No one is innocent I – Chocolate love 21.

„Nechci to pochopit.“

„Mami, pokud mě máš… Ráda. Pochopíš to. Jsem tvůj syn a ty má matka. Měla bys mi štěstí přát. Ať už je to přítel nebo přítelkyně.“

(Tom)

Když jsem došel domů, překvapilo mě, že jsou doma rodiče. Tvrdili mi, že jedou někam pryč na dva dny. Ale což… Sedím s oběma u televize a řešíme nesmyslný věci, ale pořád se něčemu musím smát. Jsou strašně vtipní a ani o tom nemají tušení. Jeden něco plácne, druhý to rozebírá, a nakonec je z toho úplně něco jiného. Probírám se sáčkem s brambůrkama, když mi začne zvonit v kapse mobil. Rodiče to moc nepostřehli, podíval jsem se na displej. Pousmál jsem se. Zvedl jsem to.

„Ano?“ optám se, jako kdybych neměl tušení, kdo je na druhé straně.

„Tomi… Já… Mluvil jsem s mamkou o… nás,“ zavzlyká. Slyším, jak se mu třepe hlas. Nakrčím nespokojeně obočí, když slyším, že pláče.
„Billi, zlato, co se stalo?“ řeknu ustaraným hlasem a z lehu se posadím. Oba rodiče okamžitě utichnou a věnují pozornost mně. Máma ztiší televizi.

„Ona… Nechce pochopit, že to se mnou myslíš vážně. Nechce pochopit to, že tě moc miluju. Pořád mi říká, že je to hodně špatné a nechce to přijmout. Vysvětloval jsem jí absolutně všechno, pomalu… Klidně. A je z toho navíc ještě hodně smutná. Dává to za vinu sobě, že mě špatně vychovala,“ vzlyká. Ne… Vůbec se mi to nelíbí. Kdybych mohl, okamžitě bych za ním šel, ale jeho máma by mě asi k Billovi nenechala ani přiblížit.

„Zkus… jí dát čas, ona to pochopí, jen potřebuje čas, lásko. Prosím, zkus ještě… chvíli vydržet,“ řeknu potichu, sleduju pohledem podlahu. Mám strašně špatný pocit, když slyším Billa plakat. Mám špatný pocit proto, že ho nemůžu obejmout, utěšit… nic.

„Já ale nevím, co mám dělat. Já… Nechci dělat nic proti její vůli, ale chci být s tebou. Potřebuju být s tebou.“ Přikryju si obličej dlaní a zakroutím hlavou.
„To už… bude asi oficiálně znamenat, že… se uvidíme jen ve škole…?“ řeknu nejistě, zamrkám. Nechci, aby to tak bylo… musí být jiné řešení, kurva!

„Právě, že to nechci. Já… Chci být s tebou každej okamžik, každou volnou chvilku. I když s tebou nejsem, pořád na tebe myslím.“

„Taky na tebe myslím…“ zašeptám. Pořád… Jen od té doby, co ho znám. Povzdechnu si. „Musí být i jiné řešení, které by vyhovovalo i tvojí mámě.“

„Jo. Řešení je to, že z tebe bude najednou holka,“ z jeho hlasu je slyšet ironie. Nakrčím nos. Podívám se na svůj rozkrok přes vytahané tepláky a zakroutím hlavou.
„To asi… by bylo trošku drastické řešení,“ poškrábu se v dredech stáhnutých gumičkou. Zasmál se.
„Ani bych takové řešení nechtěl. Stejně. Miluju tě a nepřestanu kvůli nikomu.“ Pousměju se.
„Jo, já vím… Taky tě miluju,“ řeknu potichu a pro sebe se usměju. Líbí se mi, když mu to můžu říkat a naopak… Jde to tak strašně lehce, říct ta slova. Vždycky jsem si myslel, že kdybych to měl snad říkat, asi bych to nedokázal opravdu vyslovit, že bych se styděl nebo tak, ale… opravdu, říkat to Billovi není nic těžkého, když to člověk myslí doopravdy upřímně.

„Billi, pustila by tě máma… ven?“

„Mh… Dneska asi ne,“ slyším zklamané povzdechnutí. „Dneska… bude možná i lepší, když už mě neuvidí.“

„Dobře… v pohodě. Takže… tě uvidím až ve škole, tak?“ zeptám se a olíznu si rty. Opřu se o pohovku a přivřu oči.

