autor: Emilia
Nastal další nový den a Bill se probudil do mrazivého rána. Topení bylo vypnuté, a tak byla celá místnost chladná. Vůbec se mu nechtělo vylézat z těch vyhřátých peřin. Byla však sobota a on musel pracovat. Proto ze sebe neochotně odhodil přikrývku a zamířil do koupelny. Otřásl se při doteku jeho bosých chodidel se studenými dlaždicemi. Podíval se do zrcadla a nahlas zasténal. Měl opuchlé oči a otlaky od polštáře po celém obličeji. Nastavil si vlažnou vodu a opláchl si tvář. Dnes neměl náladu se vůbec líčit. Rozhodl se jenom pro make-up a řasenku. Vlasy si trochu přečísl, svázal do culíku a hodil na ně čepici. Hlad neměl, uvařil si do termosky kafe a nachystal si svačinu. Jörg byl dávno v práci, Bill si dneska trochu přispal. Byl to divný pocit sedět sám ve ztichlém bytě. Většinou už se Tom motal kolem něj s tím, že má hlad a on milerád pro svého brášku snídani připravil. Obvykle jedli spolu.
Dnes na jídlo neměl ani pomyšlení. Nechtělo se mu jíst samotnému. Bez Tomovy přítomnosti by jídlo stejně nechutnalo tak dobře. Měl sice ještě čas, avšak radši zvolil možnost trochu se projít po venku, než sedět v opuštěném bytě, který mu neustále připomínal včerejší události. Zhluboka se nadechnul čerstvého vzduchu a přivřel oči. Jeho tváře ovíval studený vítr. Rána byla většinou mrazivější, odpoledne dokonce vysvitlo i slunce. ‚Zajímalo by mě, zda Tom ještě spí nebo je už vzhůru?‘ Zamyslel se. Touto dobou by jej vyprovázel jako pokaždé. Povzdechnul si a konečně zamířil k obchodu. Paní Büchnerová tam samozřejmě již byla.
„Dobrý den.“ Pozdravil slušně.
„Ahoj, Bille. Je mi líto, co se stalo tvému bratrovi.“ Poplácala Billa soucitně po rameni. V tuto chvíli o tom věděl každý, rychle se to rozneslo. Bylo to pravděpodobně nejdiskutovanější téma.
„Děkuji. Vlastně jsem vás chtěl poprosit, jestli byste mi dnes výjimečně neprodloužila polední přestávku, abych mohl bratra navštívit v nemocnici?“ Podíval se na ni prosebně. Tohle byla jediná možnost, po práci za Tomem jít nemohl, to návštěvní hodiny dávno skončily.
„Oh, jistě, drahoušku. Chápu, jaké to pro tebe musí asi být. Tak mu ode mě popřej brzké uzdravení.“ Vyhrkla paní Büchnerová okamžitě. Bill byl hodný chlapec a plnil si svou práci dobře, takže neměla důvod zamítat to. Koneckonců za dobu, co tu pracuje, si přestávku nikdy neprodloužil.
„Mockrát vám děkuju.“ Usmál se Bill šťastně a poděkoval. Sundal si bundu a hned se pustil do práce.
O pár hodin později
Polední přestávka měla být asi za hodinu a Bill se nemohl dočkat. Na dveřích zazvonil zvoneček, oznamující příchozího. Bill kouknul tím směrem a uviděl Louise.
„Čágo, Bille.“ Pozdravil Louis udýchaně.
„Ahoj.“ Oplatil mu Bill pozdrav. „Co, že tak udýchaný?“
„No…“ Popadal Louis dech. „Běžel jsem. Chtěl jsem tě tu zastihnout a zeptat se na Toma.“
„Uhm Tom by měl být podle doktora v pořádku. Dostane se z toho. Ale je to dost vážný otřes, nějaký nejhorší stupeň nebo tak něco.“ Řekl Bill Louisovi.
„Uff.“ Vydechl si úlevně Louis. „Mohl bych za ním dneska zaskočit?“
„Jasně. Jdu za ním o polední pauze i s Heidi. Můžeš se přidat. O boxu a zápase však ani slovo jo? Neměl by se rozrušovat.“ Upozornil Louise Bill.
„Jasňačka, chápu.“ Pokýval Louis horlivě hlavou.
