autor: Emilia
„Přidržte tu ránu, no tak. Připravte pokoj a přineste gázu s dezinfekcí. Musíme to zašít.“ Udával doktor pokyn zmateným zdravotním sestrám, které pobíhaly sem a tam a nevěděly, co si počít. „Až to zašiju, připravte RTG a CT.“ Rozkáže doktor dále sestrám. „Jak dlouho je v bezvědomí?“ Zeptá se.
„Přesně deset minut.“ Odpoví starší boubelatá sestřička.
„Dobře, doufám, že se do těch 30 minut probudí. Hlaste mi uběhnutí každých pět minut.“
„Ano, pane doktore.“ Odpoví sestra.
„Je tu někdo s ním?“ Ptá se doktor a pustí se do zašívání roztrhnutého obočí.
„Ano, jeho otec, je v čekárně.“
„Dobře, po došití si s ním půjdu promluvit. Jděte ho někdo informovat.“ Mladá sestřička, co stejně spíše jen přihlížela, se ochotně ujala úkolu a vyběhla do čekárny.
„Uběhlo dalších pět minut.“ Hlásila doktorovi poslušně sestra.
„Fajn. Má ještě dalších 15 minut, ale čím dřív se probudí, tím líp.“ Konstatoval doktor a pokračoval v zašívání. „Je to opravdu ošklivá rána.“ Zamumlal si pod nos.
Flashback
„Přestože je mladý Kaulitz z nižší váhové kategorie, vede si dobře a je pozadu jenom o 2 body. Je to opravdu neuvěřitelný talent. Bahlow se má s čím potýkat.“
…
„Oh Bahlow právě uštědřil Kaulitzovi pravý hák* do spánku, to není fair play.“ Řekne znechuceně komentátor a dav také nesouhlasně zahučí. Bahlowovi jsou rozhodčími strženy dva body.
…
(Tady máte video, abyste si lépe představili, jak to probíhalo. Ten boxer, co s ním Tom boxoval, byl sice o dost hubenější a spíš vymakanější na svalech, ale budiž. To už si snad dopředstavíte. No a ten úder mu takhle, jak to bylo v tom videu, dal, a potom ještě jeden, úplně ten samý, při tom odpočítávání, kdy se zvedal. Je to myslím dost výstižný video, zbytek jsem vám popsala, tak snad si to k tomu nějak domyslíte a utvoříte si celkový obraz, jak to mohlo nejspíš vypadat.)
„Oh, Bahlow udává Kaulitzovi silný přímý úder. Knock-out*!“ Zakřičí komentátor. Započne odpočítávání. Nejdřív to vypadá, že se Tom nezvedne. V 6. sekundě se však začne pomalu stavět. Dav povzbuzuje, ale v tom… Bahlow Tomovi uštědří direkt do spánku, na již poraněné místo a Tom padá k zemi.
„Faul.“ Slyší Tom hlas komentátora, a potom všechno kolem něj zčerná.
Konec flashbacku
Když to konečně doktor dozašíval, Tom se zatřepotáním víček zvolna otevřel oči.
„Ááá už se nám probouzí.“ Usmál se doktor. Tom zmateně zamrkal. Cítil se malátně a strašně ho bolela hlava. Bylo mu na zvracení a nic si nepamatoval.
„Co se stalo? Kde to jsem?“ Chtěl se zvednout, avšak nešlo to, byl příliš slabý.
„Jen klidně ležte, utrpěl jste velkou ránu do hlavy. Obával jsem se, že se nám neprobudíte a bude to mnohem vážnější než otřes. Teď vás povezeme na vyšetření, tak se snažte zůstat vzhůru, ano?“ Mluví doktor klidným a tlumeným hlasem.
„Dobře.“ Zašeptá Tom chraplavě. Byl dezorientovaný a nějak si nemohl dát do souvislosti, co mu to tady ten doktor vykládal. Byl však moc vyčerpaný a bolavý na to, aby si s tím dělal starosti.
…
„Pan Kaulitz?“ Zeptal se doktor a Jörg pozvedl svěšenou hlavu nahoru.
„Ano, to jsem já.“ Postavil se.
„Jsem Fuchs, byl jsem pověřen jako ošetřující lékař vašeho syna.“ Doktor Fuchs a Jörg si potřásli rukou.
„Jak je na tom?“ Optal se Jörg s patrnou starostlivostí v hlase.
„Nebudeme to přeci probírat na chodbě, ne? Následujte mne do mé kanceláře.“ Pokynul doktor. Jakmile tam dorazili, doktor Fuchs nabídl Jörgovi křeslo a čaj na uklidnění.
