autor: Little Muse & Majestrix
Ne moc dobrá smlouva
Bill se podíval na Toma a sledoval ho, jak spí. Před dvěma hodinami přijeli do Tomova pokoje, a jeho sahvahd skoro okamžitě usnul hned po tom, co Billa párkrát zdráhavě políbil. Ale k Billovi se spánek dostavit nechtěl. Jeho mysl se stále vracela k tomu, co řekl Bushido. Jeho dovolená byla krátká a on se bude muset vrátit zpět do hrůz, jež Bill viděl ve své Vizi. Když lidé mluvili o válce proti Bezvěrcům, vždy to bylo ušlechtilé a fascinující.
Na zaseknuté sekyře v hrudníku mu ale nic ušlechtilého nepřipadalo.
Bill se posunul, když cítil, jak se v něm stupňuje panika. Jeho Vize se nikdy nepletly… a to znamenalo, že Bushido zemře. Unikl mu vzlyk a než se stačil sebrat, Tom se probudil.
„Bille?“ zeptal se ospale a podíval se na svého sahvahda. „Děje se něco?“ Bill zavrtěl hlavou a zabořil si obličej do polštáře. Cítil, jak Tomovy ruce objaly jeho pas a přitáhly si ho blíž. „Bille, proč pláčeš?“
„Já nevím,“ zavzlykal, mumlal. Tom si povzdychl a rozsvítil.
„Bille. Bille,“ zopakoval Tom a přitáhl si Billa blíž, když zvedl obličej z polštáře. „Víš, že se mnou můžeš mluvit o čemkoliv, že ano?“
Ne o všem, pomyslel si Bill.
„Budu tvým manželem; musíš vědět, že mi můžeš věřit, nejen v tom, že ti budu naslouchat, ale také ti můžu dát radu, která ti pomůže. To je má povinnost,“ řekl vážně.
Bill se podíval na svého sahvahda skrz uplakané oči a pomalu přikývl. „Já… nedal jsem ti své srdce celé,“ řekl roztřeseně.
„Myslím, že to jsem věděl.“
„A víš proč?“
„Ty ano?“
Bill se přitulil blíž a uvolnil se, když ho Tom pohladil po napjatých svalech. Jeho hrubé ruce mu jezdily po pažích a ramenou, po zádech a skoro až ke koleni. Bill se schoulil do klubíčka a cítil se v bezpečí. Měl pocit, že může myslet. „Bohové ode mne žádají mnoho,“ řekl tiše. „Vím, že nejsi Zbožný, a tak necítíš žádné závazky k Bohům, ale já ano.“
Tom si ho krátce prohlédl, a pak ho políbil na spánek.
„Co od tebe žádají?“
„Hodně,“ řekl Bill bez rozmyšlení. „A já se pak cítím chladný a surový; byl jsem zatažen do míst, kam jsem nechtěl vkročit; řekl jsem a udělal věci, které mě děsí a šokují… Já, přemýšlím, jestli se vůbec znám.“
„Tvoje slova mě nutí přemýšlet, jestli bych se měl strachovat.“ Podíval se Tom na svého sahvahda a přitáhl si ho blíž. „Měl bych?“
Bill se na Toma podíval, poprvé se na něj doopravdy pořádně podíval. Po tváři mu sklouzla slza a on zvedl ruku, aby dal pár blonďatých dredů z jeho ramen. „Je strašně těžké, vzdát se nezralosti. Najít myšlenky tak křehké jako skleněné šperky.“
„Ztráta jakékoliv povahy je bolestivá, ale ty nemusíš trpět sám.“ Políbil ho jemně Tom, chtěl vymazat ten smutek z Billových očí. Bill se snažil necítit provinile, když Toma objal a přitáhl ho na sebe. Celkem lehce se mu uvelebil mezi nohami, ale ani jeden z nich nebyl vzrušený. „Bille…“ řekl Tom něžně a chytl ho za tváře. „Prosím, neplač.“
Bill se snažil, opravdu.
Ale nedokázal slzy zastavit.
~*~
Tom nechtěl opustit jeho bok, ani když byli zpátky v bezpečí v jejich sídle, ale Bill naléhal. Bylo potřeba přemlouvání, přesvědčování Toma, že je v pořádku.
Bylo zapotřebí lhaní.
Bill si povzdychl, rozhlédl se po svém novém pokoji, poslouchal, jak za ním Andreas přešlapuje, jak všechno vybaluje, teď zrovna oblečení. Nebyly to celé nové komnaty; nebylo tu skoro nic nově postaveného, všechno jako dřív, stejně jako chodba a ostatní pokoje, o kterých Bill věděl, že byly ohněm zasaženy. Bill si nebyl jistý, jestli by si všiml rozdílu, kdyby mu nikdo neřekl, co se tu stalo. Ale on to věděl.
Peřiny byly stejné jako předtím, ale už nevoněly povědomě. Šatník byl ze stejného dřeva, ale byl větší. Obrázek z dětství, na kterém byl on a Andreas, byl pryč; Bill nevěděl kde.