„Jak to vůbec vypadá s tím zápasem? Přece to nemůžou nechat jen tak, ne?“ Napadlo Billa. Od včerejška si na to ani nevzpomněl.
„Pořád se to řeší. Henry jde dneska na nějaký zasedání či schůzku, co já vím, a tam se určí konečný verdikt a další postupy.“ Vysvětloval Louis a máchal u toho rukama.
„Oh. Doufám, že to tomu bastardovi jenom tak neprojde. Nejradši bych mu srovnal fasádu sám.“ Čertil se Bill a Louis vyprskl smíchy. „Co je tady k smíchu?“ Založil si Bill ruce na prsou.
„Nic jenom… spíš by srovnal on tebe.“ Uchechtával se Louis. Představa Billa, jak se snaží porazit toho obrovského boxera, mu přišla směšná.
„Tsss. Jak jednou řekl Tom, nikdy nepodceňuj soupeře.“ Vypláznul Bill na Louise jazyk.
„Cokoli.“ Zvedl Louis ruce v kapitulaci. „Takže za hodinku sraz tady nebo jak?“ Upřesňoval si Loius dodatečně informace.
„Jo.“ Pokýval Bill hlavou.
„Ok, tak já pádím, zatím čáges.“ Mávnul a než se zabouchly dveře, Bill za ním zavolal, ať přijde včas.
…
„A tady máš ještě pomeranče, potřebuješ vitamíny.“ Vyskládával Bill na nemocniční stolek věci, co Tomovi přinesl. O Billově polední pauze se všichni tři sebrali a teď seděli kolem Tomovy postele.
„Bille, jsem tady na tři dny, ne na měsíc.“ Zasmál se Tom.
„Máma ti taky posílá koláč. Musel jsem jí slíbit, že ti ho donesu, jinak by mě snad přizabila.“ Protočil oči Louis a přidal k už tak přeplněnému stolku menší krabici s meruňkovým koláčem.
„Díky, tvoje máma vždycky dobře pekla. Ale těžko to všechno sním, budu potřebovat pomoc.“ Mrkl na Louise Tom.
„Mně nemusíš říkat dvakrát. Sice jsem musel mámě slíbit, že neochutnám ani kousek, jenže když jinak nedáš.“ Louis zašmejdil rukou do krabice a vytáhl si plátek. Tom s Billem a Heidi se zasmáli.
„No co? Od snídaně jsem nejedl.“ Hodil Louis ublížený pohled.
„Abys neřekl, tetička Heidi ti taky něco přinesla.“ Položila Heidi na stolek plněné sýrové rolky z listového těsta. „Ty jsem ovšem nepekla.“
„Nedělám si naděje, že by ses obtěžovala.“ Ušklíbnul se Tom.
„Dejte si pauzu vy dva.“ Hodil na ně Bill káravé oko. „Tomi, měl bys něco sníst, ne?“ Pohladil Bill bratra po ruce.
„Bille, nedostanu do sebe ani sousto, nemám hlad.“
„Musíš jíst, aby ses brzo uzdravil.“ Nedal se Bill a přiložil Tomovi kousek koláče k puse. Tom opravdu neměl hlad, ale ukousl si, když viděl radost v Billových očích.
„Jo no, brácho. Měl bys jíst, teď tě může skolit dokonce i ona.“ Zahýkal Louis smíchy a ukázal prstem na Heidi. Ta ho přes něj bolestivě plácla a Louis pootevřel rty v tichém výkřiku. Teď se zase smála Heidi.
„Hey, přestaňte se provokovat nebo vás vyhodím na chodbu.“ Kroutil Bill pohoršeně hlavou, koutky mu však cukaly taky.
„Už mhhčím.“ Zamumlal Louis s plnou pusou a Tom si pomyslel, že Bill není jediný, kdo má tenhle zlozvyk. Všichni si ještě asi půl hodiny potom povídali, když přišel čas jít. Bill se musel vrátit do práce. Heidi s Louisem se rozloučili s Tomem a nechali s ním Billa samotného, čekali na chodbě.
„Nechci jít.“ Protáhl Bill obličej.
„Taky nechci, abys šel. Ale nemůžeš si dovolit vynechat práci.“ Pohladil Tom Billa konejšivě po ruce. Už teď se mu stýskalo.
