autor: Cinematics
Bill vybírá květiny, Tom vybírá slova
Tom si drhl kůži, jak nejsilněji to šlo, zatímco seděl ve vaně a nechával na sebe téct horkou vodu. Každému jinému člověku by se zdálo, že sám sobě ošklivě ubližuje, ale Tom měl v hlavě zafixováno, že se tím léčí; že se zbavuje všeho špatného. Bolelo to, samozřejmě, ale pocit toho, že po něm lezou bakterie a pomalu ho zabíjejí, bolel ještě víc.
Čím víc si drhnul kůži, tím líp mu bylo. Pomalu se začal cítit alespoň trochu bezpečně a zavřel kohoutek; voda se zastavila a tělo ho trochu bolelo. Cítil se mnohem lépe; naprosto vydrhnutý.
Vrátil se zpátky do svého pokoje pouze v ručníku a třikrát zavel dveře. Bill nebyl nikde v dohledu, a tak se Tom rychle oblékl. Hodil sebou do postele, neměl náladu na žádné dobrodružství, a vyskočil skoro až do stropu, když Bill vyklopýtal ze šatníku.
„Já ti to říkal!“ zakřičel. „Stává se mi to pořád.“
„Ježíši Kriste!“ Byl Tom v šoku. „Já, tys… Já jsem se tam převlékal a…“
„Hm?“ odpověděl Bill vzdáleně. „Oh. Ne. Já si hledal oblečení na zítra do práce.“
„Potmě?“
„Jo. Proč?“
„Nechápu to,“ zasmál se Tom. No, on vlastně nerozuměl polovině Billových činností.
„Nemohl jsem se rozhodnout a začínal jsem být frustrovaný, tak jsem se rozhodl, že si vyberu oblečení potmě. Pak nemůžu nadávat, že jsem nic nenašel.“
„Co když to bude vypadat hloupě?“ Ne, že by Bill někdy vypadal hloupě.
„Koho to zajímá? Život je moje přehlídkové molo a já jsme svůj vlastní návrhář. Mimo to, nosit sociálně přijatelné oblečení je taková nuda!“ vlezl Bill zpátky do šatníku a zavřel dveře. Kdyby ho Tom potřeboval, tak si ho zavolá. Ale Tom chtěl počkat.
„Co děláš teď?“ zavolal a Bill se zasmál.
„No!“ zakřičel, mnohem hlasitěji než bylo potřeba. „Vypadl jsem z šatníku bez jakéhokoliv oblečení, takže! Se teď musím snažit znovu.“
„Dobře,“ odpověděl Tom a čekal na zajímavý výběr, se kterým Bill přijde, až se vrátí.
Když se Bill vrátil, měl v jedné ruce pár bleděmodrých Conversek, v puse černobílé pruhované triko a v druhé ruce tmavě šedé džíny. Převalil se na záda a podíval se na své oblečení. Sám pro sebe si přikývl a překulil se na břicho, hodil oblečení k Tomovým nohám.
„Názor?
„Se vším oblečením, co máš? Tohle je opravdu pěkně rezervovaný…“
„Taky si myslím. Skoro nudné… pak potřebuji hodně šperků! Tohle není dost dobré, hm, mám nějaké modré prstýnky?“ poklepal si prstem na bradu a povzdychl si. „Nemyslím si!“
„Mamka určitě něco má. Má spoustu prstýnků, s různými kameny…“
„Myslíš, že mi jeden nebo dva půjčí? Chci říct, možná je divný, že jsem vybral perfektně normální oblečení a nemám žádné šperky, které by mi ladily s botami. Totálně směšné.“
„Totálně,“ zasmál se Tom. „Pak se jí zeptám. Dokončils už mojí osmisměrku?“
„Abych pravdu řekl,“ odpověděl Bill, zvedl se ze země a přeběhl ke stolu. „Dokončil.“ Zamával papírem Tomovi před obličejem a Tom ho chtěl chytnout, ale Bill zavrtěl hlavou.
