autor: Doris a Lauinka
Nikol
Nikdy se neptám, co jak chceš nebo ne. Prostě si to vezmeš a mně to vyhovuje. Nepotřebuju nějaký citový ceremonie k tomu. Miluju sex s tebou, ne tebe. Nepotřebuju víc. Nemá cenu se zdržovat nějakýma kecama. Chceš zasunout, proto jsi mi volal. Tak to nezdržuju. Udělej mi to, jak chceš. Hlavně mi to udělej. Drtím v prstech deku pod sebou, jak přirážíš. Ani o tobě vlastně nic moc nevím, ale to podstatný vím. Že skvěle šoustáš, To mi stačí. Je mi jedno, jestli mě u toho biješ nebo taháš za vlasy, škrábeš nebo koušeš. Jsem svolná ke všemu. Ale co mě dost rozhodí, je to, jak mě oslovíš. Já vím, že jsem jen tvoje děvka a docela by se dalo předpokládat, že klátíš i spoustu jinejch, ale ty jsi mě nazval Bill?? Kurva, a to je kdo.
„Co? Kdo je Bill?“ Otočím hlavu přes rameno. Fakt nemám ráda, když v posteli se mnou partner myslí na někoho jiného. Jako bys to snad měl za potřebí.
Bill
Je čas jít na svačinu. Tenhle jejich pravidelný jídelní režim mě tu ubíjí. Ale dodržuju ho. Usmívám se do talíře, i když nejím. Přemýšlím nad zítřkem. Až odejdu. A kam pojedu, až poděkuju. Chtěl bych vidět mámu a Gordona, ale ptali by se na Toma. A to nechci. Nepovím jim, kde je, protože to ani sám přesně nevím. A co bych řekl na otázky, proč jsem odešel? Nemohl bych jim říct pravdu. Pochybuju, že pravdu znají. Třeba mě mají i za mrtvého. Jinak si neumím vysvětlit, že mě nikdy nehledali. Nikdy nevolali. Kdo ví, co Tom všechno zařídil. Bože, Tom… už zase on. Nechci ho v hlavě. Pevně stisknu skleničku. Nechci to. Chci ho vymazat. Úplně. Co mám udělat, aby můj mozek zapomněl?
Tom
Zaseknu se nad sebou samým. Co to do mě vjelo, nikdy nemyslím na nikoho jiného, než na toho, s kým šoustám. A touhle číčou to nemám zapotřebí. Je dost dobrá, to musím uznat. Poplácám ji po zadečku.
„To nic maličká.“ Usměju se a začnu zase přirážet. Vlastně to nedokážu ani vysvětlit a nemám o to ani zájem. Hladím tě po páteři nahoru a dolů a zlehka tě škrábu, vím, že to máš ráda. Vždycky vrníš jako malé kotě. Jenže já začínám zase chytat paniku z něj. Proč myslím na něj? Proč? Zaryju nehty do její bělostné pokožky více. Vlastně je mu podobná. Dlouhé černé vlasy, krásně rovné a jemné, ale nikdy nebudeš mít na ty Billovy. Nikdy. Voněly po kokosu a něčem dalším. A ta kůže, krásně světlá, ale nikdy nebudeš mít takovou, jakou ji měl on. Porcelánovou. Hnědé oči, ale nikdy nebudou tak hnědé jako jeho. Sakra. Prudce a tvrdě přirazím do jejího těla.
Nikol
Něco se děje. Nejsi ve své kůži. Nevadí mi bolest, kterou mi dokážeš způsobit, ale dneska to přeháníš. Opravdu přeháníš. Nevím, co se děje, ale nelíbí se mi to. Což u tebe nejsem vůbec zvyklá. Prohnu záda, jak silně zatneš nehty. Trochu vyjeknu, ale držím. Nebudu na to myslet. Budu myslet jen na to, jak mě pícháš. Jenže to bys nesměl přirazit tak prudce.
„Au.“ Vyjeknu a kus se od tebe odtáhnu. Ježiši, co to s tebou je?
„Tome… Tome, zklidni to. Trochu zklidni.“ Jsem z tebe teď dost mimo. Takhle tě opravdu zažívám poprvé. Očividně s tebou není něco v pořádku. Přivřu oči a přes rameno tě sleduju. Znovu se k tobě přiblížím, abys mohl dál přirážet. Třeba ti to jen ujelo.