„Já vím, já vím. Kdybysme tak měli hromadu peněz, tak bysme si s takovými věcmi nemuseli lámat hlavu.“ Zafuněl Bill. Tom se zasmál.
„Jo. Jednou určitě budeme. Až se dostanu k nějakým opravdovým zápasům a potom koupíme dům. Budeme tam bydlet společně, jen ty, já a táta.“ Fantazíroval Tom.
„Jasně a budeme mít psa… ne, dva psy.“ Přidal se k Tomovi Bill. Věděli, jak hloupě a naivně to zní, ale bylo hezké o tom alespoň snít.
„Yeah. Měl bys už jít, mám dost tvého sladkého obličeje.“ Ušklíbnul se Tom a Bill ho se smíchem lehce plácnul po hřbetu ruky.
„Říkáš to jen, aby pro mě bylo lehčí dostat se od tebe pryč.“
„Možná.“ Pousmál se Tom.
„Moc to nefunguje, Tomi.“ Přitulil se Bill k Tomovu rameni.
„Vidím.“ Tom se uchechtl a zajiskřilo mu v očích. „Miluju tě.“ Zašeptal Billovi do ucha.
„Taky tě miluju.“ Řekl Bill nazpět a srdce mu přímo překypovalo láskou k bratrovi.
„Kleinen Stift, jestli nepohneš tím svým miniaturním zadkem, dojdu k tobě a osobně tě do něj nakopu!“ Nakoukla Heidi do pokoje s na oko výhružným výrazem.
„Už jdu.“ Ujistil ji Bill. Podíval se Tomovi do očí. „Měj se, Tomi.“ Políbil Bill Toma na rozloučenou a vstal.
„Vypadni už.“ Zasmál se Tom a trochu Billa postrčil. Bill se u dveří ohlídnul a vypláznul na něj jazyk.
„Budeš ještě rád, až za tebou zítra přijdu.“ A s tím opustil pokoj.
O den později
Dnes měl být Tom v nemocnici poslední den. Právě teď seděli na pokoji s Billem a čekali na Henryho. Měl se dnes ukázat. Bill si myslel, že bylo možná brzy Tomovi všechno říkat, ale nemohlo se to odkládat do nekonečna. Bill se Tomovi snažil opatrně povyprávět, co se stalo. Tom byl zmatený. Určité záblesky se mu v hlavě objevily, avšak celý obraz si dát dohromady nedokázal.
„Nechápu to. Cítím se zmatený, jako bych tam vůbec nebyl.“ Polkl hlasitě Tom a přivřel oči. Bill ho pohladil po rameni.
„Doktor říkal, že je to normální. Časem si určitě něco vybavíš.“ Uklidňoval Bill Toma.
„Nejsem si tím tak jistý v tento okamžik.“ Vzdychal zamračeně Tom.
„Určitě ano, netrap se tím. Nebyla to tvoje vina.“
„Bille, věděl jsem moc dobře, do čeho jdu, jak tvrdě tenhle boxer hraje podle svých pravidel. Bylo to moje rozhodnutí, tak mě teď sakra nelituj, protože to je to, co nejmíň potřebuju.“ Řekl Tom na jeden nádech. Bill to sice viděl jinak, jenže nechtěl Toma v jeho stavu nijak víc rozrušovat.
„Promiň.“ Bylo všechno, co řekl.
Několik minut seděli mlčky, když do místnosti konečně vstoupil Henry.
„Nazdar, kluci.“ Usmál se Henry přívětivě, ačkoli jeho nálada tomu nijak neodpovídala.
„Ahoj, Henry.“ Odpověděli kluci unisono.
„Takže? Co ten zápas?“ Zamířil Tom rovnou k věci. V tuhle chvíli ho nezajímalo nic jiného.
„Tome, nemyslím si…“ Nestihl doříct Henry, Tom to utnul.
„Ne, nechci slyšet žádné výmluvy ohledně mého stavu, rozrušování a blablabla. Rozrušuje mě akorát to, že nic nevím.“ Odsekl trochu naštvaně Tom. Nelíbilo se mu, aby s ním bylo zacházeno jako s dítětem, před kterým se snaží vše utajit. Henry se podíval na Billa, a když kývnul, posadil se k Tomově posteli.
„Bill ti už asi něco nastínil.“ Řekl Henry spíše jako oznámení pro sebe. Tom pokýval hlavou.
