autor: Cinematics
Bill vypráví o Palečkovi, Tom o své minulosti
Když se Bill vrátil domů, byl Tom stále u sebe v pokoji. Kručelo mu v břiše a hned, jak se dostal dovnitř a ucítil večeři, cítil, jak ho přepadává hlad. Okamžitě doběhl do kuchyně, kde Gordon dělal těstoviny, a posadil se ke stolu.
„Máte tady vázu, taťko?“ zeptal se Bill sladce a Gordon se zasmál, ochutnal z vařečky.
„Jo. Popros Sim-„
„Mamku!“
„Jasně, jasně. Zeptej se mamky. Určitě někde nějakou má…“
„Dobře. Díky!“
Bill se hned zeptal Simone, kde schovává své vázy, a ta mu bez zdráhání popsala cestu. A tak zkoumal garáž plnou krabic, než konečně našel jednu skleněnou broušenou vázu, do které dal květiny pro Toma. Krásně je naaranžoval, se zájmem si hrál s každou květinkou.
Když byla svolána večeře, Bill se posadil naproti Tomovi, který vypadal velice nepohodlně. Bylo mu z toho těžko. Nenáviděl ten pocit, že je možná tím důvodem, proč se Tom takhle chová, ale měl dobrý úsudek, který mu říkal, že důvodem opravdu je. Napadlo ho, že Tomovi došla jeho snaha mu říct, že ho miluje, a to proto byl tak uzavřený. Připadal si mizerně.
Večeře probíhala v tichosti. Obvykle by si Bill a Andreas povídali o něčem směšném, jako o cirkusech nebo populární hudbě, ale všichni cítili Tomovo napětí a tak zůstali zticha. Bill věděl, že je to jeho vina, a tak se za to hluboce nenáviděl.
Ale když přišel dezert, všichni byli zticha z jiného důvodu. Zblajzli každý svůj jablečný koláč, jako by měl každou chvílí zmizet z talíře; ani neměli čas si ho vychutnat tím, jak rychle ho jedli. Bill měl pocit, že jeho modlitby ohledně zákusku byly vyslyšeny.
Tom pomáhal Gordonovi s nádobím, zatímco Simone uschovávala zbytky. Bill měl dojem, že je perfektní okamžik na to, aby vzal květiny z obýváku a ukázal je Tomovi; možná, že ho přinutí se usmát. Opravdu se za celou večeři neusmíval a to bylo srdcervoucí.
„Hej, Tome?“ zeptal se Bill tiše, ruce za zády, a Tom se na něj podíval.
„No?“ připadal si hrozně, že toho zas tolik neřekl, byl prostě smutný ze všeho.
„Tyhle jsou pro tebe.“
Bill předpažil a to, jak se Tomův obličej změnil z vyčerpaného na okouzlený, vymazalo Billův předchozí strach. Takže bylo jasné, že Tom měl květiny rád, a to bylo dobře, protože Bill by se cítil opravdu hrozně, kdyby je Tom rád neměl.
„Páni,“ řekl Tom tiše. „Nikdo mi ještě květiny nepřinesl…“
„Líbí se ti?“
„Jsou krásné,“ odpověděl a jemně vzal vázu z Billových rukou. „Opravdu krásné.“
„Jen jsem chtěl vidět, jak se usmíváš, tak jsem šel ven a natrhal ti je. Můžu ti říct tajemství?“ zašeptal Bill a Tom přikývl, položil vázu na linku a šel za Billovým prstem, který ukazoval pryč od všech ostatních.
„Jaké tajemství?“
„Šeptal jsem těm květinám.“
„Co jsi jim řekl?“ Tom už se dávno přenesl přes Billovy podivné zvyky.