„Váš syn pravděpodobně utrpěl silný otřes mozku. Otřes mozku se vlastně projevuje do tří stupňů, přičemž váš syn se zařadil do toho 3. To je těsné stádium před tím, než by se mohlo projevit něco vážnějšího jako pohmoždění mozku. Proto jsem nařídil udělat rentgenové vyšetření a počítačovou tomografii. Tahle vyšetření jsou velmi důležitá, abychom zjistili, zda nekrvácí do mozku či nemá fraktury lebky.
Ehm… se samotným krátkodobým bezvědomím potom obvykle souvisí retrográdní amnézie, což je ztráta paměti chvíli před události a následně si pacient nemusí pamatovat ani událost samotnou. Z toho důvodu po převezení ho na pokoj, bych vás chtěl požádat při vaší návštěvě, abyste o tom vůbec nemluvil. Bude lepší nerozrušovat jej, klid je opravdu důležitý a takovéhle namáhání mozku by moc nepomohlo. Teď vás poprosím o navrácení do čekárny a po zjištění dalších informací vám sdělím postup léčby.“ Jörg tedy s poděkováním doktorovi potřásl rukou a vrátil se do čekárny.
…
Bill seděl nervózně v lavici. Byla poslední hodina, ve které měli odprezentovat zadanou koláž. Bill měl zkaženou náladu, protože nemohl na Tomův zápas, a místo toho musel trčet ve škole. Učitelka totiž jela na hory a potřebovala to všechno urychlit. Navíc, měl hrozně špatný pocit již od chvíle, kdy se probudil. Něco se mu nezdálo, ale Tom mu slíbil hned po zápase poslat sms, jak to dopadlo. Měl pěkný strach kvůli tomu namakanému agresivnímu boxerovi. Zjišťoval si o něm nějaké informace a dočetl se, že nehraje zrovna poctivě. Nemá žádné hranice a pravidly se moc neřídí. Nepříjemně se mu zkroutil žaludek. ‚Možná se sám zbytečně stresuju a tím pádem neulehčuju ani Tomovi. Ještě se ty moje špatné pocity přenesou na něj. Takže se teď zhluboka nadechnu, uklidním a půjdu odprezentovat tu koláž.‘ Jak si pomyslel, tak udělal. Koláž byla samozřejmě plná Toma. Použil některé starší fotky a dodělal pár nových. Snažil se to udělat co nejlíp. Heidi ho pak taky nakonec přemluvila a byl její model. Pomáhali si s těmi kolážemi navzájem. S výsledkem byl spokojený. Učitelka by měla být stejného názoru, alespoň v to doufal.
…
Bill konečně kráčel ze školy domů. Kráčel… spíše běžel. Tom se mu neozval. Mohl být hodně vyčerpaný anebo něco podobného. Touhle myšlenkou se uklidňoval, a těšil se, až konečně skočí kolem jeho krku, řekne mu o té jedničce z koláže a uvidí, že je v pořádku.
Když doběhl domů, popadl kliku, jenže bylo zamčeno. Bill se podivil. ‚Že by byli ještě tam?‘ Pomyslel si a odemknul. Tašku nechal na chodbě, však si ji později odnese. Nakráčel do kuchyně, opravdu nikdo nebyl doma. Vytáhl mobil a vytočil Tomovo číslo. Měl ho vypnutý. To bylo divné. Okamžitě se mu strachem sevřely útroby při vytáčení tátova čísla.
„Bille?“ Ozvalo se na druhém konci ustaraně. Jörg si v duchu nadával. Při tom všem úplně zapomněl dát Billovi vědět.
„Tati? Kde jste? Stalo se něco? Proč má Tom vypnutý mobil?“ Chrlil Bill otázky jednu za druhou a podle tónu Jörgova hlasu usoudil, že je něco špatně.
„No víš, jsme v nemocnici. Tom byl při tom zápasu zraněn. A dřív, než začneš vyšilovat… bude v pořádku, mluvil jsem s doktorem. Teď se čeká na výsledky, tak sem zkus dorazit. Buď opatrný, nechci, aby se něco stalo ještě tobě.“ Bill při těch slovech úplně ztuhnul. Tak ten špatný pocit přece jenom něco znamenal. Tom je zraněný. Po tváři mu začaly stékat slzy. ‚Já to věděl. Neměl se do toho zápasu pouštět.‘ Proplouvalo mu myslí. Od začátku s tím moc nesouhlasil a takhle to dopadlo. Nemohl už dál stát a přemýšlet. Rychle se rozloučil s Jörgem a běžel směr autobusová zastávka.