„Bahlow ti zasadil přímý direkt do spánku v době odpočítávání. No a pak si skončil tady. Včera jsem byl na zasedání, kde se to řešilo. Problém je, že nebylo ukončené ani 4. kolo a bodový systém taky moc nepomáhal. Rozhodlo se zápas považovat za neplatný. Jediný způsob by byl, zápasit s ním znova, což samozřejmě nepřichází v úvahu a Bahlow z toho nevyjde bez úhony, to je…“
„Beru to.“ Přerušil Henryho povídání Tom a Bill s Henrym se na něj s údivem podívali.
„Cože?“ Vyhrkl Bill.
„Budu s ním znovu zápasit.“ Řekl Tom pevně.
„Tome, to nebude nejlepší nápad…“ Mluvil Henry rozumně.
„V žádném případě.“ Zakřičel Bill. „Nebudeš s ním zápasit znovu, ztratil si snad smysl pro realitu?! Vidíš, jak si dopadl poprvé, nedovolím ti to!“ Mluvil nebo spíš křičel dál rozrušeně Bill.
„Nemůžeš mi říkat, co mám dělat.“ Podíval se Tom Billovi úplně klidně do očí.
„To snad nemyslíš vážně.“ Hleděl Bill na Toma nevěřícně. Byl zatraceně naštvaný.
„Smrtelně vážně.“
„No smrtelné to možná bude… pro tebe!“ Syknul Bill a nasupeně odpochodoval na chodbu. Složil se na židli a svěsil hlavu do dlaní. Cítil na nich vlhkost. Opět plakal. ‚Co si kurva Tom myslí?!‘ Měl strach už teď, nechtěl ani pomyslet na to, co by se stalo při dalším zápase s tímhle zabijáckým monstrem. ‚Nebude s ním zápasit a hotovo! Nedovolím mu to. Je sakra zmatený z toho zranění, nemůže o tom sám rozhodovat.‘ Uklidňoval se Bill v duchu a snažil se zhluboka dýchat.
„Tome, Bill má pravdu.“ Řekl opatrně Henry.
„Ne to nemá. Prostě jsem nebyl dostatečně připravený, měl si pravdu, byla to krátká doba. Při dalším zápase to bude mnohem lepší. Vždyť si tenhle skoro vůbec nepamatuju. Nemůžu před tím jen tak utéct, potřebuju si připomenout, co se stalo, a porazit ho. Já nemám strach.“ Mluvil rozhořčeně Tom a prsty si zakroužil na spáncích, bolela jej hlava z toho hádání.
„Mluvil jsem s doktorem. Měsíc se nesmíš k ringu ani přiblížit, a tak to taky bude. Nehodlám riskovat tvé zdraví.“
„Měsíc? A jak se asi budu udržovat v kondici, nevíš?!“ Tohle Toma rozčilovalo. ‚Jsem snad nějaká zasraná porcelánová panenka či co?!‘
„Nijak. Budeš prostě odpočívat a zotavovat se. Tohle není hra.“ Podíval se na Toma přísně Henry. Tom byl tak tvrdohlavý.
„Fajn. Budu se celej podělanej měsíc zotavovat, ale umožníš mi s Bahlowem znovu zápasit.“ Vysunul Tom bojovně bradu a založil si ruce na prsou.
„Ne, Tome, nebudeš s ním znovu zápasit.“ Neustoupil Henry.
„Dobře, potom si budu dělat, co chci a i v rekonvalescenční době budu trénovat.“ Ušklíbl se Tom. Henry si povzdychl, Tom hrál tvrdě.
„Fajn, pod jednou podmínkou.“ Svá slova zdůraznil zdvihnutým ukazováčkem.
„Poslouchám.“
„Měsíc rekonvalescence, měsíc přípravy, bez diskuze.“ Stanovil Henry požadavky a nehodlal z nich ustoupit.
„To beru.“ Souhlasil Tom. Stejně neměl moc na výběr.