„Oh?“
„Nejdřív chci něco vědět.“
„Ptej se.“
„Jsi v pohodě?“
„Oh, um,“ Tom se podrbal na krku. „Vlastně ano. O hodně líp… sprcha mi opravdu pomohla zbavit se toho hrozného pocitu.“
„Toho svědícího pocitu,“ opravil ho Bill. „Nepříjemný, jak jehly a špendlíky.“
„Přesně tak, svědivý pocit.“
„Nemám rád, když se takhle cítíš, protože pak tě chci prostě jen obejmout a mačkat dokud nepraskneš, ale nemůžu…“
„Možná,“ zašeptal Tom. „Pojď sem. Zkusíme to. Opravdu chci. Nechci, abys ode mě byl daleko.“
Bill k němu přešel a klekl si před něj s rukama nataženýma u jeho boků. Naklonil hlavu na stranu a čekal, až Tom udělá první krok, a to udělal. Slezl dolů na zem a bylo trochu šokující, jak rychle se chytil Billova drobného těla.
Vydal tiché umpf, a Bill Toma pevně objal, položil si hlavu na dredáčovo rameno. Cítil všechny možné druhy tepla a chvění, ale když to všechno sečetl, cítil jen Toma a to Billa dělalo šťastným. Takže, možná Tom zavřel dveře třikrát (ne, že by to Bill věděl), ale alespoň ho mohl stále objímat; to bylo něco velkého, obzvlášť když si Tom začínal myslet, že bakterie jsou znovu jeho nepřítel. Možná ho Bill pomalu zabije.
Ale kdyby ano, zajímá ho to? Nezdálo se, že ano. Tom by raději umřel z toho, že se Billa dotýká, než z toho, že už se ho nikdy v životě nedotkne. Bylo to melodramatické, ale byla to pravda a Tom k sobě chtěl být co nejvíc upřímný; a tak se ho pevně držel a pustit se nechtěl.
„Svědivý?“ zeptal se Bill tiše a Tom zavrtěl hlavou.
„Trochu, ne moc.“
„Dobře,“ zašeptal Bill Tomovi do tváře.
Simone nejspíš chvíli čekala, než vejde k Tomovi do pokoje, aby se ho zeptala, jak to s Gustavem šlo, a je skoro zbytečné říkat, že byla neuvěřitelně nadšená, že se s Billem tak pevně objímá. Jestli tady byla nějaká věc, které se poslední dobou bála, bylo to, že Tom ztratí svoje pohodlí okolo Billa. To by jí zlomilo srdce.
„Oh, ahoj, mami!“ zakřičel Bill a Tom sebou škubnul, nevšiml si, že se dveře otevřely, a už vůbec neměl tušení, že bude Bill tak hlasitý.
„A-Ahoj!“ zasmála se Simone. „Tome. Jak je ti?“
„Fajn…“
„Věci jsou s Gustavem zase v pohodě?“
„Ne.“
„Oh, mami,“ zasmál se Bill. „Měl bych asi zmínit… že jsem řídil vaše auto zpátky domů a neměl jsem řidičák, ale nechtěl jsem vám to neříct, a pak se cítit provinile, ale je to v pohodě, protože jsem řídil velmi opatrně a já, Tom a auto jsme zpátky v jednom kuse… no, ve třech rozdílných kusech… dokážete si představit, kdybychom byli v jednom kuse? Směšný!“ zasmál se Bill svému vlastnímu vtipu. „Doufám, že se nezlobíš.“
„Ne,“ řekla Simone. „Nezlobím… jste tady v pořádku, a to je to jediné, co mě zajímá.“
„Omlouvám se, mami,“ zašeptal Tom.
„Hej, prcku. Neomlouvej se… máš chvilku?“
„Jo…“
„Chceš mi říct, co se stalo?“
Tom se pustil Billa a přelezl přes podlahu tak, aby se mohl opřít o postel. Nervózně si složil ruce v klíně a skousl si ret. Nebyl si jistý co mamce říct, nenapadalo ho nic jiného, než že je Gustav strašlivé monstrum, které ho málem rozbrečelo, a že proto se chová takhle.