„Řekl jsem jim, že jsi dnes nervózní, ale že možná, když se budou opravdu moc snažit, aby byly tak krásné, jak jen to nejvíc jde, pak ti pomůžou přestat být tak nejistý. Řekl jsem jim, že se bojím, že možná nemáš květiny rád, občas v nich jsou brouci a ti můžou být pěkně otravní, obzvlášť když vdechneš nosem mravence nebo něco, když k jedné přičichneš, ale opravdu vypadaly krásně, a tak jsem myslel, že neuškodí, když ti je dám, a že tě snad rozveselí.“
„Nejsem nešťastný,“ odpověděl Tom. „Já jen… jsem zmatený a asi jsem se polekal, řekl bych.“
„Kvůli tomu, co jsem řekl?“
„Možná… Já nevím.“
„Nechtěl jsem, aby to tak vyznělo,“ řekl, i když to tak trochu chtěl. „Tak trochu… Já jen… Omlouvám se, že jsem něco říkal.“
„Ne! Neomlouvej… je to pro mě jen divné téma.“
„Tomi? Gustav a Georg mají v hlavách, že jsi nebyl vždycky takovýhle. Co se stalo? Opravdu bych to chtěl vědět.“
Andreas zrovna procházel kolem a okamžitě začal pořádně dupat po schodech nahoru. Všichni v rodině věděli, že ptát se Toma a předpokládat opověď, bylo něco jako poslední přání. Ne pro člověka, co se ptal, ale pro Toma. Rádi předstírali, že se ten důvod vůbec nestal a snažili se žít jejich život, co nejnormálněji to šlo. Naneštěstí, nikdo na to nikdy nezapomněl; jen se snažili.
„Hej,“ řekla Simone a nakoukal zpoza rohu. „Bille, um, pomohl bys mi na chvíli v kuchyni? Nebude to trvat dlouho.“
„Jasně, mami,“ řekl Bill zamračeně a odešel, nechal Toma stát zmraženého v čase na schodech.
„Zlatíčko, my se Toma neptáme na to, co se stalo, dobře?“
„Už jsem se ho ptal, on řekl, že neví, ale-„
„Ale to bylo přesně v tu chvíli, kdy se začal chovat podivně, zlato. Dneska mu není dobře, to víš, tak už se ho ne… prozatím, dobře?“
„No, a řekneš mi to?“
„On ti to poví, až bude připravený.“
„Ale… možná, kdybych to věděl, mohl bych lépe pomoci…“
„Řekne ti to, až bude připravený. Ví, že to chceš vědět, tak mu dej čas, zlatíčko. Je to velmi nepříjemné téma.“
„Dobře,“ zamračil se Bill, než znovu odešel za Tomem na schody.
Bylo mu zle, ale byl strašně zvědavý. Samozřejmě, že byl dost chytrý na to, aby se dál neptal, a tak si radši strčí pěst do pusy a bude předstírat, že se na nic neptal. Simone měla pravdu, jestli mu Tom bude chtít svůj příběh říct, udělá to. Ale to, že tady opravdu byl důvod, to Billa ponoukalo ke zvědavosti ještě víc.
Nebyl si jistý, co dál říct nebo dělat. Celý den, cokoliv řekl, tak mu bylo vmeteno do obličeje, a on se začínal cítit vystresovaně a sám sebou si nebyl jistý. Měl by počkat venku a čekat, jestli Tom něco řekne, aby změnil téma, nebo by o něčem měl začít mluvit? Možná by se jen měl vrátit zpátky ven a sednout si na zahradu, dokud za ním Tom nepřijde, aby s ním byl. Neměl tušení. A tak si vybral to druhé.
„Co- kam jdeš?“ zamumlal Tom, když byl Bill jednou nohou ze dveří.
„Sednout si na dvůr.“
„Co tam venku budeš dělat?“
„Čekat.“
„Na co?“
„Na to, až mi řekneš, abych neseděl na dvorku.“
„Oh… chceš?“
„Možná.“
„Dělej, co chceš. Já tam můžu sedět s tebou, jestli chceš…“ Tom tyhle bakterie zvládne. Měl dojem, že za celý den si byli až moc vzdálení, a tak se jen chtěl s Billem mazlit v posteli, dokud nebude zase ráno.
