autor: Nivian
Zdravím všechny kolemjdoucí :). Věřte nebo ne, ale dostala jsem se k dalším dílům ;D. Konečně jsem se přemluvila a další díl poslala :). Hned další už je na cestě, nebojte se. Taky jste si všimli, že už nám začíná jaro? Oo… já si toho opravdu všimla! Heč… :D. Takže s novým obdobím, nová inspirace, doufám.
Přeji krásné počtení :).
Nivian
Stmívalo se. Tom seděl na prostorné terase a pozoroval nebe. Celé odpoledne jen polehával a občas si došel na záchod nebo do koupelny opláchnout obličej. Za celý den nic nesnědl a nevypil toho zrovna požehnaně. Zmocnila se jej jedna z obvyklých pesimistických a melancholických nálad. Byl rád, že už nemusel šaškovat v nějakém obleku mezi lidma. Zároveň nechtěl být doma. Nikde jinde však být taky nechtěl. Nechtěl nikoho vidět nebo s někým mluvit. Chtěl si prostě odpočinout. Na chvíli vypnout.
„Tome!“
Povzdechl si a pomalu se zvedl z koženého křesla. Chtít mohl, avšak zaslouženého klidu se nedočkal. Tomova matka celé odpoledne pobíhala po domě a byla na telefonu. Bohužel neuměla hovořit potichu, takže její hovory si vyslechli všichni přítomní v domě. Včetně Toma.
„Tak Tome!“ křikla znovu. Tom zabrblal pár neslušných slov a pomalu se po schodech došoural až do kuchyně. Na tváři měl neutrální výraz. Nevzrušeně se posadil za stůl a pozoroval obraz na stěně. Bylo to docela depresivní. Malba byla tak zastaralá. Obraz byl poškozený. Ale přesto se do téhle modernější jídelny tak hodil. Alespoň trochu tak zachovával nádech historie.
„Tak Tome posloucháš?“ Tom sebou mírně cukl a rychle se podíval na matku. Narovnal se.
„Co jsi říkala?“ pronesl lhostejně a nechal služebné, aby mu přichystaly pod nos. Elizabeth se zamračila.
„Takže jsi mě celou dobu vůbec neposlouchal! Mohla jsem si to myslet. Jsi poslední dobou nějaký přešlý. Nevím, co ti je a vlastně to ani vědět nechci. Koukej se vzpamatovat.“ Tom si nemohl odpustit úšklebek. Když poslouchal svou matku, jednoduše se nemohl tvářit normálně.
„Mluvila jsem o předešlých třech dnech. Chtěla bych je tedy nějak zhodnotit a pobavit se o nich,“ řekla důležitě a napila se drahého vína. Tom se uchechtl a nechápavě zakroutil hlavou. Pomalu se pustil do večeře a snažil se vyhýbat pohledu na matku. Ne, opravdu neměl důvod bavit se o předešlých třech dnech. Bohužel, jeho matka měla ve zvyku vždycky všechno řešit do nejmenšího detailu. Toma to doslova iritovalo.
„Tak jak by jsi je zhodnotil?“ zeptala se a neváhala znovu se napít vína. Tom nebyl jediný, kdo si začal všímat, že Elizabeth popíjí opravdu často. Kývl rameny a polkl.
„Velice kladně…“ odpověděl jízlivě a sousto zapil pomerančovým džusem. Skoro vždycky jej měl k večeři. Elizabeth bojovně zavrčela.
„Tak kladně, říkáš? Já ti povím, co bys mohl hodnotit kladně! Kdybys plnil své mravní povinnosti! Kdyby ses nechoval jako sedmnáctiletý puberťácký spratek a nevynechával schůzky. Bylo to pro nás s otcem velice důležité a ty jsi to věděl!“ zvyšovala hlas a propalovala Toma pohledem. Ten v klidu dožvýkal, co měl v puse a líně se opřel o židli. Přistoupil na matčin boj. Elizabeth se nemohla smířit s Tomovým přístupem.
