autor: Majestrix & Little Muse
Čas najít a čas ztratit
Andreas otevřel dveře a byl překvapený, když viděl, že je Bill vzhůru a opírá se o okno ve své noční róbě.
„Dobré ráno, Bille,“ řekl zvědavě, když vešel. „Klepal bych, ale nepředpokládal jsem, že bys byl vzhůru.“
Bill se otočil od okna a smutně se usmál.
„Dobré ráno, Andreasi.“ Pokrčil trochu rameny a díval se, jak Andreas otevřel na posteli malou tašku. „Nemohl jsem spát.“
„To vidím,“ zamumlal blonďák, když se podíval na dokonale ustlanou postel. „Vím, že ti chyběly, tak jsem poprosil Lorda Toma, aby pro ně poslal do Monopole.“ Vyndal velkou ručně foukanou sklenici plnou stříbrných krystalků soli do koupele.
Bill pookřál a nadšeně zatleskal. „U všech Bohů, tak rád je vidím,“ vypískl, když si vzal od kamaráda sklenici a podíval se na její obsah. „To je opravdu hezká sklenice… Pamatuju si, když to dávali do obyčejných sklenic…“
„Ano, stále dávají. Lord Tom ale žádal, aby to dali do jiné sklenice, než se ti to přinese,“ řekl Andreas s úsměvem.
„Oh.“
„Oh? To je všechno?“
„Co bys chtěl, abych řekl, Andreasi?“
Blonďák zaváhal. „Možná jsem jen čekal, že budeš trochu výřečnější; nebo že alespoň budeš nadšený tak jako před chvílí.“
„Kéž by to bylo tak jednoduché.“ Podíval se Bill směrem k oknu.
„Proč vypadáš ztrápeně?“ zeptal se smutně Andreas.
„Občas mi je smutno. Co bys dělal, můj kamaráde, to, co se od tebe očekává, nebo to, co chce tvé srdce?“
„To, co je správné?“
Bill se pousmál a přikývl. „Děkuju, Andreasi.“
Blonďák polknul a přikývl. „Vím, že jsou věci těžké a může se zdát, že je to beznadějné. Ale když půjdeš správnou cestou… všechno do sebe začne zapadat. Věř mi, Bohové mají plány pro nás všechny.“
„Všechno do sebe začne zapadat?“ zašeptal Bill.
„Všechno.“
„To upřímně doufám.“
„Nedělej si starosti; Bohové nás občas klamou. Ale, naneštěstí, musím se vrátit. Stále je tam spousta práce-Hej!“ vyjekl, když mu Bill skočil do objetí. „Jsi v pořádku?“
„Jo, jsem,“ popotáhl. Andreas voněl jako domov v Diopolis a jemu se najednou strašně stýskalo po domově. „Budu se snažit a věřit ti ohledně našeho duchovního plánu.“
„Nemusíš mi věřit, jen věř Bohům.“ Políbil Andreas Billa na tvář a pohladil ho po zádech. „Teď, jsi v pohodě, nebo mám zavolat Lordu Tomovi a poprosit ho o víc času?“
„Ne, ne. Jsem v pohodě. Jen se chovám hloupě,“ řekl Bill spěšně a pustil svého kamaráda a utřel si slzy.
„No, kdybys potřeboval, abych ti pomohl připravit se na návštěvu Lorda Tom, dej mi vědět. Můžu se sem vrátit.“
Bill přikývl. „To bych byl rád, děkuju.“
„Dobré ráno, Bille.“
„Dobré ráno, Andreasi.“ Když se za jeho kamarádem zavřely dveře, Bill si uvědomil, že se hned cítí lépe. Opravdová zkouška bude, pokusit se zanechat si dobrý pocit. Očima se podíval na soli do koupele a cítil, jak se mu sevřelo srdce.
~*~
Bushido seděl, sám, díval se na černou obrazovku Infonexu ve svém Slunečním pokoji a mračil se. Uvažoval o tom, že zavolá sluhu, aby mu přinesl oběd, ale víc se mu chtělo zavolat Billovi.
Dnes ráno se probudil v prázdné posteli, a to se mu nelíbilo.
Věděl, že by měl být rád, že se Bill probudil dřív, než nějaký sluha zjistil, že je u něj v pokoji. Namísto toho byl celý nesvůj. Ustaraný. Bill neusnul s lehkou myslí. Jen Bohové vědí, co viděl, a Bushido věděl, že něco viděl.
Povzdychl si. Myslet na Bohy v denním světle, to, co věděl, se tím stávalo ještě víc reálným, a najednou si přál, aby byl Bill s ním, v jeho náručí a všechen zmatek zmizel pryč.
