autor: Sandra Trümper
Hallo Leute!
Tak se zase hlásím s povídkou. Opět bych chtěla strašně moc poděkovat za komentáře. Opravdu za každý z nich strašně děkuju, každý mě strašně potěší a dá mi důvěru sebe v sama a v mé psaní…
No, ale teď už k této nové. Je taková… já nevím, spíše než povídka, je to moje zamyšlení nad jejich vztahem. Ale to je u mě asi už normální, takže… přeji příjemnou zábavu!
Bill vždycky obdivoval lásku. Bylo jedno, v jaké podobě. Lásku rodičů k dětem a naopak, sourozeneckou lásku, mileneckou lásku v jakékoliv podobě… bylo to jedno. Vždy šlo prostě o lásku a on ji miloval a obdivoval. Měl takový pocit, že v tom měla co dělat jeho romantická povaha, kterou si rozhodně nevycucal z prstu.
Když byl mladší, prakticky nedělal mezi různými druhy lásky rozdíl. Pro něj to všechno prostě byl silný, důležitý cit. Ale pak, někdy v průběhu puberty, pochopil. Pochopil, že je mnoho druhů lásky a že má všechny tyto druhy k dispozici. Ovšem občas ne takovým způsobem, jak by si přál.
Někdy krátce po tom, co zjistil, že cit, který cítí ke svým přátelům a ke své matce, je rozdílný, došel i k dalšímu překvapivému závěru. Od Toma nedostává a ani mu sám nedává takovou lásku, jakou by si přál. Ano, byl mezi nimi pevný vztah, nejpevnější a nejkrásnější, jaký měl, ale přesto to nebylo to, co chce. To, co vždycky chtěl.
Někdy litoval, že k Tomovi nedokáže cítit prostě jen bratrskou lásku. Nikdy ji ani nepoznal, ale myslel si, že je určitě zrovna tak nádherná, jen ne tak bolestivá jako ta, kterou cítil on. Protože tato láska mu sice poskytovala hodiny a hodiny příjemných, povznášejících pocitů, ty si však vybírala dalšími hodinami, kdy se topil ve smutku, zoufalství a podivné osamělosti. Osamělosti v lásce, ve které byl sám a se kterou měl sám i zůstat.
Nechtěl ji dostat od nikoho jiného než od Toma. Nemohl by ji přijmout tak, jak by si to zasloužila. Protože jenom ta od Toma by byla přesně taková, jakou by potřeboval. Jenomže od Toma mu nepřicházela. Od Toma přicházela jen starostlivost péče a… ano, láska. Ale láska staršího bratra, dvojčete k dvojčeti. A o tu on nestál. Nemohl o ni stát. Nicméně i tu si snažil vychutnávat.
Chvíle, kdy se mohl tulit ke svému bratrovi, zbožňoval víc než cokoliv na světě. Miloval, když spolu leželi v posteli a mluvili o všem a zároveň o ničem. Miloval, když ho Tom tiskl k sobě, když ho hladil a když mu dlouhé prsty zaplétal do vlasů. Miloval, když se jejich hlasy proplétaly ve zpěvu a vytvářely dokonalou symfonii. Miloval, když mohl pod svými prsty cítit pevné tělo. Miloval, a přitom nenáviděl každý okamžik, který takto intenzivně prožíval. Plnil ho štěstím, ale zároveň také zoufalstvím. Protože Tomovy doteky byly pouze bratrské. Protože jeho doteky musel přinutit zůstat pouze bratrskými.
Samozřejmě, Tom si jeho zachmuřilosti pokaždé všiml.
„Co se děje, Bille? Zase máš to své období?“ Tom za Billem přišel, přestože černovlasý věděl, že ostatní se mu kvůli jeho mrzutému chování snaží vyhýbat. Nemohl za to, jednou za čas na něj prostě padl strach, se kterým bojoval snad odjakživa. Strach, že jednou si Tom uvědomí, že se celý život nemůže jen starat o svého malého brášku, že musí také žít. Strach, že ho opustí.
„Tak nějak,“ přikývl a smutně se zadíval na Toma. Ten se na něj pousmál a rozevřel svou náruč. Znal svého bratra natolik dobře, aby věděl, že tohle mu zaručeně pomůže. Neuměl pro něj udělat víc, zároveň ale věděl, že tímhle už dělá víc než dost.
