autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
TOM
„Nech ho být, ty zmrde!“ zakřičel jsem, ale on se po Billovi sápal dál. Líbal ho na krku a hnusně ho olizoval. Bill plakal a snažil sebou škubat, ale ten hajzl ho nepustil.
„Slyšíš? Nech ho kurva bejt!“ zařvu a snažím se vyprostit z provazů, ale nešlo mi to. Najednou se na mě ten zkurvysyn hnusně usmál a přirazil do Billova zadku, z jehož úst se vydralo hlasité křičení. Celý se prohnul a stále křičel a brečel bolestí.
„Tome, prosím pomoz mi. Nenech ho mi ubližovat. Já tě potřebuju. Miluju tě. Vrať se. Prosím.“ – To už bylo to jediné, co jsem vnímal.
Najednou se moje noční můra rozplynula a místo ní se ozval nepříjemný pípající zvuk. Pomalu jsem od sebe rozlepil oči a ztěžka vydechl. Viděl jsem rozmazaně a světlo mě úplně oslepilo. Trvalo nějakou dobu, než jsem si přivykl slunečnímu světlu. Když už jsem rozeznal bílé stěny pokoje, byl jsem schopný trochu pootočit hlavou, i když mě v tu chvíli silně rozbolela. Byl jsem v nějakém bílém pokoji. Připomnělo mi to nemocniční pokoj, což by vysvětloval i ten nepříjemný pípající zvuk, který se mi stále ozýval za hlavou. Měl jsem sto chutí ho vyrvat a rozšlapat. Ale nic jsem necítil.
Nic mi nedávalo smysl. Co bych dělal v nemocnici? A proč bych tu vůbec byl? Co se stalo? Najednou mě něco začalo šimrat pod nosem, tak jsem se chtěl poškrabat. Ale pod prsty jsem ucítil hadičku, která mi zaváděla do nosu kyslík. Tak jsem si ji tedy nechal a zase ruku položil. Pomalu jsem pohnul všemi prsty a podíval se na druhou ruku, kam jsem měl zavedenou jehlu, z níž vedla hadička. Jel jsem pohledem po hadičce, dokud jsem nevyjel pohledem nad sebe, kde byla zavěšena kapačka. Odhrnul jsem trochu peřinu, abych se ujistil, že mám všechny končetiny, a jakou mi bylo úlevou, že jsem je měl a mohl se všemi i hýbat. Svědil mě celý hrudník, tak jsem se chtěl poškrabat, ale zjistil jsem, že tam mám přilepených plno divných… věcí. Nervně jsem zase ruku položil a rozhlédl se po pokoji. Jak jsem ale otáčel hlavu, najednou se mi něco nezdálo. Stáhl jsem obočí a ohmatal si hlavu. Měl jsem ji celou ovázanou! Co se kurva stalo?! Okamžitě jsem se natáhl z postele a zmáčknul tlačítko. Hádal jsem, že to je zvonek pro přivolání sestry. Nemýlil jsem se.
Během chvíle mi do pokoje vejde sestra a po jejím boku i doktor.
„Dobré dopoledne, pane Kaulitzi. Jsme rádi, že jste se probral,“ usměje se na mě sestřička. Shlédnu si ji pohledem. Je celkem pěkná. Ale to teď není hlavní.
„Kde to sakra jsem?“ téměř zašeptám. Jako kdyby mě hlas neposlouchal. Tak si odkašlu.
„Jste v nemocnici ve Flagstaffu. Jmenuji se doktor Smith,“ oznámí mi ten doktůrek v bílém plášti a prohlédne si mě. „Jak se cítíte?“
„Nic necítím. Ale furt mě šimrá tahle zasraná hadička v nose. K tomu mě svědí kozy a celý břicho. A zajímalo by mě, proč mám jako obmotanou hlavu tímhle… tímhle sráčem,“ poukážu na obvaz a vytrhnu si hadičku z nosu. „Jestli jste mi oholili hlavu, tak přísahám, že vás odstřelím.“
Sestra se začne hihňat a ani doktor se nesnaží skrýt své pobavení. Haha! Děsná hlína!
„Pamatujete si své jméno?“ zeptá se mě doktor.
„Jo, jsem Tom Kaulitz. Narodil jsem se 1.9.1989 v Lipsku, v Německu. A tak dále, to znám. A už mi řeknete, proč tu ležím?“
„Měl jste, pane Kaulitzi, těžkou autonehodu. Ještě se vyšetřuje, co se stalo, ale když přijela záchranka, našli vás v bezvědomí zakrváceného v autě.“
„Kdo… kdo mi volal tu záchranku?“ vydám ze sebe zaskočeně.
„To se snažíme zjistit. Ale už jsme se snažili kontaktovat vašeho bratra. Bohužel jsme se mu nedovolali.“
V tu chvíli, jako by se mi zastavilo srdce a zatmělo se mi před očima.