Bushidovy oči, předtím nesoustředěné, se teď zaměřily na obrazovku a vzpomněl si na to, jak před pár měsíci seděl přímo v téhle židli a viděl Billa, dospělého, úplně poprvé. Jak lehčí věci předtím byly. Přemýšlel, jestli by Gordonovi volal, jestli by šel na Billovo Reva Ha, kdyby věděl, co se stane. Že skončí tady. Že oba skončí tady.
„Chtěl jsem tu hračku, ale táta mi ji nechtěl vzít.“
„Některé věci chtějí čas, Bille.“ Řekl Gordon přes svůj datapad. Bill našpulil rty a Bushido se nad ním slitoval.
„Podívej, co mám.“ Podal mu třešňový bonbón a oči malé chlapce se rozzářily.
„Bonbón!“ natáhl se pro něj Bill vesele a Bushido ho držel pryč z dosahu. „Chci ho!“
„Ještě před chvílí jsi chtěl hračku,“ popíchl černovlasé dítě. „Teď chceš tohle? Co když to nemůžeš mít?“
Bill spustil ruce podél těla a chvíli se na Bushida díval. „Všichni chceme něco, co nemůžeme mít,“ řekl tiše.
„Oh, to ale není vždycky pravda. Když půjdeš po cestě, kterou pro tebe postavili Bohové, tak budeš vždycky spokojený, zahalený v záři jejich dobré vůle.“ Bushido se trochu zasmál Billovu zmatenému výrazu.
„Všichni chtějí něco, co nemůžou mít.“
„Já ne, maličký.“
„Zatím.“
Bushidův úsměv na chvíli povadl při zvláštním troufalém výrazu v chlapcových očích, než sklonil ruku a s úsměvem podal Billovi jeho bonbón.
„No dobrá; na šestiletého máš dobré argumenty, jen trochu pošetilé,“ zasmál se, Bill naklonil hlavu a podíval se na právě povýšeného generála, než si dal bonbón do pusy a utekl, volal na Andrease. „Má tak velkou představivost,“ řekl Bushido Gordonovi pobaveně.
„A tos neslyšel ani polovičku.“
Bushido si povzdychl. To vskutku neslyšel.
~*~
Bill byl zaměstnaný jezením oběda, když přišel Bushido. Neobtěžoval se zvednout pohled od talíře. Andreas se vrátí až za několik hodin. Tom nebyl tak smělý v domě, který nebyl jeho. Věděl, čí je.
Bushido za sebou zavřel dveře a zůstal před nimi stát. Ani jeden z nich dlouho nepromluvil.
„Odešels brzy,“ řekl nakonec Bushido skoro hovorově.
„Můj spánek byl neklidný,“ řekl mu Bill, risknul pohled k němu.
„Nechtěl jsem tě rozladit.“
„Ani jeden z nás nechtěl udělat spoustu věcí.“ Sklopil Bill znovu hlavu a vidličkou šťouchnul do ovoce na svém talíři. „To ty věci nezastaví od toho, aby se staly.“
Bushido přikývl, ale neodpověděl.
Bill znovu zvedl pohled a podíval se na něj. Bushidovi se sevřelo srdce nad tím, jak unaveně vypadal. „…Proč jste tady?“
Bushido zavrtěl hlavou. „Nevím.“ Byla to jen poloviční pravda. Ale nechtěl, aby Bill věděl, že ho sem spíš přišel zkontrolovat, aby mu řekl věci, které určitě neuslyší rád.
Bushido s povzdychnutím přešel ke stolu a posadil se naproti Billovi. Jídla tam bylo dost pro oba a on se najednou cítil hladový. Vzal si pár pořádně obložených sendvičů a trochu rýže, dal si to na talíř před sebe a ukousl si, než se podíval na Billův talíř. „Nejsou ty sendviče dobré?“
Bill zvedl pohled a zavrtěl hlavou. „To není tím. Jen mám žaludek v křeči.“
„Tenhle pocit znám. Taky ho mívám.“ Polkl Bushido. „I když mám spíš sklon k hltání, než ke ztrácení chuti.“
Bill se zakousl do kusu melouna. „Ovoce mě uklidňuje. Přál bych si, aby to uklidnilo víc než jen můj žaludek,“ řekl zamyšleně.
V tichosti jedli, jediné zvuky v místnosti bylo cinkání vidliček o talíř a nalévání sirupu z konvice, po pár minutách Bill položil vidličku a podíval se na Generála. „Řekněte mi o něm,“ řekl tiše.