„Chci ti přečíst příběh… máš nějaké pohádky? Můžeme si lehnout do stínu a já ti můžu číst… nemusíš o ničem mluvit a já se tě nebudu dotýkat, a ty můžeš ležet na dece, aby ses vyhnul bakteriím, a možná můžeš i spát, jestli chceš. Vypadáš unaveně. Jsi unavený?“
„Ano, jsem.“
„Pak můžeš spát a já budu číst.“
„To bych rád.“
„Možná ti můžu vyprávět pohádku, kterou znám… pak nemusíme nic hledat.“
„Dobře.“
A tak Bill vzal deku, která byla v truhle v hale, truhle plné věcí na zimu a věcí na chladnou noc. Položil ji pod strom, pryč z dosahu zapadajícího slunce, a uhladil ji; Chtěl, aby se Tom položil a odpočinul si. Chtěl, aby Tom v klidu dýchal.
Tom se položil a Bill se vedle něj posadil, přemýšlel, jaký příběh mu povědět. Přišel na pohádku ‚Paleček‘ (v angl. ‚Tom Thumb‘). Připadalo mu to vhodné, jestli, tak už jen kvůli jménu a ničemu jinému. A tak vyprávěl.
„Žil byl, jeden chudý sedlák, který každý večer seděl u krbu a prohrabával ho, zatímco jeho žena seděla a předla. Jednou večer řekl: „Jak je smutné, že nemáme žádné děti. Když jsme tu jen my, je tu takové ticho, a ostatní domy jsou hlučné a plné života.
„Ano,“ odpověděla žena a povzdychl asi, „i kdybychom měli jen jedno, a bylo malé, třeba tak velké jako palec, tak by to stačilo, a stejně bychom ho milovali z celého srdce.“ Zastavil se na chvíli a Tom se usmíval, tuhle pohádku znal a myslel si, že to dobře fungovalo; už jen proto, že Bill byl taky hlučný a živý, stejně jako domy s dětmi.
„A jednou žena onemocněla, a po sedmi krátkých měsících porodila dítě, které bylo naprosto zdravé, jen ne větší než palec.
A oni řekli: „Přesně jak jsme si přáli, máme naše milované děťátko.“ A podle jeho velikosti ho pojmenovali Tom Paleček. Tomi, proč tě tvoji rodiče pojmenovali Tom?“
„Nejsem si jistý… myslím, že to byl mamky nápad. Tomas Oliver a Andreas James, to jsou jména, která měla nejspíš vybraná po celý život, takže… jaké máš prostředí jméno?“
„Žádné nemám.“
„Opravdu? To je celkem…“
„Divný?“
„Jo… řekl bych.“
„Jo, je to divný. Všichni mají prostřední jméno, jen já ne. Možná jsem prostě špatný.“
„Myslím, že je cool, že ho nemáš. Nezapadáš sem jako my ostatní tady.“
„Taky miluješ věci, které nezapadají?“ zeptal se Bill tiše a Tom se začervenal, promnul si ret.
„Myslím, že ano… ano, miluju.“
„To je dobře,“ řekl Bill vrtošivě. „Takže v tomhle jsme si rovni.“
„Jo, asi ano.“
Tom se ohledně celé situace cítil méně roztěkaně. Leželi tam v pomalu ustupujícím světle, jeden vedle druhého, ale nedotýkali se, a ta mezera mezi nimi byla pro ně velká jako celý oceán. Bylo to, jako by na sebe ani neviděli, ale jen skoro; až moc daleko, a ta prázdnota mezi nimi byla opravdu zřetelná.
„Tiché Údolí je moc velké,“ řekl Bill tiše a Tom se překulil na bok, aby se na něj podíval, nakrčil obočí. „Je! Všude je to bez tebe až moc velké… myslím, že panenky v Mexiku nejsou osamocené, jsou vždycky spolu…“
„Cože?“ a tentokrát byl Tom naprosto ztracený.
„Ostrov Panenek*, Tomi! V Mexiku… jsou tam tuny panenek po celém ostrově a jsou všechny spolu. Je to tak pro ně víc jako domov, kdyby byly naživu, protože ty, které znají, jsou vždycky na dohled… Nevím, jediné, co se snažím říct je, že každé místo, kde nejsi, je až moc prázdné a moc velké. Mám radši, když jsem v tvém náručí…“
„Přál bych si tě obejmout,“ zamumlal Tom smutně.
Jedna věc byla nemoci obejmout někoho, koho milujete, protože je na míle daleko, ale bylo to něco naprosto jiného, když jste přímo vedle toho člověka a nemůžete se k němu přitulit, protože toho nejste schopní. Co to dělalo ještě horším, bylo, že jediná věc, co Toma držela zpátky, byl sám Tom. Byl to velký vnitřní boj jeho duše a on to nenáviděl víc než cokoliv jiného.