„Gustav je strašlivé monstrum, a málem mě rozbrečel, a proto se takhle chovám,“ zamračil se.
„Co udělal?“ zamumlala Simone tiše a Tom jen pokrčil rameny.
„Tlačil na něj,“ poznamenal Bill. „No, ne doslova, ale dotýkal se ho a znovu na něj tlačil a tentokrát se nemůže vymlouvat na alkohol, takže to bylo pěkně hloupý a… rozčílilo mě to, protože to Toma rozhodilo.“
„Jsi v pořádku?“ zeptala se Simone sladce a Tom znovu pokrčil rameny.
„Dal jsem si hezkou sprchu,“ řekl Tom, jako by to byla přijatelná odpověď a Simone jen přikývla. „Jsem v pořádku.“
„No, kdyby sis potřeboval promluvit, víš, že můžeš.“
„Já vím. Díky, mami.“
A s tím Simone odešla z pokoje. Tom se hlavou položil na matraci a vydechl. V tuhle chvíli si opravdu nebyl jistý, jak se cítí. Byl stále roztěkaný z toho všeho a opravdu se k nikomu nechtěl přibližovat, ale Bill se na něj usmíval, a to ho nutilo se také usmát, než se pohledem zadíval na strop.
„Víš, pořád si ještě můžeš udělat tu osmisměrku, jestli chceš,“ řekl Bill tiše. „Je hotová… a já mám svůj papír, kde mám všechna slova vypsaný. No, doufám, že mám! Jak jinak bys ty slova mohl hledat?!“ zasmál se tiše. „Ale jo, je hotová, jestli ji chceš…“
„Jo, samozřejmě.“
„Vadí, když se mezitím osprchuju? Chci se zbavit toho šílenýho knírku…“
„Jo, utíkej,“ usmál se Tom a Bill se zaradoval, než na něj prakticky ty papíry hodil.
„Bav se!“
„Jo,“ zasmál se. „Ty taky.“
Bill na něj mrkl a vyběhl z pokoje s pyžamem v ruce. Tom se posadil ke stolu a dal se do práce. Prvních pár slov, co tu našel, bylo: Tomi, Bill, šťastný, milenci, mon, petit, choux-fleur, a pak jedno, které se k ostatním vůbec nehodilo, stetoskop. Tom se zasmál a vzpomněl si, když mu Bill vyprávěl o svých osmisměrkách a jak mluvil o tom, že nějaká slova se tam prostě nehodila, tohle bylo určitě jedno z nich.
Byla tu krátká slova, dlouhá slova a hodící se k nim slova a Tom si uvědomil, že každé slovo dává dohromady větu, když přidáte dalších pár extra slov (a vynecháte stetoskop). Tomi a Bill, jsou šťastní, že jsou milenci, Tom je mon petit choux-fleur. Sklenice se sladkostmi, teplé postele, společné skládání hudby. Billi má rád svého divného přítele. Stetoskop.
Byly to uboze sestavené věty, a musel přidat pár slov, aby byly alespoň trochu srozumitelné, ale Tom si myslel, že je to až moc roztomilé na to, aby to byla pravda. Trochu se začervenal, než si to přišpendlil na nástěnku a vrátil se zpátky do židle; nohy na stole.
Seděl tam a přemýšlel o Gustavovi a dělal si starosti, aby mu zase nezačal volat domů. Kdyby ano, pak by byl Bill naprosto nadšený, že může zase dělat sekretářku, ale on nechtěl, aby to Bill musel dělat. Nejradši by byl, kdyby Gustav prostě zmizel.