Tom se opravdu snažil, to Bill věděl. Ale nebylo to perfektní. Něco se tu stalo, a teď to bylo jiné. Najednou se cítil naruby stejně jako jeho pokoj, radikálně jiný v tom samém těle, jako by jeho molekuly byly předělány a spojeny zpátky dohromady.
Bill se zadíval na stůl, na prázdné místo, kde dříve stál hologram.
„Jsi v pořádku?“ uslyšel.
Zvedl hlavu, lhostejně, viděl, jak se na něj Andreas dívá, v ruce nějaké oblečení.
„Jsem unavený,“ řekl Bill.
Andreas pouze přikývl. Neradil Billovi, ať si jde lehnout, odpočinout si. Věděl, že tak to Bill nemyslel.
Bill se pohledem vrátil zpátky k prázdnému stolu. „Odjíždí,“ řekl Andreasovi, aniž by věděl proč. Nejspíš protože Andreas byl ten jediný, komu to mohl říct.
„Co?“
„Anis.“ Bill polknul. „Generál Bushido.“
Následovalo krátké ticho.
„Možná je to tak lepší,“ řekl nakonec zdráhavě Andreas.
Bill se zahořkle zasmál. Nikdy Andreasovi neřekl, co přesně viděl, nebylo dobré se na něj zlobit za to, co řekl, když opravdu nevěděl, co Billa trápí. Ale potřeboval se na někoho zlobit. Možná za to mohla ta otupělost, kterou cítil od té doby, co se před Tomem vyzpovídal, přede všemi.
„Nemyslí si, že se vrátí.“
Nastala chvíle, kde Bill cítil, jak jeho kamarád začíná být zmatený. „On se stěhuje?“
„Vrací se do přední linie. A nevrátí se zpátky.“
„To nemůžeš vědět.“
Bill si znovu odfrkl, znovu se podíval na Andrease, který teď vypadal víc než jen trochu nejistě. „Já můžu“ řekl. Otočil se zpátky ke stolu. Bylo to místo, na které se dalo dívat, když ne na Andrease.
„Bille, ty-“ Bill slyšel, jak přešel blíž, o pár kroků vpřed. Zastavil se tak rychle, jak se rozešel. „…Jsi v pořádku?“
Bill pokrčil jedním ramenem. Nevěděl, proč o tom vůbec začal mluvit. Jen to potřeboval říct nahlas. Aby viděl, jestli je to opravdové. Nepřipadalo mu to opravdové, stejně jako tenhle pokoj. Teď to bylo venku ve vzduchu, nechtěl s tím dělat nic jiného, než to tam nechat usadit. Najednou chtěl být sám. Nechtěl na to už myslet. Bude si pamatovat, jak dětinský byl, když se mu to Bushido snažil říct, jak se před ním chtěl producírovat s Tomem, jak se odvrátil od polibku.
„Ty si to viděl?“
Bill přikývl.
„Jsi si jistý?“
Bill znovu pokrčil rameny.
„Není ti dobře, že?“
Bill na to nijak neodpověděl.
„Bille.“
Slyšel tón v Andreasově hlase. Chtěl jeho plnou pozornost. A Bill neměl chuť mu ji věnovat, otočit se ke svému sluhovi. Aby viděl znepokojení v očích někoho dalšího, to by pak mohlo znamenat, že se to může opravdu stát-
„Myslím, že si o tom opravdu musíme promluvit,“ řekl Andreas, znovu přišel blíž. „Že ty to potřebuješ. Chováš se divně; děsí mě to.“
„Omlouvám se,“ řekl Bill klidně.
„Bille.“
„Nech to být, Andy,“ nařídil.
„Nemyslím si, že bychom měli.“
Bill zavřel oči, cítil paniku, stejnou, jako když ležel vedle Toma na hotelu, a polknul. „Nech to být,“ procedil skrz zuby.
„Bille, musíš se s tím vypořádat, tohle je-„
„Já to nechci řešit!“ zakřičel Bill, znovu se otočil k Andreasovi, ruce stále zkřížené na hrudníku, dýchal trochu víc těžce. Andreas couvnul a Bill se cítil trochu provinile. Vyčerpání se k němu vrátilo ve své plné síle a on cítil, jak mu trochu klesla ramena. „Nemůžu se s tím vypořádat,“ opravil se.
Andreas přikývl, vypadal nejistě a polkl.
Bill cítil jak se mu ženou slzy do očí, i když jeho přítel poslouchal, a tak oči pevně zavřel, zvedl si ruce k obličeji, a snažil se ustálit svůj dech. Kdyby ještě jednou nechal hráz přetéct, nebyl si jistý, jestli by se dokázal dát do pořádku.
„Bille,“ řekl Andreas znovu, tón jeho hlasu byl tentokrát naprosto jiný.
Znovu se pohnul, objal svého přítele a sesunul se s ním na zem, když se Bill roztřásl.