„O mém bývalém sahvahdovi?“ zastavil se Bushido se svým pohárem v půli cesty k puse.
„Ano, rád bych o něm něco věděl.“
„Proč?“
„Jsem zvědavý.“
„Některé věci se nikdy nezmění.“ Napil se Bushido vody a položil pohár vedle talíře.
„A vy se to snažíte měnit.“ Založil Bill ruce na hrudníku a opřel se o opěradlo židle. „Nerozumím, jak se někdo Zbožný nemůže oženit, obzvlášť když ten druhý je věřící stejně jako vy.“
„Od tebe to zní tak lehce,“ řekl Bushido, podíval se na svou ruku, která stále svírala džbán. „Až moc jednoduše.“
„Řekl bych, že by to tak mělo být jednodušší. Mít něco společného.“
„Ah, ano, no.“ Podíval se na něj Bushido, opřel se lokty o stůl. „Předpokládám, že ano. Pokud by to nebylo to jediné, co jsme měli společné.“
„Byli jste neslučitelní?“
Bushido se zamračil a podíval se na stůl. Najednou vypadal zamyšleně. „Ne, já… předpokládám, že tak bych to neřekl. Byl jsem tvrdohlavý, ani se mi moc nelíbil, a tak jsem se moc nesnažil, být s ním zadobře, když se věci začaly kazit.“
Bill se také zamračil, ale spíš zmateně než zamyšleně. „Je to tak strašné? Když se vám nelíbí?“
Bushido se pousmál, skoro až smutně. „Cokoliv, co se začne, potřebuje tvrdou práci a odhodlání, maličký,“ řekl skoro až lítostivě. „Od té doby jsem nedělal nic jen napůl.“
Bill se pohledem vrátil zpátky ke svému jídlu. On sám se jen stěží Tomovi plně věnoval.
„To by sis měl pamatovat.“
Bill se na něj rychle podíval a trochu se zamračil. „Soudíte mě?“ naléhal.
Bushido si poposedl a vypadat překvapeně. „Takhle jsem to nemyslel,“ snažil se omluvit. Vysmíval se sám sobě. „Nejsem v pozici na to, abych tě soudil. Chci říct…v budoucnu.“
„V budoucnu,“ zopakoval Bill podivně.
„…Ano.“
Tohle mělo být znamení, že je konec, Bill to věděl, ale nebyl si jistý, jestli znamení poslechnout nebo ne.
Byl tak zachycený v tom, že přemýšlel o svém závazku k Tomovi a své lásce k Bushidovi, stále zapomínal myslet na to, že konec se blížil. Někde v jeho mysli byl přesvědčený, že zůstane v tomto pekelném limbu navždy.
U všech Bohů. Vždyť on se bude vdávat.
Bill těžce polkl, očima se stále držel na stole. Otevřel pusu, zavřel ji a pak ji zase otevřel. „…Co když…“ zavrtěl se a znovu polknul. „Co když se rozhodnu si Toma nevzít?“ vysoukal ze sebe.
Nastalo ticho. A on měl až moc velký strach na to, aby zvedl pohled.
„Co když si ho nemohu vzít?“ pokračoval.
„Můžeš.“
Cítil, jak mu kleslo srdce, a když zvedl pohled, viděl naproti sobě úplně stejné zoufalství. Zavrtěl hlavou. „Ne,“ řekl. „Co když opravdu nemůžu?“
Bushido se na něj podíval pevně, i kdy měl v očích bolest. „Můžeš,“ zopakoval.
„Proč bych měl?“ Billovy oči se leskly neprolitými slzami a jeho hlas byl slabý. „Proč bych měl, když je moje perfektní polovina přede mnou?“
„Opravdu jsi přemýšlel o tom, jestli se k sobě ty a Lord Tom hodíte?“ zašeptal Bushido.
„Vím, co jsem viděl.“
„To, co je zjevné, je zbytečné, když opomínáš souvislosti, maličký. Buď k sobě upřímný. Dals Tomovi opravdu šanci?“
„Dal.“
„Dals mu celé své srdce?“
Bill zavrtěl hlavou. „Jak bych mohl, když mé srdce patří vám?“
Starší muž přikývl. „Soucítím s tebou.“
„To poslední, co potřebuji, je váš soucit,“ odpověděl zahořkle Bill.
