašeptal starší z nich. Polknul, těžce. „…Nejsi můj.“

Bushido sledoval, jak Bill zavrtěl hlavou a olízl si rty, jak se rukou natáhl pro jeho délku, horkou a naběhlou, namísto toho, aby se hádal. „Bille,“ řekl znovu a z toho, jak se na něj Bill podíval, vydedukoval, že si nejspíš myslí, že ho chce zastavit, poslat ho zpátky do pokoje. Bushido to opravdu tak plánoval. Ale Bill dal peřinu pryč, odhalil jeho bílou ručku, která držela vlastní erekci. Zasténal nad tím, co viděl a trochu pánví přirazil.

Bill se stáhnul dozadu, trochu překvapil Bushida tím, že mu slezl z klína a naklonil se dolů a trochu dopředu, aby se tváří otřel o žalud Bushidova penisu, zvedl k němu pohled. Bushido těžce oddychoval, byl naprosto ztracený v představě, jak okolo něj jsou Billovy plné vlhké rty, jak ho nechává přirážet do toho sladkého tepla. Jen na krátkou chvíli zapřemýšlel, jestli byl Bill dost vychytralý na to, aby tohle myslel jako rozptýlení, které ho donutí zapomenout. Rozhodl se, že ano, určitě ano, a ano, opravdu to fungovalo.

Bill podvědomě začal hýbat rukou. Sledoval, dost fascinovaně, jak pod jeho rukou tvrdl, jak se kůže měnila do tmavší barvy. Pak se naklonil a přiložil k žaludu jazyk, olízl ho a stáhl mu předkožku. Bushido vykřikl a nedobrovolně přirazil pánví nahoru, byl zoufalý z toho, jak se neovládal. Ale Bill nevěděl, kdy přestat, když jazykem objel růžový vrcholek a opakovaně přitlačil.

Bushido zaklonil hlavu a zhluboka dýchal, nemyslel na nic jiného, než na to, že mu Bill sedí mezi nohama, s jednou jemnou rukou v jeho vlastním klíně a druhou na jeho stehně.

„Chutnáte tak dobře,“ zavrněl Bill.

To nepomohlo.

Podíval se dolů na Billa, nevinný výraz v jeho panenkovském obličeji, stále klečel mezi jeho nohama, prohlížel si ho. U všech Bohů, bylo by tak jednoduché, chytnout ho kolem pasu a nabodnout ho na svůj penis a přirážet do toho úzkého, malého těla, dokud to oba budou schopni vydržet. Pak by ho strčil na postel a přirážel do něj hluboko a pomalu a tvrdě, dokud Bill nebude naříkat slastí a Bushido se nenasytí.

Bill se znovu předklonil a znovu ho olízl a Bushido nahlas zabručel. Ale nebyl připravený na pocit Billových plných rtů na svém přirození, a najednou se ocitl uvnitř Billových úst. „Oh cadah,“ musel zaklít, když ho Bill jemně sál. „Prosím, přitlač,“ zalapal po dechu, než ho napadlo mladíka zastavit.

Bill odpověděl silným nasátím, a Bushidovi se protočily oči. Bill to zopakoval, a on se na něj podíval, měl rty celé rudé a oteklé, lesklé.

„…Myslím, že vás můžu vzít hlouběji,“ zašeptal Bill, bylo zřejmé, že si není jistý, jestli už nepřekračuje mez, že ho Bushido může kdykoliv odstrčit, Bushido sám si jistý nebyl. „Rád bych to zkusil.“

„Rád bych, abys to zkusil,“ odpověděl rychle Bushido.

Bill přikývl a začal se soustředit na svou práci. Znovu se sklonil a vzal Bushidův žalud do úst, ale tentokrát to tímhle neskončilo. Vzal ho do pusy o hodně dál než předtím, pak se zastavil a odtáhl se.

„Tohle je něco, na co si musím zvyknout. Jste tak velký a silný,“ řekl bez dechu. Bushido mohl jen přikývnout. „Ale zkusím to znovu.“

Bill si poposedl, než znovu vyrazil hlavou dopředu a vzal Bushida do pusy. Generál v pěstech stiskl prostěradlo a soustředil se na to, aby nehýbal pánví. Bill na tohle nebyl připravený, a on ho nechtěl vyděsit.

U všech Bohů, tohle nechtěl. Měl mu říct, aby šel pryč.

Bill se soustředil na to, aby dokázal pojmout Bushida ještě hlouběji, a zastavil se těsně před tím, než se začal dávit. Byl na sebe celkem pyšný; dostal se skoro až ke kořenu a, což bylo jeho cílem, Bushido přestal protestovat. Intuitivně polknul, a byl překvapen, když ho Bushido stiskl stehny. Kdyby se Bill mohl usmát, udělal by to. Znovu polknul, tentokrát víc, a slyšel něco, co od Bushida ještě nikdy neslyšel; nářek.

Nejspíš v tom byl dobrý. Bill znovu začal sát a polykat sliny, které se mu v ústech tvořily, vytvářel úzké vakuum kolem Bushidovy nateklé kůže. Cítil, jak se škube a Bill zasténal, když si znovu vzpomněl na svůj sen, představil si ho uvnitř sebe. Bill znovu zasténal a stiskl pevněji svou erekci. Silně sál, a tentokrát Bushido své boky kontrolovat nedokázal.

Zavřel oči a chytil Billa za tváře, tak jemně, jak ve svém stavu dokázal, a přirazil. Bill polknul a on znovu zasténal. Tohle bylo mnohem lepší, než si myslel, že to bude, když pomalu přirážel. Otevřel oči a uviděl Billa, jak má oči zavřené a tváří se tak smyslně, zatímco se jednou rukou drží za své tvrdé přirození. Bushido znovu přirazil, tentokrát víc, byl až moc ztracený na to, aby se ovládal, až moc ztracený na to, aby si vzpomněl, proč chtěl Billa poslat pryč. Miloval se s Billovou sladkou pusou, zatímco se mladík začínal trochu dávit ustavičným přirážením. Bill otevřel oči a Bushido dlouze zasténal, pustil Billovu hlavu.