~*~
Bill otevřel dveře a zarazil se nad stínem na podlaze. „Mohls vejít,“ řekl tiše, unaveně.
„Nebyl jsem si jistý, jestli mě chceš. Od té doby, co jsme se při příchodu do tvých komnat rozdělili, jsem tě neviděl. David mi řekl, že bych tě měl nechat vybalit se, že moc přeháním,“ řekl Tom pomalu a šel dopředu. „Když jsi nepřišel na večeři, tak jsem si zase začal dělat starosti. Nebo dnes ráno na snídani.“
„Byl jsem opravdu unavený.“ Vydechl Bill a dal si pár pramenů vlasů za ucho. Nebyla to lež; takhle moc unaveně se necítil už dlouho.
„Měl bych poslat pro Léčitele?“
Může léčitel spravit zlomené srdce, zlomené něčím, co se ještě nestalo?
„Nemyslím si, že je to nezbytné. Byl jsem na cestě do jídelny, abych se připojil k ostatním.“
„Ale je ti líp, že?“ zeptal se Tom, spíš jen jako potvrzení než jako otázku.
„Tome,“ začal Bill, ale najednou prošli dva sluhové s povlečením a on měl pocit, že nemůže najít správná slova k vyjádření se. „Vím, že jsi nečekal, že budu tak náladový, když tvůj otec požádal o audienci,“ řekl namísto toho, co říct chtěl.
Tom našpulil rty a přistoupil blíž, pomalu, jako by byl Bill plaché zvíře. „Vymykáš se spoustě mých předpokladů; jen když si pomyslím, že jsem v hloubi tvé duše, vidím tam tolik věcí, které o tobě ještě nevím. Už dávno od tebe nic neočekávám.“
Billovi se chvěl spodní ret, ale už neměl žádné další slzy, které by mohl vybrečet. Vděčně přijal objetí od svého sahvahda. Tom se Billovi zamračil do ramene a položil mu dlaň na bok. Cítil tu tíhu, která doléhala na jeho duši, zavřel oči, Tom použil svou znalost moddah na to, aby Billa uklidnil. Bill se ho chytil ještě pevněji a pomalu ochabl.
„Můj Pane?“
Tom zvedl Billa do náruče a otočil se k Andreasovi, který měl tác se dvěma poháry a nádobou se sladkou vodou. „Co se stalo?“ přišel blíž a viděl, že Bill vypadá, že spí, a tak mírumilovně.
„Dovolil jsem mu odpočinout si. Řekni mému otci, že Bill a já se najíme u něj v komnatách a že se k němu nepřidáme. Nech nám přinést pár kousků purdu a nějakou polévku, a cokoliv, co bude k jídlu pro mě. Buď rychlý.“
Andreas přikývl a vrátil se do kuchyní, ale Tom si dělal starosti pouze o Billa. Odnesl ho zpátky k němu do pokoje a byl znepokojený tím, jak lehký jeho sahvahd je. Už od přírody byl štíhlý, a jestli nebude pravidelně jíst, tak se určitě lehko vytratí. Tom ho položil na postel a přejel mu lehkým dotykem po čelisti, usmál se, když se mu Bill do doteku přitulil. O pár minut později se Andreas vrátil s jídlem.
„Můžeš to položit na stůl.“
„Můj Pane, nevím, jak máte rád jídlo připravené,“ řekl Andreas, když se poklonil.
„To je pravda,“ zamumlal Tom, ale stále se pohledem neodtrhl od Billa. „Můžeš to udělat tak, jak to már dá tvůj Pán; mně na tom teď nezáleží. Ale ujisti se, ať obě jídla zůstanou teplá, ale ne horká.“
„Ano, můj Pane.“ Položil rychle Andreas tác a všechno připravil tak, jak to má rád Bill.
„Andreasi?“
„Ano, můj Pane?“ blonďák přešel ke druhé straně postele, díval se, jak si Tom stále Billovu osobu prohlížel a staral se o něj; ať už to bylo pár vlasů, které mu dal z obličeje, nebo narovnání róby.
„Spal minulou noc dobře?“
Andreas se zamyslel nad tím, jak se jeho kamarád minulou noc složil a jaký trhaný spánek potom následoval. „Ani ne, můj Pane.“
„Řekl by mi, kdyby měl nějaké další Vize, že ano?“
Andreas polkl a podíval se pryč. „Věřím, že ano, můj Pane.“
„Občas pochybuji. Zdá se, že se až moc trestá. Ale za co?“ zašeptal Tom. Andreas se za ním posunul.
Tom zvedl ke sluhovi pohled, ten měl naprosto prázdný výraz. „Poslal po tobě můj otec nějaký vzkaz?“
„Ano, říkal, abyste nezapomněl na setkání z Domem Nunen. Očekávají vás za méně než hodinu i s vaší prezentací.“
„Můžeš říct mému otci, že jsem nezapomněl. Nebo ne,“ dodal. „Budeš na něj dávat pozor?“
„Každý den mého života,“ řekl Andreas tiše.