Zatímco se Bill sprchoval, nemohl si pomoci, ale musel přemýšlet, co má Gustav za lubem. Když viděl Gustava v obchodě, tak byl tak milý a plachý, a pak se všechno změnilo. Gustav v obchodě a Gustav z kavárny byli dva naprosto jiní lidé a on přemýšlel, jestli už se takhle Gustav někdy k Tomovi choval, takže proto to dělá tak lehce znovu a znovu. Frustrovalo ho to.
Tom byl tak šťastný, skoro naprosto bezstarostný, a teď byl zpátky ve stavu strachu z dotýkání se veřejných dveří a zavírání svých dveří na třikrát, namísto jednou. No, když mu Bill dokázal pomoci jednou, byl si jistý, že ho Tom nechá pomoci mu i podruhé.
Bill se vydrhl, oholil sis svůj mini knírek v zrcadle a vlezl si do pyžama. Stáhl si vlasy do culíku na vršku hlavy a cítil, jak mu zakručelo v žaludku. Přemýšlel, co asi bude k večeři a doufal, že bude nějaký koláč nebo dort nebo něco.
Když byl celý umytý, oholený a vzhled předělaný tak, aby se mu líbil, vyhopkal Bill po schodech nahoru, přičemž bral schody po dvou a rozrazil dveře do pokoje; udělal přitom působivou pózu. Tom se otočil, aby se na něj podíval, usmál se, když tam Bill stál s jednou rukou v bok, jednou za hlavou a nohama trochu roztaženýma. Rty měl vyšpulené, tváře vsáté dovnitř, a zatímco jeho obličej vypadal naprosto delikátně, Tom musel zírat na Billovy dlouhé nohy. Zíral na ně od chodidel až po boky, boky po chodidla a pokračoval k žebrům.
„Co?“ zeptal se Bill a naklonil hlavu na stranu. „Jsi zmatený, kam zmizel můj knír?“ zažertoval. „No uvidíš, Tome-„
„N-ne. Bille… ty…“ Tom se kousl do jazyka a snažil se vymyslet kompliment na Billovy hubené míle dlouhé nohy. Namísto toho řekl: „Vyřešil jsem osmisměrku.“
„Oh, opravdu?“
„Jop. Líbil se mi ten vzkaz. A líbila se mi i ta slova, která se k ostatním nehodila.“
„No, to doufám. Miluju věci, které nezapadají.“
V Billových slovech bylo víc, než o čem mluvil, a Tom to rychle pochopil. Bill každým možným způsobem říkal, že Toma miluje. Už se dávno shodli na tom, že Tom nikam nezapadá, a ani Bill ne, a tak přesně to, co Bill řekl, sedělo na Toma; ale teď to bylo něco, co řekl, že miluje. Tom se cítil nervózně a začal panikařit.
Možná že to tak Bill vůbec nemyslel, možná jen přesně myslel to, co řekl; miluje slova, nebo věci, které nezapadají; ne lidi. I když, Bill často mluvil v hádankách, občas, a Tom tak začínal o všech moc přemýšlet. Jestli ho Bill miluje, tak pak od něj možná očekává víc, víc než mu je schopen dát. Ne teď, obzvláště ne po tom, co se stalo s Gustavem.
Nebylo to tak, že by se bál toho, dát Billovi víc, ale bál se, že Billovi nedokáže dát to, co si po právu zaslouží. Stará známá vina se začínala vynášet na povrch a Tom měl dojem, že se zlomí, že se sesype do svého teritoria, kde se nikoho nechce dotýkat… ani Billa ne. Bylo to něco, co nechtěl, aby se stalo, nikdy, ale byl si skoro jistý, že se to stane.
Nebyl si jistý, jestli chce být milován; to by znamenalo, že Billovi ublíží, nejspíš.