Bus měl jet až za pět minut, které Billovi připadaly, jako věčnost. Kdyby však běžel pěšky, vyšlo by jej to na delší dobu. Když konečně dorazil, Bill svižně nastoupil. Všechna sedadla byla obsazená, a tak musel stát, na čemž mu stejně nezáleželo. Nejdůležitější byl v tuhle chvíli Tom. Vzpomněl si na Henryho slova.
Pot, zvratky, bolest a krev, to všechno je součástí boxu. Bill si to uvědomoval, jen si na to pořád nemohl zvyknout. Každá rána, co Tom utrpěl, zasáhla s přesností Billovo srdce. Nechtěl se zabývat děsivými myšlenkami o Tomových budoucích zraněních.
Bus konečně zastavil na zastávce pár metrů od nemocnice. Bill urychleně vystoupil a ignoroval pohoršení stařenky, kterou velmi netaktně předběhl. Za normálních okolností by jí dal samozřejmě přednost, ale za těch by Tom neležel v nemocnici.
„Tati?“ Zavolal na Jörga a okamžitě k němu přiběhl. Jörg roztáhl náruč a konejšivě Billa objal. „Kde je? Jak je na tom? Chci ho vidět.“ Mluvil Bill tak rychle, div se mu nezamotal jazyk.
„Právě je na vyšetření. Teď ho vidět nemůžeme, musíme čekat. Mluvil jsem s doktorem.“ Řekl Jörg. Donutil Billa klidně se posadit a převyprávěl to, co mu doktor před chvílí sdělil. Billa to tedy moc neuklidnilo. Nervózně podupával nohou a kousal si nehty. Uběhlo asi třičtvrtě hodiny. Bill nedokázal déle sedět, zvednul se a začal přecházet sem a tam. Jörga Billovo chování znervózňovalo. Chtěl jej napomenout, ať přestane pochodovat jako lev v kleci, když v tom k nim přicházel doktor.
„Pane doktore tak co? Jak dopadly ty testy?“ Vstal Jörg ze židle a Bill u nich byl co by dup.
„Výsledky dopadly dobře, nemá žádné zlomeniny ani krvácení do mozku. Bude v pořádku, ale nejmíň tři dny si ho tu necháme. Přece jenom měl 3. stupeň otřesu. Potřebuje hlavně hodně klidu. Nasadili jsme mu analgetika proti bolesti.“
„Můžu ho vidět?“ Vyhrkl nedočkavě Bill.
„Samozřejmě. Bude však lepší, jít jeden po druhém a jak jsem se již zmínil tady panu otci, nerozrušovat ho událostí, při které se to stalo, pravděpodobně si nic nepamatuje, takže bych ocenil, abyste se o tom nezmiňoval.“ Zopakoval doktor důrazně.
„Samozřejmě, je nám to jasné.“ Odpoví Jörg a vyšle Billa prvního. Doktor pověří sestřičku, aby ho zavedla na pokoj k Tomovi. Bill vejde do dveří a zabolí ho v hrudi. Tom je připojen na přístrojích, kontrolujících jeho srdeční funkce, a na obličeji má obrovskou modřinu. Obočí má celé zalepené. Je vzhůru, avšak vypadá slabě a unaveně.
„Oh můj bože, Tomi.“ Nadechne se trhaně Bill a do jeho očí se tlačí slzy. Pomalu dojde k posteli, přisune se k Tomovi a opatrně jej obejme. Tiskne obličej mezi Tomovo rameno a krk, a snaží se zhluboka dýchat. Ty malé proradné slané kapky si ale cestu ven našly.
„Billy, neplač.“ Zamumlal Tom chraplavě, jakmile na sobě ucítil mokro.
„Měl jsem takový strach.“ Smáčí Bill dál svými slzami Tomovo rameno. Tom ho hladil po vlasech a Bill se snažil uklidnit. Šlo to těžko. Člověk, který pro něj v životě nejvíc znamenal, ležel zraněný na nemocniční posteli. A co kdyby to bylo horší? ‚Bože.‘ Bill hlasitě vydechl a popotáhl. Nezajímalo jej rozmazané líčení, jež měl všude po obličeji.
„Jak ti je?“ Zeptal se poté, co se odtáhl a otřel si slzy. V duchu si zanadával. Neměl Toma rozrušovat, měl tady být jako jeho opora. Jenže si nemohl pomoct, byl to příliš velký nápor emocí.
„Uhm, nic moc.“ Usměje se Tom mdle. Bill přiloží dlaň na tu Tomovu a jemně po ní přejíždí palcem.
„Co se stalo?“ Zeptá se Tom. Bill nevěděl, jak odpovědět.