„A proto jsi se měl ukázat v tom nejlepším světle. O tebe víceméně jde! O tvou budoucnost. Všichni se teď zajímají jen o tebe. Dost lidí přijelo jen proto, aby tě vidělo. Copak tohle ti není dost dobrý důvod k tomu, aby ses mohl alespoň na chvíli pohybovat mezi nimi?“ Tom měl sto chutí na rovinu říct, že není. „Přišel jsi o rozum?! Děláš špatnou pověst rodině, Tome! Den ode dne je to s tebou horší. Dáváme ti všechno! A vždycky jsme dávali… takhle nám to vracíš? Tohle je tvůj vděk? Sprostě nás využíváš! Za co? Za to, jak jsme tě vychovávali? Za to nejlepší, co jsi kdy mohl dostat?!“ Elizabeth už se neudržela a začala po Tomovi opravdu a doslova ječet. Tom svou matku překvapeně pozoroval. Byl zvyklý na podobná slova a už se s tím dokázal nějak vypořádat.
„Prosím?“ pozvedl levé obočí a položil sklenici z džusem.
„Přesně tak! Měl jsi tu nejlepší výchovu vůbec! Dali jsme ti s otcem všechno!“ vykřikla a nabírala v obličeji rudé barvy. Tom byl zvyklý na hodně věcí, ale když matka začla vykřikovat cosi o dobré výchově, nevydržel. Silně praštil pěstí do stolu a tvářil se, jako by měl svou matku každou chvílí zabít.
„Cože jsem měl?! Jak si vůbec dovoluješ mluvit o nějaké dobré výchově?!“ zakřičel na matku a prudce smetl ze stolu talíře i sklenici. Jednoduše se nechal vyprovokovat. Pár služebných se na chvíli překvapeně zastavilo. Chvíli pozorovaly dění, než se se strachem v očích vypařily z místnosti. Celý dům najednou ztichl a nastražil uši.
„Jak sakra můžeš?! Jak můžeš vůbec říct, že jsi mě dobře vychovala? Ty?! Ty, kterás mi nevěnovala jeden jediný rok života? Co tak blbě hledíš? Teď ti něco řeknu. A je mi naprosto jedno, jestli mě za to vydědíš nebo necháš někam zavřít…“ zavrčel a postavil se. Měl matčiných řečí doslova po krk. Celou dobu mlčel. Celou dobu držel všechny své pocity hluboko uvnitř sebe. Matka mu nedala na vybranou.
„Nemáš právo vůbec se o téhle věci zmiňovat! Teď mě najednou budeš poučovat o tom, jak se mám chovat? Teď se mě snažíš nějak převychovat?! Máš pravdu… takhle jsi mě nevychovala. Ty jsi mě totiž nikdy nevychovávala! Vychovávali mě cizí lidi a otec! A netvař se tak dotčeně… zatraceně dobře to víš. Nikdy jsi mi nevěnovala pozornost. Nikdy jsi mě nevzala na výlet. Nikdy jsi mě za nic nepochválila. Nikdy jsi mě nic nenaučila! Nechávala jsi cizí, aby mě vychovali! Aby mě oblékali a věnovali se mi! Bylo mi pět, když jsem poprvé spadl z houpačky a narazil si ruku! Poslala jsi ke mě dvě služky, aby se o mě postaraly a sama jsi šla s kamarádkama na nějakou zasranou pedikúru!“ Elizabeth Toma zaskočeně pozorovala. Neměla slov a v Tomově hlavě se jich rodilo víc a víc. Měl na matku neuvěřitelný vztek. Kdyby ztratil poslední nervy a odhodil zábrany, byl by schopen po ní něčím hodit. V takové byl ráži. Zhluboka oddechoval. V obličeji rudou barvu a v očích vztek. Elizabeth se pomalu posadila a přisunula se ke stolu.
„Tome..“ zašeptala a chtěla něco říct, avšak to by nesměl být Tom, aby ji nechal domluvit.