„Maličký, pro mě to také není lehké. Snažím se ušetřit tě života plného hořkosti a zloby. Manželství je… choulostivá věc, choulostivější než lilie. Nebude to lehké, budeš na něm muset pracovat, snažit se.“
„Jste si tím tak jistý,“ odsekl Bill. Tvrdě se na něj díval, dokud se Bushido neopřel o židli a nepodíval se na stůl. Bill ho probodával pohledem. „Proč?“ zeptal se. Bushido byl zticha. „Znamenám pro vás tak málo, že byte mě tak strašně rád dal někomu jinému?“
„Ne,“ řekl Bushido rychle a znovu se podíval Billovi do očí. „To je… ne. Samozřejmě, že ne.“
„Tak proč?“ naléhal Bill. „Nikde ve vašem vysvětlování ohledně Božího plánu jsem neslyšel, že si nás přejí rozdělené. Tak proč to chcete?“
„Nechci!“
„Tak proč chcete, abych odešel?“
„Protože já-“ Bushido se zastavil v tom, aby řekl to, co chtěl říct; proč, to Bill nevěděl. Sledoval, jak si Generál unaveně promnul obličej, povzdychl si. „Nikdy si nemysli, maličký,“ řekl pomalu a uváženě, „že chci, abys byl s někým jiným než se mnou.“ Zvedl znovu pohled. „Ale nejsi k tomu předurčen.“
„Říká kdo?“
„Tvoje Vize!“ zakřičel Bushido, než se dokázal zastavit, už z toho věčného hádání byl unavený. „Tvoje Vize,“ zopakoval jemněji.
„Co je s nimi?“ zamračil se Bill.
„Co jsi včera viděl?“ zeptal se Bushido namísto toho, aby odpověděl.
„Nechápu, jak to s tím souvisí.“
„Takže jsi něco viděl.“
Bill otevřel pusu a zavřel ji, přistižen. „Nic to není.“
„To bych rád posoudil, Bille.“ Naklonil se dopředu Bushido. „Cos viděl?“
Bill se opřel lokty o stůl a těžce vydechl, hlavu v dlaních. „Viděl jsem večírek,“ řekl prázdně a zíral na své zpola snědené jídlo. „Byl velice formální a na parketu tančili lidé. Také tu byli tři muži, stáli uprostřed místnosti. Povídali si a konspirovali jako démoni. Plánovali něco, co zahrnovalo Generála Iru, měl být na něco připravený.“
Bushidovi se vzadu na krku naježily vlasy a zlost se dostala do jeho krve. „Jsi si jistý, že jsi slyšel jméno Generál Ira?“ zeptal se, aby se ujistil.
„Stejně tak, jak jsem si jistý, že je grandal trochu rozvařený,“ řekl Bill a šťouchl do něj. Zvedl pohled. „Nezmínili to, co naplánovali. Třeba to nic není.“
„Pochybuji, že by ti Bohové dali Vizi, která nic neznamená,“ řekl Bushido odmítavě.
„Zdá se, že mi dali lásku, která nic neznamená,“ řekl Bill tiše.
Bushido Billa v tichosti sledoval. Tak rád by mu to vymluvil, řekl mu, že to znamenalo alespoň něco pro něj. To, co chtěl ze všeho nejvíc, bylo vzít Billa do náruče a dokázat mu to bez použití slov. Ale jeho cílem bylo, aby byl Bill šťastný a aby o něj bylo postaráno, a toho nemůže dosáhnout, když bude sobecký a bude se snažit si ho ponechat.
Nebyl jeho. Ani sladká slova a ani jejich milování to nezmění.
„Nikdy jsem neviděl nic, co by mě přesvědčilo o tom, že nejsem určen k tomu, abych byl váš,“ pokračoval Bill stejně tak tiše.
„Bohové ti dali tvého sahvahda z nějakého důvodu, maličký,“ řekl mu Bushido neochotně. „Neviděls nic, čemu bys rozuměl tak, abys to pochopil.“
Bill zavrtěl hlavou. „O čem to mluvíte?“
Bushido polknul, nebyl schopný se na Billa dívat. „Tak dlouho jsem přemýšlel, proč by mě k tobě zavedli, když jsi přislíben jinému. Proč jsem se nevrátil včas. Nebýt tvých Vizí a tvého povídání, tápal bych i teď, jestli potřebuješ můj dotyk, abys je měl, proč si tě nemůžu prostě vzít.“
Billův obličej se trochu zamračil a jedna slza, která se mu drásala z oka, mu sjela po tváři. „Nerozumím,“ dostal ze sebe.
