autor: LilKatie
„A pak jsme došli až k hradu, kde na nás koukal-„
„Počkej, Adame, minutku…“ zastavil elf svého kamaráda ve vyprávění a nejistě zamrkal. „Kde je Tom?“ zamumlal nejistým hlasem s notnou dávkou strachu. Upír se kolem nich rozhlédl a pokrčil rameny.
„Já nevím… Asi někde zabloudil… Nebo zůstal s tím druhým…“
„Zabloudil!?“ vykřiknul Bill vyděšeně. „Zabloudil…???“
„Bille, sakra, nekřič, někdo tě uslyší…“ znervózněl Adam a znovu se rozhlédnul. Nebylo divu, že je nervózní, i stromy tady měly uši, nejen uši, byly to živé bytosti, i když lépe řečeno, bývaly to lidské bytosti. Obyčejní lidé, nevědomí procházející a zbloudilci, kteří upadli do moci močálu. Teď každý úplněk ze stromů vystupovaly jejich duše a naháněly ostatní do močálů, vraždily a strašily. Adam se při té myšlence otřásl. Podíval se na elfa, který seděl v sedle, v obličeji celý bílý a se zavřenýma očima si pro sebe něco mumlal. Adamovi hned došlo, že se snaží spojit s těmi na druhé straně.
**
Tom se zvedl ze země a znechuceně se podíval na hnědý flek na své milované mikině. Byl sice rád, že tam nezahučel po hlavě a neměl to v obličeji a všude, ale z tohohle taky moc nadšený nebyl. Snažil se potlačit dávicí reflex, když ji ze sebe urychleně sundal a s lítostivým výrazem v obličeji ji zahodil do křoví. Podíval se před sebe na cestu a zmateně zamrkal, cesta tam nebyla. „Cože?“ zamrkal nechápavě a začal se zmateně rozhlížet po svém okolí, co tohle sakra mělo být? Nějaký hloupý vtip? Zamžoural a stoupl si na špičky, podíval se přes křoví u cesty a zahlédl, jak se v dálce leskne vodní hladina. Přemýšlel, jestli má k jezírku jít anebo jestli má stát na místě a čekat, až ho někdo najde, tak jak mu jako malému říkali rodiče.
Rozhodl se pro první možnost.
Hodil tašku přes rameno a vyrazil z cesty na trávu. Nijak si nevybavoval, že mu Bill říkal, aby cestu za nic na světě neopouštěl. Úplně na to zapomněl, jediné, co teď vnímal, bylo, aby se dostal co nejrychleji k vodě. Větve stromů a křovin ho škrábaly do holých rukou, země se mu bořila pod nohama, ale on stále pokračoval.
Když Tom rozhrnul poslední větve křoví, které bylo před ním, ohromeně zamrkal. Ano, čekal, že tam bude rybník, ale že uprostřed tak strašného a zabijáků plného lesa najde něco takového.
Rozprostíralo se před ním překrásné jezírko s průzračně křišťálovou vodou. Z poměrně vysoké skalky do něj padala vodopádem voda, která se dole rozbíjela o jezerní hladinu. Tom udělal pár kroků vpřed, blíž k jezírku a všiml si, že tu fouká příjemný vánek. Kraj jezírka lemovalo pár růžových leknínů a na druhé straně, tam u té skalky, tam v trávě zářily bílé květinky. Tom, stále okouzlen, pustil svou tašku z ramen a trochu sebou cukl, když nespadla na zem, ale byla odnesena zlatými světélky na trávu opodál.
Mladík šel dál, aby se podíval, jaká zázračná síla odnesla jeho věci pryč. Sedl si do dřepu a zkoumavě zamžoural.
Nebyla to světélka, byly to malé drobné slečny. Se zlatými vlasy a křídly, z kterých jim padal zlatý prášek. Byly to víly. Zvědavě na něj zamrkaly a ta nejstarší z nich udělala krok vpřed.
„Ahoj, Tome,“ řekla medovým hláskem a usmála se.
Tom zamrkal, zcela ohromen tím, že to stvoření znalo jeho jméno. „A-Ahoj,“ vypravil ze sebe udiveně a nejistě se pousmál. „Jak víte, jak se jmenuju?“ nechápal.