„Nebo když jsem tak strašně chtěl na výlet do Berlína. Celá třída jela, jen já ne! Já jsem nemohl, protože maminka byla přesvědčena, že takové podřadné výlety se k naši rodině nehodí! Místo toho jsi mě poslala do Berlína autem s Kelvinem a nějakou z mnoha služek! Když jsem chtěl, ať mě naučíš jezdit na kole, řekla jsi, ať jdu za otcem nebo za Kelvinem. Neměla jsi na mě čas! Musela jsi přece něco vyřizovat…“
Všechna slova, která se linula z Tomových úst, byla bohužel pravdivá. A taky dost bolestivá a politováníhodná. Tomova matka by nikdy nečekala, že zrovna taková slova od svého jediného syna uslyší. Byla tolik přesvědčená, že svému synovi dala všechno, co potřeboval. Dala až příliš. Ale na to hlavní zapomněla. Zapomněla mu dát lásku. Lásku, kterou potřebuje každé dítě. Bez ohledu na to, do jaké rodiny se narodilo. Každý potřebuje mít své rodiče blízko sebe, každý potřebuje cítit, že někoho má. Někoho, o koho se může opřít. Někoho, kdo se mu věnuje. Kdo mu předává své životní zkušenosti a vede ho dál. Někoho, ke komu může jen tak přijít, obejmout ho a vybrečet se na rameni. Někoho, s kým by jezdil nakupovat oblečení. Někoho, kdo by jej chápal. Někoho, kdo by u něj stál, kdyby poprvé spadl z kola a odřel si koleno. Někoho, komu by mohl věnovat polibek na dobrou noc. Někoho takového Tom celý život postrádal. Celých sedmnáct let žil víceméně s cizími lidmi. Už v útlém věku si začal některé tyhle věci uvědomovat. Začal je vnímat. Ve čtrnácti se pak poprvé ptal otce, proč je tomu tak. Proč doposud vídával matku tak zřídka? A proč otce? A jak šly měsíce dál, Tom rostl, dospíval a všechno se zdálo být jasnější a jasnější. Kladné na tom bylo pouze to, že časem se s tím vším lépe vypořádával. Následky však jsou a budou zřetelné.
„Tohle mi přece, Tome, nemůžeš vyčítat! Je to tak dávno!“ vyhrkla Elizabeth na svou obhajobu první blbost, která ji napadla. Tom chvíli svou matku pozoroval, než se nahlas, upřímně rozesmál.
„Dávno? To ale, drahá matko, nebylo jednou. Ani dvakrát nebo třikrát. To bylo celý můj život! Není ti z toho náhodou zle? Protože mně docela jo…“ zasyčel a silně židlí práskl do stolu.
„Že tě pusa nebolí, Thomasi!“ zaštkala červenovláska a rychle se napila ze svého vína. Zhluboka dýchala a snažila se všechna ta slova vstřebat.
„Já nejsem ten, koho by měla bolet pusa nebo hryzat svědomí… já ne…“ dodal a prudce vrazil do dveří. Nezajímal se o služebné, které s úlekem odskočily od dveří, za kterými celou dobu poslouchaly, ani o uklízečku, která dělala jako by nic neslyšela.
Hlasitě vyšel schody a zavřel se u sebe v ložnici. Hned po tom, co zavřel mohutné dveře, se o ně dlaněmi opřel. Zhluboka a pomalu dýchal. Snažil se uklidnit. Snažil se nezařvat. Snažil se nebrečet. Snažil se s tím srovnat. Vztekle zasyčel pár sprostých slov a otočil klíčem v zámku. Oddechl si a pomalu se přemístil na terasu. Zmoženě se svalil do koženého křesla a vydechl. Byl v takovém rozpoložení. Nemohl si srovnat myšlenky. Chtělo se mu zvracet a pociťoval hroznou touhu nějakým způsobem se odpoutat od reality. Jednoduše vypnout, utéct.
Po chvíli bezvýznamného zírání na nebe popadl mobil. Vytočil jemu už tak známé a naučené číslo. Chvíli čekal, až uslyšel chlapecký hlas.
„Nazdar, šílenče! Jak sis užil třídenní výlet?“ ozval se rýpavý smích. Tom otráveně zabručel.
„Drž hubu…“ zavrčel a házel tyčinky z balkonu.
„Aha, takže nic moc…“ zamlaskal Max a povzdechl si. „Co potřebuješ?“ zeptal se hned na to a začal se prohrabovat ve skříni. Tom nikdy nevolal jen tak.