Bill se mu stulil do náruče a i s Tomem se posadil. Tom se s ním jen pomalu pohupoval a hladil ho po zádech. Billa to uklidňovalo mnohem víc, než by to kdy dokázaly nějaké prášky na nervy. Bylo tak přirozené, utápět se v teplé náruči a nechat své smysly podlehnout podmanivé vůni Tomova těla! V těch chvílích cítil, že Tom by mu možná byl schopný dát takovou lásku, kterou potřebuje, že mu ji téměř dává. Ale věděl, že jakmile se zase dá dohromady, vrátí se zpátky dvojčecí láska a bratrská starostlivost. Nic víc, ale na druhou stranu ani nic míň.
„Vždycky tady budu pro tebe, Bille. Rozumíš? Vždycky…“ Tom nechal svá slova vyznít do ztracena. Billovi přejel mráz po zádech. Měl pocit, že možná… jen možná… by mohl Tom cítit to samé. Vzhlédl, ale setkal se jen s upřímným úsměvem a lesknoucíma se očima, ve kterých nebyla ani známka po citu, který hořel uvnitř něj. Povzdechl si a vtulil svou tvář zpátky do bratrovy hrudi.
Ale tohle nebyly jediné okamžiky, kdy se Bill cítil podivně. Jakoby jen krůček od toho, co chce, ale přitom to stále zůstávalo mimo jeho dosah.
Tohle byly jeho vlastní zkraty. Ale občas měl pocit, že zkratuje i Tom.
„Tome! Proč si to udělal?“ dožadoval se rozhořčeně odpovědi. Ne že by mu vadilo, že tomu klukovi dal přes hubu. Jen se bál, aby se nedostal do průšvihu. Tom na něj koukal zvláštně zářícíma očima. Byla v nich živelnost, kterou v nich nikdy dřív neviděl.
„Ten ubožák na tebe neměl. Neměl právo se tě dotýkat!“
„To sice neměl, ale to neznamená, že mu hlavou praštíš o zeď,“ bojovně vystrčil jeden bok do strany a položil si na něj ruku. Všiml si, jak tímto směrem sjel i Tomův pohled. Tváře mu mírně zrůžověly, cítil to. Ale to ho spíš pobídlo k položení další otázky. „A vůbec, proč si mě celý večer sledoval? Proč sis neužíval, jak je tvým zvykem?“ v jeho hlase zazněla výčitka a okamžitě ho zamrzelo, že druhou otázku vůbec vyslovil.
„Máš raději, když jsem někde s kurvama?“ z Tomových očí lítaly blesky. Nyní už svůj pohled nezaměřoval na Billovy boky, i když Bill měl stále pocit, že občas mu pohled klouže po celém jeho těle.
„Nic takového jsem nikdy neřekl!“ namítl překvapivě rychle, překvapivě rozčíleně a překvapivě dotčeně. „Jen se ptám, proč si mě celý večer propaloval pohledem, proč si mi nedal šanci aspoň na okamžik zmizet z tvých očí,“ ne že by si stěžoval. Byl to právě Tomův pohled, který ho vyprovokoval ke smyslnému tanci. A ten tanec zase nejspíš vyprovokoval toho pošetilého kluka k akci. A v tu ránu mezi nimi byl Tom, ačkoliv si Bill byl jistý, že ještě před okamžikem seděl na barové židli na druhém konci baru. Tom mlčel. Jen propaloval Billa stejně silným a stejně žhavým pohledem jako celý večer předtím. Nakonec se jen mlčky otočil a odešel do svého pokoje.
Bill si povzdychl a vydal se zase do svého. Opět tu byl ten pocit, že byl jen krůček od toho, co chtěl. Jenom krůček od splnění snu, jen maličký krůček od odhalení tajemství, které by potěšilo jeho duši i srdce.
Ale tato příležitost mu proklouzla mezi prsty. Zase.
Ale jednou… jednou bylo všechno špatně načasované.
„O co ti jde, Tome? O co ti, kruci, jde?!“ Bill byl zoufalý. Byl zrovna uprostřed svého období, ale Tom jako by nebyl ochotný mu z něj pomoct. Jako by se sám topil v čemsi, z čeho se nedokázal dostat.
„Jde mi o to, aby tě neochmatával žádnej hnusnej, oslizlej chlápek!“ Tom byl, zdálo se, vzteky bez sebe. Bill to nechápal. Nechápal, proč Tomovi tolik vadilo, že se Billa někdo dotýká, když sám není schopný se ho dotknout.
„Nebyl hnusnej ani oslizlej! Líbil se mi!“
„A v tom je právě ten problém.“
„Jo, tak v tom to je! Ty mi nechceš dovolit někoho si najít, vést normální život!“ Bill ječel. Věděl, že sám by nebyl schopný vést normální život, bez Toma. Ale zároveň se cítil zvláštním způsobem uražený, dotčený.
