autor: Doris & Lauinka
Tom
Rychle nastartuju svoje auto. Není to nic moc, chtěl jsem vždycky Audi, ale místo toho mám jen Felicii, alespoň něco. Kouknu se za tím smutným zakňučením a podívám se na tebe. Och bože, je mi tě tak strašně líto.
„Neboj, už to bude, slibuju.“ Rychle nastartuju a vyjedu na silnici. Snažím se vnímat řízení, ale neustále se dívám do zrcátka na tebe. Tohle mu neodpustím nikdy. Táta by to nikdy neudělal. Nikdy! Vzlyknu znovu a snažím se jet, co nejrychleji mi to značky kolem povolují. Vím, že to není moc daleko, vím to. Za chvíli vidím známou budovu veterinární kliniky. Naštěstí to vypadá, že tu nikdo není. Vylezu ven z auta a tebe pomalu vytáhnu opět k sobě do náručí. Jdu ke dveřím, naštěstí je otevřeno. Nikdo v čekárně není. Jsi celý zahalen, aby ti nebyla zima, abys neprochladl. Mám strach, co mi doktor řekne, že třeba je konec. To bych asi nepřežil, nikdy. Vzlyknu znovu nad tou představou. Mám tě dál v náručí a zaklepu silně na dveře doktora. Nemůžu moc dlouho čekat, co když zbývají k záchraně jen minuty anebo dokonce vteřiny?
Bill
Víčka mi za tu dobu v autě klesnou. Jsem příliš vyčerpaný na to, abych to celou dobu vydržel. Chce se mi spát. Jenom spát. Znovu se ale proberu, když mě ovane čerstvý vzduch. Zamžourám kolem a zjistím, že jsem venku. Neseš mě v náručí někam. Oh bože, čerstvý vzduch. Jsem ve městě. Tak strašně dlouho jsem nebyl na vzduchu. Nepustil jsi mě. Věděl jsi, že bych utekl. A jen o pár vteřin později je mi i jasné, kde to jsme… na veterině. Tu čekárnu poznávám. Pamatuju si ji. Ty si asi opravdu vůbec neuvědomuješ, co právě děláš… právě jsi mi zachránil život.
Veterinář
Kouknu na hodiny, když slyším to naléhavé klepání. Někdo to má těsně. Za pár minut jsem měl padla. Otevřu dveře a sjedu tě pohledem. Co to má proboha být? Neměl bys jet na normální kliniku, soudě dle toho chlapce, kterého držíš v rukách.
„Co si přejete?“ Zastavím se pohledem na tom černovlasém. Co se stalo? Srazil jsi ho snad tu někde poblíž autem a hledáš co nejrychlejší pomoc?
Tom
Zavzlykám a stále držím to malé, ubohé tělíčko v rukou. Nemůžu málem ani mluvit. Je to tak strašně těžké.
„On, on ho srazil. Mýho malinkatýho pejska. Jmenuje se Scotty.“ Vydechnu tiše a podívám se do své náruče. Jen ticho a oči zavřené. „Že bude v pořádku? Že bude?“ Dívám se na doktora, který mi otevřel. Naprosto ho nepoznávám, není divu, je to pár let, co jsem tu nebyl. Naposledy, když mi bylo devět. „On táta, srazil ho. Že neumře? Že ne?“ Zakroutím hlavou a vejdu do ordinace, kde Scottyho položím na stůl. Nic se tu jinak nezměnilo. Všechno poznávám. „On trochu pil, málo. Taky občas zakňučel. Mysleli, že je mrtvý, ale nebyl. Vzal jsem ho a donesl sem.“ Koukám se stále na doktora a sundávám pomalu deku z toho stvořeníčka. „Prosím, pomozte. Udělám cokoliv, jestli jej zachráníte, prosím.“ Naléhavě prosím a slzy se mi koulí po tvářích ještě víc. Nakonec se sesunu s brekem na podlahu.