Bushido zaváhal. „Říkals, když tě tvá Vize vzala na bojiště v Cizině, že tvé brnění bylo těžké?“
„Co je na tom?“
„Bio-brnění je poháněno osobní magií. Je trochu těžké, když ho oblékneš, ale když ho na sobě zapneš, je lehčí než vzduch, nevšiml sis toho, ale nebrání ti v pohybu. Těžkne, když-„
„Ne,“ zašeptal Bill. „Neopovažujte se.“
„Ale já musím,“ řekl Bushido ztěžka. „…Nikdy jsi nebyl předurčen k tomu, abys byl můj, protože bych nebyl schopný být s tebou, abych tě mohl chránit.“
„Anisi, tohle je… to nemůže být. Bohové vám určitě zaručili milost; když jste Zbožný; to jste neměl dobrý život?“
„Ty a já oba víme, že takhle to nefunguje.“
Bill zavrtěl hlavou. „Lži. Chcete mě od sebe odehnat, v pořádku. Není potřeba snažit se a hrát na mě svou vlastní smrt,“ řekl ztuhle. Bill se na Bushida odmítal podívat, než se sebere.
Bushido polknul a pomalu přikývl.
„Snaž se Toma milovat. Je mladý stejně jako ty, a být prvním mužem nese spoustu zodpovědnosti.“
„Nepřeji si být od vás poučován,“ řekl Bill strnule.
„Poslouchej, mali- Bille,“ dokončil Bushido. „Bohové ti Toma poslali z určitého důvodu. Ten muž ti otevřel své srdce; každý to vidí, když se na vás dva podívá. Neodstrkuj ho pryč.“
„Nemiluji ho.“
„To je lež.“
Bill sám sebe objal, jako by měl bolesti. „Nemiluji ho tak jako vás.“
„Myslím si, že nevíš, co je to láska,“ řekl Bushido, hlas napjatý.
„Možná máte pravdu,“ řekl Bill tiše a podíval se na svůj talíř.
Oba dva se podívali na datapad, vedle jejich jídla zapípal.
„Tvůj sahvahd je tady.“ Bill neodpověděl, když se Bushido zvedl. Na chvíli se zastavil a Bill zavřel oči, proti ruce, která mu ležela na obličeji. Cítil jak vedle něj Bushido ležel a nevědomky se mu naklonil do dlaně, když byl frustrovaný. Ale když cítil, jak se Bushido naklání k němu, rozhodl se, že mu dovolí ho políbit.
Bill otočil hlavu a Bushidovy rty se otřely o koutek jeho úst.
Cítil, jak mu Bushido chvíli dýchal na tvář, cítil, jak zavřel oči. Palec mu přejel po tváři.
„…Prosím, snaž se být šťastný.“
Když dotek zmizel, Bill otevřel oči, a Bushido byl pryč.
~*~
Tom jednou pokýval na sluhu, který ho vyprovodil a usmál se na Generála. „Lorde Anisi, chtěl jsem se zastavit a znovu vám poděkovat.“
„Až moc vděčnosti, aby mi to nestouplo do hlavy. Nic to nebylo, opravdu. Jako pro přítele to pro mě nic nebylo.“ Přinutil se Bushido usmát a ukázal na židli na druhé straně stolu. „Jak jde pátrání?“
„Velmi dobře. Už se našly nějaké důkazy a můj otec mi řekl, že mi poví všechny novinky, které přijdou. Jak je Billovi?“
„Je v pokoji pro hosty. Zrovna jsme obědvali.“ Odkašlal si Bushido.
„To já se k jídlu ještě nedostal,“ postěžoval si Tom.
„Chcete, aby vám moji sluhové něco donesli?“ zeptal se okamžitě Bushido.
„Oh ne, vůbec ne. Najím se, až se vrátím do hotelu. Neměl bych tu být dlouho,“ řekl Tom zahloubaně.
„Jestli… Jestli mohu, vyslechněte prosím, co leží na srdci starému muži.“
„Nejste starý, ani se nemusíte ptát na to, jestli se se mnou můžete podělit o svou moudrost,“ zasmál se trochu Tom.
Bushido krátce sklonil hlavu a znovu promluvil. „Všiml jsem si… jakou má váš sahvahd náladu od té doby, co sem přišel.“
„Bill nedokáže skrývat své emoce. Myslím si, že je to jedna z věcí, kterou na něm mám opravdu rád.“
„Chci vám doporučit, abyste s ním byl trpělivý. Lidé, kteří se narodí se Zrakem, dokáží být trochu…“ Bushido zastavil a hledat přijatelné slovo.
„Dramatičtí?“ doplnil kamenně Tom.
„Ano. Dramatičtí. Bill se právě potýká se svým darem a jako jeho sahvahda je vaše role velmi důležitá. Ukažte mu, že ho dokážete vést pevnou a milující rukou.“
„Jestli to přijme.“
„Přijme. Ví, že je to to nejlepší.“
„Děkuji, Lorde Anisi. Myslím, že teď Billa navštívím. Stýská se mi po něm.“ Zvedl se Tom s úsměvem.