„Královna Namidie nám to řekla, když ještě žila…“ usmála se víla. „Říkala, že jednou přijdeš a že zachráníš prince-„
„Princeznu, já vím… Hledám ji…“ přerušil ji Tom a posadil se do trávy.
„Hledáš?“ vzlétla víla a postavila se Tomovi na špičku nosu. „Řekla bych, že jsi blíž, než si myslíš…“ usmála se.
Tom se jí chtěl zeptat, jak to myslí, ale nestihl to, protože se ozvalo šplouchnutí a z rybníčku vylétla voda. Víly se rozutekly.
**
Adam se díval, jak se elf zamračeně soustředí, jak se mu rty sotva otevírají, zatímco mumlá neslyšitelná zaklínadla. Amulet na jeho krku zářil a vznášel se ve vzduchu před jeho hrudí. Upír moc dobře věděl, o co se Bill snaží. Zářící amulet byl znamením toho, že se mu povedlo spojit se s druhou stranou. Že síly z druhé strany už Toma hledají a až ho najdou, dovolí Billovu nitru opustit jeho tělo a vstoupit do těla astrálního, které se dostane ke ztracenému mladíkovi. Bylo to riskantní, ale Bill si nejspíš myslel, že to za to stojí. A tak mu to do toho nechtěl moc mluvit. Když si elf myslel, že prozrazení jeho identity stojí za to, aby ho našel, budiž.
Bill tiše vydechl a jeho tělo ochablo, Adam byl hned u něj, aby stihl zachytit jeho padající tělo do své náruče.
**
Tom se okamžitě otočil směrem k vodě, když viděl, jak se tam plácají něčí ruce ve snaze dostat se ven, nenapadlo ho nic jiného, než vysvléknout se do spodního prádla a skočit do vody za oním nebohým stvořením…
Bill ucítil, jak ho kolem pasu chytly dvě silné ruce a táhly ho směrem ke břehu, alespoň v to doufal, byl až moc dezorientovaný na to, aby viděl, kam plavou. Konečně se mohl nadechnout. Takovýto dopad opravdu nečekal. Samozřejmě, že uměl plavat, ale oblečení, které měl na sobě, rychle nasáklo vodou a neuvěřitelně ztěžklo.
Tom ho konečně vytáhl z vody ven a unaveně se svalil do trávy, se skoro utopeným v náručí. Trochu se zvedl na loktech a podíval se na to nebožátko, které spadlo do vody, odkud, to nevěděl.
Ten člověk měl černé vlasy, černé s úzkými stříbrnými pramínky. Vlasy měl vyčesané do drdolu, tak složitého, že nikdy nic podobného v životě neviděl. Do drdolu byla zasazená stříbrná křehounce vypadající korunka. Když Tomovy oči doputovaly ke stříbrné ozdobě ve vlasech, zatočila se mu hlava. Nic víc ho najednou nezajímalo, tohle musela být jeho princezna, kdo jiný by měl přeci na hlavě korunku, kdyby to princezna nebyla? Tom ji jemně položil do trávy a starostlivě se podíval, jestli dotyčná dýchá. Dýchala, ztěžka, ale přeci. Její delikátní ručka ležela na jejím hrudníku, hrudník Toma ale jako zázrakem nezajímal. Tomovi se až tajil dech z toho, jak byla ta princezna překrásná.
Měla krásně plné růžové rty, nos trošku pršáček a… otevřela oči. Ach jak překrásné oči měla. Studánky plné hnědé a té nejsladší čokolády. Orámované hustými a dlouhými řasami, ve kterých se leskly perličky vody jako malé diamaty. Víčka měla pokrytá stříbrno-bílo-bleděmodrými očními stíny a jejich okolí ozdobené malými diamanty.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se tiše Tom, nakláněl se nad ní a děsil se okamžiku, až se jeho princezna rozplyne stejně jako v každém jeho snu. Ale dnes to bylo jiné.
Princezna malinko zakašlala a slabě se pousmála, přikývla.
„To se mi ulevilo,“ usmál se Tom. „Jaks tam spadla? Vždyť… tady nikdo nebyl… Teda… Jen ty malé víly…“ Tomovi se klepal hlas, byl neuvěřitelně nervózní. Nikdy jí takhle zblízka neviděl, až teď, a ona byla tak neuvěřitelně překrásná.