„Ne… Zítra je neděle. Nějak… Nějak se zkusím dostat ven, ano? Jinak bez tebe umřu, lásko.“

„Tak… tak dobře… Já ti ráno zavolám a zkusíme se na něčem domluvit, dobře?“ Pootevřu oči a podívám se vedle sebe. Sedí tam máma a zaujatě mě pozoruje. Zvednu obočí a ušklíbnu se… Přijde mi to vtipné, ten její výraz…
„Kdo…?“ zeptá se. Jako by se nemohla zeptat celou větou. Zatahá mě za tričko. Protočím oči a trošku se pousměju.
„Bill…“ šeptnu nazpátek a zašklebím se na ni.

„Tomi? Co se děje?“ slyším z mobilu.

„Bill?“ máma má nakrčené obočí.

„Bill,“ zopakuju a pousměju se… Zakroutím hlavou.
„Já, no… Nic se neděje, jen… Mám příliš zvědavé rodiče,“ zase protočím panenky.

„A… Je to v pořádku?“ z jeho hlasu jsou slyšet… obavy?
„Kdo je Bill?“ zasměje se táta a šťouchne mě lehce, přátelsky do boku.

„Bill je Bill,“ zasměju se a podívám se na něho s menším úšklebkem. „Můj Bill,“ vypláznu na něj jazyk a pousměju se.
„Jo, v pořádku,“ řeknu jemně. Chci ho mít sakra u sebe. Pěkně tady, v náručí, na klíně, v objetí… Mm… Vypadá to, že rodiče si s odpovědí vystačí. Ale tipuju, že až hovor skončím, tak že budou zvědaví jako opice.
„Strašně moc ti takové rodiče závidím…“

„Ale prosimtě… Každý má svá negativa i pozitiva…“ Slyším, jak hlasitě polknul. Ne. Tohle… To opravdu nebude dobré. Asi.
„Lásko, já… Ještě ti pak zavolám. A“Bi-…“ začnu, ale než stačím cokoliv říct, zavěsí. Našpulím rty a nakrčím obočí.
„Miluju tě,“ vydechnu jenom tak prázdně a schovám mobil zase zpátky do kapsy od kalhot. Slyším chichotající se mamku? Yeah. Občas je opravdu jako puberťačka.

„Tome… Koho miluješ?“ polechtá mě pod krkem. Vypísknu, zakroutím hlavou a vytáhnu z kapsy svůj mobil. Ukážu jí ho.
„Miluju svůj úžasný skoro nefunkční mobil,“ zazubím se. „No? Miluju tě. Strašně moc.“

„Super. A s kým jsi volal?“ vezme mi mobil z ruky.

„Já mluvil sám se sebou, víš? Trpím samomluvou,“ ušklíbnu se a natáhnu se pro mobil. Odtahuju ruku.
„Dělej, svěř se mamince,“ zasměje se i táta.

„Ha! Volal mi vám neznámej člověk,“ pousměju se. Krásnej, dokonalej, úžasněj člověk.

„Tak nás s ním seznam, hm?“ šťouchá do mě táta.

„Přivodíte mu celoživotní trauma,“ zasměju se škodolibě.

„Máš alespoň… Nějakej jeho obrázek?“

„Mm… A víš, že vlastně mám?“ zazubím se. Natáhnu se po foťáku, kterej je na stole. Nechávám ho tam vždycky, rodiče mi ho neberou, a kdybych ho měl v pokoji, nejspíš bych o něj brzo v tom bordelu přišel.

„Ale žádné neschvalování vám předem neschvaluju,“ vyvalím výhrůžně očka a zahrozím ukazováčkem.

„I kdyby to byl tunovej velrybák, je nám to jedno. Ani já, ani máma ti do toho nebudeme kecat, hm?“ usměje se na mě táta a máma jen přikývne na souhlas. Pohladí mě po tváři. Zazubím se spokojeně a hodím po nich ten foťák. Pousměju se a vyhoupnu nohy na sedačku, přitáhnu si je k sobě.

„Um, Tome… Raději to ovládej ty. Znáš nás,“ zasměje se máma a foťák mi zase vrátí. Začnu se smát a zapnu to.
„Koukej, budete jezdit jenom těmahle šipkama, dobře?“ vysvětlím mámě se smíchem a zakroutím hlavou. Ta mi jen přikývne, ale po chvíli otravuje zase.
„Tome? Zlato? Asi… Nám raději ukaž nějakou fotku ty,“ řekne na vysvětlení a foťák mi podává s nataženou rukou zpátky.