„Vsadím se, že brzo mě obejmout budeš moct. Dneska je blbý den, ale zítra být nemusí. Zítra si to užijeme, a pak mě můžeš obejmout.“
„Doufám… někdy mám tuhle panickou náladu a trvá měsíce, a jediné, na co dokážu myslet, je to, co se mi v minulosti stalo a všechno to zničí a dneska, s Gustavem, to prostě…“
„Co se stalo, Tomi? Vím, že bych se neměl ptát, ale nemůžu si pomoct, ta otázka prostě vylezla dřív, než jsem si to uvědomil a omlouvám se, ale… jo…“
„Já nevím…“ pokrčil Tom rameny a smutně si povzdychl. „Je to… Nerad o tom mluvím… Panikařím z toho.“
„Nemusíš.“
„Ne, já, já vážně chci, já jen… nechci ti nic tajit, ale prostě jen neodkážu přinutit ta slova, aby vylezla.“
„Nemusíš,“ zopakoval Bill a Tom vydechl, schoulil se do klubíčka a pevně si objímal hrudník.
„Bille, Gordon není můj a Adreasův pravý táta…“ vydal ze sebe a Bill na něj zíral se zmateným a vykuleným výrazem.
„Co?“
„Gordon není náš biologický táta. Potkal jsem ho, když mi bylo devět.“
„To proto jsi tak roztěkaný?“
„Částečně. Jen, dej mi chvilku. Řeknu ti to, musím ti to říct.“
„Ono toho je víc?“
„O hodně víc.“
Bill cítil, jak se mu zatočil žaludek, a měl dost dobrý mozek na to, aby mu došlo, že všechno to, co se s Tomem děje, má něco společného s jeho biologickým otcem. Nenáviděl myšlenky, které ho napadaly, ale nechtěl je opustit, protože měl dojem, že mohou být správné, že přesně proto se Tom tak chrání. Byl zneužitý, nejspíš tím nejhorším způsobem; ale možná ne. Bill nechtěl dělat ukvapené závěry, ale jen mu to tak začínalo dávat smysl.
„Přeju si, abych tě mohl teď obejmout,“ zašeptal Bill a Tom se zamračil.
„Já taky… ale stále se držím toho objetí, které jsme sdíleli dřív, takže bys to mohl zkusit.“
„Je to hezký pocit. Jsi vždycky teplý a příjemný, když mě objímáš. Moc se mi to líbí.“
„Já to mám taky rád. Já jen… možná bych to všechno měl říct rychle a pak zapomenout, že jsem to kdy řekl,“ navrhl Tom a Bill o tom popřemýšlel.
„No, já rád věci říkám rychle, že z toho pak sám skoro nic nechápu, ale věci, které nejsou tak špatné, bys možná neměl jen tak vyblábolit, protože pak se ohledně nich můžeš cítit divně. Také, možná bys měl počkat, dokud si nebudeš zcela jistý, že mi to řekneš nebo něco.“
„Není to tak, že bych si nebyl jistý tím, že ti to chci říct, jen jsem z toho nesvůj, celkově.“
„Řekni mi jen to, co uznáš za vhodné, Tome a nic víc. Nebudu na tebe tlačit.“
Tom si povzdychl a převalil se na břicho, obličej si zabořil do deky. Ztěžka vydechl a chtěl se na okamžik vypařit ze světa. Ruce měl nad hlavou, zatímco si nervózně protahoval zápěstí a zadrhával se mu dech.
Bill neměl tušení, jak situaci zlepšit, a tak se položil na záda a díval se do větví stromů, které se chvěly v chladném letním vánku. Měl dojem, že všechno jen zhoršoval, a tak bude čekat, dokud Tom něco neřekne a nebude na nic tlačit nebo měnit téma.
