autor: Stela
Natáhne se pro polibek, příjmu ho a oplácím, jak to jen jde. Jazykem hladím jeho heboučké polštářky a sem tam uvězním jeho spodní ret mezi mými zuby.
Jazykem mi vyjede z pusy a značí si cestičku přes lícní kost až k uchu. Nakloním se pro lepší přístup a plně si to užívám. Miluju to, miluju Billa.
Chvíli se tam tak ochutnáváme, ale těsno v kalhotech už mi nedovoluje pokračovat.
„Promiň, tvoje činy nezůstaly bez odezvy, jak vidíš,“ sjedu očima k mému i přes volné kalhoty dost dobře viditelnému vzrušení.
„Necháme to ale až na večer, jo? Něco jsem ti slíbil, tak to taky dodržím.“ Radši hned dodám, když vidím, jak si při pohledu na můj klín olizuje rty. Ne, že by se mi představa kuřby v opuštěné továrně nelíbila, ale radši se budu večer kochat pohledem na zpoceného Billa, než na sebe. Za to auto si to zaslouží.
Trošku se zamračí, ale hned nato mu na tváři opět hraje úsměv.
„Tak pojďte, pane kolego, podržím vám dveře.“ Nemůžu si pomoct. Tyhle hry jsou možná trapné, až skoro dětské, ale my to s Billem máme rádi. Děláme to skoro pořád, teda kromě hromadných porad a před šéfovou.
Rychle přeběhnu k těm vratům a podržím mu je. Musím se usmát nad tím, jak vznešeně a snobsky prošel. Umí hrát primadonu tak výborně. Kdo ho nezná, myslí si, že je takový ve skutečnosti. Pravda, někdy se tak opravdu chová. Je protivnej jak psí prdel, a hned na to by se mazlil celej den. Proto s ním vydržím být v jednom kuse, bez přestávky, nesnáším totiž stereotyp.
BILL
Tak první začne hrát jeho oblíbenou hru na kolegu, a teď stojí opřenej o vrata a kouká do blba. Doufám, možná, že ho něco trápí, ale nechci kazit srandu. Zeptám se ho kdyžtak potom.
„Presto, presto, můj milý kolegiální příteli!“ Podívá se na mě nechápavým pohledem.
„No dveře od vozu. Nechcete po mně, doufám, abych sám sahal na ty ušpiněné dveře s nejmíň dvěma miliony bakterií!“ Založím ruce v bok a snažím se udržet si vážný výraz, protože si sám sobě připadám směšně.
Pochopil, odlepil se od vrat, a teď už s úsměvem na tváři mi otevřel dveře na straně spolujezdce. Nastoupím a čekám, až zapne motor, aby nám fungovalo rádio. Chci něco pustit a společně si zazpívat.
Sehnu se do přihrádky pod rádiem, jestli tam náhodou není nějaké cédéčko, protože v rádiu melou stupidní kecy, jaká bude v Kolíně úžasná renesanční výstava a že se tam dostaneme za pouhých sedm euro. No jasně, hned tam jedu. To víte, že jo.
Jelikož je to služební a úplně nové auto, přihrádky byly pochopitelně prázdné. Jen nějaké papíry a pokutové bločky.
Ale napadl mě ještě jeden způsob. Vytáhnu ze zadní kapsy mobil a přes bluethoot se spojím s rádiem v autě. Vymakaná to věcička.
„Tomé?“ Řeknu podbarveným hlubokým hlasem a pustím Metallicu. Vím, že to má rád. Začnu zpívat hned, jak dohrají poslední tóny kytary.
„So close no matter how far. Couldn’t be much more from the heart.“ Na Tomově tváři je výraz překvapení. Zpívám ještě kousek, ale všimnu si, že se mu lesknou oči.
„No tak… pojď se mnou!“ Vybídnu ho a spustím refrén.
„Never cared for what they do. Never cared for what they know…“ Zpíváme jak natěšení blázni, a přitom je to tak smutná písnička.
„Miluju tě!“ Řeknu Tomovi do očí, když se naše pohledy setkají a ruku mu položím na stehno. Nic nedělám, jen ho tak hladím, zpívám a uvědomuju si, jak šťastný vlastně jsem a jak ohromné štěstí je, že ho mám.
RON
Jedeme po dálnici, směrem ven z Německa. Do zítřka do rána bychom měli být na hranicích s Francií.
Původně jsem neměl jet a zásilku měl vyřídit jen řidič kamionu, ale raději si na to dohlídnu. Je to otázka života a smrti mé existence. Takhle to bude mnohem jistější. Nevím, jestli bezpečnější, ale jistější stoprocentně.
„Šéfe a co ta objednávka od toho Derecka?“ No to si ze mě děláš kozy, už to ví i kamioňák.
„O to se nestarej!… Dereck je kretén. Je škoda, že z kluka jako on se stal fízl, a to znamená žádný bratříčkování. Raději řiď a nevyptávej se!“
„Já jen…“
„Mlč a čum na tu zasranou dálnici!“ Zařvu, když se ozve nepříjemný zvuk postraní čáry, která slouží zabránění nehodě při mikrospánku.
Plácnu se do čela. Raději si povytáhnu okýnko a zapálím cigaretu. Nevím, proč mám takový nervy. Zakázek s přepravou a prodejem marihuany jsem už vyřídil desítky, ale ani jednu tak velkou a tak daleko. Mám takovej ten divnej pocit, když máte rande u vás doma a je jistý, že rodiče nepřijdou dříve jak zítra ráno, ale vy si stejně nic neužijete, protože pořád musíte myslet na to, co kdyby!“
Natáhnu se a pustím rádio. Nechci ho ani poslouchat, ale potřebuju nějakou kulisu na uklidnění.