Veterinář
Vezmu si od tebe toho chlapce. Tohle se mi vůbec nelíbí. Je očividné, že ty jsi mimo. Nechápu jak, ale je to očividné. Nejspíš jsi pomatený. Absolutně tedy nechápu, jak se tohle mohlo stát. Někde jsi ho našel nebo jsi byl svědkem nehody? Položím černovláska na stůl, jako by se opravdu jednalo o zvíře, a baterkou mu ozkouším zorničky. Reaguje, ale je jasné, že na tom není vůbec dobře. Potřebuje akutní péči. Já jsem ale veterinář. Člověka těžko ošetřím.
„Ano, bude v pořádku. Musím ho ale nechat převézt. Potřebuje trochu lepší ošetření, než tady ode mě. Ale bude v pořádku.“ Kouknu na tebe. Vylíčil jsi mi to tady dost jasně, ale přesto to je pro mě nepochopitelné. Ty v něm opravdu vidíš psa. Zastavím se ale v pohybech, když mě chytne za plášť ten černovlasý chlapec. Nic neříká, jen vystrašeně kouká a mně díky tomu pohledu pomalu dochází, co se stalo. Tedy ne úplně, ale ty máš něco na svědomí. Něco jsi udělal… možná i neúmyslně, ale máš s tímhle cosi do činění.
Bill
Znovu zakňučím, jak mě položí na stůl. Opravdu jak nějakého psa. Snad ani prašivý pes není nikdy tak dobitý jako já teď. Chtěl bych něco říct… vykřičet, jak se mi to stalo. A že ty jsi pomatený. Ale jsem na to i slabý. Chytnu proto jen doktora za plášť z těch všech posledních sil, co v sobě mám a pohledem těkám od něj na tebe, nemůžu promluvit. Tebe by to asi hned probralo a kdo ví, jak by to dopadlo. Jen pohled mi musí stačit na naznačení, že to ty jsi mi tohle udělal. Že mi tenhle muž v bílém plášti musí zachránit život. Protože ty jsi moje smrt.
Tom
Když doktor řekne, že budeš v pořádku, jen se rychle usměju a nechávám poslední zbytky slz stéct po tváři a náhle jako by ani nebyly.
„On nechtěl, víte, má rád pejsky, ale co když ano? Přejel mi Scottyho.“ Řeknu těžce a dívám se na něj nevinnýma klukovskýma očima. „Je to moje všechno.“ Dodám a podívám se na stůl, kde leží to zabalené tělíčko pejska. Chvíli jej pozoruju, a když vidím, jak pohnul tlapkou, usměju se znovu.
„Když ho teďka ošetříte, můžu si ho vzít hned domů?“ Smutně zamrkám. Nechci tam být sám. Bill bude pryč, máma v práci a já Gordona nechci vidět za tohle. Potřebuju někoho, koho mám rád. Alespoň někoho. „Nebo je to vážné a bude muset zůstat tady?“ Šeptnu skoro neslyšně, to by byla asi moje noční můra. Nikdy jsem bez toho pejska nebyl od té doby, co mi ho naši dali. Bude to pro mě asi dost těžké.
Bill
Strachy se mi rozšíří zorničky, když vyslovíš to přání, vzít si mě domů. Bože, už nikdy nechci domů. K tobě domů. Tiše se rozpláču. Nesmím vzlyknout. Musím být zticha. Úplně zticha. Jen se mi hrnou slzy z očí. Co když to ten veterinář nepochopí? Co když mě opravdu pošle s tebou domů. Nebo já nevím. Co když mi nepomůže? Musí mi pomoct. Musí mě zachránit. Pustím jeho plášť, když se pohne směrem k telefonu. Mám strach, co se mnou bude. Všechno mě bolí, cítím se slabý a unavený a ještě víc mě teď stresuje tahle situace, že nevím, co bude.
Veterinář
„To bohužel nemůžeš. Je to vážné. Musím ho poslat na jinou kliniku, kde se o něj postarají.“ Zakroutím hlavou a přejdu k telefonu.