„Můj otec se mě dotýkal, Bille,“ zašeptal Tom a Bill se okamžitě překulil na bok, aby na něj viděl. Neměl co říct, a Tom stejně nečekal na jeho odpověď. „Nebo, no, nutil mě dotknout se jeho…“
Bill nikdy nechtěl Toma obejmout víc než teď. Nikdy mu nebylo svěřeno něco takhle velkého, Bill neměl sebemenší nápad, co dělat nebo co říct jako odpověď. V každé jiné situaci by se lidé mohli obejmout nebo držet za ruku, nebo se stát ramenem na vybrečení; ale tohle nebyla každá jiná situace.
Bill věděl, že se takovéto věci dějí často, ale on nikdy, za celých svých sedmnáct let, nebyl svědkem toho, že by se mu někdo s tímto svěřil, a tak přemýšlel, jak by reagoval, kdyby toho člověka, který mu to řekl, mohl obejmout. Objal by ho? Bylo by to vhodné? Možná proto byl Tom na Gustava tak naštvaný, protože na něj tlačil, a dokonce i takhle malé naléhání mohl být velký problém kvůli tomu, co se stalo v minulosti.
„Andy viděl, jak se to stalo, a on to řekl mamce a Gordonovi… nejspíš je to to, proč jsme si teď tak blízcí nebo něco… tak trochu mě zachránil. A po tom… snažil jsem se nemyslet na to, a chvíli jsem to zvládal, ale ono se to zhoršovalo a zhoršovalo.“
„Oh, Tomi…“ Teď Bill už vůbec nevěděl, co říct.
„Jen… nezapomeň na to, chci říct, některé dny jsou mnohem horší než ty ostatní a někdy se můžu víc a víc vzdalovat. Stává se to a nechci, aby sis myslel, že je to tvoje vina… Mám pocit, jako bych ti dlužil nějaké vysvětlení pro to, proč jsem byl dnes tak chladný a no… tady je.“
Ale Bill si nemyslel, že byl Tom chladný. Chápal, že měl občas svoje chvíle a že potřeboval být o samotě, ale teď to věděl líp než kdy jindy. Nic to nezměnilo, jak si Tom myslel, že změní, protože Bill Toma neviděl nijak jinak než předtím. Choval se k němu přesně tak, jako se k němu choval předtím, když byli přátelé, a zdálo se, že to funguje, a tak jen proto, že ví něco nového, nezačne chodit po špičkách nebo Toma nijak litovat, a Tom to ani nechtěl.
„Nic mi nedlužíš,“ odpověděl Bill, a Tom jen pokrčil rameny. „A kdybys měl pocit, že ano, já bych od tebe nic nechtěl. Jsem rád, že mi takhle důvěřuješ, Tomi.“
„Nikdo jiný kromě rodiny to neví…“
„Udržím tajemství, Tome,“ odpověděl Bill a Tom jen přikývl na poděkování.
Když se Bill zamyslel, rozuměl ještě víc, proč se ho Tom nechtěl dotýkat; nebo spíš proč nemohl. Bylo to víc, než že ho drželo jeho OCD (obsedantně kompulzivní porucha) a tak byl Bill rozčilený, že Tomův pravý otec mohl vzít něco, co mohla být ta nejsladší věc, kterou můžou dva lidé sdílet, a že to změnil v něco nechutného a ošklivého. Dávalo to smysl, že tím byl tak frustrovaný.
Ani jeden si nebyl jistý, kam dál s konverzací pokračovat, a tak se Bill rozhodl, že bude pokračovat ve vyprávění pohádky o Palečkovi, kterou nedopovídal; a Tom byl za to rád.
Někde uprostřed nebo spíš ke konci příběhu se Tom pomalu přibližoval blíž a blíž k Billovi, jak jen pomalu to šlo; skoro jako by se pod ním pomalu posouvala země a on se vůbec nehýbal. Rád předstíral, že to bylo přesně takhle; připadal si méně v nebezpečí a vystrašeně.
Roztřesená ruka se položila na stranu Billova obličeje; jemné a hebké prsty přejížděly po linii jeho čelisti, zatímco mluvil. Bill to nekomentoval, nechtěl riskovat, že by se Tom odtáhl. Bylo nejlepší, nechat Toma dělat, co mohl, a nemluvit o tom.
„A žili šťastně, až do smrti,“ řekl Bill s pohádkovým úsměvem a Tom vydechl.
