Nechci bez tebe žít! 5.

Přede mnou stál zahalený muž, přes sebe měl hozený černý plášť a byl hrozně vysoký. Dostal jsem šílený strach, začal jsem se třást a nevydal ze sebe ani hlásku. Přestával jsem pomalu i dýchal, ale ten muž mlčel. Nevěděl jsem, co mám dělat, tak jsem trochu ustoupil dozadu. Jakmile jsem se jen malinko pohnul, jeho ruka se prudce zvedla a chytla mě za mikinu. Cítil jsem jeho dech, ale vůbec jsem netušil, co po mně chce. Zvedl mě do vzduchu a já jen ustrašeně zakuňkal.

„C-co po mně Ch-chcete?“

Jakmile jsem promluvil, zvedl mě ještě výš a potichu něco zabručel. Nerozuměl jsem mu, ale bál jsem se ho zeptat znovu. Díval jsem se mu přímo do očí a snažil se alespoň trochu uklidnit, i když to bylo celkem těžké. Mikina mě čím dál tím více tlačila do krku a mně se hůř dýchalo.

Ten tajemný muž se na mě díval vražedným pohledem.

„Neslyšel jsi, sakra?“

Nemohl jsem promluvit, mikina mi svírala krk.

„J-já nem-mohu,“ sykavě jsem dostal ze sebe.

Ten muž se mnou prudce praštil o zem. Spadl jsem na hlavu. Cítil jsem, jak mi po tváři stéká proužek krve.

„Tak kde je, sakra!“ křičel na mě ten muž.

„A-ale kdo?“ celý jsem se třásl.

Ten muž se ke mně sklonil.

„No tvůj bratr, sakra.“

„J-já nevím, kde je. Nestýkám se s ním.“

„Jo tak ty mi budeš kecat. Já vím, že ho chceš bránit, ale není to dobrý nápad. Protože jestli mi to neřekneš, tak dostaneš ty.“

„Já to ale opravdu nevím.“

„Jak chceš.“

Ležel jsem na zemi a sledoval, co chce udělat. Myslel jsem si, že je se mnou konec, že mě zabije. Zvedl pravou ruku a dal dvě mi velké rány do obličeje. Mnou projela taková nesnesitelná bolest. Muž se narovnal.

„Příště si to rozmysli.“

Prudce mi kopl třikrát do břicha a odešel.

Chvíli jsem ležel na zemi, snažil jsem se trochu vzpamatovat z té bolesti. Kroutil jsem se tam na chodníku. Opravdu mě překvapovali lidé, kteří chodili okolo mě. Překračovali mě a ani jeden se nezeptal, jestli jsem v pořádku, natožpak mi někdo pomoc. Spíše se ušklíbli, když viděli vedle mě krev. Kdybych tam zemřel, tak je to všem jedno. Nikdo by si toho nevšiml a klidně by si mě překračovali dál. S posledních sil, se strašnou bolestí břicha, jsem se pokusil zvednout. Naštěstí se mi to povedlo. Sice ohnutý skoro až k zemi, držel jsem se za břicho, ale došel jsem pomalu do mého malého domečku.

Ani jsem za sebou nezavřel. Neměl jsem na to sílu. Z posledních sil jsem si lehl na postel a schoulil se do klubíčka. Snažil jsem se myslet na něco jiného než na tu bolest. Na tváři jsem cítil, jak mi stéká krev. Setřel jsem si ji rukou a rychle se zase chytil za břicho. Snažil jsem se usnout, ale také to nešlo. Brečel jsem tou bolestí.

Zaslechl jsem bouchnutí dveří, neměl jsem ani sílu se otočit a podívat se, kdo to byl. Myslel jsem, že to byl třeba jen vítr, který prudce zavřel dveře. Ale mýlil jsem se.

„Haló, je tu někdo?“ zeptal se nějaký hlas, váhavě. Snažil jsem se ten hlas rozpoznat, ale nešlo to. Vnímal jsem jen tu bolet. Tu strašnou bolest.

„Haló?“

Po chvíli mi konečně došlo, čí je to hlas. Byl to Michal. Nechápal jsem, proč sem přišel. Přišel ke mně.

„Bille?“

„A-ano?“ podařilo se mi otočit.