„Dobře.“ Tom se sklonil a políbil Billa na čelo, než se postavil na nohy. „Chci, abys mi poslal zprávu na datapad, až se probudí, ale měl by spát až do mého návratu.“
„Váš oběd, můj Pane?“ ukázal Andreas na jídlo na stole.
„Vrátím se pro něj, ale teď musím odejít.“ Podíval se Tom na Andrease a povzdychl si. „Zůstaň s ním.“
„Samozřejmě, můj Pane.“ Poklonil se Andreas znovu, když Tom opustil pokoj. Podíval se na svého kamaráda na posteli a povzdychl si. „Doufám, že alespoň teď máš klid.“
Bill se zavrtěl, ale neposunul se.
~*~
První věc, které si všiml, bylo, že může dýchat. Mohl dýchat a už ho to nebolelo.
Ne tak moc.
Bill otevřel oči a posadil se, bylo mu strašně dobře z toho, že necítil bolest uprostřed hrudníku, která ho dusila.
„Jsem rád, že jsi vzhůru, i když vypadáš trochu šokovaně.“ Otočil se ke zdroji hlasu a usmál se.
„Ahoj,“ řekl Andreasovi.
„Ahoj. Jsem rád, že jsi vzhůru. Vypadá to, že se ti spalo dobře.“
„Já… Cítím se líp. Kde je Tom?“
„Obchodní prezentace se mu trochu protáhla. Měl by brzo dorazit. Musím mu dát vědět o tvém stavu.“ Posadil se blonďák vedle Billa a podíval se na něj.
„Nedívej se na mě takhle, Andreasi. Vážně mi je líp,“ zachvěl se Bill.
„Zima?“
„Ani ne.“ Zavrtěl hlavou. „Zapomněl jsem, že Tom umí moddah. Pomohl mi, takže teď už v hrudníku necítím bolest.“
„Ty a já oba víme, že moddah se používá, aby dovolil člověku vypořádat se s problémem. Neodstraní ho.“
„Ale už se necítím hystericky. Myslím, že to je velký krok tím správným směrem.“ Bill se zhluboka roztřeseně nadechl. „Kolik je hodin?“
„Skoro večeře. Máš hlad?“
Bill se zastavil, aby zauvažoval. „Ano.“
„Dobře.“
Oba dva se otočili a uviděli Toma stát ve dveřích.
„Máme pro tebe horkou polévku. Bylo by chytré, být na tvůj žaludek na chvíli hodný, nebo alespoň než si budu zase jistý, že jsi stoprocentně v pořádku.“
„Jak dlouho tady jste?“ vypískl Bill a začervenal se nad tím, jak se Tom zasmál.
„Tak dlouho, abych se nemusel ptát Andrease, zda zjistil, jestli máš chuť k jídlu.“ Udělal krok vpřed do pokoje a usmál se. „Děkuji, Andreasi,“ řekl.
„Ano, můj Pane.“ Zvedl se blonďák a poklonil se jeho směrem, než opustil komnaty. Tom sledoval, jak se dveře zavřely, než se posadil tam, kde předtím seděl Andreas.
„Nemusíš na něj být tak přísný,“ řekl Bill tiše a hrál si s krajem svého oblečení. Risknul si pohled vzhůru a uviděl Tomův intenzivní pohled.
„O tom, jak se mám chovat k tvému sluhovi, si promluvíme později. Můj otec si přeje, aby dnes byli u večeře všichni, ale jestli ji chceš přeskočit, povečeřím s tebou ve tvém pokoji.“
„Opravdu?“ zeptal se Bill; myšlenka na vyhýbání se lidem se mu stále zamlouvala.
„Opravdu. Ale rád bych, abychom povečeřeli s mojí rodinou.“
Bill přikývl. „Samozřejmě.“
„Ale jen jestli je ti líp,“ řekl Tom nejistě. „Nechci na tebe tlačit.“
Bill se usmál. „Netlačíš na mě. Jen se mi stýská po domově,“ přiznal se.
„Pak bychom měli pozvat tvého otce. Už je to nějaká doba, co jste se spolu viděli. Nepředvídám* v tom problém.“ Bill usykl nad volbou jeho slov. „Omlouvám se. Tak jsem to slovo nemyslel.“ (*v angličtině zřejmě míněno jako „předpověď/tušení“ vztahující se k Billovým schopnostem vizí)
„Tím bylo řečeno mnoho.“ Přikývl Bill a odvrátil pohled. „Opravdu rád bych svého otce viděl.“
„Pak to dohodnu.“ Tom vzal Billa za bradu a otočil si ho k sobě. „Teď, dokážeš najít sílu na to, abys povečeřel s mojí rodinou?“
„Ano.“ Přikývl Bill.
„Dobře. Řeknu jim, ať připraví další dvě místa.“ Zvedl se s úsměvem.