„Myslíš, že budeš žít šťastně až do smrti, Bille?“
„Budu, když mě necháš. Co ty? Co by bylo tvoje šťastný až do smrti?“
„Nenapadá mě nic, co by tě nezahrnovalo, takže myslím, že je to u mě to samé. Jestli mě necháš mít šťastný konec, tak budu.“
„No, jelikož jsem řekl, že budu mít šťastný konec, jen když budeš se mnou, pak si myslím, že s tebou chci být šťastný až do smrti, a když to chceš taky, tak si myslím, že jsme odsouzeni být spolu,“ zasmál se Bill. „Většina lidí není ráda zaseknuta v nějakých situacích, ale myslím si, že ta naše situace, to by bylo to nejkrásnější zaseknutí na světě. Co myslíš?“
„Taky si myslím.“
Oba se postavili. Možná o sobě nevěděli všechno, a možná že toho byla stále spousta, co by si měli říct o jejich minulosti, ale alespoň to, že chtěli vědět všechno o tom druhém, měli společné, a že chtěli tomu druhému pomoct a ze všeho nejvíc, že chtěli být zaseknutí s tím druhým až do konce života.
Leželi tam spolu tak dlouho, že zapomněli na to, že by měli jít dovnitř. Připadalo jim, jako by strávili celý den v tom příjemném šeru, venku a na trávě. Nic s Gustavem se nikdy nestalo, Tom přiznal, že to, co měl, byly staré zprávy, a že mezera mezi nimi byla vymazána a naplněna sladkými doteky a ničím jiným než láskou toho druhého. Byl to perfektní konec naprosto strašného dne.
autor: Cinematics
překlad: LilKatie
betaread: Janule
Přiznávám, že jsem trošku rozčarovnaná, jelikož jsem tohle jaksi nečekala. Tahle povídka mi přišla do teď něžná a lehká a najednou…to je strašný 🙁 Doufám, že Bill je ten, co Tomovi pomůže všechno překonat…skvělý díl.
Díky za překlad.
Z Tomova otce se mi až zješili chloupky po celém těle.. Souhlasím s tenshi, taky jsem to absolutně nečekala 🙁 Doufám, že bude ještě mnoho dílů, kde bude autorka popisovat, jak Bill pomáhá Tomovi se z toho dostat!
Mockrát děkuji za překlad, jsi zlato! ♥♥
! Velmi překvapivý zvrat, který bych vůbec nečekala! Och, chudáček Tomi. ♥
Jsem na tom stejně jako Tenshi a Seraphis… Tahle povídka vždycky byla takové moje sluníčko na konci dne, neuvěřitelně krásně něžná a jednoduše řečeno krásná… A do toho takovýto zvrat…
Upřímně lituji Toma. Osobně si myslím, že jen málokdo si dokáže představit, čím se musel po tomhle všem projít. Tohle je tak strašně bolestivé… Obdivuji ho, že má sílu i odvahu se s tím vším prát.
Billovy obavy, jeho reakce na Tomovu zpověď… to všechno bylo tak přesyceno láskou, až se nad tím svírá srdce.
Doufám za ně za oba, že spolu všechny překážky překonají, že Bill pomůže Tomovi překonat všechny problémy uvnitř něj. Protože zrovna tihle dva si štěstí zaslouží snad nejvíc…
Úžasná povídka! Naprostá dokonalost a já děkuji za překlad! 🙂
můj bože, chudáček Tomi…
Mne prišlo na začiatku Billa ľúto, kvôli jeho oicitom, lebo si za určité veci dával inu, aj keď zane nemohol.Ale zarove§ mi bolo ľuto aj Toma.
Nečaka som takýto zvrat, a teraz mi je Toma ľuto ešte vias, nepochopím ako mu to mohol jeho otec robiť, a mohol mu takto ublížiť. Dúfam, že Bll Tomovy pomôže sa s toho dostať. A som veľmi rada, že Bill to chápe. ďakujem za prekLAD.
Dokonalé ♥
Tohle jsem opravdu nečekala. TeĎ už je jasné, proč je Tom takový, jaký je. Je to pochopitelné kvůli tomku, k čemu jej nutil jeho otec. Je to opravdu nechutné, aby rodiče takhle zneužívali své vlastní děti. To je prostě na vraždu.