„Nic, s čím by sis měl teď dělat starosti. Musíš odpočívat.“ Tom se nechtěl jen tak vzdát, ale byl šíleně unavený a tak neprotestoval. Dozví se to později.
„Táta je tady taky?“ Zeptá se místo toho.
„Yeah, je v čekárně. Potřebuješ hodně klidu, tak nám doktor řekl, abychom šli po jednom. Mám pro něj zajít?“
„Ne, ještě zůstaň prosím.“ Opětoval Tom slabě stisk Billovy dlaně. Billovi se po téhle odpovědi ulevilo. Po pravdě se mu od Toma moc nechtělo. Nejradši by tu s ním zůstal, dokud se neuzdraví, ačkoli to nejspíš nebude možné. Byl tam s ním nejmíň půlhodinu, a potom šel pro Jörga. Ten tam pobyl o podstatně kratší dobu, protože doktor je taktně upozornil, že Tom potřebuje klid. Mohli přijít zase zítra, ale maximálně na hodinu a půl. Bill s tím nebyl moc spokojený. Nakonec však uznal, že je lepší něco než nic.
…
Poté, co Bill a Jörg dorazili domů, Bill volal Heidi a dal si s ní sraz v parku. Potřeboval se nadýchat čerstvého vzduchu a zklidnit své roztřesené končetiny. Převyprávěl jí všechny události a Heidi zůstala civět s otevřenou pusou.
„Ale bude v pohodě, ne?“ Promluvila po pár minutách ticha.
„Měl by být. Tedy alespoň to tvrdil ten doktor.“ Prohrábl si vlasy rukou a posadil se na lavičku. Heidi sebou plácla hned vedle.
„Tohle je dost posraný. Bahlow z toho přece nemohl jen tak vyváznout, ne?“ Rozmáchla Heidi rukama.
„Nic moc nevím, prý se to řeší. Henry za Tomem přijde až poslední den, co bude v nemocnici, aby se nerozrušoval. Víš co, připomněl by mu důvod, proč tam je atd.“ Vysvětloval Bill a Heidi chápavě přikyvovala.
„Půjdeš za ním zítra?“ Položila Heidi zbytečnou otázku.
„Jistě, to je samozřejmé.“ Zakroutil Bill hlavou. Heidi se zasmála a plácla jej po rameni.
„No okay, nemusíš dělat ksichty ala ‚ona je totálně retardovaná‘, ptala jsem se, protože jsem myslela, že bych mohla jít s tebou, pokud to nevadí.“ Navrhla Heidi nenuceně.
„To by bylo hezký. Tom tě určitě rád uvidí.“ Zašklebí se Bill a Heidi ho napodobí.
„No a co budeme dělat teď?“ Koukne na Billa Heidi zvědavě.
„Nevím. V šest chci být doma, nachystat večeři, nechci tam nechávat tátu samotnýho, ještě v téhle situaci.“
„Jasně, chápu. No do té doby můžeme jít k nám.“ Zvedne se Heidi z lavičky a Bill hned následně po ní.
„Dobrý nápad.“ Souhlasil a vydali se k Heidiinu domu.
…
Bill seděl s Jörgem u večeře. Tentokrát se nechtěl piplat s ničím náročným, a tak udělal topinky. V místnosti panovalo úzkostné ticho. Oba při pohledu na prázdnou židli naproti mysleli na to samé. Bill neměl vůbec chuť k jídlu, ale něco do sebe dostat musel. Když dojedli, Jörg se ujal uklízení.
„Tati, nemusíš to dělat.“ Namítl Bill
„To je dobré, Bille. Byl to náročný den. Běž si odpočinout, potřebuješ to.“ Usmál se na svého syna Jörg.
„Okay, ty si taky potom odpočiň.“ Poplácal Bill Jörga po rameni a zamířil do koupelny. Potřeboval se uvolnit a sprcha mohla být dobrý způsob. Pustil si vlažnou vodu, na horkou dnes neměl náladu. Namočil si vlasy a do dlaně si vymáčkl šampón. Nesnášel mytí vlasů, otravovalo jej to. Když byli malí, Tom často Billovi hlavu pomáhal umýt. To byly snad jediné okamžiky, kdy pro něj umývání vlasů nebylo tak špatné. Spláchl z nich pěnu a natáhl se po sprchovém gelu. Byl to Tomův malinový. Povzdechl si a začal ho roztírat po celém svém těle. Všude okolo jej obklopovala ta vůně, jako by byl Tom snad pár kroků od něj. Jeho srdce svíraly tolik tesklivé pocity. Strašně moc Toma postrádal. Kdo mu teď dá pusu na čelo a popřeje dobrou noc? Bez toho přeci nemohl klidně usnout. A je Tomovi vůbec dobře? Nebolí ho hlava? Musí mu zavolat, přestože by neměl. Vylezl ze sprchy, omotal si ručník kolem hlavy a pasu a zamířil do pokoje. Ani se neoblékl a už sahal po svém mobilu. Zmáčkl rychlou volbu pro Tomovo číslo a čekal.