Billův křik a pláč. Ten magor do nás strkal autem. Honili jsme se v těch skalách, a pak jsem naboural. Viděl jsem záblesky toho, co se stalo. Viděl jsem Billa, mého andílka, jak pláče. Sevřelo se mi srdce a já najednou nemohl popadnout dech. Udavač tepů se najednou skoro zbláznil a začal pískat. Srdce mi opravdu vynechalo několik úderů.
„Pane Kaulitz, pane Kaulitzi!“ začala se mnou sestra třást. Až v tu chvíli jsem se zase nadechl a srdce se mi roztlouklo. Vrátil jsem se zpět do reality.
„Kde je… kde je Bill?“ vykoktám. Obávám se nejhoršího. Určitě mi řeknou, že nepřežil, ale to by o něm přece jinak nemluvili. V tom případě žije. Díkybohu.
„Nevíme, kde je váš bratr. Nemohli jsme ho na telefonu zastihnout,“ řekne mi klidně doktor. Něco mi píchne do kapačky a pak odejde. Ani jsem ho nevnímal. Jak to jako myslí, že se mu nemohli dovolat?
„Sestro!“ zastavím ji ihned a snažím se trochu víc posadit.
„Ano?“ usměje se vřele.
„Co je s mým bratrem? Kde je?“ zeptám se. Stále mě svírá strach a bolest.
„To opravdu nevím…“
„Ale on byl se mnou v autě. Seděl vedle mě, když jsme nabourali!“ zvýším zoufale hlas.
„Uhm… ne, pane Kaulitzi. V autě jste byl sám,“ zavrtí hlavou.
„Co-co-cože? Jak… jak jako sám?“ vykoktám zaraženě.
„V autě nikdo jiný nebyl. A teď si odpočiňte,“ usměje se a zavřou se za ní dveře. Zaraženě si lehnu zpět na polštář a zírám do prázdna.
Jakto, že tam se mnou nikdo nebyl? Jsem si jistý, že tam seděl. Seděl vedle mě, plakal, křičel a naříkal. Snažil jsem se ho uklidnit. Seděl tam, viděl jsem to. Cítil jsem ho vedle sebe. U jeho nohou se udělala ta díra do dveří. Byl tam. Jsem si tím jistý. Co se mu stalo? Proboha, co když je vážně mrtvý? Kam zmizel? Jak… jak je možné, že tam nebyl? Co, když ho ten úchyl unesl? Co, když Bill stále žije a on mu teď někde ubližuje?
Déle už jsem nečekal. Okamžitě jsem si vytrhl jehlu od kapačky ze žíly a posadil se. Odpojil jsem ze sebe všechny ta sračky a vstal z postele. Ačkoliv se mi zamotala hlava a zhoupnul žaludek, přichytil jsem se stolku a pomalu došel ke dveřím. Otevřel jsem je a vyšel na chodbu. Rozešel jsem se na jednu stranu, přičemž jsem se přidržoval zdi, abych neupadl. Za rohem jsem narazil na nějakou starší paní.
„Prosím vás, nevíte, kde je tu telefon? Potřebuju si nutně zavolat,“ požádám ji zoufale.
„Telefon? Jako na volání?“ zeptá se. Na co asi. Ihned přikývnu. „Půjdeš touhle chodbou zpátky a tam za rohem je telefon.“
„Děkuju,“ kývnu vděčně a ihned se rozejdu nazpět. Tak moc jsem se chtěl rozběhnout, tak moc jsem chtěl… Ale nešlo to. Skoro jsem necítil tělo. Byl jsem rád, že se vůbec držím na nohou. Nohy mě skoro neposlouchaly a já měl pocit, že každou chvíli upadnu a seknu sebou o zem. Ale stále jsem si dodával kuráž. Bill možná žije, možná je naživu. Potřebuje tě. Miluje tě. Musíš mu zavolat.
Když jsem se téměř doplazil k telefonu, přichytil jsem se ho a zhluboka se nadechl a vydechl. Na chvíli zavřu oči a snažím se vzpomenout na Billovo číslo. Notak, Tome, vzpomínej. Možná je pořád naživu. Určitě je naživu. On neumřel. Je stále živý a zdravý. Možná právě teď trpí. Tak si sakra vzpomeň, Kaulitzi! Dělej! Nejistě jsem vyťukal na telefonu pár čísel, a pak už jen čekal. Ozvalo se vyzvánění. Číslo existovalo. Prosím, ať je to jeho číslo. Prosím, ať to zvedne a řekne mi, že je v pořádku a jen odpočívá na hotelu. Prosím, ať je živý a já slyším jeho hlas.
Po chvíli to opravdu někdo zvedne.
„Halo? Bille? Bille, jsi tam?“ vyjeknu ihned. Prosím, ať je to on. Prosím. Ale do telefonu se ozve velmi hrubý nepříjemný hlas.
„Ne,“ řekne jenom.
„Kdo-kdo je tam?“ zakoktám se. Sakra, vždyť tohle je Billovo číslo.