…
Bill byl tak naštvaný, že odešel z nemocnice bez rozloučení a zamířil rovnou domů. Měl domácí úkoly, ale vykašlal se na ně. To bylo vůbec poprvé. Cítil se zrazený, hlavně po tom, co se dozvěděl o Tomově dohodě s Henrym. ‚Tom se prostě pomátl!‘ Chodil po obýváku, jako lev v kleci a začal uklízet. Musel něco dělat, nebo by se zbláznil. Chtěl si z hlavy dostat tu stupidní hádku. Moc se mu to nedařilo, bylo to všechno, na co mohl myslet. ‚Jak může být Tom tak hloupý?‘ Hlavou mu létaly otázky, jedna za druhou. Cítil se divně, nepřipojený k Tomovi. Vůbec nemohl pochopit jeho jednání, ani nad ním nechtěl uvažovat. Byl zaslepený zlobou a šíleným strachem. Neuvědomoval si, že to je otázka Tomovy hrdosti. Chtěl prostě překonat tu překážku, zdolat zeď, za kterou se ukrývaly vzpomínky, a vytvořit lepší. Nebál se, chtěl dokázat sám sobě, že ať je překážka jakkoli vysoká, on ji zvládne překonat a ukáže Bahlowovi, že ho srazí k zemi i s těmi špinavými triky, co na něj vytáhl.
U večeře
„Zítra Toma propustí domů, už se těším, chyběl mi tady.“ Nadhodil Jörg konverzačně. Po příchodu domů zjistil, co se odehrálo v nemocnici.
„Hm.“ Zabručel Bill a rýpal se v jídle.
„Bille.“ Povzdechnul si Jörg. „Mně se to taky nelíbí, ale je to Tomovo rozhodnutí. Co by si dělal ty, kdyby ti někdo řekl, aby ses vykašlal na školu, na fotografování, na to, co máš nejvíc rád?“
„Poslal bych ho do háje.“
„Tak vidíš, tohle je to samé.“ Řekl Jörg a Bill si hlasitě odfrkl.
„To přece vůbec není to samé. Já Tomovi nezakazuju box, jenom…“ Mávnul Bill rukou do prázdného prostoru a zahleděl se na prázdnou židli.
„Já vím, máš o něj strach. To já přece taky a šílený. Jenže pro Toma je tohle důležité a ať už chce s Bahlowem z jakéhokoli důvodu zápasit znovu, měli bychom ho nechat to dokončit.“ Díval se Jörg na Billa nadějně. ‚Snad se umoudří.‘ Pomyslel si. Bill se zvedl od stolu a sebral svůj plný talíř.
„Uklidím ze stolu, dojedl si?“ Optal se Jörga Bill a poté co přikývl, od něj převzal talíř a zamířil do kuchyně. Zbytek večera se k tomuto tématu nevraceli. Bill si zalezl do pokoje ke svému psacímu stolu a prohlížel si fotky jeho a Toma, když byli malí. Přál si, aby se na ně Tom mohl právě teď dívat s ním. Jenže nemohl, byl v nemocnici a díky komu? Bill silně stiskl víčka k sobě. Ne, nemohl se s tím smířit…
autor: Emilia
betaread: Janule
ach ano…skutečně doufám, že se Tom umoudří… chudák Bill, nemůže se na nic soustředit 🙂 Ale třeba to všechno bude ještě jinak 🙂
Ja súhglasím s Billom, a pravdepodobne by som k tomu zaujala rovnaké stanovicko. Dúfam že Tam sa naozaj umúdrý a na konec všetko dobre dopadne.
no to snad nemyslí vážně!!! On si snad vůbec neuvědomuje, jaký o něj má Bill strach a co všechno se mu může stát. A jsem vytočená Jorgovým chováním. Jako jeho otec by mu to měl zakázat, ať to stojí, co to stojí!:-/ Tuším, že to zase nedopadne dobře! A jestli to dopadne hůř než první zápas, tak ho přiškrtím. Chudáček Billy, strachuje se, dělá pro něj vše, co mu na očích vidí, a on takhle… no počkej, Tomino!:DDDDDDDD Sakra, já se tu rožčiluju jak… 😀
Ale i tak, strašně se mi líbilo, jak Billymu řekl, že ho miluje. Hřálo mě u srdce za Billa, jak moc jsem to prožívala.:))) Krásný dílek, i když jsem pekelně naštvaná na Toma!:DDD
já bejt Billem tak mu to taky zakazuju .. je to nebezpečný, navíc ten B. je v jiné váhové kategorie. Ale myslím že Tom bude pilně cvičit a porazí ho !
Těším se na další díl .. och ať už je neděle ! 🙂