„O tom nepochybuji.“ Oplatil Bushido Tomovi úsměv, i když trochu ztuhle, a zvedl se, aby ho doprovodil ven a zanechal si svůj výraz, až dokud se nezavřely dveře. Sesunul se na zem, stále v ruce svíral kliku. Jedinou věc, kterou si mohl říkat, bylo, že udělal dobrou věc, tu jedinou, kterou udělat mohl.
Pocity mu to ale nezlepšilo.
~*~
Bill se stále díval na svůj zpola snědený oběd, když Tom vešel. Nezvedl se, aby ho přivítal, stejně jako nepřivítal Bushida, a Tom se stejně jako on nezdráhal vejít do pokoje.
„Ahoj,“ promluvil Bill jako první, slitoval se nad ním.
„Ahoj,“ odpověděl Tom, udělal krok blíž, ale ne dost blízko.
Bill se na něj otočil. „Nezlobím se,“ informoval ho. Nebyla slova, která by vysvětlila, jak se cítí. „Můžeš jít blíž.“
A Tom přišel, i když se neposadil, radši se před Billa postavil a položil mu ruce na ramena. „Pak bych byl moc rád, kdybych si tě mohl vzít domů,“ řekl, jemně mu je stiskl. „I když musím říct, že i nepříjemný Bill je pořád lepší než žádný Bill, co se posledních dnů týče.“
Bill se pousmál, zvedl ruku, kterou držel vidličku a položil ji na Tomovu. Nebyl si jistý, jestli by chtěl být doma.
„Brzy se budeš moci vrátit,“ řekl mu Tom. „Za dva dny budou renovace dokončené, bylo mi řečeno. Přišel jsem, ne na návštěvu, ale vzít tě s sebou do hotelu.“
Bill zvedl hlavu, ale neotočil se. „Dnes?“
„Dnes večer, ano. Po tom, co ti ty a Andreas zabalíte věci.“ Nastala pauza. „Dostals své soli do koupele, že ano?“
„Ano, děkuji ti,“ řekl Bill nesoustředěně, znovu zíral na nesnězené ovoce.
Odjet. Dnes večer.
„Důkazy ukazují na Dům Kul,“ pokračoval Tom, znovu Billovi stiskl ramena. „Jeho obyvatelé jsou vyslýcháni. Musím říct, můj otec si už dál nebude hrát s tvými Vizemi, když na něj přišla tak rychlá odplata za to, že použil tvé rady.“ Zasmál se trochu.
„A to je to, proč už s tebou můžu jít?“ zeptal se Bill tiše.
„Ano,“ souhlasil Tom přes jeho rameno. „Cítím se mnohem lépe, když vím, před kým tě chráním. A že to měl být útok na Dům a ne na tebe. Nešlo o to, čí komnaty to byly a tak…“ vydechl Tom a trochu povolil stisk. „Když jsem přišel, nebyl jsem si jistý, jestli se mnou budeš chtít odejít. Generál Bushido mi řekl, že bys ke mně měl být zase víc otevřený, teď odpoledne, ale musím přiznat, nechtělo se mi mu moc věřit, když říkal, že se tvoje… nálada nezměnila.“
Bill sevřel čelist a musel se držet, aby své ostré nehty nezaryl do Tomovy ruky. Probodl pohledem svůj talíř. „Tohle řekl, opravdu?“
„Ano. Jsem rád, že měl pravdu.“
„Celkem,“ souhlasil Bill. „Choval jsem se přehnaně; už to vím.“
„Měl jsem ti to říct, já vím. Ale já-„
„Nemyslel sis, že to stojí za ty problémy. Chápu,“ ujistil ho Bill, doufal, že se mu povede neznít rozzlobeně. Opatrně se nadechl. „Rád se s tebou vrátím,“ řekl a propletl s ním prsty. Jestli Bushido chtěl, aby šel dál, tak to udělá.
Bill zvedl vidličku, kterou před tím držel, a tvrdě s ní rozmáčkl třešeň na svém talíři.
~*~
„Dobalil jsem.“
„Děkuju.“
„Jsi si jistý, že na sobě chceš mít něco tak formálního?“ zeptal se Andreas jemně a opatrně kartáčoval Billovy hedvábné vlasy. Bill se podíval na svou rudou vyšívanou róbu a našpulil rty.