„Hádej,“ zasměje se. Zřejmě poznal, kdo jsem. „Myslel jsem, že jsi už dávno chcípnul.“
„Co-co prosim?“ udivím se. A pak mi to dojde. V očích mě začnou štípat slzy. To snad ne. To nemůže. „Ne, ne, ne, to ne. Řekni… řekni mi prosím, že mu nic není. Prosím…“
„Je v dobrých rukou, neměj obavy. Tebe už nepotřebuje.“ Úplně slyším, jak se do toho telefonu šklebí. Mám takovou chuť mu dát pěstí a pak ho umlátit.
„Ne-neubližuj mu, prosím… Prosím, neubližuj mu,“ rozvzlykám se. Představa, že je Bill v těch jeho ohavných prackách, mě opravdu nutí brečet. Určitě mu ubližuje, určitě ho mlátí. A raději ani nechci myslet na to, co všechno mu dělá. Jinak bych se tu zhroutil už na zem.
To nemůže být pravda. Jak jsem mohl dovolit, aby se tohle stalo a on si ho vzal? Jak se mohlo tohle stát? Proč se to stalo? Proč nám? Proč Billovi? Aspoň, že je naživu, ale… Jsem si jistý, že když je Bill u něj, tak si raději přeje umřít. Což se mi hned potvrdí.
„Mmm, zlobí. Řádně si ho vychovám. A abych nezapomněl, máš dobrý vkus. Je vážně výstavní, skvěle jsem si užil.“
„Ne…“ vzlyknu šeptem. Na nic víc se nevzmůžu. Pevně stisknu oční víčka k sobě a snažím se zůstat v klidu, ale nedokážu to. Začnu hlasitěji vzlykat, že sotva uslyším, co říká.
„Raději se vrať zpátky do hrobu. Už jsi mi zkazil plány dost. Mm, mám Billyho pozdravovat?“ zasměje se. Je tak nechutný! Tak strašně ho chci zabít! Rozdrtit v rukách tu jeho dementní hlavu, a pak po něm šlapat.
„Přijdu si pro něj, to slibuju. A pak tě zabiju, ty zmrde!“ zakřičím do telefonu. Ozve se na druhé straně už jen pípání. Položím telefon a vyčerpaně sjedu na zem. Prosím, ať je to jenom zlý sen. Kéž bych se teď vzbudil, Bill ležel vedle mě a já ho mohl políbit. Jenomže vím, že to pravda není. Už jen kvůli té bolesti, kterou cítím. Kdybych se neuklidňoval tím, že je alespoň Bill naživu, šel bych se hned jakkoliv zabít. Takhle mám pořád nějakou šanci. A já budu bojovat. Najdu ho a toho zkurvysyna zabiju. Kdybychom se s Billem alespoň tolik v tom autě nepohádali. Určitě si myslí, že ho nesnáším. Bože můj… Nikdy jsem si nemyslel, že budu mít takovou potřebu jako teď, mu říct, že ho miluju. Tak moc ho chci vidět, vidět ho zdravého. Chci ho obejmout a říct, jak děsně ho miluju a neumím bez něj žít.
I přes veškerou bolest, kterou mi to způsobí, se schoulím na té zemi do klubíčka a hystericky se rozbrečím.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: Janule
Ježiši marija… Já asi umřu… Ale jsem tak vděčná, že je tu konečně Tom. Úžasný díl, plný emocí. Věřím, že si ho Tom najde…
Já se málem rozbrečela…doufám, že Tom je najde a toho úchyláka rozseká na kousíčky, protože to, co dělá je šílený…chudák Bill, tohle bude pro ně těžký…
Rozbila jsem si hlavu o strop, když jsem skákala štěstím, že je Tom na živu. A ten Hans..GGRRRRRRR…ten mě sere jako nikdo. Ale já Tomovi věřím, já mu veřím, že se uzdravý, že to překoná, že zachrání Billa, že zabije toho zmrda, že ho soud nepošle zamříže a že budou mít krásnej ohromnej barák a v něm ohromnou kupu dětí. A ted vážně, je mi jedno jakej budou mít barák a kolik dětí, ale hlavně aby to dopadlo dobře !
Byla jsem tak strašně ráda, když jsem zahlídla Tomovo jméno, ale teď se zmůžu jen na to brečet a soustředit se, abych se nadechla :(( Ten slizák je tak… ODPORNEJ!!! Kdybych mohla, pomůžu Tomovi se ho zbavit!!!
Ja som taka vdačná, že Tom žije, aj keď mi je lúto, že hned sa musel dozvedieť, že Bill je utoho gaunera. dúfam, že sa dá rycjlo d kopy, a pojde Billovy na pomoc.
waaaaaas? O_____O jsem happy že Tom žije, fuj, fakt sem se bála že umřel.
Jsem ráda, že Tom žije, ale tenhle díl sem zase prořvala, kromě Tomovo stěžování, že ho svědí kozy 😀 Doufám, že si Billa najde, a tamtoho kreténa zabije. –''
Tomi žijéé :DD … a já se bála že fakt natáhnul bačkory 🙁 .. 😀 ..jinak..luxusní ;))