„Něco není v pořádku. Jsi nesvůj, že ano?“ zeptal se Bill tiše a Tom jen pokrčil rameny, objal se. „Tomi. Chceš mi o tom povědět?“
„Nic to není, vážně… Jsem v pohodě.“
„Chceš být sám?“ zeptal se Bill a Tom znovu pokrčil rameny. „Půjdu.“
Nebylo to tak, že by Tom chtěl, aby Bill odešel; jen potřeboval nějaký prostor na přemýšlení. Cítil se provinile a smutně a nebylo mu dobře v žádném možném způsobu. Měl dojem, že by raději Billa miloval, a Bill by ho měl jenom rád, pak by se nemusel cítit, že pro Billa nedělá všechno, co by měl. Ne, že by se mu nelíbila myšlenka na to, že ho Bill miluje, protože se mu určitě líbila, byl to jen paranoidní pocit z toho, že není schopný dát vše, co by měl. Možná, že opravdu jen moc přemýšlel; možná, že tím Bill opravdu vůbec nic nemyslel.
„Přijď mě najít, až mě budeš chtít, dobře?“ řekl Bill sladce a Tom smutně přikývl.
Bill na Toma nebyl nijak naštvaný. Tom měl těžký den a on rozuměl tomu, že chce klid. S Tomem to bylo občas trochu obtížné, ale ta obtížnost za to stála, když pro něj Bill mohl udělat něco, co Tom chtěl. Byl rád, když tady pro něj mohl být co nejčastěji, ale věděl, kdy vycouvat a nechat Toma o samotě. Pravidla si zavedl celkem rychle.
A tak, bez Tomovy společnosti, se Bill rozhodl, že se půjde projít. Řekl Simone, než odešel, aby vyřídila Tomovi, že bude brzy zpět a že si nemusí dělat starosti; Bill se vždycky vrátí domů. Simone mu řekla, aby byl opatrný, ale Bill odpověděl: „Tohle je Tiché Údolí, mami. Není potřeba být opatrný.“ A ona se zasmála na souhlas, pak odešel.
Jak šel, sbíral květiny podél cesty (a nějaké ze zahrad). Měl srdcovky, tygří lilie, sedmikrásky, slunečnice a tulipány. Myslel si, že jsou všechny smělé a jasné a že spolu krásně ladí. Ukradl někomu ode dveří levanduli a břečťan ze stěny něčího domu. Myslel si, že je to perfektní; i když si dělal starosti, že pro Toma to bude jen snůška bakterií. Ale to nevadilo, Bill je dá do vázy a Tom na ně nebude muset sahat, jen se dívat.
Přemýšlel, jestli má Tom květiny rád (jak je někdo nemůže mít rád, zasmál se), ale rozhodl se, že mu je stejně přinese; jen pro případ, že by je měl rád. Čím víc se procházel městečkem, tím větší mu připadalo. Opravdu byl radši v Tomově malé posteli než ve velké vesnici Tichého Údolí. Zdálo se prázdné a rozlehlé. Jo, zamiloval se.
Někde hlouboko jeho mysli, jelikož květiny zabíraly její předek, Bill přemýšlel, jestli Toma rozhodil poznámkou ohledně toho, že miluje věci, které nezapadají. Opravdu to myslel jako nepřímou narážku na to, že Toma miluje, ale nechtěl ho nijak rozhodit. Teď byl paranoidní, že Tom jeho city neopětuje, ale nechtěl se tím trápit. Jestli ho Tom miloval, skvělé, jestli ne, tak dobré je taky dobré. Byl rád, že ho Tom má alespoň rádv romantickém způsobu. To ho dělalo šťastnějším než cokoliv jiného.
Namísto toho, aby si dělal starosti, běhal po velkém poli a držel v náručí co nejvíc kytek se mu do ní vešlo. Každé z nich něco šeptal a sám pro sebe se smál. Kdyby kolem něj někdo šel; určitě by si myslel, že je mentálně labilní. Smál se jako šílený, povídal si s květinami a pobíhal jako šílenec. Jen toho měl hodně na mysli a tohle byl perfektní způsob, jak se toho zbavit.