„Tome?“ zeptal se Bill zdráhavě.
„Ano, Bille?“
„Děkuji za to, co jsi pro mě dnes odpoledne udělal.“ Zvedl se Bill z postele a postavil se vedle svého sahvahda. „Nevěděl jsem, že jsi v moddah tak dobrý. Nikdy jsem neměl trpělivost se toto odvětví magie naučit. Obdivuju všechny, kteří to zvládli.“
Tom se začervenal a sklopil pohled, a Billovi tak připadal naprosto rozkošný. „Byla to jedna jediná magická disciplína, na kterou jsem měl talent. Jsem jen průměrný, ale můj otec je opravdu rád, že mám mozek spíš na obchod. Přál by si, abych používal moddah na našich obchodních schůzkách, abychom mohli mít záruku, že všechno proběhne hladce, ale já to odmítám. Můj otec si rád hledá zkratky v obchodech. Mám dojem, že je to jeho koníček,“ řekl suše Tom, přitáhl si Billa blíž a hluboce ho políbil, byl rád, když s ním chtěl Bill spolupracovat, ale odtáhl se. „Možná bys mohl dnes večer přijít ke mně?“
Bill zaváhal. „Nemyslím si, že-„
„Jen kvůli tvé přítomnosti, ničemu jinému. Bude se mi spát líp, když tam budeš,“ vysvětlil jemně.
„Jak mohu říct ne, když tak prosíš?“ našel Bill někde uvnitř sebe sílu usmát se na Toma. Jeho sahvahd se zaradoval a znovu ho políbil.
„Doprovodím tě na večeři. Bude za méně než hodinu.“
„Budu připravený. Nechci, aby si Jorg myslel, že považuji za dobré, přijít k večeři, jako bych právě vylezl z postele.“
„Vypadáš překrásně a já bych skolil každého, kdo by si myslel opak,“ řekl Tom vážně. „Ale nechám tě, ať se můžeš upravit, a budu čekat na chodbě, až bude čas jít jíst.“ Políbil ho Tom ještě jednou, než ho pustil a Bill se usmíval, dokud se dveře nezavřely.
~*~
Večeře byla naprosto skvostná. Jorg a David byli přítomní u stolu se třemi Jorgovými konkubínami, jedna vypadala, že každou chvíli bude rodit. Sabrina, bylo Billovi řečeno, porodí Lordu Jorgovi syna, a tak ještě se svatbou budou křtiny.
„Dům Vave má veliké štěstí,“ usmál se David a zvedl svůj pohár.
„Vskutku. Přál bych si, aby nějaké Domy byly-„
„Otče,“ řekl Tom ostře, trochu zavrtěl hlavou. Jorg zavřel pusu a pohledem přejel přes Billa až zpátky ke svému jídlu. Tom pokračoval. „Slyšel jsem Matthewa mluvit o nadcházejícím Gree Ha. Strašně rychle to uteklo.“
„Vlastně jsme dnes dostali pozvánky.“ Usmál se zasněně David. „Musím si koupit nové doplňky a novou róbu.“
„Celý on, utrácí mé peníze,“ řekl Jorg laskavě. David se na něj sladce podíval, vzal ho za ruku a políbil ji. „Ale stojí mi za každou penci.“
„Díky za zkažení chuti k jídlu.“ Zažertoval Tom a předstíral, že položil svůj ubrousek. Konkubíny se tiše zasmály a Bill se rozhlédl kolem stolu. Tohle bude jeho rodina. Na rty se mu vydral malý úsměv a on se vrátil ke své polévce, byl vděčný, že mu Tom poradil jíst něco lehkého. Jeho tělo bylo jako pohmožděné a bolavé, i když ne tak moc jako dřív.
„Je Gree Ha velkolepá záležitost?“ zeptal se a Jorg se k němu s vážným přikývnutím otočil.
„Zajisté. Každý, kdo něco znamená, tam bude. Dům Vave má stálé pozvání s výjimečným postavením,“ řekl hrdě. „Mnohý z lordů by raději zemřel, než být ve stejné místnosti s ostatními obyčejnými lidmi.“
„O to vůbec nejde,“ řekl Tom s úsměvem nad výrazem svého otce. „Bude se tam tančit a jídlo tam je legendární.“
„To zní báječně.“
„To je. Už jsi byl v Pentapoli?“ zeptal se David.
„Ne, nebyl.“
„Bude se ti tam líbit. Jednou tam pojedeme jen tak. Jen odpočívat,“ usmál se Tom a vzal ho za ruku.
„To bych rád.“ Stiskl mu ji Bill na oplátku.
„Jen počkej, Bille, až uvidíš všechny páry tančit na parketu, uvidíš nádherný valčík.“
„Valčík?“ ujistil se Bill a nervózně zvedl pohled od Tomovy ruky.
Jorg zvedl svou skleničku a napil se, podíval se na něj a Bill se najednou cítil jako malé dítě. „Přirozeně,“ řekl.