„Uh, halo?“ Ozvalo se po chvíli.
„Ahoj, Tomi. Zníš ospale, vzbudil jsem tě? Promiň.“ Omlouval se Bill. Cítil se šťastně, že je s bratrem spojený alespoň nějak.
„Ahoj, Billy, ne nevzbudil, jenom jsem dřímal. Musím být tiše, víš, kdyby mě slyšely sestry tak by byl průšvih.“ Šeptal Tom.
„Já vím, neměl bych ti volat, jenže mi tolik chybíš, blázním tu bez tebe.“ Zafňukal frustrovaně Bill a plácnul sebou na postel.
„Taky mi chybíš.“ Billovi se z toho opět chtělo brečet.
„A jak se máš? Nebolí tě hlava?“ Strachoval se Bill o zdravotní stav svého dvojčátka.
„Dali mi ty léky, tak to nepociťuju tolik.“ Řekl Tom. „Oh, do háje, musím jít, Billy, blíží se sestra, měj se.“ Mluvil Tom rychle.
„Ty taky, ahoj.“ Řekl Bill a potom Tom zavěsil. Líně se zvedl z postele a šel si ke skříni pro pyžamo. Rozhodl se spát v Tomově dlouhém tričku a volných teplácích. Mokré vlasy si svázal do gumičky a zachumlal se do Tomovy postele. Ještě před usnutím mu přišla sms, byla od Toma.
Dobrou noc, bráško a sladké sny :-{}
Bill se usmál a zavřel oči. Nebyl to polibek na čelo… pro tuto chvíli mu to však muselo stačit.
* pravý hák – pravý boční úder
Knock-out – sražení k zemi
autor: Emilia
betaread: Janule
Já jsem se do téhle povídky úplně zamilovala už od prvního dílu…:) Jenom, aby se Tomimu něco nestalo(jakože zanechání následků nebo tak) mohl by ještě ztratit pamět a na Billa zapomenout a to by byl konec..:(:( Krásnééé jen tak dál:)
chudák Tom 🙁 ale snad to nebude zlé a rychle se uzdraví 🙁
Chudák Tom dúfam, že je to naozaj iba otras mozgu a Tom sa s toho rýchlo dostane.
čekala jsem že to dopadne blbě,ale že až tak?Chudáček Tomík.snad se z toho brzy vylíže.Je mi líto i Billíška
…nádech výdech 🙂 Ach chudák Tomi, ale věřím, že bude brzo v pořádku a bude brzo Toma…doufám jen, že to ať už jeho nebo Billa přiměje a rozhoupne k něčemu 😉 Pěkňoučké :-*
Já s Billem v týhle povídce strašně cejtim, úplně vim, jak mu je… krása 🙂
já to věděla!!! já to říkala!!!:DDD A kvůli Toma mám teď úplně okousané nehty!:-/ :DDD Sakra, ale tenhle díl mi dal teda pěkně zabrat, celou dobu jsem byla strašně nervózní, aby se Tomův stav náhodou nezhoršil a doufám, že se to nestane v dalších dílech.:( Nicméně jsem si při tom konci uvědomila, jak moc je v téhle povídce Bill na Tomovi závislý. Sice je Tom zraněný a Bill má o něj starost, ale stejně. Ale né že by mi vadilo, že je na Toma tak upnutý, pokud to nevadí Tomovi, pak ani mě… :)))
A Tomova pusa na dobrou noc byla sladká, i když jen na dálku, ale přesto byla… :))) zbožňuju tuhle povídku!♥♥♥
já věděla že se něco stane ! A je to tu, tak snad se TOm bdzo uzdraví … Doufám že na nás nechystáš další takový přkvápko, ale myslím že ještě něco podobnýho přijde … Nechci aby to skončilo (ale zas nechci špatnej konec) – slatně ono nezáleží jen na mě …
Krásnej díl ze začátku sem se divila proč tam nen íBill, ale potom sem se to dozvěděla … Zajímalo by mě kdy už začnou spolu něco mít a jestli vůbec … A ještě by mě zajímalo proč chce Heidy navštívit Toma .. Jestli nemá nějakej postraní účinek .. no nic jdu spát 😀