BILL
„Tak, Bille, jak jste si užil úplně nové služební auto?“ Optá se mě šéfová, když s Tomem o půl osmé večer dorazíme zpět k nám na stanici. Nemůžu říct, že jsem nechal řídit Toma, tak to nějak zahraju.
„Bylo to výborné, motor vrní jako koťátko, barva je taky úžasná, jen ty sedačky by mohly být trochu pohodlnější. Seděl jsem na nich skoro pět hodin a záda mám, jak kdybych vylezl s chlebníku!“ Protáhnu se a ruce založím v bok, aby to vypadalo ještě důvěryhodněji.
Šéfová mumlá něco o tom, jací jsou pracovníci v dnešní době rozmazlení, a obzvlášť ta mladá generace.
Tom si vyslechl ještě něco o té jeho likvidaci aut a poučení pro příště. Nemohl jsem to poslouchat.
„Hele, šéfová… co máme?“ Houknu na ni a s kapsy vytáhnu pytlíček se zeleným drobiskem.
„To je pěkně prosím marihuana. Já jsem objekt zajistil a tady komisař Kaulitz úspěšně provedl identifikaci.“ Hrdě se usměji a nadmu hruď, div se nevznesu tou pýchou. Samozřejmě by to šlo říct jednodušeji a vhodněji, ale já potřebuju, aby se šéfová naštvala a poslala nás domů, ať se z té demence vyspíme, jak ona ráda říká.
„Kaulitzi, vy si nedáte pokoj?… Chováte se jako dítě. Běžte se vyspat, věřím, že pět hodin v autě člověka zmůže a ten pak blábolí nesmysly jako vy.“
„Díky, šéfová, to jsem chtěl slyšet.“ Vykouzlím sladký a neodolatelný úsměv, pytlík hodím na stůl a doslova vyběhnu z kanceláře do úzké chodbičky směrem k Tomovi do kanceláře. Popadnu Tomův batoh a pádím k východu, aby mě čirou náhodou ještě nestihl někdo zastavit. Úplně miluju ty případy, když má někdo nemocný dítě a druhej psa, co nemůže být přes noc sám.
„Kaulitzi!… okamžitě se vraťte!“ Ohlídnu se, ale není to na mě. Tom mě rychlostí blesku dožene a strká před sebou, jen abysme už byli pryč.
Ještě než se dveře úplně zavřou, slyším šéfovou.
„Výrostci jedni pubertální, dvacetjedna let tomu je, ale chová se to jak zamilovaní náctiletí.“ Nechápu, jak ji napadlo slovo zamilovaní, v práci zachováváme profesionalitu, teda alespoň, když jsme mezi ostatními nebo je možnost, že by nás někdo viděl.
autor: Stela
betaread: Janule
Ahoj hlasuj tady pro Billa Kaulitze 🙂 http://www.bravo.de/stars/news-video/justin-bieber/star-duell-voting/ex/page/3 Prohrává s Bieberem :/:D
Tedy ta poslední věta hodně napovídá.
A náhodou, mě renesanční výstava v Kolíně zajímá víc jak CD… :-DDDD
Opět je zmíněna populární marihuana, jsem zvědavá. Zas je tu Ron. Kluci budou mít jistě spoustu práce. Ale Tommy Billovi něco dluží, ne? Na tu splátku se budu těšit nejvíce… 🙂
[2]: Nejvíc na sex?…….Teda Ondinko 🙂
Já osobně si teda užívám psaní jiných situací xD, ale je nad mraky jasné, že v TWC povídce to prostě být musí. Takže pokud vydržíš číst tak určitě čekej ne jednu úchylnou situaci. 😀
Jinak kolem té marihuany se to celý točí 😀 takže "populární marihuana" tu bude až dokonce xD…..
[3]: Stelinko, copak ty si o mně myslíš? Jej, kdybys viděla mé komenty u povídek, když dojde na… ehm… fyzické projevy lásky, elegantně se tomu vždy vyhnu. Většinou to vynechám. Jsem právě takový hrozný stydlínek, víš? Jen Bill s Tommym o "tom" mluvili, tak má zvědavost mě spíše zradila. Ale prosím, nemysli si o mě takové věci. Ačkoliv rudovláska, jsem v těchto situacích hodně chladná. Neumím o nich mluvit, psát… jsem komplikovanou osobností. Ale o mě nejde. Jen nechci, aby sis myslela, že čtu tvou povídku jen kvůli intimním chvílím… A všimni si, povídky, kde se vše točí jen kolem sexu, postrádají mé komenty. Tohle nečtu. Vlastně mi erotika v příběhu vůbec nechybí, nevyhledávám ji. Tvůj příběh čtu proto, že jde o detektivní zápletku. To je mi blízké, kriminálky jako takové. Tohle miluju. Možná jsem se v komentu nevyjádřila nejlépe, ale snad mi dáš šanci vše napravit. Tak příště? Snad tě nezklamu jako dnes…
[4]: Promiń, tak takhle jsem to nemyslela a proboha už vůbec, vůbec jsi mě nezklamala. Jen si jedna z mála kdo si udělá čas na komentář a k tomu ještě na odpověd. Takže si tě spíš vážím 🙂 Nemáš se za co omlouvat, to já sem se debilně zeptala.
Moc se mi to líbí x) a moc se těším na další díl x) Ted jsem na jendou přečeta všechny tři a nemůžu se dočkat dalších x)
[5]: Steli, vždyť se nemáš zač omlouvat 🙂 Já ti to snad chtěla jen vysvětlit.♥ Už se těším na příští díl, opravdu!