„Bille, budeš se mnou muset jít nakupovat,“ usmál se David a propletl prsty s Jorgem. „Nemůžou si stěžovat, když je to kvůli speciální události.“
Bill se usmál, ale nové oblečení byla ta poslední věc, na kterou myslel. Ten večírek začínal znít víc a víc jako jeho Vize, a to bylo něco, na co myslet nechtěl. Opravdu, jen se chtěl schoulit v posteli a zapomenout na svůj krásný a pohodlný život.
„Jsi v pořádku?“ zamumlal Tom, naklonil se k němu a znovu mu stiskl ruku, zatímco David pokračoval o obchodech v Pentapoli.
Bill se na něj podíval, pak zpátky na svou poloprázdnou mísu. I když sem přišel s chutí k jídlu, netrvalo dlouho, než byl plný. Nebylo divu, že se Tom ptal. Stiskl mu ruku zpátky. „Neumím valčík,“ řekl s tím samým upjatým úsměvem, který věnoval Davidovi.
Tom se rozesmál.
~*~
„Jsi si jistý, že se ti tu bude spát dobře?“ zeptal se Tom a objal Billa, přitáhl si ho k hrudníku, zatímco jeho sahvahd zíral na postel. „Nechci, abys obětoval svoje pohodlí za moje.“
„Jsem si jistý,“ řekl Bill, ani nelhal. Tak dlouho, jak Tom bude chtít jen spát, bude mu tady dobře víc, než v pokoji, který mu patříval.
Tom si položil bradu na Billovo rameno, chytil ho pevněji a houpal se s ním trochu dopředu a dozadu. Skoro to stačilo k tomu, aby to Billa ukolébalo ke spánku ve stoje. Bylo to uklidňující a on se necítil pod tlakem, když ho Tom líbal na krk a zašeptal: „Miluji tě.“ Otočil se v Tomově náručí tak, aby k němu byl čelem a uvelebil se u něj, chytl se ho za ramena.
Tom pokračoval v houpání, zdálo se, že mu začíná docházet, jaké to má účinky. „Budu tě muset naučit valčík,“ zašeptal.
Bill se usmál do Tomova krku. „Jako teď?“
Cítil, jak se Tom usmál. „Vždyť už tancujeme.“
„Netancujeme,“ protestoval Bill, přitulil se pod čelist sahvahda. „Není tu hudba.“
Tom se trochu zasmál a Bill to cítil na svém hrudníku. Byl to příjemný pocit. Cítil se klidněji než kdykoliv za posledních pár dní. „Tak ji uděláme,“ řekl Tom. Bill čekal, že zapne rádio v Infonexu. Namísto toho Tom začal broukat přímo do jeho ucha. Zvláštní, krásnou, rytmickou melodii, při které musel Bill zavřít oči. Občas cítil, že je Tom trochu pod tónem, ale uklidňovalo ho to víc, než kterákoliv jiná ukolébavka.
Po chvíli si Bill uvědomil, že se nevědomky připojil, když poslouchal dost na to, aby se melodii naučil. Tom s ním pár chvil pokračoval, stále se s ním houpal. Ale pomalu přestal, ztichl a broukal už jen Bill, a Tom poslouchal. Nic, co Bill někdy předtím dělal, ale neměl potřebu přestat. Zpívat ji sám, bylo skoro stejně uklidňující, jako poslouchat Toma.
Cítil, jak mu Tom čichá k vlasům. „Máš roztomilého sahvahda, Tome,“ pochválil neznámý lord, podíval se na Billa.
„Děkuji, Lorde Kente. Vskutku je neskutečně překrásný,“ zamumlal Tom a zvedl Billovu ručku, aby ji políbil. Červánky, které se rozlily na jeho tváři, se postupně posouvaly dolů po jeho krku a ostatní lordi se zasmáli.
„Necháš nás si s ním zatančit?“ ozval se hlas přes Tomovo rameno.
„Ne předtím, než to udělám já.“ Různé zvuky nesouhlasu se ozvaly ve vzduchu, když Tom vzal Billa kolem pasu a odvedl ho na parket. „Jsi ozdobou večera, má lásko,“ řekl a Bill se ho držel přesně tak, jak se to naučil, a začal trojtaktovou otočku.
„Jsem rád, že mám tak populárního sahvahda, který mi ukáže, jak v tom chodit. Nemyslím si, že je tu někdo, koho neznáš.“
„To přijde, když obchoduješ s většinou z Pěti Měst. Ale nedívají se na mě s takovým obdivem.“ Políbil Tom Billa na tvář a otočil ho.
Bill se podíval na orchestr přes Tomovo rameno a usmál se nad tím, jak krásná hudba byla. Byl to tak překrásný lehký zvuk, jako by hudba byla součástí vzduchu kolem nich. Zavřel oči a nechal se točit po parketu, a když otevřel oči, uviděl je.