„Posaď se, ano? Já to vyřídím. Neboj, tam mu určitě pomůžou.“ Vlezu i s telefonem do zadní části ordinace, kde jsou kotce a operační místnost.
„Dobrý den, potřeboval bych sanitku. Mám tu velmi vážný případ. Chlapec. Tak kolem dvaceti let. Je zbitý. Přinesl ho jiný chlapec, který je očividně psychicky labilní. Myslí si, že to je jeho pes.“ Diktuju ihned spojovatelce, co potřebuju, včetně adresy.
„Policii? Ne. Zavolám ji sám.“ Odpovím na otázku, zda chci poslat i policii. A zavěsím. Nechal jsem ale pootevřené dveře. Začnu se hrabat v nějakých věcech, abych tam jakože s něčím přišel. Tohle se mi vůbec nelíbí. Bůhví, co se stalo. Hlavně ať záchranka přijede brzy.
Tom
Sedím na židli a koukám se na bílou plachetku, kde už není žádný pohyb ani zavytí, vůbec nic. Tiše sklopím hlavu a hraju si s prsty. Vždycky jsem byl velmi zvědavý. A doktor se sice snaží mluvit po tichu, ale slyším nějaké útržky. Svraštím čelo, když mluví o nějakém chlapci, ale pak o psovi. Usměju se to je určitě na Scottyho. Dál moc nerozumím, až slovo policie. Cože? Vydechnu a trochu se mi zrychlí dech. Chtějí volat policii? Proč? Na co? Říkal jsem přeci, že to byla nehoda. Mamka by bez Gordona byla smutná, a to nemůžu dovolit. Vydechnu těžce. Přemýšlím, co mám udělat. Když si vezmu Scottyho s sebou domů, umře mi v rukou. Ale já tu nemůžu zůstat. V hlavě mi to šrotuje. Nechápu nic. Kousnu se do rtu a rychle přejdu k pejskovi. „Musím teďka odejít, jsou tu ve vzduchu nějaké problémy, ale přijdu si pro tebe, maličký, ano? Přijdu, nenechám tě tu.“ Líbnu pejska na čumák a pohladím jeho sametovou srst.
„Nikdo mi tě nevezme. Nikdo.“ Pak rychle vyběhnu dveřmi pryč odsud. Nasednu do auta a jedu domů.
Bill
Rozvzlykám se, když opustíš ordinaci. Bože ano… jsi pryč. Odešel jsi a mě tu nechal. Mám snad ještě nějakou šanci na život. Třeba ještě existuje šance, že mě někdo zachrání. Rozklepu se a nezadržitelně pláču. Teď už se nemusím hlídat. Doufám, že to bylo naposledy, co jsem tě viděl. Co ses mě dotknul. Už nikdy víc tohle nechci. Ani jeden jediný tvůj pohled. Je to tak silný vypětí, že z toho opět ztratím vědomí.
Veterinář
Vrátím se do ordinace, ale jsi pryč. Kouknu i do čekárny, ale vážně jsi pryč. Slyšel jsi to? Nejspíš ano. Pak je ale jasné, že za tohle jsi zodpovědný ty. Proto jsi utekl. Čekám, než přijede sanitka. Ten chlapec doslova hoří. Jistě má horečku. Kdo ví, co se mu vlastně přesně stalo. Jak dojede sanitka, už je zase mimo vědomí. Povím, co se jak stalo a už ho odvezou do nemocnice.
Tom
Nezbylo mi nic jiného, než prostě utéct. Co já vím, co přesně se mohlo myslet s policií? Třeba to bylo jen něco nevinného, ale to jsem nemohl vědět. Pojedu tam pak třeba večer a zjistím, kde je Scotty. Tečou mi trochu slzy, mám strach o svého mazlíčka, co já vím, co tam s ním budou dělat? Vydechnu a dojedu k sobě domů. Potřebuju se nějak uklidnit a uvolnit. První, co udělám, je, že zapadnu ihned do koupelny a napustím si horkou vanu s hodně kokosové pěny. Pak si tam pěkně zalezu a zavřu oči. Potřebuju relax a vypnout. Cítím, jak se moje svaly uvolňují a já otevřu oči.