„To teda kurva nechci,“ Tom vášnivě mávnul rukou. „Nechci, aby přišel nějakej hajzl a prostě mi tě sebral. Nedokážu si představit, že bys nebyl všude kolem mě, že bys prostě vypadl z mýho života, nebyl jeho součástí. Nedokážu si představit byt bez tvých věcí, i když krámů. Nedokážu si představit, že bych přišel do koupelny a tam na rohu neležela žehlička, že bych vešel do kuchyně a nemusel dozavírat lednici, kterou jsi nechal nedovřenou potom, co sis tam vzal mléko. Nedovedu si představit štěstí bez toho, abych musel krotit tvé nekonečné, nadšené poskakování,“ Tom mluvil vášnivě, ale v jeho slovech bylo tolik citu, tolik něhy, že to Bill v životě neslyšel. Zůstal na Toma ohromeně zírat. Tohle bylo přesně to, co cítil on. „Nedokážu si představit, že bych já byl bez tebe,“ po poslední, tiché větě se mezi nimi rozhostilo ticho.
A pak Bill udělal tu nejpřirozenější věc.
Udělal krok, natáhl ruce a vklouzl do Tomovy připravené náruče. Zlehka spojil jejich rty a nechal pocity, aby je ovládly. Nechal je, aby určovaly tempo jejich pomalého, něžného a hlavně milujícího polibku. Nechal Toma, ať je pomalu, kolébavě zavede k němu do ložnice. Nechal ho hladit celé jeho tělo a nechal své ruce rozeběhnout se po Tomově těle. Konečně jim bylo dovoleno dávat přesně takové dotyky, jaké chtěli.
Bill vždycky miloval všechny formy lásky. A vždycky se mu všech dostávalo. Jen u některých trvalo, než byl schopný je najít a připustit sobě a později i milované osobě. Protože láska je stejně složitá jako krásná.
autor: Sandra Trümper
betaread: Janule
Tohle bylo tak moc hezké! Žádná velká zápletka, jednoduchý příběh. Dokonalé ♥
Pěkné
Krásné, jednoduché, přirozené!! ♥
miluju starostlivého a žárlivého Toma.. ukazuje to, že není jen ten, co se otočí za každou sukní a a každou druhou prozkoumá i zevnitř..
a Bill.. takový nejistý, ale jak si všechno hezky ujasnil..
krása zlato.. opravdu moooc se ti to povedlo :-*
Krásné 🙂
Opět nádhera. Ty máš všechny povídky tak úžasné, mohla bych je číst stále dokola. Nevím, kde na ty nápady chodíš, ale je to super. Tahle povídka by se mi líbila i jako vícedílka, tohle je moje nejoblíbenější téma 🙂
Já vím, že se v komentářích u tvých povídek pořád opakuju, ale prostě musím znovu napsat, že jednoduše miluju tvůj styl psaní!
To, jak dokážeš poskládat věty, slovo za slovem přesně tak, aby z toho vyznělo přesně to, co má vyznít… Je to nádherná povídka… nebo zamyšlení, je jedno, jak to nazvu.
A teda ne, že bych se nechtěla kochat tvými dalšími počiny – ale myslím, že tohle je úplně dokonalé jako jednodílka, bylo tam řečeno vše, co být řečeno mělo, takže vícedílku bych z toho určitě nedělala (to je jen reakce na zuzu) 🙂
no tak tohle je krása 🙂 moc se mi to líbí 🙂
nádhera ♥
Milujem keď sa autor/autorka v príbehu zaoberá pojmom ,,Láska". A keď sa tým začne zaoberať niekto kto píše úplne úžasne je to proste D-O-K-O-N-A-L-O-S-Ť !♥
Krásné a jednoduché. Nic násilného, složitého, prostě přesně vystižené.
Nejprve se chci omluvit, že píšu komentář až tak pozdě a nejspíš už si ho asi ani nepřečteš, ale i tak to musím napsat.
Opět se opakuju a u každé tvé povídky budu. Miluju to! Miluju tvůj styl psaní, to, jak popisuješ jejich vztah, s jakou láskou to je napsané. Tvoje povídky dokážou ve mně vyvolat tak nádherný a přitom bolestivý pocit, že kolikrát až lapám po dechu, jak překrásně je ten okamžik napsaný. Živě si některé situace dokážu představit. Speciálně tahle povídka mě úplně ale totálně dostala. Mám teď sice takové citlivější období, ale kvůli němu mě to nerozbrečelo. To dokázala tvoje nádherně napsaná slova. Úplně nejvíc mě sebralo, jak upřímně se Tom Billovi vyjádřil o svých citech, o tom, jak bez něho nemůže žít. To bylo… okouzlující. A stejně tak okouzlující je celá tahle povídka… ♥♥♥
Zaujímavé vážne 🙂