„Jsem nastávajícím členem Domu Vave. Bylo mi řečeno, že musím vypadat jako jeho součást,“ řekl tupě. Bill se díval na svůj odraz v zrcadle a snažil se znovu si nepovzdychnout, než si začal malovat oči antimonovým práškem. „Viděls ten hotel?“
„Viděl. Je tam zbytek tvého oblečení, takže jsem ti upravil pokoj tak, aby se ti líbit. Je přiměřeně vyzdobený, tak jak to máš rád.“
„Děkuju.“ Podíval se Bill na své dodělané oči a pousmál se. Bushido ho chtěl odstrčit pryč? Pak bude vědět, o co přichází. „Kdy Tom přijede?“ zeptal se stručně
Andreas přestal kartáčovat a podíval se na obrazovku Infonexu. „Za pár minut,“ odpověděl a ustoupil. „Tvé vlasy vypadají jako obsidián, Bille. Nic víc už nezvládnu.“
Bill se podíval na svůj odraz a přikývl spíš pro sebe než na Andrease. „Není už nic, co by se dalo udělat.“ Ozvalo se zaťukání na dveře a oba se k nim otočili. „To musí být on,“ řekl, hlas se mu trochu třásl.
Andreas se zamyslel, jakého muže Bill očekával, když šel ke dveřím a otevřel je. Lord Tom vešel do pokoje a usmál se, když očima přistál na Billovi.
„Vypadáš kouzelně,“ poznamenal a zněl příjemně překvapeně.
Výraz v jeho obličeji nutil Billa přát si, aby mohl říct, že je to jen pro něj.
„Děkuji,“ řekl namísto toho, najednou se cítil trochu až moc nastrojeně, stejně jako si to myslel Andreas.
„Jsi připravený jít?“
Bill se podíval na Andrease, který se na něj už neklidně díval. Přemýšlel, jak moc jeho kamarád ví o tom, co právě dělá. Přemýšlel, jestli on sám vlastně ví, co dělá.
„Ano,“ řekl Bill, hrál si mezi prsty se svým eridotem. Sklopil pohled, pustil ho, leskl se na jeho oblečení. Pak se postavil a následoval svého sahvahda.
~*~
Tom se ujistil, že se zastaví rozloučit se s Generálem Bushidem, protože si myslel, že je to slušnost. Už mu poděkoval v soukromí, ale předpokládal, že ho Bill bude chtít vidět, než odjedou, a přeci nemohli jen tak odejít, aniž by mu něco řekli. A tak táhl svého sahvahda k Slunečnímu Pokoji, a řekl Andreasovi, aby šel s Billovými věcmi napřed. Od té doby, co Tom přišel, byl Bill zticha; musel být v úzkosti z toho, že se vrací domů. Dokonce i Tom si dělal starosti z Domu Kul; že ho Jorg možná bude obviňovat. Doufal, že ne. Billův oslňující vzhled Toma přesvědčil, že ho rád uvidí. Snad.
Billův stisk na jeho ruce se zvětšil, když vešli do místnosti, ale Tom se neptal proč, jen ho také stiskl.
„Zdravím,“ pozdravil je Bushido a zvedl se od stolu. Tom se na něj usmál, sledoval, jak se jeho oči zadívaly na Billa, nemohl ho za to vinit. Bill… na sebe stahoval pozornost. Ať už chtěl nebo ne. Bill se po jeho boku zachvěl. „Takže odjíždíte?“ zeptal se Bushido, zněl podivně napjatě.
„Ano,“ potvrdil Tom. „Doufám, že jsme vás uprostřed něčeho nevyrušili.“ Věděl, že by jim to Generál stejně neřekl, i kdyby ho vyrušili.
„…Ne,“ ujistil Toma, ztuhle se na něj usmál. „Samozřejmě, že ne.“
Tom si nebyl jistý, zdali mu má věřit, ale měl z toho lepší pocit.
„Doprovodím vás k teleportu.“ Tom otevřel pusu na protest, ale Bushidův úsměv se změnil v pobavený a zavrtěl hlavou. „Žádné námitky,“ řekl. „Nevadí mi to.“
Tom přikývl. „Děkuji.“
Bushido si sám pro sebe přikývl, šel napřed, aby je mohl vést, myslel si Tom. Podíval se znovu na Billa, když kolem něj prošel, a Tom sledoval, jak Bill sklopil hlavu a vedl ho, aby ho následoval.
Šli krátkou cestou do zahrad v tichosti, jež byla Tomovi nepříjemná. Nebyla tu ta lehkost, kterou cítil v předešlé konverzaci s Generálem, a on přemýšlel, jestli se za poslední hodiny stalo něco, o čem nevěděl, jestli se Generál nedozvěděl nějaké špatné právy.