Tři muži stáli v neurčitém kroužku, dívali se kolem sebe v podivných intervalech, výrazy žoviální. Bill ztuhl v sahvahdově náručí a Tom se zamračil, odvedl ho z parketu. „Co se děje?“
„Nic,“ ujistil ho rychle Bill. „Jen potřebuju něco k pití.“
„Můžu zavolat sluhu-„
„To není potřeba,“ přerušil Toma Bill a dal mu dlaň na tvář. „Rád bych si trochu odpočinul. Tancovat a dívat se přitom na ostatní, mi trochu zatočilo hlavu.“
Tom se usmál a přikývl. „Samozřejmě. Ze začátku jsme to měl stejně. Nemusíš spěchat.“ Políbil Billa na tvář a přidal se ke skupině svých vrstevníků, kteří se smáli nějakému vtipu. Bill se ujistil, že je tom zachycen ve své nové konverzaci, než se otočil a odešel ke třem mužům, snažil se zaslechnout jejich úmysly. Nic neslyšel. Bill se postavil k blízkému prázdnému stolu a předstíral, že se snaží popadnout dech, zatímco se dotkl svého ucha.
„Dej mi, abych slyšel,“ zamumlal a najednou byl Bill přemožen masou zvuků v místnosti. Tichá hudba najednou všemu dominovala, a Bill usykával, dokud všechno neměl pod kontrolou. Systematicky vyřadil každý nepotřebný zvuk, dokud nezaslechl slovo ‚zrádce‘.
„Nejsem zrádce, Senátore Kraole. Jsem oportunista. Mezi tím je značný rozdíl, který zřejmě nechápete.“
„Myslím, že máte pravdu. Nevím, jak jste Iru podplatil, ale-„
„Ira není svatý. Chtěl více síly, stejně jako většina mužů. Getlemani, všechno do sebe zapadá. Generál Bushido povede své muže na Pláž Arga a utká se s Bezvěrci. Až požádá o posily, žádné nepřijdou. Generál Ira zajistí, aby všechno přišlo ve správný čas.“
Než si to Bill uvědomil, byl na nohách a naštvaně si to rázoval k jejich skupince.
„Jak se opovažujete?“ sykl, když vykročil vpřed. „To chcete obětovat životy našich vojáků a zradit našeho Vládce, abyste mohli vydělat víc peněz?“ rozkřikl se Bill.
Všichni tři se na něj šokovaně otočili, a hudba začínala vadnout.
„Trochu jsi překročil hranici, chlapečku!“ zabručel Senátor Kraol rozzlobeně, zatímco se Lord Raphael snažil zůstat v klidu.
„Ne, slyšel jsem vás!“ otočil se Bill na jednoho z mužů, které neznal. „Kdo jste?“ naléhal.
„Opravdu krásně předvádíš svou neznalost, chlapče. Jmenuji se Lord Brendan, a ty jsi v pěkném problému, že si dovoluješ se mnou takhle mluvit.“
„Slyšel jsem, jak se vy tři domlouváte proti Císaři a Pěti Městům! Podplatili jste Generála Iru, aby byl na místě, aby naši vojáci mohli být zmasakrováni!“ ukázal na ně všechny Bill prstem. „Zkuste to popřít!“
„Dobře, nic takového jsme neplánovali. Muselo na tebe dolehnout až moc vína; kdo je tvůj sahvahd? Kde je, aby mohl zvládnout tvé chování na veřejnosti?“
„Lháři!“ ucítil silné ruce na svých pažích, Bill se otočil a uviděl za sebou Toma. „Tome, oni lžou! Slyšel jsem je, jak se spolčují a plánují!“
„Zavoláme Vyšetřovatele. Oni to prošetří. Berou konspiraci proti Císaři velmi vážně.“ Probodl je Tom pohledem. Lord Raphael utekl k velkým dveřím s ornamenty, ale Bill zvedl ruku a země se pod utíkajícím mužem silně zatřásla. S jekotem spadl na zem a ostatní dva muži se ani nepohnuli. „Ti, kteří utíkají, jsou většinou vinní,“ řekl Tom tiše a Bill se vedle něj ušklíbl. „Právě jste obvinění od mého sahvahda dost silně podpořil.“
„Raphaeli, ty pitomče. Řekl jsem ti, ať jsi v klidu!“ zahřměl senátor Kraol. Ale teď mám tě,“ zamumlal Tom.
Bill zalapal po dechu, jeho okolí jako by se kolem něj jen točilo, připadal si, jako by se probouzel ze snu. Těžce dýchal na Tomovo rameno, byl rád, že tu jeho sahvahd byl, aby ho podržel, jinak by se Bill svezl na zem.
Cítil, jak ho Tom chytl za obličej, přitáhl si ho blíž, aby si ho prohlédl. „Jsi v pořádku?“ naléhal, dělal si starosti, to stačilo na to, aby si Bill začal dělat starosti o to, jak dlouho byl pryč. Vteřiny? Minuty?