Když Billovi došlo, že si Tom myslí, že je ta princezna, kterou hledá a že ho nepoznal, rozhodl se, že bude mlčet, aby se svým hlasem neprozradil.
„Víš, já… Každou noc se mi o tobě zdá, ale nikdy bych si nepomyslel, že budeš takhle překrásná…“ vydechl Tom a pohladil Billa jemně po tváři. „Jak se jmenuješ? Chci znát tvoje jméno, prosím… ty to moje znáš, vím to, protože tě slyším, jak mě k sobě voláš… A tak je jedině spravedlivé, když mi řekneš to svoje…“ usmíval se mladík zasněně a stále elfa hladil po hebké tváři.
Bill však jen trošku zavrtěl hlavou a přiložil si ruku ke krku, rty mu naznačil, že nemůže mluvit. Tom se zarazil.
„Ale… Oh…“ odtáhl od něj ruku a Bill zamrkal, to hřejivé teplo Tomovy dlaně mu až podivně moc chybělo. „T… to asi nebudeš ty…“ posmutněl a povzdychl si. Bylo mu líto, že tak překrásná princezna není ta jeho. „Nemůžeš to být ty, protože ta moje princezna mluví…“ pousmál se na něj trochu Tom.
Bill nesouhlasně zavrtěl hlavou, sám nevěděl proč, a chytl Toma za ruku, sklopil pohled a jemně ho po ní palcem pohladil. Když své pocity, které k Tomovi cítil, nemohl dát najevo ve svém těle normálním, chtěl toho využít alespoň ve svém těle, které měl před tím, než se to celé zvrtlo. Jen si nebyl jistý, jak by to Tom vzal.
„Copak je, princezno?“ pousmál se Tom, jemně ji chytl za bradu a zvedl ji, aby se na ni mohl podívat. „Stalo se něco?“ princezna přikývla. „Copak to je?“ Bill si skousl ret a pomalounku se k němu naklonil, Tom ho jen mlčky pozoroval. Když elf viděl, že se chlapec před ním nijak neodtahuje, maličko polknul a zavřel oči.
Tomovi se zachvěly řasy, když se hedvábné rty ponořily do těch jeho.
autor: LilKatie
betaread: Janule
Olala'h! Tak teď už to nechápu! 😀 Asi jsem moc pomalá, no, snad mi to rychle dojde 😀 Každopádně ten konec, awww!^^ ♥♥
Moment… už to chápu! :DD Ahhh, honem další díl, ty brďo, ať už je středa!!!
Waw, no teda, tak toto som naozaj nečakala, rychlo dalej
ah bože, to je nádhera!
Omg, nechápu, jak Tom může mít tak dlouhý vedení, no… i když možná, že chápu 😀 Strašně moc se těším na pokráčko
ehmm..cože?.:D..Bill býval princezna?..já to nechápu..:D…ake…konečně se mezi nima něco děje…ahh..miluju to…♥
Takže Bill je teda ta princezna? Nebo princ? Jsem z toho hrozně zmatená. Tahle věta:
"Když své pocity, které k Tomovi cítil, nemohl dát najevo ve svém těle normálním, chtěl toho využít alespoň ve svém těle, které měl před tím, než se to celé zvrtlo."
Co se zvrhlo? Jak má Billa zachranit? Co se mu stalo? A Bill je teda Wilhelma a nebo je Tom idiot a nepozná kluka? Což je asi pravděpodobnější, že?:) Musím se vrátit k prvním kapitolám a podívat se jak Bill vlastně vypadá…tak jsem si přečetla první a druhou kapitolu a žádný popis Billova vzhledu nebo mi to možná ušlo. No takže jsem opravdu zvědavá, co se bude dít dál. Jo a Bill se nám do Toma zamiloval? Krásné:)
Tyjo, to se nám to ale krásně zamotalo. Úplně mě ta proměna dostala, v tom nejlepším slova smyslu ale 😉 Bill byl určitě před tím princ nebo princezna, věřím, že se v příštích dílech o jeho minulosti dozvíme víc.