„Jste v pořádku, Lorde Anisi?“ zeptal se, doufal, že to není nevhodná otázka.
„Jsem, ano, děkuji.“ Otočil se na něj Bushido tak, aby se usmál, a zastavil se, když došli k teleportu. „Jen mám na mysli spoustu věcí.“
„No, pak vás nebudeme zdržovat,“ řekl Tom, než krátce pustil Billovu levou ruku, aby mohl použít svou pravou k tomu, aby si potřásl rukou s Bushidem. „Ještě jednou, děkuji.“
„To je v pořádku,“ řekl Bushido a pohledem ještě jednou skočil k Billovi.
Tom se znovu natáhl pro Billovu horkou ručku, najednou se cítil nevysvětlitelně majetnicky. „Brzy se uvidíme,“ řekl Tom s úsměvem. „Řekl bych, že na svatbě.“
Billovy nehty se mu zaryly do kloubků, otočil se na něj a viděl, jak se dívá na blízké lilie.
„Přeji vám vše nejlepší, Lorde Tome, ale je mi líto, nebudu se moct zúčastnit vaší svatby,“ informoval ho Bushido, nucený úsměv byl zpátky na místě. „Byl jsem povolán, abych se vrátil do přední fronty. Vašeho sedmdesátého dne odjíždím na frontu.“
„Cože?“ uslyšel Tom Billa, jak se ptá tiše po jeho boku, první slovo od té doby, co odešli z pokoje. Předpokládal, že o tomhle ani Bill nevěděl. To vysvětlovalo Generálovu melancholickou náladu.
Tom polknul, byl z toho sám nervózní. „Pak vám přeji hodně štěstí.“
Bushido přikývl. „Děkuji.
Tom čekal, až jeho sahvahd prolomí ticho svým opakovaným vděkem, a když Bill jen stál v tichosti, Tom mu stiskl ruku a řekl: „Bille.“
Bill se trochu posunul. „…Děkuji, že jste mě tu měl,“ řekl nakonec tiše.
„Děkuji, že jsi mě nechal.“
Tom znovu cítil zvláštní pocit majetnictví a sjel rukou na Billův pas, zavedl ho do teleportu. „Doufáme, že vás po vaší výpravě uvidíme,“ řekl a jednou nohou si tam také stoupl.
Bushido se na něj smutně pousmál a Tom se najednou cítil strašně dětinsky; jako když byl malý a dospělí řekli nějaký vtip, který nebyl schopný pochopit. „…Ano,“ řekl Bushido. „Dobrý večer, Lorde Tome.“
„…Dobrý večer.“
Bushido se podíval přes rameno. „Sbohem, Bille.“
„…Sbohem.“
Tom udělal krok vzad a aktivoval teleport s nelehkým pocitem v břiše.
autor: Little Muse a Majestrix
překlad: LilKatie
betaread: Janule
*bulí jak želva* To není fér, mě tu psychicky týrat! T___T Já vím, že bych to měla přestat číst, když mě to tak deprimuje, když ale to nejde! T___T Já z toho snad večer neusnu :'( 😀
Děkuji Katie, za dokonalý překlad, budu ti do smrti vděčná! ♥♥
Tento diel bol krásny, ale musím sa priznat že mi je všetkých svojím spôsobom lúto.
tohle je snad ta nejemocionálnějsí povídka na světě.. ah, je to úžasné
Krása
nemám ráda sci-fi a nemám ráda Bushida:D ale miluju tuhle povídku:)
Tak teď nevím, koho z těch tří je mi více líto.. 🙁 Božínku, ať už je další neděla a já mohla zase přijít na nějaké novinky ohledně tohoto.. 🙁
bože, jak mě ta Bushidova vzpomínka na malého Billa rozbrečela.. "Všichni chtějí něco, co nemůžou mít." ♥
nikdy jsem nečetla nic, co by se mnou takhle zacvičilo. nikdy jsem nečetla nic dokonalejšího. z jejich loučení mě zabolelo u srdce.
Bill Tomovi nikdy šanci nedal, může si myslet opak, ale nedal. ne Anis, ale to Tom Billa nikdy neměl.
dojímá mě, jak se Anis snaží, aby byl Bill po jeho odchodu šťastný, aby o něj bylo postaráno. snad to tak dopadne.
Neviem, teraz či niekto z nich bude môcť byť naozaj šťastný 🙁
Uff, já nevím. Cítím se ohledně téhle situace vážně dost špatně a nevím, co očekávat dál. Štve mě, jak je Bill k Tomovi chladný. Štve mě, že by chtěl být u Bushida. Štve mě, že ho podváděl a štve mě celkově Bill!