Bill
Musím se uklidnit. Nesmím teď vybuchnout, jinak mě tu zavřou na další rok, a to nejde. Nechci být ještě šílenější, než jsem. Nechám jídlo nedojedené a vrátím se k sobě. Sednu si na postel a prohlížím svoje ruce. Mám na nich jizvy. Vím, od čeho jsou. Od toho biče. Sešvihal jsi mě s ním, než jsi mě zbil. Už mi asi zůstanou navždycky. Přejíždím si po nich prstama. Chce se mi brečet. Ač jsem si to zakázal. Řekl jsem si, že už nikdy brečet nebudu. Nevím, proč teď. Proč na tebe vzpomínám. Jen mě to sužuje.
„Nenávidím tě.“ Zavrčím a obličej schovám do dlaní. Nechci už nic vidět.
Tom
Nevím, co to je, něco není zase tak úplně v pořádku. Něco v mojí mysli. Stále se mi vrací obrazy a já z toho šílím. Musím se uspokojit, a pak to bude dobré. Znovu začnu přirážet a tentokrát si dávám bacha, aby to bylo v normě. Tedy pomyslné normě. Přivřu oči, ale nějak se mnou tohle nic nedělá. Sakra. Zatnu trochu ruce v pěst. S takovou se neudělám. V hlavě stejně myslím na něj. A hned je to lepší. Zavřu oči úplně, vážně se potřebuju uvolnit a jak to vidím, jinak to asi nepůjde. Stisknu pevně víčka a v hlavě si představuju, že pode mnou leží Bill. Prosí mě o víc, abych se ho dotýkal a hladil jeho kůži. A já jeho přání hned plním. Abych ho líbal zezadu na krku. Taky se nebráním. Přirážím do jeho úzkého těla a cítím, jak se nám oběma zkracuje dech. Prudce vydechnu na jeho kůži. Tohle je ono, takhle se mi to líbí.
„Mmm, jo, kotě.“ Vydechnu a za vlasy jej zatáhnu hlavou více dozadu. Ne nijak silně, normálně. Slyším jak z tvých úst vyjde přání, abych tě líbal, a já to hned udělám.
Nikol
Oh, no jo, konečně jsi ok. Teď už nemám co namítat. Jen si to užívám. Vycházím ti vstříc. Vzdychám. Máš to rád, když mě slyšíš. Když se svíjím a žadoním o víc. Tak proč ti to nedopřát? Zvláště, když to milujeme oba dva. Unaveně ti položím hlavu na rameno, jak mi zakloníš hlavu. Políbil jsi mě? Tys mě políbil? Dost mě to překvapí, ale nebráním se. Natáhnu ruku za sebe a omotám ti ji kolem krku. Líbám tě tak jako ty mě. Jak dlouho to takhle spolu táhneme. Skoro rok? Máme opravdu zvláštní vztah. Opravdu čistě jen sexuální. Ale líbáš božsky, to se musí nechat.
„Jo… tohle bylo ono. Tohle bylo skvělý.“ Zamrouskám a zatahám tě za ret. Pak tě pustím a posadím se. Začnu na sebe natahovat věci. Nikdy není důvod se zdržovat.
BIll
Měl bych asi spát. Vzbudit se do svobody. Nemyslet na nic. Nechci už nic s ním spojené. Dokonce ani to hezké. Ty chvíle, kdy za mnou chodíval, a já myslel, že mě miluje. I ty chci zapomenout. Byly to jen lži. A ty si nechci pamatovat. Lehnu si, přikryju se až po hlavu a zavřu oči. Smířený s tím, že i dnešní noc bude patřit jemu. Tak jako každá. Otřu si zbloudilou slzu. Chci na něj zapomenout, ale možná, že ve snu… ve snu chci, aby mi zůstal. Ale ne tak, jak ho tam mám. Jako toho hodného. Jako Toma… ne jako zrůdu.
Tom
Jsem v mysli úplně s někým jiným a snad si i přeju, aby tohle nikdy neskončilo. Nechápu proč, já tě přeci nenáviděl, i když prvně miloval. Jak blízko tohle má k sobě. Vydechnu prudce, a když ti naplním zadeček, svalím se někde na posteli. Ani nevím, jestli jsem udělal i tebe a je mi to úplně jedno. Začneš se hned oblékat, víš, co máš dělat. Už tě tady nepotřebuju a ty zase už nepotřebuješ mě. Sleduju tě. Nic to ale sem mnou nedělá. Usměju se, aby se neřeklo.