„Mmm, děvko, kde jsi, pojď mi ihned umýt záda.“ Řeknu ledabyle a vybírám, který sprchový gel si vezmu. Jeden podám.
„Kde jsi, ty čubko posraná?“ Otočím hlavu zase, ale nikdo jiný kromě mě a kopky prádla tu není. Zamračím se a vylezu hned ven. Omotám si tělo ručníkem a procházím barák.
„Děvko, jestli tě najdu, tak uvidíš. Radši vylez.“ Nevím, jak dlouho tu tak chodím, ale nikde nejsi.
„Doprdele, ten zmrd!“ Křiknu a praštím zatnutou pěstí do dveří, až se tam objeví promáčknutý dolík.
Bill
Nemám ponětí o čase, o místě, o ničem. Hučí mi v hlavě a do mozku se mi zavrtává nepříjemný pípavý zvuk. Znaveně pootevřu oči, a hned je zase zavřu. Ostré světlo mě v očích zabolí. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, kde jsem a proč. Nemůžu se pohnout. Všechno mě bolí. Bože, já žiju. Opravdu žiju a ty tu nejsi. Nesmíš mě najít. Už nikdy. Doufám, že mě nenajdeš. Byl bys schopný mě odsud unést znovu tam. A to už nikdy nechci. Tímhle dnem jsi pro mě umřel. Ne, neumřel, ale měl bys. Až budu v pořádku, odstěhuju se.
„Cože?“ Zamumlám, když mi dojde, že na mě někdo mluví. Už asi dlouho, ale já nevnímal. Byl jsem ponořený do vlastních myšlenek. Lékař se mě ptá, jak se cítím? No do tance mi opravdu není. Ale jako by nastala obrovská úleva. Jako by ze mě spadlo tíživé břemeno. Jsem svobodný. Snad už navždy.
autor: Doris & Lauinka
betaread: Janule
OMG… Nádhera. Opět musím pouze smeknout nad samotným nápadem, zápletkou, originalitou a genialitou. Já se od minulého dílu tolik bála, ale něco mi říkalo, že příběh končit nebude.
Veterina! Jedno je jisté. Tom Scottyho miluje/miloval, plakal pro něj. Opět jsou znatelné jisté city. Tom si zabírá křivdu od blízkých lidí, kteří mu asi hodně ublížili. Pejsek byl tím nejlepším přítelem… Opět dokazuje, že v něm nějaké city jsou.
Co se týče Billa, měla jsem hodně strach, Tom ho hodně zřídil. Buď mi něco ušlo nebo jsem se zatím nedozvěděla, jak na tom vlastně je. Jen, že mu hučí v hlavě, snad nějaký otřes mozku… Nevím, uvidím snad příště. Když reagovaly Billovy zorničky, vážně jsem si oddechla. Billův pohled vše napověděl. Bylo hrozné přečíst si, že Tommy je Billova smrt…a navíc… "pohnul tlapkou". Opravdu Tommy v Billovi vidí psa… Je velmi nemocný a mně je Tommyho ale nesmírně líto. Vždyť on za své činy nemůže!
Jsem zvědavá, jak se k tomu všemu nakonec ten veterinář postaví. Je mi jasné, že Tommy o sobě neví. Až "procitne"… to bude zřejmě průšvih. A Bill si myslí, že je svobodný? No já bych na to tedy nesázela. Tommy to tak jistě nenechá. Bude ho určitě hledat. Jistě, že ne jako Scottyho, ale vsadím se, že to takto nenechá… Docela se bojím příští kapitoly, co zase vymyslí.
Ale moc se těším.
Už snad ani nemusím říkat, jak mám povídku ráda…♥
U této povídky asi happyend nebude 🙁
Ale třeba …