„Ježiši, co se ti stalo?“ rychle vzal hadr, namočil ho, sáhl po lékárničce a začal mě ošetřovat.

Ošetřil mě, byl tak opatrný.

„Tady bydlíš?“

„No, ano.“

„Je to tu… Eeee no… Útulný.“

„Chtěl jsem se přestěhovat, ale zatím nemám kam.“

„Já mám nápad. Tak pojď bydlet k nám. Mamka i táta by určitě nebyli proti.“

„Ale já. No to nemůžu. Ne, to nejde.“

„Ale jde. Budu rád,“ tak upřímně se usmál. Ale já pořád pochyboval. Vždyť jeho mamka mě nemá moc v oblibě. A co Tom. Je to jeho kamarád a nechci, abych ho vídal. Nechci, aby věděl, kde jsem. Tedy ono by ho to asi ani nezajímalo, vždyť ví, že mám tady domeček.

Vzal mě pomalu za ruku.

„Opravdu to nebude nikomu vadit,“ mrkl na mě.

„Ale co Tom. Nechci, ho vidět. Nechci, aby věděl, kde jsem. A ty se s ním kamarádíš, chodíš s ním k vám domů.“

„Já ti slibuji, že když budeš doma, tak ho tam nepřivedu. Budeš tam mít teplo, elektriku a každý den jídlo. Nebudeš muset platit. Odpracuješ si to, hlídáním Adriany.“

„Opravdu tam Toma nepřivedeš, když tam budu já?“

„Opravdu ne, slibuji.“

„Tak dobře, a kdy?“

„No klidně hned. Pomůžu ti sbalit, ale nejdřív mi řekni, kdo tě takhle zřídil.“

„No, když jsem šel od vás, tak za mnou šel nějaký chlap. Chtěl Toma. Já mu řekl, že nevím, kde je a on mi udělal tohle.“

„Toma? Aha. No nevím, kdo by to mohl být.“

Přišlo mi, jako by Michal věděl, kdo to byl. Jako by se začal trochu bát. Jako by to mělo s ním nějakou souvislost, ale radši jsem se už neptal.

„A proč jsi sem vlastně přišel?“

„Jo, zapomněl sis u nás peněženku.“

„Aha, děkuji.“

Sbalili jsme všechny moje věci. No nebylo jich moc. Vynesli jsme je ven. Michal zavolal taxíka a já jsem se naposledy podíval do toho mého domečku. I když jsem to tam neměl rád, pořád jsem tam strávil dost času. Zavřel jsem dveře a zamknul je. Sedl jsem si do taxíku, který přijel mezitím, než jsem všechno zamkl. Michal tam na mě už čekal, usmíval se. Nevím proč, ale cítil jsem, že to myslí vážně, že není jako ti ostatní kluci, s kterýma se Tom bavil. Věřil jsem mu.

Dojeli jsme k jeho domu. Oko se mi začínalo zbarvovat do fialova a břicho pořád trochu bolelo. Ale už to nebylo tak strašné. Přišli jsme k nim do domu. Paní Larvingová se na mě divně dívala. Připadalo mi, jako by věděla, že tady budu. A opravdu. Michal jí zavolal. Nevěděl jsem, že budu mít svůj vlastní pokoj, měli tam prý jeden prázdný, takže tam ubytovali mě. No nebyl jsem si jistý, že jsem tu ze strany paní Larvingové vítaný, ale byl jsem rád, že jsem v teple. Večer za mnou přišla, zeptala se, jestli je všechno v pořádku a domluvili jsme se, že budu místo 90 korun dostávat 45 korun za hodinu. Zbytek těch peněz si nechá paní Larvingová za bydlení tady u ní, za jídlo a za elektřinu. Překvapilo mě, že neřekla, že bude všechno za to bydlení. Ale byl jsem rád, že budu mít alespoň nějaké peníze.

„O měsíc později.“

Byl jsem doma sám s Adriankou. Adrianka spala a jsem se díval na televizi. Někdo zazvonil, nechtělo se mi vstávat, ale ten, kdo byl za těma dveřma, byl nedočkavý. Zvonil jako na poplach. Ač velmi nerad, jsem se zvedl a šel otevřít. Vzal jsem za kliku a otevřel…