Zpátky doma byl Bill omezený pouze svým pokojem, kde trávil celý den po škole, dokud nebyl západ slunce, kdy ukradl rodičům auto a mohl zažívat alespoň malý pocit svobody; jen rychle jezdil po černých silnicích a poslouchat klasickou hudbu, jezdil těsně pod limitem. Vždycky to byl jeho oblíbený útěk, a tak teď si našel další (nebo dva). Tom a bezcílné procházení se stali jeho bezpečnými sítěmi, když se cítil špatně. Nemusel si s ničím dělat starosti, protože obě tyhle věci vzaly pryč jeho špatné pocity.
Bill byl Tomovi rozhodně víc podobný, než si Tom myslel.
autor: Cinematics
překlad: LilKatie
betaread: Janule
Ten konec mě dostal 😀 ,,Smál se jako šílený, povídal si s květinami a pobíhal jako šílenec. " Dokážu si to úplně představit a nedokážu se přestat smát 😀 A jak říká Simone mami, to je tak sladké, vlastně, celý je sladký ! ^^
Ten Tomi mě deptá 🙁 Blbeček Gustav! Snad se dá Tomi co nejdříve do pořádku!♥
Děkuji za překlad! ^^ ♥♥
Billa si viem predstaviť, muselo to vyzerať štrašne zlato. Neviem to vysvetliť ale mne na tej lúke pričlo lúto Billa, aká to mal doma. Páči sa mi ako Simon volá mami to je sladké. a Toma mi je lúto tiež, a to veľmi, Gustav je blbec, a všetko pokazil, dúfam, že dá Tomovy pokoj a tom bude v pohode. Dakujem za preklad
Tak a teraz som na Gustava naštvaná ešte viac! Och bože je to taký kretén… Tom je teraz z toho jednoducho povedané v prdeli… trikrát zatvára dvere, je nervózny… vole ja toho Gustava neznášam!… dúfam že Tom sa zachvíľu vráti do normálu (teda nemyslím do normálu ako bol pred tím ale ako bol potom… teda predtím ako sa stalo to s tím Gustavom :D)… och a aj ja si viem predstaviť Billa ako šialene pobehuje, smeje sa a rozpráva sa s kvetmi 😀 zlaté… a inač milujem to, že v tomto príbehu je leto 🙂 och pretože ja milujem leto a tak krásne sa mi to tam predstavuje 🙂 je tam taká úžasná atmosféra… žerem celý tento príbeh a strašne moc ďakujem za preklad 🙂
Awr! ♥
Krása
Tohle byl další dokonalý díl:) Chudák Tomi, dolehlo to na něj všechno. Ale bylo to jen logické a otázka času, je jasné, že se nemůže z něčeho takového vzpamatovat z minuty na minutu a všechno je pro něj těžké. A to jak Tom spanikařil s tím, co Bill řekl. Myslím, že ho miluje a ještě o tom ani neví, nebo si to neuvědomil×D a ta Billova osmisměrka byla vtipná, jako je Bill vždycky. Pořád mě nepřestanou fascinovat jeho rozvitá souvětí×D Těším se na další dílek a překlad je suprovní, určitě to není tak lehký, hlavně v těch částech, kdy slovo dostane Bill×DD
snad Tomi neskončí tak že by to bylo zase špatný 🙁 už to začínalo být dobré, ale blbeček gustav to pokazil 😀 doufám že ho z toho Bill dostane :))Krása další hned hned:D
awwww sladké ! <3 :333
Chudák Tom, skoro je to zase všechno tam, kde to bylo. Gustava bych být Billem přinejmenším uškrtila, to, co si dovoloval v minulém díle bylo něco strašného. Teď to bude zase chvíli trvat, ale věřím, že s Billovou pomocí to bude zase všechno v pořádku 😉 Překlad je úžasný, už se těším na další díl ;-)♥
Je mi Toma líto, že do toho takhle spadnul, že se zase bojí, ale snad mu Bill zase pomůže.
Co se týče Billa, líbí se mi jeho šílenost. Je to vážně dobré a ta poslední věta je úžasná a přesně na ně pasuje.
roztomilé^^.. povídka je to úžasná.. snad nikdy neskončí..:)