Doufám, že Bill pomůže Tomovi tohle všechno překonat a bude zase normální, aspoň trošku.
Och bože, tak akože čakala som všeličo ale toto ma naozaj nenapadlo… chudák Tom, je hrozné čím si musel prejsť, je mi ho vážne ľúto… inač som strašne rada že Billovi dôveruje na toľko aby mu povedal niečo o čom nikto okrem jeho rodiny nevie… strašne sa mi páčilo (ako aj bolo v príbehu napísané) že ten hnusný deň skončil tak pekne :)… a na začiatku sa mi tiež páčilo to ako Bill dal Tomovi tie kvety čo natrhal 🙂 to bolo fakt zlaté a hlavné bolo to že to Toma potešilo :)… skvelé, milujem to! 🙂 a naozaj ďakujem za preklad.
Doháje, já jsem totálně šokovaná. Všechno, co jsem si kdy představovala, že se Tomovi stalo a proto se chová, jak se chová, se ani zdaleka neshodovalo s tím, co jsem si přečetla v téhle kapitole. Prostě mě to šokovalo! Muselo to být pro Toma hrozné. Tím líp, že je Bill tak chápavý a netlačí na něj. Jsou spolu prostě dokonalý. Nedivím se Tomovi, že to pro něj musí být těžké a také že se mu o tom špatně mluvilo. Doufám, že příští díl už bude o něco veselejší, těším se:)
Tak konečně alespoň trochu víme, proč je Tom takový jaký je. Popravdě, tohle jsem nečekala, i když jsem už od začátku povídky předpokládala, že za jeho chováním a pocity něco stojí. Nedivím se, že má strach z doteků cizích lidí a až teď mi asi dochází, proč se to všechno s Gustavem tolik vyhrotilo, ani si neuvědomuje, co svým chováním způsobil. Je jasné, že Tomovi to připomnělo někdejší minulost, která má za následek jeho rozpoložení.
Ale moc se mi líbí, že k Billovi chová takovou důvěru, není lehké se s tímto někomu svěřit. Věřím, že Bill je tu pro něj a pomůže se mu s tím vším vyrovnat. Jenom doufám, že se tam Gustav dlouho neukáže. Chudák Tommy… ♥
Mrazí ma z toho príbehu všade po tele. Tá Tomova minulosť…čakala som hocičo, ale toto skutočne nie. Mala som z toho slzy v očiach…
Príbeh je krásny ♥ 🙂 to je samozrejmé, ja sama ho nazývam umeleckým dielom.
Keď sa skvelá autorka pustí do takého úžasného a originálneho nápadu, vznikne z toho takýto príbeh ♥ Veľmi si autorku vážim, ja ani nedýcham, keď to čítam. Je to jednoducho prenádherné a myslím, že už ani nemám čo okomentovať, pretože mi dochádzajú slová 🙂
Chcem ešte poďakovať za úžasný preklad ♥♥♥ 🙂 teším sa na ďalšiu časť 😉
oh ne, tohle ne. Až moc mi to připomíná tolik wěcí… chudák…
skoro se až stydím, že jsem naší překladatelce nedůvěřovala, že by si s touhle povídkou dokázala poradit a četla jsem jí až do teď v angličtině..
takže přijmi mou hluboukou omluvu, LilKatie. 🙂 tvůj překlad je perfektní a jsem ráda, že jsem si přečetla zrovna tenhle díl česky, protože byl šokující.. opravdu by mě nenapadlo, z čeho měl Tom svou poruchu.. a teď, jakoby CVAK a všechno do sebe dokonale zapadá. 🙂
povídku miluju od prvního písmenka. vlastně od obrázku, který se před prvním písmenkem obejvil. 🙂 Tom je na něm ten sladký sedmnáctiletý a Bill..je prostě Billem z povídky (a jak mu ty brýle sluší!). mám k povídce takový speciální vztah, se speciálními klavírovými melodiemi Bena Woodse. a i přesto, jak povedený překlad to je, má pro mě svůj význam v angličtině. 🙂 přesto plánuju, že až si budu dávat repete povídky, přečtu si LilKatiinu verzi. 🙂