„Přijdeš zítra?“ Vždycky se ptám, ale vím, že stejně odpověď bude kladná. Máš to se mnou ráda a já s tebou vlastně taky. Kecal bych, kdybych řekl, že ne. Vcelku jsi i pohledná, ale má mysl patří někomu zcela jinému. Zase Bill. Můj pitomej malej bratříček, moje dvojče. Dám si ruku za hlavu a zamávám Nikol, když odchází. Neobtěžuju se, jít s ní dolů, ví, kde jsou dveře a zavírat taky umí.
Bill
Provází mě ve snech. Jako každou noc. Znovu jsem s ním. Znovu pláču a žádám vysvětlení, a místo toho jsou mi jen zhnusené nenávistné pohledy a rány. Znovu slyším svůj vlastní křik v zoufalství, znovu tě prosím o smrt a stále vysvobození nepřichází. Prudce rozevřu oči. Splašeně dýchám jako každé ráno. Rozhlédnu se. Je ráno. Každou chvíli by mě šli vzbudit. Svěsím nohy z postele a bosky se došoupu k umyvadlu. Vyčistím si zuby. Vzdychnu a natočím tvář do strany. Přes celou levou tvář mám tenkou jizvu. Tolik ran, kolik jsi mi dal v den našeho posledního shledání, jsi mi nedal snad za celou dobu mého vězení. Vypláchnu si pusu a kartáček strčím do tašky. Je to jen pár věcí, co tu mám. Většinou mi je sehnaly sestry nebo doktoři. Sundám košili a obleču se do svého normálního oblečení. Toho, co jsem měl na sobě, když jsi mě tak dobil. To ráno. Je divné, ho mít znovu na sobě. Už jen čekám, až přijde doktor. A nečekám dlouho. Po půl hodině už opouštím léčebnu s přáním hodně štěstí.
Nadechnu se čerstvého vzduchu. Už jsem svobodný. Nebo v to aspoň doufám. Pomalu zamířím do města. Musím najít toho veterináře, než odjedu. Určitě tam bude a snad si mě bude pamatovat. Myslím, že se mu to nestává denně, aby se stalo, co se stalo. Dojdu až před kliniku a nechápavě nakrčím čelo. Je prázdná. Respektive v rekonstrukci. Nakouknu dovnitř. Divně to smrdí. Zastavím jednoho dělníka a zeptám se, kde bych našel teď veterináře. Když jeho kliniku renovují. To, co se dozvím, mě naprosto zpraží. Je mrtvý. Uhořel tu. Někdo to zapálil i s ním. Zůstanu stát jako opařený.Tom… hledal mě. To on. Vyběhnu ven a rozbrečím se. Uhodím pěstí do stěny.
„Nenávidím tě… Nenávidím.“ Křiknu do zdi jako by to měl být můj bratr. Nikdy se ho nezbavím. Pořád tu bude. Pořád se s ním budu někde setkávat. Ale já nechci… Už ne. Pomstím se. Jedině tak ho smažu ze života.
Tom
Celý ten večer jsem nic nedělal. Jen se válel po posteli a nebo koukal na bednu. Nebylo tam stejně nic zajímavého jako vždycky. Myslím, že jsem usnul, zase. Poslední dobou jsem stále tak unavený a jako by vysílený. A nevím, čím to je. Všechno mě bolí a stále přemýšlím nad blbinami. Nikol se mi taky ještě neozvala. Nic se mi popravdě nechce. Možná na mě něco leze. Nějaká chřipka. Ale necítím ani bolest v krku ani rýmu nemám. Že by se tomu říkalo svědomí? Ne, hloupost, ničeho přeci nelituju. Zadívám se na jednu fotku, o které snad ani nevíš, že mám. Jsme tam malí kluci, myslím, že to bylo ze stejného dne, kdy sis rozbil koleno a já se ti snažil pomoct tě dostat do domu. Rodiče nebyli doma, tak jsme ti to vyčistil sám. Brečel jsi a nadával mi, ale všechno bylo v pořádku. Pak večer tohle táta vyfotil. Usměju se nad tou vzpomínkou a lehce přejdu po fotce. Je to zvláštní, skoro tě rok nevidět. Vlastně od mala jsme byli pořád spolu a pak, i tak jsem tě vidíval každý den. Když jsem tě měl tady, tak také, a najednou si sám někde ve městě. Nebo možná jsi doma s rodiči, co já vím. Možná mi je to líto, možná to mělo být jinak. A možná taky ne.