„Hádej… sbírej se. Někam zajdem. Potřebuju vypnout. Totálně…“ odpověděl dred a pomalu zašel zpátky do pokoje. Max se uchechtl.
„Chápu… Kde a kdy?“
„Za dvacet minut u muzea. Jako předtím… přijedu tam. Můžeš pozvat pár lidí. Tam jako obvykle…“ zamručel a pomalu ze sebe sundával triko.
„Dobrá tedy… takže za dvacet minut se uvidíme…“ shrnul chlapec na druhé straně. Tom houknul na souhlas.
„Jo a Maxi…. vezmi s sebou Alexe…“ poručil nakonec. Max se zašklebil a pevně stisknul zuby k sobě. Hraně se zasmál.
„Samozřejmě…“ dodal škodolibě a kontakt přerušil. Tom se uchechtl.
autor: Nivian
betaread: Janule
Ty vole vôbec sa Tomovi nečudujem že mu praskli nervy… práveže myslím že sa držal celkom dlho… ja by som začala ziapať hneď na začiatku… tá jeho matka mi už zozačiatku liezla na nervy… furt bola k Tomovi taká divná… Toma mi je fakt ľúto… musí to byť hrozné keď si vás mama celý život poriadne nevšíma a nestará sa… och som strašne zvedavá kam idú s Maxom a ostatními vyraziť… strašne by som chcela aby sa Tom už konečne stretol s Billom a aby bolo všetko v pohode… a zaujímalo by ma že načo chcel aby Max zavolal aj Alexa… snáď sa s ním konečne rozíde ak sa dá vôbec povedať že spolu chodili :D… ale už by bolo fakt na čase aby ho prestal využívať a tak… strašne sa teším na ďalší diel… milujem to! 🙂
Milá Nivi♥, ty si ani neumíš představit, jak mi tvá povídka chyběla. A jak jsem nadšená, že jsem ji tu dnes našla. Jen jsem zavřela oči a znovu je otevřela, abych se přesvědčila, že to není jen sen… Sen o krásné pohádce, Ledové královně… 🙂 Děkujuuuuu, že opět můžu prožívat tento nesmírně poučný příběh, vychutnávat si ho a hlavně… dnes byl v hlavní roli "můj PRINC" Tommy!♥♥♥ Nádhera!
Tommy se cítí stejně bídně jako já už tři týdny. Lidé, kterým člověk věří, umí jen ubližovat, svět je zlý. Matka Tommyho vše řeší do detailu? To je mi novinka. Pro Tommyho, svého syna, neměla nikdy chvíli. Chvíli, která by patřila JEN jemu. Slyšel jen příkazy a kritiku. Maminka je Liz, že? Co ten alkohol? Ta zmínka nebyla asi jen tak pro legraci. A ona bude mluvit o mravních povinnostech. Zrovna ona, která neví, co to znamená role matky! A že Tommymu vše dávají? Otec snad, ale matka? Ta selhala. A zase jen Tommymu vyčetla, že dělá špatnou pověst rodině. On? Jen ON? Zase ON? JEJÍ lásku nikdy nepocítil… A má být ještě vděčný? Zač? Vždy jsem si myslela, že jeho chování je důsledkem toho, že postrádal v životě lásku a teď se vše jen potvrdilo.
Tommy potřebuje vypnout… Jejda, to bude malér a zas – odskáče to i Alex… Sama si nejsem jistá, kterého z nich je mi líto víc. Oba jsou moc bolaví a hrozně citliví. Oběma bych chtěla pomoci. Ale to je na tobě, milá Nivian.
Povídka je tolik PRAVDIVÁ a tak moc se hodí do dnešního, zlého světa, který jen slušným lidem ubližuje. Nádhera. Tohle bylo opět něco pro mě. Já jen slzím, dokonale jsi vystihla ty pravé city, promluvilo ke čtenáři samo srdce. Překrásné. Mooooc děkuji, že jsem měla tu čest si povídku přečíst, je… překrásná a velmi pravdivá!♥
Teraz mi bolo Toma naozaj ľúto, a myslím si, že je dobré, že konečne to mame povedal, aj keď ma nahneval ten argument, že to bolo dávno. Dúfamk, ale že Tom si neurobí dalčí malée s tým, že sa ide odreagovať.