„Vize,“ řekl Bill, spíš sám pro sebe, šokovaný. „Měl jsem Vizi. Dals mi Vizi.“
„Vím, že jsi ji měl, nevím o tom, že bych ti ji dal.“ Pohladil Tom Billa po vlasech, uhladil mu je. „Jsi v pořádku, že jo? Od té doby, co jsme doma, jsi slabý; není ti z toho špatně, že ne?“
„Ne,“ ujistil ho Bill, nebyl schopný zastavit úsměv, když se díval na Tomovo rameno. „Ne, není mi špatně. Není špatně.“
„Cos viděl?“ zeptal se Tom, stále ho hladil.
Bill na chvilku jen zíral, stále ohromený, než zvedl oči k Tomovi a donutil se usmát. „Tebe,“ řekl.
Tom se usmál a znovu si ho přitáhl blíž k sobě, pevně Billa objal, zatímco Bill vydechl na jeho kůži, opřel se hlavou o Tomovo rameno, jeho mysl byla najednou plná.
Nebyla to lež.
~*~
Bill vydechl, převalil se na záda a zíral do stropu, snažil se nemyslet na Toma, který ležel vedle něj, jinak by se za své myšlenky musel cítit ještě provinileji.
Tom mu dal Vizi. Dostal jednu, jež nebyla jen blikající obrázek, byla to ta, která ho odnesla jinam stejně, jako se to stávalo s Bushidem. Neměl ponětí, co s tím dělat. Ale byla tu jedna myšlenka, kterou nemohl ignorovat.
Co když se Bushido mýlil?
Nebylo nic víc, co by Bill mohl chtít, než aby věřil tomu, že se mýlil. Že naprosto špatně přečetl plán Bohů. Že si byli souzeni, nejen kvůli Pěti Městům, ale kvůli sobě.
Tom se zavrtěl po jeho boku a Bill se na něj podíval, sledoval jeho mírumilovný obličej. Palec jeho sahvahda mu přejel po boku a Bill se najednou cítil tak neuvěřitelně špatně. Otočil se na bok, aby k němu byl čelem, přisunul se blíž, usykl, když ho Tom instinktivně objal.
Bill si povzdychl, zvedl ruku k Tomově tváři a jemně ho políbil na rty.
„Nezasloužím si tě,“ zašeptal.
Tom nakrčil nos, ale neprobral se.
Bill cítil, jak se smutně usmívá.
Když se tak zamyslel, když tohle všechno začalo, myslel si, že Tom jen ten, který si nezaslouží jeho.
autor: Little Muse a Majestrix
překlad: LilKatie
betaread: Janule
Totálně dokonalé
Waw nemám slov, krásne.
Vždycky po posledním článku v neděli jsem tak emocionálně vyždímaná, to je děsné… Ale přestat číst to je pro mě sebevražda 🙂 Notak, přeci nemůžou být všechny díly tak smutné, musí tam být i přeci něco, při čem se mi nebude chtít tak zasraně moc brečet, ne? 😀
Děkuji mockrát za překlad ♥♥
Přemýšlím, jak je možné, že tuhle povídku komentovali zatím jenom tři lidé, ani bych se moc nedivila, kdyby s tím překladatelka sekla, já sama mám období, kdy komentuju a pak zase období, kdy ne, takže tímto se omlouvám a pokusím se komentovat pravidelně.:)
Tak a co říct ke kapitole?:) Úžasná, vlastně jako vždy, těžko se mi to rozebírá nějak hlouběji, protože každá kapitola je tak skvěle napsaná, ty city, napětí, co z celé této povídky sálají….konkrétně tady mi bylo Billa líto, ještě víc než normálně, jeho uvědomění si, že Bushido umře… fantasticky napsané, téměř jsem se cítila, jako Bill.
No a Tomova péče, starostlivost, krásné:)
Začínám být silně na větvi z toho, jak se to vyvíjí a zamotává, fakt! Ale je to skvěle skvělé. 🙂
ty jeho vize mě zničí. to bylo tak nádherný, když stál Tom po jeho boku, jak se za něj postavil a věřil mu. ach Bohové, kéž by to nějak pomohlo tomu, aby Bushido nemusel přijít o život. ale on je s tím už tak smířený, že bych věřila, že se ve válce nechá zabít snad i dobrovolně. 🙁
neustále jsem zmatená z toho, jestli ho osud svedl s Anisem dohromady nejem kvůli záchraně Pěti měst.
ale Toma si nezaslouží, to má Bill pravdu.
Ano Bille. Tohle je snad poprvé za celou dobu, co s Tebou souhlasím. Nezasloužíš si Toma. Sice byl tento díl hezký a moc se mi líbí to, jak něžný a hodný je Tom k Billovi, ale stále se nemůžu zbavit pocitu, že si to Bill nezaslouží.
Je teda pravda, že když už se povídka blíží ke konci a snad už bill Bushida ani neuvidí, tak jsem se maličko uklidnila, ale i tak mě trápí celá tahle situace.