Bill
Proč jsi mi musel tak dojebat život? O to ti šlo? Tak se ti to opravdu báječně povedlo. Už dávno to nejsem já. Billa Kaulitze si někde pohřbil. Já jsem… já ani nevím, co nebo kdo jsem. Jediné, co vím, je, že to je tvoje vina. A já ti to vrátím. Všechno. Všechnu tu bolest a ponížení. Všechnu tu nenávist, o které jsem doufal, že jednou zmizí. Vydám se pomalu za město. Spíš jen namátkou. Přemýšlím, jak to vlastně udělám. Kde ty přesně bydlíš nevím. Ale nezajímá mě to. Prochodím klidně celej ten les, dokud tě nenajdu. A dostanu tě. Ne silou, protože tu proti tobě opravdu nemám. Nikdy jsem neměl. Musím tě dostat jinak. Přelstít tě. A pak v nestřeženou chvíli tě dostat do svojí moci. Nevím, jak dlouho jdu. Je to kus cesty, ale nezastavuju. Jsem v tom lese. Nemůže to být nějak daleko. Jeli jsme přeci autem. Na tu veterinu.
Vezmu to proto po lesní cestě a po další asi hodině cesty to uvidím. Stáhne se mi hrdlo úzkostí. Co když otevřeš a hned to začne tam, kde to skončilo? Ne, to nedovolím. Už ne. Teď to bude moje hra. Ty budeš skučet a prosit. Nevím ještě, co přesně s tebou udělám, ale myslím, že tohle místo mi dá spoustu možností. Tolik vzpomínek… určitě na něco přijdu. Nadechnu se. Neumím si ani představit, jaké to bude, tě vidět. Jak se zachováš. Jak se zachovám já. Vždycky ti ale šlo o to, mě ovládat. Abych tě poslouchal. Myslím, že když přijdu s tím, abys měl pocit pořád svojí moci, nemělo by to být tak hrozné. Bože, jsem opravdu šílený. Dobrovolně se vracím za trýznitelem. Shodím tašku na zem a rozklepaně zabouchám na dveře. Už není kam couvnout. Už je cesta jenom vpřed. Vpřed ke tvojí zkáze.
autor: Doris a Lauinka
betaread: Janule
To je blbeček malej!!
Nikol o city přece nejde… tak ať se nestará, kdo je Bill. Je jen Tommyho d*vka, tak si ji Tom může oslovit jak chce! Je u Toma proto, aby …, no ona ví nejlépe a dělá to vše zcela dobrovolně!
Zvláštní rodina, matka se po synech neshání. Ani po jednom. Popsané to není. Tom kontakty nechce, ale je tu ještě Bill.
A opět musím přemýšlet nad jednou jedinou větou (tou nejdůležitější v povídce, alespoň v mých očích, už byla řečena v jednom krutém momentu a Bill řekl, že by na ni měl sílu, i kdyby umíral. Považuji ji za nejpodstatnější.), tou Billyho větou: "Nenávidím tě…!"
Polibek Nikol – to byl zas Tom s… asi opravdu s Billem. Myslím, že ty city k němu někde v srdci jsou. I když se Tom snaží naznačit, že srdce nemá. A podle těch hrozných činů, co spáchal, bych tomu i snad uvěřila. Ale Bill – to je zvláštní pouto, zvláštní magická síla, i když si Tom myslí, že ho Bill zabil. Bill je Tommyho láska i záhuba, život i smrt. A Bille – nebyly to lži! Stejně tak Billa Kaulitze zabil Tom. Tato situace je ale vina obou. A říkala jsem, že bude z Billa ještě větší blázen. Podívejte se, do čeho se řítí? Do záhuby, ano! Možná o tom celý rok přemýšlel (I když, to si nemyslím. Naštval se dost poté, co zjistil, že doktor uhořel…) Netuším, co chce dělat. Dostat Toma lstí? A to dřív nebo až "poté", co ho Tom opravdu zabije, protože pokud mu otevře, snad ani nechci vědět, co bude dál. Jak se Tom zachová? Mám strach. Tentokrát o Billa (což je u mě dost vzácný jev)!
Nikol se mi nelíbí, ale dokud nejde o lásku je to okey..
Myslím že Tom někde v hloubi duši Billa miluje, ale schovává to za nenávist. Začíná mu chybět..ale neví že je v nebezpečí on. Ani se Billovi nedivím že chce pomstu. I když mě to překvapilo. Tom asi zabil toho hodného a bezbranného Billa Kaulitze a nastupuje nový, zlý a nebezpečný Bill..